Příliš vysoká rychlost

Toho dne bylo všechno pozdě a blížil se průšvih, tedy že letadlo odletí bez nás. Kvůli mně. Nevzbudil mě budík, ale až telefon netrpělivého kolegy. Na svou omluvu musím říci, že nejsem zvyklý vstávat ve čtyři ráno, vždycky jsem něco takového považoval za porušování lidských práv. Čerstvě vzbuzen jsem si při pohledu na hodinky vyhodnotil, že teoreticky bychom mohli dorazit včas. Jen budu muset na ten plyn trošku více šlápnout. Takže šup, šup, výtah, schody, otevřít kufr, naházet to tam, zaklapnout pás a ani nevím jak, ale už jedu dost možná i dvojnásobně rychle než je limit. Je ale neděle půl páté ráno a Praha vypadá jak bych si ji za volantem přál vždycky mít!


Jestliže jsem já byl ve stresu lehkém, tak kamarád byl s nervy úplně na dně. Hned se do mě pustil, začal docela z ostra, s výrazy na které je čeština tak bohatá a já jel kvůli tomu tou prázdnou Prahou občas i více jak dvakrát rychleji. Moje teorie o kontrole silničního provozu je jednoduchá - špatný řidič není ten co jezdí proti předpisům, ale ten který způsobí nehodu či se nechá chytit. No a to druhé se stalo, ale než vám řeknu co přesně se stalo musím doplnit dvě věci. Jednak jsem příliš často sledoval čas a jednak mě vytáčel už opravdu velmi arogantní spolucestující, který tu kušnu nezavřel a já prostě nezpomalil u jedné pumpy, kde vím, že policajti takhle nad ránem vyspávají. Majáky za námi tok jeho slovních výpadů na několik vteřin zastavil.


"Ty vole, tos posral!" spustil znovu když jsem zastavoval u krajnice.

"Celou dobu mě tu hecuješ ať jedu rychle, tak se vyklidni!" hájil jsem se a zmáčkl jsem tlačítko okénka.

"Kvůli tobě to nestihneme, jsi to fakticky posral!" nešetřil mě.

"Já jsem to posral?" vyhrkl jsem a všimnul jsem jak vystřelil jeho prst směrem k okénku na mojí straně, "tys to posral a..." zařval jsem už s hlavou otočenou ven.

A už tam byli! Přímo u okénka, nahnutí, dva, chlap a ženská, pěkná nutno uznat. Pozoroval jsem mužského policistu jak mu vztek projel obličejem, jak rudne a chystá se něco co rozhodně nebude lepší průšvih než v jakém jsem původně byl. Můj stále ještě rozespalý mozek šrotoval o sto šest jak se dostat do letadla, zůstat nezabit kolegou a neskončit v želízkách s hnusným čajem za katrem. Upřímně jsem se bál nějaké aktivní důchodkyně se spacákem, která mi s vozíkem vběhne kvůli nějaké Hot Sunday akci na přechodu pod auto. S tímhle scénářem jsem nepočítal, fakt ne. Policie mě jaktěživ nestavila. Samozřejmě, že nyní vzteky už úplně jahodový policista, si myslel, že něco posral on, nikoliv naštvaný kolega vedle mě. To mu ale mám vysvětlit jak?


"Koukáš jako když mě neznáš!" vyhodil můj mozek zahnaný do kouta záchrannou kotvu směrem k policejní krásce. Té okamžitě spadla brada a trošku se zhoupla v kolenou. Její rudý kolega se k ní úplně natočil a jak byli blízko sebe, tak to na malý mžik vypadalo, že jí dá hubana, "né, tys úplně zapomněla!" dodal jsem hodně zklamaně.


Nebudu vás tu zdržovat popisem jemných nuancí, nicméně si sama vzpomněla odkud mě zná, dala mi někoho jméno no a také telefonní čísla jsme si vyměnili. Vysvětlil jsem ji situaci s letadlem a dokonce nás eskortovali po zbytku Evropské s majákem. Kontrola dokladů a pokuta se nekonala.


Proč někoho jméno, ano čtete správně, někoho jméno, né moje, poněvadž já jí neznám, to jméno není moje, já mám svoje samozřejmě 🤷


"Ty vole, ty máš štěstí, a já také vlastně," povídá spokojeně kolega ještě při cestě na letiště.


"Štěstí máme, ale na to jak je blbá, já jí totiž neznám!"


"Jak jako neznáš? Co to tady na mě hraješ? Vždyť tě poznala, dala ti číslo ty vole!" kroutil hlavou.


"Jak se jmenuju, to snad víš ne?" koulel očima, "a jak mi říkala? Co?"


Tu blondýnku jsem za toho šera prostě zmátl nějakým ochranným na slepo plácnutím, v průšvihu jako skorovrah duchodkyň na přechodech. Konec tečka. Tak by to mělo skončit jako sci-fi příběh se šťastným koncem. Vetřelec chcíp! Všichni žijí!


Jenže ono to pokračovalo!



Sedíme už na odbavení s krásným desetiminutovým extra časem, a to jsem se stihl i vychcat. Najednou zpráva na telefonu.


"Ráda jsem tě viděla" a u toho smajlík s polibkem. Ukazuju to už vyklidněnému kolegovi.


"Takže ty ji neznáš? Ale jako byla pěkná!" zamýšlí se.


"Ne neznám! A jo, všiml jsem si!" souhlasím.


Strašně jsme se tomu smáli, teď si prosím nemyslete nic špatného, ale ono to z nás vše spadlo, stihli jsme let a tak. Defakto žádná komplikace. Mohlo to takhle skončit. Jenže jsem si nedržel pevně telefon. Kolega mi ho vytrhl a poodběhl. Než jsem se k němu dostal, tak stihl něco nacvakat.


"Vracím se pozítří!" ... a smajlík ...


"Jako puberťák!" komentuji. Samozřejmě zase odpověděla.


Po dlouhém sebezpytování jsem se rozhodl té nevinné blonďaté duši se slibně klenutými minimálně čtyřkami vše osobně vysvětlit po návratu. Rozumějte že, a fakt jsem neměl žádný postranní úmysl, už toho bylo docela moc. Ten příběh se dost brutálně vrstvil. Nechtěl jsem to řešit nějakou SMSkou, ale čestně - samozřejmě v rámci možností jako silniční pirát, co zmátl jednu bloncku, že. Takže čestně 🙏



-------


Nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy by mě nenapadlo něco mít s policistkou. Proč? Protože mi to přijde jako neženské povolání, protože co je ještě špatně? Prostě jako učitel v mateřské školce a dámy prominou, prostě ujíždím na čistě feminní typy. Teď ovšem jednu policistku převlečenou do civilu mám proti sobě. A pojala okamžitě podezření!


"Kdo jste?" vyhrkla suše s očima tak upřenými, že jsem doslova viděl policejní uniformu, kterou na sobě neměla.


"To jsem já, totiž tedy vlastně nejsem, jsem ten koho jste viděla před týdnem to ráno, nikoliv ten, kterého jste si asi zřejmě myslela, že jste viděla!" její pohled se zúžil do jedné singularity.


"Berete nějaké drogy?" zeptala se jakoby unaveně po snad věčnosti. Já těkal očima a nevěděl co s rukama.



Celé jsem jí to to řekl od A do Zet, koukala postupně tak nějak smutně, čekala nějakou romanci, místo toho toto! Její zklamání bylo až hmatatelné. Najednou mi jí přišlo líto a prostě jsem jí bezděčně chytil za ruku kterou měla položenou na stole.


Neucukla. Naše oči se střetly na pár napjatých vteřin a já tam neviděl žádnou Policii. Navíc jsem ucítil velice něžné až neznatelné zmáčknutí mojí ruky.



"Měl bych jít!" stáhl jsem ruku, "moc se omlouvám a tu pokutu jsem připraven uhradit! Kontakt na sebe máme a," začal jsem se zvedat, odsunovat židli, " ještě jednou se omlouvám!"


Rázně se zvedla, postavila se vedle mě a celou dlaní mi ukázala na mojí židli. Ať si jako opět sednu. Udělal jsem co chtěla a ona jakoby nic se zase ladně usadila na své místo. Pak jsme na sebe koukali.


"Takže když nejsi on, kdo tedy jsi?" přerušila ticho.


Začal jsem se strašně smát a ona se po chvíli přidala. Pak mě plácla přes rameno, "kdo jsi sakra?"


"Budu zatloukat," smáli jsme se dál.



Snědli jsme večeři a už nevím kdy přesně, ale opět jsem jí držel za ruku. Vyslechl jsem si její životní příběh a můj výslech také proběhl. Na onoho muže, se kterým si mě spletla řeč nepřišla, na sex ano. Skončili jsme u ní doma a byli vzhůru až do světla. Mohu čestně prohlásit, že byla dostatečně feminní a že neměla dost dokud jsme už za světla nepadli únavou. No a nehodili jsme se k sobě, trvalo rok a půl než jsme na to přišli. Od Policie odešla, nehodila se na to. Šéf jí řekl, že není moc důrazná, představte si.


Celou tu dobu mi říkala, že jsem drzý. Celou tu dobu jsem se nedozvěděl kdo byl onen muž. Bylo to moje určitě nejbizarnějsi seznámení, skutečně se mi to stalo a žádná důchodkyně u toho nezahynula.


Takže pozor na vysokou rychlost! Nebo ne?