Holky od Bobří řeky - Praní s daní

Spát nemytá a ukojená ve stanu kamarádky, vlastně skautské sestry, bylo dost nepříjemné, protože jsem se fakt cítila a Kedlubna ležela tak blízko na jednom letišti. S hlavou zachumlanou ve spacáku mi smysly otupěly, ale tušila jsem, že i přes mou ochranu něco pronikalo. Tři vrstvy a přesto… intimka, den staré kalhotky a těsné legíny. O podpaží bych radši pomlčela, ale prostě ani to nebylo ono. A to se mi chtělo i prdnout. No na to jsem rovnou musela zapomenout a se sevřenýma půlkama jsem poslouchala ševelení deště, než mě konečně ukolébal k neklidnému spánku.
Druhý den se mi vstávalo těžko a řekla bych tradičně ještě před budíčkem. Opět mě dohnala plná pinda a já se nemotorně hrabala do šera, když se na mě otočila Kedlubna a mžourala na mě, co dělám.
„Jdu si odskočit,“ sykla jsem a vklouzla do holinek.
Dlouze zívla a unaveným hlasem řekla: „Nechceš jít i za mě?“ Pak se na mě vyvalila její velká prdel v bombarďákách a vyhrabala se ven, aby se ke mně přidala. „Proč musí být taková zima?“ stěžovala si rozladěně. „A latríny tak daleko?“
Dlouze jsem zívla, až se mi od pusy dělaly bílé obláčky do pošmourného rána. Všude se třpytily kapky vody, které ještě nesklouzly na zem a nevsákly se, les se koupal v mléčném příkrovu, ale už nepršelo. Jako předchozí den se hlídka někde zašívala a nepotkaly jsme nikoho. Nebo bylo už tak pozdě, že byla vzhůru jen kuchařka a služba? Z přemýšlení mě vytrhla malá odbočka. Zastavila jsem Kedlubnu a ukázala na vyšlapanou cestičku. „K řece je to blíž.“
„Jo a bude nás tam někdo očumovat?“
„Tak si dřepnu před tebe,“ zakřenila jsem se, „na vodní mlejn.“
„Ach jo, to máme teprve ráno a už to musím poslouchat. Nemám stejně kapesníky,“ pokrčila rameny s překříženýma rukama pod menšími prsy, aby se trošku zahřála.
No nechtělo se mi až nahoru, ale trhat záchodovou partu bylo snad trestné, takže mi nezbylo nic jiného než jít s prdelatou Kedlubnou.
„Ty máš legíny, jo?“ konstatovala jen tak mimochodem a dloubla pohledem po pořádně napnuté látce. „Jsem myslela, že spíš v gaťkách.“
Byly moje náhradní a já si vzpomněla proč. Když jsem je kupovala, měla moje zadnice prdnice o pár centimetrů méně a pořádně mi je prdelinda roztáhla, že prosvítaly i kalhotky. „To bych nějaké musela mít,“ opáčila jsem kysele.
„Však máš,“ upozornila mě na nepatřičně vykukující prádlo.
„Myslím čisté. Dala bych pindu do ohně za to, že mám někde ještě jedny čisté, ale prostě jsou fuč.“
Kedlubna se zamyslela. „Hmm, taky mi jedny chybí a ve ztrátách a nálezech nejsou. Jenže co by kdo dělal s mou velikostí?“ zasmála se.
„Třeba mu teklo do stanu a potřeboval novou plachtu,“ odvětila jsem posměšně a hned dostala přes řiťuli pěknou perdu. „Au! Kedlubno!“ plácla jsem ji nazpět.
Slyšet se při močení dává pocit sounáležitosti a na latrínách se i přes všudypřítomný zápach i dobře diskutuje. Probraly jsme praní, které mě ten den čekalo, tak si Kedlubna něco přihodí, jak náš štvou mladší vedoucí a hlavně Žvanilka s Haničkou, jestli bude nutné zas chystat táborák nebo se jen nahází prkna přes sebe a taky jsme se dostaly k intimnějším problémům.
„Já se měla na tábor oholit! Jenže to mě pak celou dobu na prcině kouše,“ zabědovala Kedlubna a já tak zjistila, že je taky pinda chlupinda. „Pořád se cítím!“
Začala jsem si s ní notovat: „To mi povídej, jsem se chtěla včera osprchovat, jenže začalo chcát.“
„Ooo, neříkej, že ji máš taky přírodní,“ žasla. „Nebýt toho mého, tak si ji aspoň zkrátím, jenže pořád chce vidět, jak dlouhé chlupy mi narostou. To nejsou vlasy, nerostou donekonečna.“
„Já je mám už docela dlouhé, dělají se mi občas i kudrliny.“
„Ježiš, to fakt nepotřebuju vědět,“ smála se Kedlubna a už si podle zvuku utírala pindu počurindu.
„Dělám si srandu, bobřice,“ opáčila jsem a taky si na ruku namotala toaleťák, abych si otřela svěšená a promrzlá pýsklata. Po důkladném obhlédnutí intimky mi bylo jasné, že jsem vsadila na dobrého koně, protože jsem do rána vytekla jak potok po dešti. Neměla jsem ale další, takže jsem z latríny odcházela s Kedlubnou v zádech s nepříjemným pocitem stálého výtoku mezi stehny, který kalhotky s napnutými legínami k prasknutí nemohly snad ani zpomalit natož zastavit.
Asi se znalejší z vás ptají, co je moje funkce na táboře. Jsem taková děvka, sakra, kdyby to šlo rukou smazat a přepsat, chtěla jsem říct dívka pro všechno. Jako roverka, lepší jak rangerka, jsem se vetřela na letošní tábor s Kedlubnou, ale ona je na své holky víc než dostačující sekerenda, takže jsem si sama našla teplé místečko v kuchyni. Teplé od kamen, přirozeně. Teplé a nejkozatější. Kuchařka Matara mě trumfovala s jejím dekoltem v poměru stejném jako já Žvanilku. No nezávidím jí. S propocenou sportovkou nabírám jídlo po náročném vaření a tehdy její tílkem podvázané měchy na mléko úlevně oddechují, že přežily další perný pokus o jejich vymáchání v rozpáleném oleji nebo vařící vodě na napařování knedlíků.
Usměvavá, modrooká blondýna jako já byla vždy tak hodná, že jsem Mataru nechala jako zaslouženou kulinářku odpočívat a o zbytek se starala sama. Jenže to by nesměla ta kozatá matrona být tvrdohlavá a nenapravitelně hyperaktivní a už se mi tlačila vykojenými cecoury na mé dorostenky. Utlačovala mě dokonale, a ještě se ptala, jestli bych se nemohla posunout. Kdyby bylo kam, narvala bych se klidně do kouta s poleny, jako největší z nich než se nechat oblažovat zpocenými prsy.
Bylo po obědě a já se konečně mohla soustředit na svůj stan. Celé dopoledne pod mrakem nepřálo vysychání, ale už konečně vysvitlo slunko a dusno se ještě víc zhoršilo. To přirozeně vedlo k vytažení plavek mezi najezeným osazenstvem tábora, tak jsem si mohla prohlédnout pyšnou Žvanilku ve vyztužené podprdě a její kámošku Haničku, vysoký to stožár tábora, jak se promenádují, aby si našly po celém dni nic nedělání další líné místo pro jejich mini prdky.
Pardon, má zlost nemá opodstatnění. Tehdy neměla, ale teď už má.
„Jéé, ty pereš?“
Ne, seru! „Jasně, když svítí slunko, tak musím využít počasí, než bude zas pršet jak včera,“ usmála jsem se na blbě čumící Žvanilku.
Hodila si cop dlouhý až do půlky zad za ucho. „Mohla bych tě poprosit, že bys mi taky něco přeprala? Hani? Chceš taky něco vyprat?“
No ty vole! „Jasně, proč ne?“ řekla jsem bez přemýšlení. Ruce jsem už měla stejně rozmočené a končila jsem s Kedlubniným prádlem, tak nakonec proč ne? „Pověsíte tohle?“ zeptala jsem se, protože mi tak nějak pod vnitřní nechutí přišlo přirozené, že by se i nějak mohly podílet.
„Jasně,“ přikývla.
Donesly mi docela slušnou zásobu. Šortky, trička, tanga, fusakle řádně nohama nasáklé a já čekala na zázrak, který se nekonal.
„Jen si odskočíme,“ říkaly.
Rozpálená do běla jsem si nechala dost času, aby holky přiložily ruku k dílu, ale kupa prádla stále ležela vedle mě na zemi v lavoru a já svým bystrým, brýlemi zastřeným pohledem spatřila, jak se holky sem tam mihly v tee-pee a dělaly si nové copánky, které se jim už po pár dnech třepily a jemné vlasy trčely do všech stran, že vypadaly proti slunku jak královny pavučinky.
Naštvaně jsem mrskla předposlední dávkou tang a ponožek do nově nalité vody. Záda mě bolela a zlost se mi v nitru hromadila a na venek se usmívala na děvčata hrající si u slepého ramene řeky. Něco se ve staré matadorce Pígošce zlomilo a já popadla lavor a schoval se s ním ve stínu vysokých kopřiv. Pinda počurinda pocítila svrbění z pomsty, když chcala do lavoru s prádlem a s vodou. Neobtěžovala jsem se ani utírat, chlupinda se vsákla do další intimky, protože jsem stále neměla čas se osprchovat, když ani čisté kalhotky nebyly na skladě. Nakvašeně jsem se vrátila k praní.
Žádná normální ženská nebude prát tanga a špinavé ponožky dohromady, to dělají jen chlapi s trenkama, kterým je to fuk, ale já byla dost naštvaná a ten pocit, že jim vymáchám prochcané, žlutoflekaté intimní prádlo v tom hnusu mi naplňoval duši nepopsatelným pocitem zadostiučinění. Už dávno jsem si všímala, jaké jsou. Nafintěné, samolibé a prospěchářské.
„Jé, sorky, my neměly kdy jindy si udělat copánky. Tak ti pomůžeme aspoň s tímhle.“
Sledovala jsem, jak si své přeprané tangáče věší na ručně vyráběný sušák. Slunce se snad postará o případné pachy, pokud nezatuchnou, nic nepoznají.
„Nepoužíváš aviváž?“ uculila se zcela vážně Žvanilka.
„Na táboře? To vážně ne,“ ujistila jsem ji spokojeně.
„My ti příště vypereme,“ slibovala zcela vážně, ale že bych tomu věřila, to se mi ani nechtělo. „Skautka je prospěšná a pomáhá jiným,“ citovala přitrouble skautský zákon a já se v duch s jiskřícíma očima pochechtávala.
Hanička se zvědavě zeptala: „Co je to za prášek, že vůbec nevoní?“
„Mýdlo s jelenem,“ odpověděla jsem přesvědčivě, „víte, holky, že se dřív právalo i močí?“
„Fůj, to je nechutný!“
„To bych řekla.“