Mrcha kámoška V

Vycházeli potichu z ložnice do kuchyně a sedli si ke stolu. Oba zůstali nazí, s oblékáním se neobtěžovali.
„Stále trvá naše příměří?“ zeptala jsem se, „nebo začíná boj na života na smrt?“
Podíval se na mne nechápavě. „Nerozumíte? Vždyť vy sám jste řekl, že Butterfly s velkou radostí zlikvidujete. Proto se ptám, zda naše spolupráce pokračuje a nebo právě byla ukončena?“
„Máte pravdu, že Butterfly z hloubi srdce nenávidí, ale také jsem řekl, že vy jí být nemůžete. Tedy navrhuji dál spolupracovat a zjistit, co se stalo Kájině.“
„To zní rozumně. S tím jsem svolná. Přesto se vás zeptám, co tak strašného vám Butterfly provedla? Oplátku Já odpovím na vaši otázku, jednu.“ Přes jeho obličej se mihlo temné mračno. Zamračil se, pokýval hlavou a tlumeně řekl: „ve zkratce vám odpovím. Díky Butterfly zemřel můj otec. Spáchal sebevraždu. A to té mrše nikdy neodpustím.“ Vyřčená slova mne překvapila. Pokud je mi známo, tak kvůli mně žádný muž sebevraždu nespáchal.
„Neznám žádného muže vašeho příjmení a na jména ze své minulosti si dobře pamatuji. Tedy opravdu nemohu být vaší Butterfly.“ A měla jsem tuto část za vyřešenou. Chyba lávky. Vzápětí jsem ztuhla tak, že se mi téměř zastavil krevní oběh. „Nenosím jméno svého otce, nikdy si moji matku nevzal. Vlastně to nestihl, díky Butterfly. Příjmení není důležité, přezdívali ho Woodstock."
Při vyslovení toho slova se mi zatmělo před očima a zbledla jsem. Má pokožka se stala téměř průsvitnou a na mnoha jejích místech vystoupily staré jizvy. Jizvy od biče, típání cigaret a dalších zvěrstev, která byl ten sadistický zmrd schopen vymyslet. Musela jsem se přinutit několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, než jsem byla schopna promluvit. S křečovitě zaťatými prsty v pěst, jejichž nehty mi protly kůži a z dlaní mi vytékala krev, jsem cizí ledový hlasem zasyčela: „Vaším otcem bylo to prase Woodstock?“ Musel na mne být úděsný pohled, neboť muž zákona si po odsedl a na sucho polkl. Nedala jsem mu prostor promluvit a pokračovala jsem. „Pokud oba mluvím o stejném bastardovi, pak je mi nevýslovnou radostí, pokud chcípl díky mně. Přestože jsem to do tohoto okamžiku nevěděla. Jediné, čeho je mi na jeho smrti líto, že jsem ho nezabila sama.“
Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem řekla příliš. Rysy v obličeji muže sedícího proti mně ztvrdly. „Proč mého otce nazýváte prasetem a bastardem?“ Seděl napružený, připravený vyskočit a napadnout mě. Odplivla jsem si. S úsměškem v hlase a vědoma si všech rizik dále vyslovených slov, jsem pokračovala. „Prozradím vám pár sladkých tajemství o vašem papínkovi, ale nebude se vám to poslouchat dobře. Vidím, že jste si již všiml těch nádherných kulatých jizev na mém krku a prsou! Ty jsou dílem vašeho perverzního fotra. Dělalo mu velice dobře prznit, tlouct, kopat do na zemi v bolestech svíjejícího se těla, típat o ně nedopalky cigaret a dalšími způsoby mne týrat. Ještě dnes mne ze spaní zborcenou ledovým potem burcuje jeho skřehotavý smích. A nebyla jsem tam sama. Ke svým hrátkám měl k dispozici další mladá děvčata, na jejichž výchově se měl podílet. Po jeho výchovných metodách nás, většinou již v milosrdném bezvědomí, nechal odvézt na ošetřovnu, kde nás dali dohromady. A následně jsme se opět, panebožátka, dostala do speciální péče Woodstocka! V tomto ohledu byl váš papá velice vynalézavý a kreativní. Bohužel jsem měla to štěstí, že jsem jeho péči přežila. Když jsem ho přestala bavit, tak jsem se stala podobným zvířetem jako on s tím rozdílem, že jsem nemučila lidi pro vlastní vrácenou potěchu k ukojení svého chtíče, ale pro peníze, jako zakázku.“

To už jsme proti sobě stáli v mé kuchyni naježení jako dva dravci chystající se k útoku. „To není pravda!“ vpálil mi do obličeje. Jenom jsem se smutně usmála. V té chvíli jsem již získala zpět své sebeovládání, vztek potlačila a odměřeně pokračovala:
„Opravdu? A můžete mi říct jeden jediný důvod, proč jsem to na vás vychrstla, pokud by to nebyla pravda? Nikdy v životě jsem vás neviděla a nemám důvod vám otvírat svoji temnou minulost. Je to už hodně dávno, co jsem se od toho odstřihla. A až do vašeho vpádu do se mého života jsem byla přesvědčená, že jsem dobře zametla všechny stopy potom hnusu i po Butterfly. Zastihl jste mě zcela nepřipravenou na tento atak, tedy jsem se, k mé velké lítosti, podřekla.
Když už se tak stalo, tak vám mohu prozradit, že každá jizva na mém těle má svůj příběh psaný rukou vašeho otce. Máte koule si je všechny se šťavnatými detaily poslechnout?“

Když už jsem to celé takhle p*srala, tak jsem měla nutkavou potřebu vyprovokovat ho natolik, aby mě napadl a celé to ukončil. Bylo mi jasné, že bez tréninku proti němu mám pramalou šanci uspět. Za poslední roky jsem pěkně zlenivěla, přestala pěstovat své reflexy a umění boje. A i v plné kondici bych s ním měla co dělat, vždyť jsem téměř o generaci starší než on, přestože to na mém těle není vidět. Tedy jediné možné řešení pro mě: pořádně ho vyprovokovat a konečně zemřít.

Kroužíme kolem sebe nahrbení s napnutými svaly jako dvě divoké šelmy vyčkávající nejlepšího okamžiku, kdy zaútočit. Někde uvnitř mne se uvolnila stavidla držící všechny vzteky, splíny, ponížení a nenávisti vůči mužům všeobecně. Zatmělo se mi před očima a následujících okamžiků netuším, co se dělo. Najednou se zmítáme ve vzájemném propletenci. A jediné po čem toužím, je zabít. On je na tom podobně. Vzájemná zášť a nenávist by se dala krájet. Ani jeden nemáme navrch. Vzájemně si zasazujeme bolestivé rány, supíme úsilím. On hbitější a silnější, já zákeřnější.
Cítím, jak mi ubývají síly. Nejsem v kondici jako před desítkami let, kdy jsem se neustále ohlížela přes rameno s očekávala útok ze zálohy. Jeho benefitem je jeho věk, to v přímém boji neokecám. Odmítám se vzdát. Nedávám nikdy nic lehce. Vkládám do svého posledního boje vše. Cítím, že žádný další o moje holé přežití už nebude.
Netuším, jak dlouho to trvá. Celé moje tělo je pokryto potem a jeho též, čímž jsme kluzcí při úchopech jako úhoři, což je současně výhodou i nevýhodou. V duchu se pro sebe pousměju, nad jakými blbostmi přemýšlím. Podařilo se mu částečně mne znehybnit v polosedě pololeže. Jeho horký dech cítím na své tváři. Pohledem na sebe metáme blesky, ale oba mlčíme. Jediné zvuky, které jsou slyšet je naše supění.
Snažím se mu vyškubnout. Nedaří se mi, pouze vyklouznu svojí slabou rukou z jeho ocelového sevření. Chci mu vrazit prsty do očí, ale ono to nejde. Něco mě zadrželo v pohybu. Strnu. Něco je jinak. Jeho držení už není tak surové a já ho už nechci zabít. Jeho chřípí se pravidelně rozevírá a on nasává koktejl pachů, které se kolem nás šíří. Cítím jeho jako kámen tvrdé mužství a přemáhá mne chtíč, ten pradávný pud páření přebíjí všechny moje ostatní emoce. Vypadá to, že je na tom podobně a stejně překvapen náhlou změnou.
Riskuje a uvolňuje sevření mého těla. Sleduje mne nenasytným pohledem samce dychtícího po páření. Využívám získané volnosti a vrhám se na něj. Ztrácí rovnováhu a padá na záda.
Na okamžik získávám převahu. Jeho chvilková zranitelnost mne burcuje k akci a …