Zajíček na sněhu

Po víc jak deseti letech jela sama na dovolenou. Se svým mužem byla od vysoké, ale před několika měsíci vyeskalovalo jejich vzájemné ticho do podoby papíru na stole a komunikaci přes právníky. V práci měla svou docela dobře rozjetou kariéru a patřila mezi uznávané koučky na komunikační dovednosti. Pracovala často v zahraničí a své práci obětovala i svůj mateřský pud. Bylo jí kousek před čtyřicítkou a cítila se stará. Jenže ona stará nebyla. Chtěla zase začít znovu žít. Znovu se chtěla nadechnout. A tak si vzala dovolenou. Odjela na Štrbu do Tater. Odbavila se na recepci a odešla na pokoj. Osm hodin za volantem přece jen bylo poznat, takže zatoužila po odpočinku v hotelovém spa a lehké večeři. Užívala si tu anonymitu místa, kde se nemusela profesionálně usmívat. Mohla v županu ležet u vnitřního bazénu za velkým oknem směřovaným na horské štíty. Vnímat jen v pozadí šplouchající vodu okolo muže v bazénu, šepot dvou mladých milenců opodál a její vlastní, klidný dech . . . Žádné lodičky, sukně, formální komunikace. Mohla rozpustit svou mysl směrem, kterým chtěla. Nic ji neomezovalo. Měla dva týdny volna pro sebe.

Druhý den si po snídani vyrazila na běžky. Milovala je. Když musela zabrat, aby se dostala na hřeben. Kdy cítila v nose tu vůni zimy, sněhu. Kdy v každém svalu vnímala to napětí z metrů vystoupaných i adrenalin pohlcující její tělo při sjezdu.

Sjížděla z hřebene dolů. Sníh byl docela rychlý, takže to jelo samo. Zatáčka, oblouček a další zatáčka. Náklon . . .do háje. Kdosi se psem. Byla moc rozjetá, aby to stihla ubrzdit a leknutí též udělalo své. Objela ho, ale poté se doslova položila do sněhu pár metrů od něj. Jen zavřela oči bolestí. Pravá kyčel, na kterou se položila, doslova zaúpěla bolestí. Přece jen už se řadila spíš mezi milfky, než mezi ty štíhlé slečny sekretářky okolo ní.

Nádech. Semknutí rtů. Hůlky do sněhu a . . .do háje, nešlo jí se pořádně zvednout. Připadala si jak mrož na kře. Druhý pokus. Najednou ji vzaly v podpaží jakési ruce a zvedly ji. Uvědomila si čí že asi byly.

"Ste v poriadku?" zaznělo za ní hlasem mladého muže.
"Jo no . . .asi ano. Děkuji." a pomalu se otáčím. Hlas opravdu patřil mladému, vysokému muži.
Následovalo pár zdvořilostních frází, kdy mi bylo vysvětleno, že jsem vyjela ze stopy asi sto metrů výš, kde se stáčí do leva právě proto, že tento prudký kopec je docela nebezpečný pro běžky. Omluvila jsem se s pocitem provinilosti.

"Mohla bych se Vám nějak . . . omluvit a poděkovat Vám za pomoc, třeba pozváním na kávu?" soukám ze sebe trapně s pohledem do jeho očí. Teprve teď si uvědomuju jeho výšku, jeho barvu očí a krásné rty. Přesně takové ty, co Vás lákají k ochutnání. V těle se mi rozlévá drobné chvění. Uvědomuju si, že je dobře o deset let mladší. Možná o víc. Působí jako chlapec, co se za poslední noc stal akorát mužem. Přistihnu se, jak překřížím ukazovák s prostředníčkem na pravé ruce. Nutkání se ho dotknout. To vše mi v mžiku proletí hlavou a tělem. Odpovídá. Něco o tom, že to není nutné. Usmívá se. Něco v tom úsměvu říká, že je mu to trapné. Proberu se z hltání těch vjemů. Nakopnu svého analytického pragmatika. Dojde mi, že je to blbost a přemýšlím, že jsem asi upadla na hlavu. Párkrát zamrkám a dospělácky se omluvím za zdržení, že jsem nechtěla působit nějak vlezle a že tedy ještě jednou děkuji. Skláním se, že si vycvaknu lyže a sejdu zbytek dolů pěšky.

"Počkajte." uslyším. "Okey, ale len pod podmienkou, že môžem pozvať ja vás.". Následuje domluva, kde že se sejdeme a v kolik. Drobný úsměv mým směrem s pohledem do mých očí. Připadám si, že musí vidět na co myslím. Rozloučíme se.

Dorazím na hotel. Vana. Mám čas. Vyfénuju si vlasy. Přemýšlím nad oblečením. Nad prádlem. Blbost, říkám si. Tohle se nestane. Přesto vybírám černé krajkové prádlo. Punčochy. Přes něj hodím jednoduché černé šaty ke kolenům a kozačky na podpatku. Takový ten outfit, který sebou berete "co kdyby náhodou byla možnost někam odpoledne / večer vyrazit". Oblékám si kabát a vyrazím pěšky. Je to okolo deseti minut do kavárny, kde se máme potkat.

Už tam čeká. Konečně si ho můžu prohlédnout. Výška okolo 190 cm. Oči do zelena. Hnědé, krátké vlasy. Vysportovaný typ. Široká ramena. Silné paže. Krásně chlapská předloktí s rýsujícími se žílami, velké dlaně. . . Triko dokonale obtahující jeho hrudník. . . Bože. Jdu do kolen. Uvědomuju si, jak prsty chci zajet pod triko a šmátrat po jeho kůži. Chci ho svlečeného. Všimne si mě a jde mi naproti. Usmívá se.

Večer strávíme povídáním o horách, nás, naší práci . . .poslouchám ho a jeho hlas mi vibruje v podbřišku. Vnímám co říká, ale zároveň přemýšlím nad vůní jeho kůže a chutí jeho polibků. Blíží se rozloučení. Zaplatí. Pomáhá mi do kabátu. Otevírá dveře.

"Môžem vás odprevadiť?" zeptá se. Nic nenamítám. Je už tma. Sníh okolo nás. Na cestu svítí lampy a světlo z okolních budov. Jdeme takřka mlčky. Když chci odbočit vlevo k hotelu, bere mě za ruku.

"Nechoď ešte prosím." zašeptá naléhavě.
Otočím se k němu. Dívá se na mě. Jinak než předtím. Dlouze. Jako nesmělý chlapec, který ale touží svou nesmělost překonat. Mlčky tam několik vteřin stojíme. Pak udělá krok ke mně. Stále se jen dívá do mých očí. Můj pohled se stočí k jeho rtům. Už na víc nečeká. Začneme se líbat. Cítím jeho ruku pod mým kabátem. Tiskne si mě na sebe. Vnímám na svém stehnu bouli v jeho džínách. Nechci to zastavit. Nechci se ani ovládat. I když vím, že bych nejspíš měla. Odmítám. Chci ho. Beru ho za ruku a vedu ho k sobě na hotel. Těch posledních pár desítek metrů mi přijde jako neskutečně daleko.

Karta, cvaknutí dveří. Jsme konečně sami. Líbá mě. Chtivě. Hladově. Občas jeho zuby zkousnou mé rty. Svlékáme se. Zůstáváme jen v prádle. Maličko zpomalí. Jako by nahý znejistěl. Vnímám to napětí v něm.

"Sedni si." a ukážu na křeslo. Sedá si. A já si obkročmo sedám na něj. Krajka mých kalhotek se otírá o jeho boxerky. Líbám ho. Mezi polibky slyším jeho unikající vzdechy. Vrtím se nepatrně v bocích. Cítím, jak oba kusy prádla v místě kontaktu vlhnou. Po chvilce se sesunu k jeho nohám. Klekám si a svlékám ho do naha. Obrys, který jsem cítila před pár vteřinami na svém rozkroku, opravdu naplnil mé tušení. Krásný, hrubý penis. Tak akorát dlouhý, aby se na něm ženě chtělo vrtět hodně dlouho a aby si to dlouho chtěla užít. Ve tváři měl v tom okamžiku drobný nádech červené barvy. Beru si ho do pusy. Saju ho svými rty. Užívám si jeho chuť. Vnímám chuť prvních kapiček vypovídajících o jeho touze. Cítím i jeho míru sebekontroly, aby se neudělal.

Po chviličce se ale zvedá. Chytá mě a najednou jsem v posteli. Na zádech. Svléká mi kalhotky i podprsenku. Bere moje prsa do svých dlaní zatímco drobně líbá můj podbřišek a třísla. O stehna se mi tře jeho tvrdý penis. Prohýbám se v bedrech a vybízím ho svým tělem, ať mě nenechává čekat. Pouští má prsa a proplétá své prsty s mými. Je mezi mými stehny. Z části leží na mně opírajíc se o předloktí. Teď hýbe boky on. Přejíždí žaludem od klitorisu dolů a zase nahoru. Vnímám, jak moc jsem mokrá, jak se stahuji vzrušením uvnitř. Chci ho. Potřebuji ho v sobě. Párkrát ještě takto přejede, než si jeho žalud najde cestu sám a zajede do mě. Celou svou délkou i šířkou. Ten moment mě připraví o veškerou sebekontrolu. Narážím se na něj. Chci ho víc a rychleji, tvrdě. Snaží se korigovat tempo, ale já si beru co potřebuji. Pod ním. Pod jeho kontrolou. Narážím se proti jeho pohybům. Chci ho. Chci se udělat. A chci se udělat ve chvíli, jak se udělá on do mě. Chci cítit, jak zacuká v jeho penise a pak do mě bude stříkat své sperma. V tu chvíli v hlavě nemám nic jiného. Slyším, jak se jeho vzrušení stupňuje a s ním i intenzita jeho vzdechů. Miluju, když chlap hlasitě prožívá orgasmus. Provokuje to i mě. Nechávám se strhnout. Jeho penis tvrdě přiráží. Patřím mu. Nejde už zabrzdit. Vnímám, jak se můj podbřišek plní jeho vyvrcholením a strhávám se do té hlubiny s ním. Stahuji se uvnitř celá. S každým výstřikem do mě ještě znovu přirazí a já pár vteřin po něm jeho orgasmus propojím se svým. Padáme do sebe vyčerpáním. Vzduch voní potem. Zůstává ve mně. Ležím, snažím se popadnout dech. Vím, že tohle je jen předehra. A dovolená teprve začíná.