Princezna Kateřina a čertice Meluzína 7

Princezna Kateřina, čertice Meluzína a služtička Emička - VII.


Večer se přiblížil a temný háv dolehl na království jak předzvěst událostí nevyhnutelných. Tonda ukázal před sebe k malé zátočině, dostatečně blízko, aby k ní i správce došel po svých a zároveň dost daleko, aby ho nikdo nemohl rušit.
„Jednou jsem se k ní odvážil. Holky si o té vrbě šeptají, že je kouzelná. Když se zaposloucháš, sténá a heká i v lehkém větříku. Prý je v ní zakletá rusalka, která si myslila na místního kováře, ten ale měl zálusk na jinou ženu a tak dotěrnou rusalku vylákal na břeh, kde doufala, že ji pojme za ženu, ale to nevěděla, že pro ni celé dny koval mocný kyj, aby zkrotil její choutky. Ve tmě nepoznala, že nedosedá na kováře a ten ji hned po prvním průniku přivázal okovy. Rusalka bědovala a zaříkávala ho, ať ji pustí. Jenže kovář věděl, že rusalky jsou zlomyslné. Řekl jí, že je to dar na usmířenou, ať ho užívá do sytosti, ale ať mu dá navždy pokoje. Ale rusalka se vzdát nechtěla. Nechal ji tam několik dní, než ji opět vyčerpanou navštívil a odvázal. Jenže ona už nebyla ochotná jeho dílo opustit. Zbláznila se do jeho výtvoru a šílená si dál užívala, dokud nepadla v posledním nádechu štěstí. Kovářovi se jí tehdy zželelo. Jenže už bylo pozdě. Z vrbového proutí zhotovil malou pramičku a do ní položil její tělo. Pramička doplula až sem a tady zakořenila s rusalkou ve svých útrobách a živená jejím chtíčem je zdrojem neutuchající touhy. Od té doby děvčata mrskáme vrbovými proutky, aby jim nikdy nevyschl pramen rozkoše.“
Meluzína se na Tondu pochybovačně podívala. „A pomáhá to?“
„Jak na kterou. Některá ti dá přes papulu, jiná ti dá,“ zasmál se čeledín. „Muži se ale téhle vrbě raději vyhýbají. Je opravdu zvláštní, přívětivá pro utrápené ženské, ale zlovolná k nám.“
„A správce se nebojí, když se tu s holkami schází.“
„Správce je hlupák,“ odplivl si Tonda. „ale ne zase tak velký. Ukáže se, až se u vrby usadíš, až nasaješ její kouzlo. Každá tam jde s tím, že ví, jak tomu slizounovi vzdorovat, ale kouzlo vrby vás zmate a správce toho zneužije.“
„To je hloupost,“ ušklíbla se Meluzína.
„Však sama brzo uvidíš, jestli sis to ještě nerozmyslela.“
„Jestli to funguje, tak proč si tam nedáváte dostaveníčka všichni?“
„A správce nás nechá zbičovat. Radši si ho v seně vyhoním, děkuji. Tak,“ ukázal opět k vrbě, „běž a neříkej, že jsem tě nevaroval.“
„Pff, takové povídačky,“ ušklíbla se Meluzína, ale v duši byla malinká pochybnostmi.
„Tak běž, nechci, aby mě tu správce nachytal na hruškách,“ dloubl do ní Tonda důrazně.
„Kdyť už jdu! Nešťouchej do mě!“
„Nešťouchám, popoháním tě jak klisnu na připuštění.“
„Co to zase žvaníš?“
„To ti řeknu pak, běž!“
„No jo. Ach… Verodité!“ zašeptala Meluzína a pomyslela si, do čeho se to dostala.
„Meluzíno!“
„Co? Už jdu!“
„Já vím,“ sykl pobaveně ale i trochu starostlivě Tonda. „Hele, kdyby něco, budu tady.“
Dlouze se zadívala na jeho temnou siluetu. „Dobře,“ přikývla, ale pak si dodala odvahy, „ale nebudeš nás šmírovat, jasné?“
„Čestný čertovský!“
Vyrazila vstříc svému poslání. Po pár krocích ji však nohy zradily. Co to dělala? Z čeho měla strach? Verodité nad ní bdí a dodá jí sílu. To ta přitroublá pohádka. Kdo by chtěl umřít tak hloupě? To ji dnes rozhodně nečekalo. Smělejší se vydala rychlejším krokem k vrbě. Šumění v proutí ševelilo a sténalo. Sedla si na starodávný kmen tak těžký, že kdysi dávno spadl do vody a od té doby se rozrůstal jako součást hladiny. Vlasy si prsty stáhla do copu a opět je pustila. Rozhlížela se na všechny strany a čekala.
Z počátku jí bylo chladno. Snažila se víc zachumlat do své až směšně malé vestičky, ale s přibývajícím srpkem měsíce se oteplovalo. Noční hmyz bzučel a Meluzína si pomalu rozepínala knoflíčky, až jí ňadra vyklouzla ven jak dva velké zralé plody mňoulovníku. Chtěla si je opět schovat, ale u Verodité, ať se klidně Tonda koukne. Stejně byla taková tma, že mohl rozeznat je temnou siluetu jejích křivek, tak proč se na něho nenatočit bokem, aby mu představivost rozproudila krev na správných místech. Rukou pohladila rozpraskanou kůru a opřela se o kmen tak pohodlně, jak se v tu chvíli cítila.
Očekávání by se dalo krájet, přesto bylo příjemné. Čekala na něho a toužila naplnit své jediné přání k naprostému uspokojení. Zavrtěla hlavou. Svět se jí trochu zamotal. Zírání do tmy mátlo oči a udělalo se jí z toho nevolno. Malé hvězdičky se počaly vznášet z koruny a zaplavovaly Meluzínu a její dlouhé vlasy, až jiskřily jak sluneční paprsky na zlatém prstenu odražené. Zavrtěla hlavou, aby mžitky zahnala. Dlouze se nadechla popadajíc dech. Něco se dělo. Vnímala něčí slova. Tonda? Natáhla k němu ruku, když si uvědomila, že tam nikdo není. Měl pravdu, něco v té vrbě bylo divného. Zakletá rusalka, okouzlená kovářem, zneuctěná a podvedená jen protože se zakoukala. Tak zvrhle a lákavě to znělo zároveň. Jen si vybrat tu správnou emoci, ale Meluzína byla čertice. Přece musela ovládnou svou touhu, ať byla sebesilnější.
Rozepnula si kalhoty, rukou zabloudila pod ně. Úleva se dostavila, sotva nahmatala svůj jemný klín. Lehce ochmýřený těmi nejjemnějšími chloupky jak čerstvá travička z jara. Krátký kobereček mnula a škrabkala. Ach, jak už cítila svou horkost, zbavovala se pocitu, že by měla vzdorovat. Ale musela! Měla úkol! Vyskočila na nohy rozhodnutá opustit vrbu. Místo toho se svlékla do naha a odhalila tak své skutečné tělo čertice. Ocas se jí vztyčil vyzývavě nad hlavu. Otřela se jejím koncem o tvář, o labutí šíji žíněmi rusými a pevnými, ačkoliv i ty dokázaly být jemné jak její chloupky v klíně. Přejela si ocáskem od brady přes prsa až k plochému bříšku, kde chvilku setrvala a opájela se svou lascivností. Co asi Tonda viděl? Co když ji pozoroval už i správce? Neměla by ukazovat svůj ocas! Ach, tma byla přece tak hustá, že nechtěnou siluetu odraženého měsíčního paprsku mohla svést na vrbové proutí. Rukama si sevřela svěšená ňadra. Vpáčené bradavky už vykoukly ven a zjišťovaly, co se to děje. Oháňkou sklouzla ke klínu. Ach, jak jen bylo příjemné se dotýkat a šimrat se.
„Začala jsi beze mě?“
Meluzína sebou trhla a rychle schovala ocas za zády. Pak se uvolněná ušklíbla.
„Pojď ke mně, ty malá couro!“
Vykročila bez přemýšlení. Opustila vrbu a kráčela k muži, o kterém matně uvažovala jako o správci. Naštěstí jí trocha soudnosti zůstalo a svůj ocas skrývala. Přistoupila k němu.
„Snad víš, co máš dělat!“
Nemusela odpovídat, jejím jazykem byly skutky vzrušení. Rukou přejela po obtloustlé tváři se strništěm a pokračovala níž přes pupek a ke kalhotám. Nemohla je však rozepnout. Nebyla zvyklá na něco tak lidského a byla ráda, že zvládala ty své. Cítila, jak si správce už pohrává s prsama. Zvedal je a opět pouštěl. Muselo ho to moc bavit, že mu ani nevadilo, když Meluzína pořád neotevřela jeho poklopec s překvapením. Nakonec to vzdala a místo toho se prosmýkla správci za záda a začala mu masírovat ztuhlá záda.
„Co to děláš? Nikdy jsi neměla chlapa?“ podivil se zaskočeně. „Kalhoty mám dole, pokračuj, vezmi ho do ruky,“ nevydržel její neschopnost.
Poklekla před správce. V mdlém měsíčním světle se jeho žalud leskl jak velká krůpěje. Meluzínu ho i přes značný a nelibí pach olízla špičkou jazyka.
„Och! Tohle děvčata z vesnice nedělají! Pokračuj,“ pochválil správce šikovnou děvčicu. Nečekal, že si ho vezme do úst. „Kde ses tu vzala… jak se jmenuješ?“
„Meluzína, Otíku.“
„No jistě! Meluzíno, jak ses sem dostala? Dovezl tě Padrik? Ten má na děvky čuch.“
„Nedovezl,“ odvětila vzrušeně. Síla vrby pomalu ustupovala. Mysl se vyjasnila natolik, že už vnímala svůj cíl tak jasně, jako že je správce pěkně nechutný mužský, ale ona ho zvládne.
„Posaď se na vrbu a pořádně se roztáhni!“ rozkázal.
Napadlo ji, že opravdu tušil, co to místo s ženami dělalo. Uvolňovalo je, vsugerovávalo zvrhlé představy, ale Meluzína nebyla úplně hloupá a měla v rukávu schované trumfy, jaká zdejší děvčata určitě vůbec neznala. Beze slova pohltila ústy celý jeho ne moc velký nástroj rozkoše schovaný pod nadmutým břichem v záplavě tučného polštáře. Hluboce správce sála a dráždila na kulkách.
„Co to?“ vykvikl správce a otočil se, aby se ohnal po něčem, co ho zašimralo na rameni.
„Asi proutek,“ ušklíbla se hravá Meluzína. „Otíku, umím věci, o jakých se ti nesnilo. Na vrbě ale na nich není dost místa, zůstaňme tady, prosím.“ Jako souhlas jí stačilo to, že si ji rukou přitáhl opět na přirození a umlčel tak čertici v čvachtavém přívalu slastného odsávání postaršího šourku.
„Ty jsi mi ale povedená ďáblice,“ pochvaloval si mezi vzdechy Otík. Pořád se však ošíval, jak ho něco šimralo za krkem.
Na to Meluzína víc nasála a jazykem zakmitala na uzdičce, aby odvedla jeho pozornost. Oháňkou se otřela o krk, který správce téměř ani neměl, jak byl odulý. Kroužila mu po pokožce a zajížděla i pod košulku, až koulel očima. Možná ji Tonda nachytal, ale odvést mužskou pozornost to uměla bravurně.
„Co je to za čertovinu!“ ošíval se správce. „Něco mi… och… něco mi leze po zádech!“
„Přivedu tě k rozkoši, jakou jsi nezažil!“ štěkla na něho Meluzína a opět nasála jeho pyj a šla ocasu naproti, když rukama zajela pod propocené oblečení. Ani nenašla své vlastní prsty, jak byl tlustý a nemohla ho obejmout. Klouzala po zpocených zádech v záhybech se zasekávala a dál slastně odsávala chlapa, který si myslel, že ji dostane kouzelnou vrbou.
„Jsi bezbožná!“
Hlavou jezdila tam a zpátky. Vlasy se jí zcuchaly, jak divoce zpracovávala mužství a mlsně konzumovala už jistě mnohokrát uspokojený klacek. Pátrala po jeho těle. Ocáskem a rukama šimrala a zjišťovala každý bod vzrušení nebo lechtání na tlustém těle. V záplavě slin a šťáv vyplivla úd z úst a ohradila se: „Nejsem bezbožná! Jsem jen nevychovaná. Utrhni vrbový proutek a dej mi jím na prdelku, abych nikdy neuschnula. Můžeš mi, Otíku, dát i přes prsíčka. Až budou skákat nadšením.“
Chvilku zaváhal. Měl se přiblížit k vrbě, která tak zvláštně působila na děvčice?
Znova mu objala rty přirození, když se k ničemu neměl.
Hladově po jejím mladém těle jí nejdřív bez slitování pomačkal prsa a pak ji odkopl jak nějakou couru. „Ty dostaneš!“ sykl. „Tak nestydatou děvku jsem nikdy neviděl, budeš se mi zpovídat ze svých úchylných tužeb!“ Bez kalhot se vydal k vrbě a natáhl se po temných proutcích, aby našel podle hmatu ten nejsilnější a nejpružnější. Ztopořená chlouba se mu každým krokem chvěla v záškubech vzrušení, jaké už dlouho nezažil. Meluzína byla dočista jiná jak děvčata z vesnice. Tohle byla ďáblice v andělském těle. Byl by hřích se nechopit příležitosti. Spokojený se svým proutkem se otočil a zamrkal do tmy. Srpek měsíce se vznášel na obloze obklopen hvězdičkami odhalujícími jen ty největší rozdíly ve stínech. Nikde nahou, vyvinutou siluetu Meluzíny neviděl. „Meluzínko, Otík je připravený tě napravit,“ zašvitořil úchylně a nechutně si olízl suché rty.
„Najdi si mě!“ ozvalo se ze tmy hravě.
„Až si tě najdu, týden si nesedneš!“ prskl správce do tmy, ale pak dodal: „Ty neposedná prdelko.“
„Na co sedět, když můžu klečet a čekat na další výchovnou.“
Správce se nadrženě vydal za hlasem a dál slovně dorážel, aby věděl, kam má jít. Zhluboka se nadechl. Doufal, že by mohl i ucítit tu její nadrženou dívčí dírku, ale ucítil jen sám sebe. Vzrušeně volal na Meluzínu, jak jí napráská.
„Celá se chvěju nedočkavostí!“ zavolala přes rameno Meluzína. „Dělej, Tondo,“ sykla na vytřeštěného čeledína, „říkal jsi, že mi pomůžeš. Mám plán!“ Něčím zacinkala před jeho obličejem.
„Co to je?“
„Ukradla jsem mu klíče. Nějaký bude určitě od zámku. Ty to tady znáš, pomůžeš mi?“
Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Cos mu dělala?“ zeptal se zaskočeně.
„To je jedno. Vážně teď potřebuju pomoct,“ řekla spěšně. „Musíš mě nejdřív najít,“ houkla do tmy. „Rychle, než se vzpamatuje.“
Tonda přišel k sobě, když to celé pochopil. „Ty nejsi tak hloupá, jak ses tvářila. Ale, Meluzíno, něco ti uniklo.“
„Co zase?“ šeptla spěšně.
„Nahá jít do zámku nemůžeš!“
„No jo, já zapomněla… ale néé… mám oblečení u vrby! U Verodité, jsem to ale trubka!“
„Něco ti najdu po mámě, stejně by bylo divné, kdybys chodila v kalhotách.“
„Meluzínko! Už cítím tvou prdelku! Pan správce ti brzo naplácá!“
Čertovské děvče popadlo Tondu a táhlo ho za sebou ve stínech, než ji přesvědčil, že bude lepší, když povede on. „Samá voda, Otíku,“ zakřičela naposledy, „hledej ty zvrhlíku!“
Tonda se nemohl nesmát, Takhle vypéct pana správce, to se žádné lidské dívce nikdy nepovedlo. Aby taky jo, už by nemohla zůstat ve vesnici, aniž by jí nezničil život. Ale Meluzína mu hezky ukázala. Teď tam bude jak hlupák pobíhat se ztopořeným ocasem a hledat ji po všech čertech. Za ruku vedl čertici a hledal nejtemnější cestičky do chaloupky a zároveň přemýšlel, k jakým vchodům do zámku mohl mít pan správce přístup a zároveň by nebyly moc nápadné.

***

Kateřina se na svou služtičku usmívala jak obrázek. S nohou přes nohu by ji i ošálila svou cudností. Zaklepání vyrušilo obě dívky z tichého čekání. „No běž otevřít,“ ubezpečila ji princezna, že ačkoliv má její šaty, je pořád jen služka, „šaty z tebe nedělají princeznu, špindíro ušmudlaná.“
Emička vstala a uklonila se. Byla celá popletená. Vinné opojení mizelo v lehké kocovince. Pomalu otevřela dveře, aby jen nahlédla, kdo to jen klepal.
„Princezno Kateřino, Matoděj k vašim službám, jak jste si přála.“
Ohlédla se po princezně a ta jen přikývla, aby ho vpustila.
Statný muž vstoupil do pokojíku. Měřil o dobré dvě hlavy víc jak Emička a princezna, obě přejel pohledem lovícího sokola. Nedal nijak najevo znepokojení z polonahoty nebo ze zjevného prohození rolí, ačkoliv byl zvědav, kdo se skrývá v šatech pro princeznu.
„Matoději, doufám, že jsi přišel nenápadně,“ zašvitořila Kateřina a obdařila muže tím nejlahodnějším úsměvem.
„Jak si má paní přála. Živé duše neví, že jsem ve vašich komnatách, princezno. Musím vám sklonit poklonu, tak nádhernou ženu jsem jaktěživ neviděl. A ta vůně…“ dlouze se nadechl. „Ach, nemohu se zbavit pocitu závisti, princ Edmund je šťastlivý parchant,“ řekl bez jakýchkoliv okolků a v očích mu nebezpečně blýsklo.
„Ale Matoději, takhle mluví družiník o svém pánu?“
Založil si ruce na prsou a z plna hrdla se zasmál. „Má upřímnost je pro toho rozmazlence jako koření života, princezno.“
Princezna se zachichotala. „Hluboké přátelství aby člověk pohledal a vznešené krve ještě stokrát víc. Tohle je má věrná služtička Emička,“ ukázala na tichou postavu v nádherných šatech. „Jakmile dorazí sám princ Edmund, doprovodíš Emičku do kaple a…“ odmlčela se. Lstivě se usmála. „Děvče je to krásné, jen trochu nezkušené. Rozmlouvejte, procházejte se, dovol své mužnosti promluvit.“
Matoděj si prohrábl delší kudrnaté černé vlasy. „Chápu to správně, že budu kamuflovat vaše chvíle tady s princem Edmundem. Emičku nepoznají, ale mou tvář kdokoliv,“ řekl pochybovačně.
„Ale Matoději, jste s princem stejně urostlí, bude stačit se projít s kapucí v jeho oděvu přes nádvoří. Venku už je docela chladno, tak by to nikomu přeci nepřišlo zvláštní a v kapli v tuhle dobu nenajdete živáčka.“
„Máte to promyšlené do detailu, má paní,“ uklonil se uznale Matoděj.
Kateřina si pomyslela, že ani neví jak moc. Pohledem přejela po Emičce tiché,jak pěna. Užívala si poslední okamžiky jejího otravného bytí. Trochu litovala, že ji už nebude moci ponižovat, ale od toho se najdou jiní. Až její otec pochopí, jak proradná je, vykáže ji ze zámku, pokud ji rovnou nenechá zavřít do hladomorny. „Až skončíme, princ Edmund si s tebou vymění místo a vrátí se zpět do mých komnat. Delší procházka jen utvrdí mého tatínka, že jsem byla stále pod jeho dohledem v bezpečí od jakýchkoliv nepřístojností.“ Nohu položila na zem, odhalila svůj tmavě zlatavý klín a přehodila si druhou nohu opět přes nohu.
Matoděj se zachoval zcela profesionálně. Usmál se a uklonil, aby pochválil vytříbenou dokonalost princezny. Pak se obrátil na dívku stojící v nezměněné poloze. Jaká asi kráse se skrývala pod pláštěnkou? Brzo to zjistí, to si byl jistý. Nebezpečně se usmál a pokynul dívce, aby jí dal najevo sympatie.
Emička se zachvěla při pohledu na statného mužského. Kdyby chtěl, tak by ji popadl pod jedno rameno a unesl by si ji i s princeznou pod druhým. Jeho pohled byl tak tvrdý a pod jeho zdrcující tíhou se cítila nepatřičně malá. Svalnatá ramena se rýsovala v kazajce, div, že mu nepraskly švy. Ostře tesaná tvář vzbuzovala obavy, stejně tak jako poddajnost. Vzdorovat takovému muži by děvče jako Emička určitě nemohlo. Necítila se v jeho přítomnosti moc dobře. Promnul si širokou bradu, kde si všimla nehezké jizvy, nejspíš výsledek nějaké potyčky nebo snad válečné zranění?
Zaklepání vytrhlo děvče z bázlivého očekávání. Princezna se zhluboka nadechla. Emička otevřela a na zemi našla sušený kvítek oleandru a za ním stál pohledný mládenec s celou kyticí růžovo žlutých květů. Emička se bezděčně usmála a málem poděkovala okouzlena jeho tváří. Tak jemnou a něžnou oproti jeho družiníkovi. Ovšem vysoký byl snad stejně tak. Přirozeně poddaně se uklonila a vpustila zmateného mladíka do komnat princezny Kateřiny.
„Princi, vítejte a prosím, odložte si.“ Zatleskala. „Emičko, postarej se o tak nádherný dárek našeho prince Edmunda. Jsou opravdu překrásné, vy víte, jak uchvátit něžnou dívčí duši.“
„Princezno?“ promluvil konečně a lehce se uklonil s přiražením pat k sobě. „Matoději? Co tady děláš? Princezna je…“ ohlédl se po dívce v honosných šatech, jak plavovlásku obskakovala, a po žádostivé ženě zpola zahalené. „Princezno, omlouvám se, že vás ruším v tak nepřiměřeném stavu. Matoději, odvrať zrak a pojď na chodbu, než se princezna Kateřina oblékne.“
„Ale princi, nač ten ostych,“ ujistila ho Kateřina s milým úsměvem na rudých rtech, tak rudých, jaká byla její touha, že není proč se chovat jak malé děti nebo cudné kněžky. „Chci se poznat blíž a k tomu nám šaty nepomohou. Stejně jako obal knihy skrývá její myšlenky, tak oděvy skrývají naše nitro.“
Matoděj se potutelně šklebil a dloubal zvědavým pohledem po pobíhající služtičce.
Princ přikývl, že rozumí. „Mluvíte moudře, princezno Kateřino, je mi ctí, že zde mohu být a konzumovat vaši… vaši…“ zakoktal se, protože nevěděl, kam s očima.
„Krásu slov?“ doplnila ho tázavě.
Přešlápl z nohy na nohu. „Ach, jste tak bystrá.“
„Bystrá a vždy připravená. Princi, náš společný čas je natolik vzácný, že bych ho nechtěla mrhat provázením po našem zámku. Budu z celého srdce ráda, pokud se mnou strávíte dnešní večer v mé komnatě.“ Mrkla na něho vyzývavě a doufala, že plně rozumí. Ovšem nečekala, že bude princ tak upejpavý. Doufala, že legendy o jeho přirození jsou dostatečným důkazem, jaký je ve skutečnosti. Hrál si na hlupáčka? Určitě ano, před Emičkou musel držet tu správnou eleganci, aby služka někde neroznášela rozumy o jeho hladovém mužství. Dost na tom, co se už k princezně doneslo, přece by se i jejich zámek nedostal do povídaček. Celá zrudla a zvlhla při takové představě. Další zneuctěná princezna, jak krásně to znělo, jak to šimralo a lákalo. „Váš družiník doprovodí mou služtičku do kaple, aby tam s ní strávil pár chvil, které my využijeme důmyslnějším způsobem. Souhlasíte, princi? Uděláte mi tu radost být s vámi nerušeně v soukromí?“
Moc možností princi nezbývalo. Popudit princeznu Kateřinu by nebyl dobrý nápad. Proklínal zatracenou politiku a litoval, že musel zavítat na zdejší zámek. Přikývl a vykročil k princezně, ale ta ho rychle zastavila. V rozpacích vyposlechl celý její plán. S hlasitým polknutím si začal rozepínat košili.

***

„Správce tě nechá pověsit za prsty u nohou,“ konstatoval Tonda, když se vynadíval na nahé čertovské tělo. Jestli mohl soudit, tak jí ocas krásně slušel a musel uznat, že se s ním oháněla zručně, jak kdyby měla třetí ruku. Meluzína v šatech vypadala jako každé jiné děvče, teda až na její oči. Ty prozrazovaly až příliš, ale kdo by měl čas si čertovskou dívku prohlížet tak podrobně? „A jestli mě s tebou chytí… musíme jít opatrně.“
„Neboj, dostanu se do zámku, seberu princeznu a popádím domů,“ ujistila ho Meluzína.
„Dej si i tento čapec, tvoje rusé vlasy jsou stejně nápadné jak ocas. Proč ses nedostala do zámku jako do stájí? Zjevila ses z ničeho nic.“
Zarazila se. Nakonec nic neodpověděla a radši se oblékla.
„A nemůžeš se tam tak dostat i teď?“
„Ne, prostě nemůžu. Stačí? Neumím zas tak dobře kouzlit, přemisťování není vůbec jednoduché. Někdy si to zkus, sotva se dostaneš do jinosvěta, netušíš pořádně, kde jsi,“ štěkla útočně na svou obranu. „Kromě toho. Mám jen dva pokusy a jeden jsem už použila. Druhý je na cestu domů, chápeš?“
„Možná jsem jen kluk od koní, ale na tomhle není nic, co by nešlo pochopit, až teda na ty tvé tajnosti… a přemisťování… a vůbec čerti. Tak už pojď, nemáme moc času.“
„Jen mi ukážeš cestu dovnitř a zbytek už zvládnu.“
„Vážně? A jaký je tvůj plán?“
„No… najdu princeznu a…“
„Víš, jak je zámek velký?“
„Až tam budu, poradím si.“
„Jako do teď?“
„Docela se mi daří, nemyslíš?“
„Štěstí začátečníka, že jo? Nemáš ani ponětí, co děláš.“
Meluzína sklopila zrak k šatům zakrývajícím nohy. „Nikdy nevíme, do čeho jdeme. Musíme se přizpůsobit. Buď se vrátím s princeznou nebo… nebo už žádné příště nebude. Není to jak při učení, to přiznávám, ale je to docela sranda.“
Tonda zavrtěl hlavou a dlouze si povzdechl. „Sranda byla, jak jsi vypekla správce, na to jen tak nezapomene. Třeba si dá pokoj od děvčat,“ ušklíbl se. „Jdeme!“
Před správcem měli jen malý náskok. Jak dlouho ho mohlo bavit hledat nadrženou čertici u řeky, která ho tahala za nos? Avšak jeho tloušťka sotva dovolovala nějaký běh, tak měli navíc tuhle výhodu. Držíc se za ruce poklusem běželi k zámku. Teda do doby, než se Meluzína svalila i s Tondou na zem, jak si sešlápla suknici.
„Musíš si ji rukou držet, ženská!“ sykl vyveden z míry sbírajíc se ze země.
„Au! V tomhle se nedá běhat! Jak v tom souložíte?“
„Zezadu, že ani nevíš, kdo za tebou je,“ odbyl ji a pomohl čertici na nohy.
Stíny se proplétali a vyhýbali se občasným lidem na nočním špacíru. Tu a tam prošla stráž, jen aby se neřeklo, že nehlídají, ale už se těšili, jak složí hlavu ve strážnici a zahrají si karty. Tonda věděl, jak tajně chodit za děvečkami, aby ho nenačapali. To byly časy! Než si začal myslit na tu jedinou. Myslel na Emičku a myslel na to, jak by mu mohla Meluzína pomoct.
Trhnutím málem přepadla přes vykasané šaty. „Co se děje?“
Tonda horečně vytáhl klíče, které Meluzína ukradla. „Jsem si skoro téměř jistý, kam vedou dveře odemčené tímhle klíčem. Správce má přístup na různá tajná místa a všechna používá hlavně pro svou zvrhlou potřebu.“
„Tak jdeme!“
„Počkej! Řekl jsem ti, kde je stará vrba. Tím naše dohoda končila. Ty si zmizíš a už tě nikdy neuvidím. Chci, abys mi dala něco za to, že tu pro tebe nasazuju krk.“
„To sis musel vzpomenout zrovna teď?“ procedila skrz zuby netrpělivá Meluzína.
„Teď nebo nikdy, Meluzíno! Slib mi, že mi pomůžeš získat srdce Emičky. Na svou čertovskou čest, jestli vůbec něco takového znáte.“
Na to se načepýřila. „Vůbec nás neznáš!“
„Znám tebe, tak vím, že jsi nevyzpytatelná. Prosím!“
Několikrát zavrtěla hlavou nechápavými dotazy, které raději polkla, až zůstal jediný: „Jak bych ti ale mohla pomoct?“
„Já… já ještě nevím! Chtěl bych být jak princ na bílém koni. Vysvobodit svou vyvolenou z věže a ona by se do mě na první pohled zamilovala. Jsi čert, mohl bych ji zachránit třeba před tebou.“
„Ty bys jí chtěl lhát?“ podivila se překvapeně a zhnuseně zároveň.
„Jen jí ukázat, že mi na ní záleží, že jsem pro ni ochotný jít do samotnýho pekla, chápeš?“
Meluzína si povzdechla. „Co mám s tebou dělat. Pomohl jsi mi a já ti asi něco dlužím i bez tohohle,“ ukázala na klíče. „Nemůžu ti slíbit kdy, ale zkusím ti pomoct. Stačí?“
„Do roka a do dne!“
„Fajn, do roka a do dne! Nebývá to naopak? Nedává čert ultimáta?“
„Co je ultimáta?“
„Nic,“ povzdechla si Meluzína. „Slibuji, že ti pomůžu do roka a do dne s tvojí láskou. Tak a už můžeme jít?“