Holky od Bobří řeky - Škvarky a bůčky

Ráno bylo krušné. Oteklá jak pýsklata v zapařených gaťkách jsem se vyhrabala ze spacáku, abych si mohla jít ulevit, ještě než bude budíček, který nás čekal o půl hodiny později jak normálně. Jasně, protože to dává smysl jít na dvě hodiny v noci hrát ven hru a mít o půl hodiny posunutý budíček, to je nějaká Haničkovina nebo kdo takovou pindovinu hlupkovinu vymýšlí? Prostě skaut… plný úžasných logičností. Našla jsem brýle pohozené za hlavou a v legínách a tričku jsem zkontrolovala stále vlhký spacák. Dotykem i čichem. Byl to divný zápach, tak divný, že ani nebyl cítit, přesto jsem věděla, že jsem si do něho ustříkla a že je tam někde označená i Stuha. Do konce tábora zbývalo pár dnů, prát spacák byl naprostý nesmysl, co bych jako řekla? Ale, v noci jsem se pochcala, zasekl se mi zip a já nestihla vylézt ven. I Kedlubně jsem se o tom styděla říct, ačkoliv jí říkám všechny trapasy, ale tenhle si nechám na někdy, aby mi nemohla hned z patra vyčítat, jaká jsem nezodpovědná svůdkyně mladých vedoucích.

Se zkříženýma nohama jsem docupkala ke břehu řeky. Oči se mi lepily ospalky a bez otálení jsem si dřepla a bohatě si ulevila. No co, tak mě bude někdo očumovat, proběhlo mi, ale nikdo v dohledu nebyl. Na latrínu se mi fakt nechtělo, kožka Pígoška lenoška byla ráda, že se po tak děsné noci vůbec hýbe, protože vystříkaný spacák i přes igelitovou ochranu hrozně studil. Flek se rozpínal do všech stran, že dosáhl snad dvojnásobné plochy jak na začátku a ani moje podkožním tukem přirozeně izolované tělo nedokázalo takovému marastu vzdorovat.

Nemělo ani smysl se starat o mé pocvrkané blonďaté chlupy, těch pár kapek stejně už nic nezmění, i když ta ranní je většinou tak čpící a silná, že jsem ráda vyprázdňoška utřenka, ale tábor změní i tu nejčistotnější slečinku na jakousi skořápku kompromisů. Rozhlédla jsem se po líně tekoucí říčce, u které můj příběh začal a stále se k němu vrací, protože stále nevíte to hlavní, ale to je zatím jedno, jelikož vím, že se blížíme pomalu ke konci a tohle je moje poslední čtvrtina vyprávěnda. Už jsem se těšila domů. Vážně, těšila a moc, protože některé zážitky byly doslova traumatizující… dělám si prdel chlupořiť! Já nejsem z těch dnešních holek, které mají trauma jen z toho, že o ně má chlap nadržený zájem, protože je jasné, že se rozmnožujeme pučením a něco jako sexuální pud je naprosto doslova nechutné a opovrženíhodné. Já jsem ještě ta stará skoro vesnická škola, sáhni mi na zadek a namažu si tě na chleba drahoušku obšourníčku, ale vědu z toho dělat nebudu. Jestli budu chtít, tak to poznáš a jestli ne tak dvojnásob i bez hroucení. Ale domů jsem se už těšila na normální záchod a teplou sprchu s měkkou postelí.

Tenhle den byl takový speciální. Den bez vedoucích daný po noční hře byl náhodou skvělý nápad a my budeme mít čas si odpočinout. Co to obnáší? Sbalíme se a necháme děcka v táboře samotné. Co to obnáší? Spoustu nervů a obav, jestli nedojdeme do spáleniště plné krve a vnitřností po démonických rituálech. Já to měla docela na háku, ale chápu Kedlubnu, že z toho má v prdulindě vítr jak Katrinu. Mít na starosti celý tábor, asi bych takovou věc nepovolila, ale demokracie… nezodpovědné a totálně neschopné a líné rádkyně mají stejné hlasovací právo jako ty, které aspoň trochu chápou, co je to bezpečnost. Bohužel pro Kedlubnu je Haniček, Žvanilek a jim podobných víc jak nás kámoid, co jsme už veteránky. Ale naštěstí se Kedlubně podařilo uhrát kompromis spojený s CTH, pro méně chápavé neskauty celotáborovou hrou, a my neodešly ještě před budíčkem, ale půjdeme jako odvážné Amazonky stařešiny na rituál splynutí s bohy. Jo jasně, máme téma nějak společné s tím komiksovým nesmyslem od Marvelu, a jestli se pletu, tak mi vlezte na pindu pochčindu a polibte mi řiťochlupku, protože mi jsou vaše poznámky vy víte u čeho… přesně tak, u mých krásných půlek.

Ale co to? Že jsem tak nabroušená? Potkala jsem Stuhu se sklopeným zrakem, ani se na mě nepodívala a jen tiše řekla dobré ráno a rychle zmizela v umývárkách, pinda lesbinda! Pěkně mě vytočila. Jako se mám kvůli tomu cítit trapně? Jasně že jsem rudá jak prase po první ráně i na pindě chlupindě, ale přece tohle nemohla myslet vážně?! Polkla jsem rozhořčení smíšené s méněcenností, protože taková mladá čubina vlhyna mi nemůže zkazit celý den. Koneckonců já nic špatného neudělala.

Došla jsem do kuchyně, kde už Matara běhala v jednom kole s vemenama tak orosenýma, že bych dala cokoliv za to, že si chce úmyslně uhnat infarkt, aby s náma nikam nemusela, protože představa, že bude jen tak bezcílně ležet na pláži, pro ni byla naprosto šílená.

„Co kdybys mě někdy vzbudila dřív, abych ti pomohla?“

„Říká se dobré ráno,“ houkla na mě a dál něco připravovala.

„Dobré ráno, matrono Mataro, ale já to myslím vážně.“

„Prosím tě, přece tu nebudeme obě čumákovat kvůli snídaní. Hej, mazejte ty rohlíky pořádně nebo si ty průhledné vezmete vy!“ peskovala světlušky a skautku, které měly ten den službu.

„Tak třeba bych mohla pomoct s holkama, aby ti z nich nepraskla žilka. Že jo, holky, přece nechceme, aby se nám Matara uběhala. Co bychom pak dělaly… asi rejži. Šoupni se a dejte mi taky nůž.“ Upravila jsem si na nose brejle a pustila se do mazání. Naše úmluva byla jasná. Ráno Matara, já večer doklidím a připravím kuchyni na další den. Ve skutečnosti se kuchařka z kuchyně nehnula ani na krok v jakoukoliv denní dobu, takže jsem si občas přišla blbě, ale její zápal byl tak opravdový, že mě ujistil, abych si z toho nic nedělala. Ona prostě taková byla.

„Všimly jste si, že dneska je na oběd překvapení?“ zapředla jsem s holkama rozhovor a popichovala je tak k přemýšlení, proč asi.

„Co? Jako fakt?“

„Se to včera říkalo přece na nástupu.“

S úsměvem jsem pokračovala: „Co myslíte, že bude?“

„Buchtičky!“

„Ty už byly, nikdy nejsou dvakrát za tábor.“

Jestli si je uděláte, tak proč ne, ale ačkoliv jsem nesdílela Matařino rozčarování a obavy, tak jsem si nemyslela, že by to neskončilo jen u polívky. Naštěstí jim nechá nenápadně připravenou kuchařku s ještě nenápadněji označenými stránkami toho, na co máme suroviny. Uvidíme, kolik důvtipu ty naše pubošky pobraly a snad se vytáhnou, aby se za ně rádkyně nemusely stydět a aby měly světlušky řádný příklad.

Nástup byl tradičně v krojích. Už jsem se svěřila, jak strašně sexy mi přijdou skautky v krojích? Ne, vážně, si to klidně vygooglujte, budete překvapeni, jak nádherně holky můžou vypadat v něčem tak na první pohled otřesném. Pokud k němu nemají tepláky, je to o to kouzelnější start dne. I ty méně obdařené v kroji dostávají nádech lákavých křivek a smývá se veškerá rivalita a antipatie. Žvanilce i Haničce seděly perfektně, Stuze krásně zvýraznil rozdíl mezi pasem a hrudníkem, a to má poměrně rovnou postavu bez výrazných ženských křivek. Buclinda Kedlubna v kroji víc zakryla kypré břicho a já se v něm mohla nádherně vyprsit beze strachu, že uletí knoflíky, protože vím, jak pevně jsou přišité. Vedle mě stojící Máša se usmívala jak sluníčko, které slibovala na celý den, a měla nedbale nezapnutý knoflík u krku, ale musela jsem uznat, jak se jí přímo nadstandardně zvětšila ramena a s její menší výškou byla taková víc proporčně přívětivější. Jak kdyby mávnutím kouzelného proutku zmizela téměř dětská nevinnost způsobená jejím drobným tělem a povstal kus ženské. Vedle ní Kulička mžourala do slunka v těsných legínách, tak těsných jako její kroj se spoustou nášivek dávající pocit štíhlé dotaženosti od tenisek po šátek.

No řekněte, kdo z vás by nechtěl mít něco s holkou v kroji, který jen tak nerozervete, ale musíte ho knoflík za knoflíkem netrpělivě rozepínat a těšit se na natěšené překvapení uvnitř? A to jsem sakra ženská, a přesto si nás s oblibou tak ráda prohlížím. Prsty nahoru, ty prsty, které se v noci hrabaly v pindách a máčely v ženských šťávách, a za vztyčování vlajky zpívání junácké hymny. Libozvučnost je určitě lepší jak na chlapeckém táboře, ovšem ani u nás se to neobejde bez trapasů a úsměvných momentů, ale nedej bože, aby někdo upustil vlajku, to by nedostala dotyčná jen za uši, ale byla by celá pomazaná žhavými uhlíky. Ale nebojte, nikdy jsme něco takového neudělaly.

Se zakloněnou hlavou a s vlasy staženými v ohonu poletujícími v náhlém poryvu větru jsem přemýšlela, co pro mě znamená být skautkou. Slib? Ten slib, který se snažím neporušovat nebo zákon? Zákon… když se zamyslíte… ale k tomu taky dojdu, jak jsem říkala, už se pomalu blížíme ke konci tábora.

Po nástupu si mě odchytla Hanička a hrozně moc mi děkovala, že jsem se tak o holky v noci postarala. Neměla jsem jí na to co říct, zvláště, když se jí za zády mihla Stuha se zkřivenými rty huby na tři čuráky. Snad se styděla? Nevěděla, jak by se mnou měla opět promluvit? Jako starší jsem asi byla povinna jí trochu pomoct, ale čas jsem na to neměla. „Ehe, jo,“ zněla má odpověď, ať už Hanička nadržená pindička říkala cokoliv.

„Ale vážně! Kdybys potřebovala pomoct, doslova s čímkoliv, tak mi řekni, přijdu si blbě, že…“

„Díky, Hani,“ odvětila jsem a připomněla jí, že se máme připravit.

Základem každé CTH s příběhem, což je pro děcka nejstravitelnější verze, ale znám i typy, kdy se snažíte překonat sami sebe a na tom je postavená celá celotáborovka, jenže u holek by tento typ soutěžení nejspíš obsahoval především intriky, takže se vraťme k Amazonkám, je nějaký převlek. Z počátku hojně využívaná rekvizita, od půlky tábora ta nejopomíjenější a nejopruzáčtější, protože ji pořád jen hledáte a je zasviněná od blata nebo vám ji děcka roztrhají, když se ji chtějí taky vyzkoušet, když jim rodiče dají staré zažloutlé prostěradlo a vy máte kostým prostě lepší.

Co taková Amazonka má na sobě? Nic moc, rozhodně ne skautský kroj. Hodila jsem prochcaný spacák na stan a doufala, že se vyvětrá, a svlékla se úplně do naha, jen kalhotky mi zůstaly. Kedlubna si nechávala i podprdu, ale mně to přišlo zbytečné do bílé tuniky s hlubokým výstřihem. Stáhla jsem si špekouně Pígouně širokým páskem a tím se mi víc vykozily cecoury. Nebýt ostatních holek, tak bych si neuvědomila, jak božsky v tom vypadám. Fakt jak antická bohyně, modré oči, zlaté vlasy pochcané slámy po provlhlé noci lehce zvlněné a s bujným poprsím a tělem přesýpacích hodin, že by v přítomnosti kluků měla moje prdnice zadnice pěkně napilno, aby pod náporem pohledů celá nezruďánkovala.

Nebyl však čas se opájet svou úžasností, musely jsme hrát své role. Všechny vedoucí se seřadily na sehrání skvělé scénky, samo že naprosto trapné, protože někdo nejmenovaný měl vymyslet scénář a vymyslel ho tak asi před… hmm… dvěma minutama? Myslím, že se ani nedivíte. Radši jsem stála opodál a dělala hezké křoví. Hlavní aktérka byla přirozeně Kedlubna, jako největší diplomatka tábora a pak jí posluhovala Kulička s Mášou a mladší vedoucí se jen uculovaly, ačkoliv to byl jejich nápad, že budeme dělat scénky, jenže kvůli děckám je v tom asi nenecháme vykoupat až po čumák, protože nejde o nás, ale především jde o naše svěřenkyně, tak ať si tábor užijí, co to jen půjde. Nakonec jsem to ale taky nevydržela a přispěchala s cecourama zastíněnýma jen Matarou ku pomoci, aby bylo o něco jasnější, jak je situace vážná a musíme opustit tábor, abychom se poradily s bohy, co máme dělat dál.

„Musíte se o tábor postarat úplně samy! Nemáme čas vás víc připravit, povinnost nás volá a my ji musíme vyslyšet!“

A je to. Prosté a jasné, jde se na pláž. Na pláž tak daleko, aby nás holky nenašly a nemohly ani hledat, protože mají zakázáno opouštět tábor. Co bude dál, to se dozvíme, až se vrátíme, ale do té doby…

Dokážete si představit třináct bab od osmnácti do pětatřiceti v tunikách válejících se na malém kousku pláže říčního písku? Babinec pod pokličkou vřící na sto dvacet stupňů celsia a nad ní klidný a vyrovnaný chladnoodtažitý pokec. Tak si to shrňme, ale jen v krátkosti, slibuju čestný skauťácký!

Kedlubna vůdce tábora, moje nejka a diplomatka, Kefír rádkyně mladších děvčat je nerozhodná a uťápnutá proudoplavka, Žvanilka ta blbá kráva, kterou nemá vlastně nikdo rád a nejvíc ji nesnáší Stuha, s kterou byly kdysi kamarádky, ale Žvanilka si vzala moc osobně, když se Stuha snažila udělat program a Žvanilku taktně nepoprosila o pomoc, protože byla jen přítěž (s čímž souhlasím všema dvaceti dvouma, tím myslím prstama a cecourama) a řekla Stuze, že je píča. Zlobilka je sestra Žvanilky, řekla bych přesný opak, a přesto naprosto stejná s tou jinou částí, která není tak prchlivá, horlivá a egoisticky namyšlená na svou bezbřehou nevědomost, je to jen trdlo, kterému bylo náhodou svěřeno pár světlušek pro nedostatek lidí. Hanička je docela nečitelná. Na jednu stranu se chová na svůj věk docela inteligentně a na druhou se nechá strhnout jakoukoliv pindovinou a když je nejka Žvanilky, znamená to, že se chová jako děsná píča. Není na ni spoleh, na všechno sere, je egoistická, a ještě do toho vkládá něco mrazivě temného, co jí kouká z očí. Kdyby se držela někoho jiného, byla by z ní možná fajn holka, ale cítím z ní nedostatek sebevědomí, který dohání držením se sukně průbojnější a drzejší Žvanilky, ačkoliv má Hanička větší kvality, podle mého skromného názoru, ovšem společně vedou další družinu světlušek a jen tak občas prosakuje, jak se Hanička snaží vymanit ze špatného vlivu, ale pak se holky jen hádají a čas od času nenávidí a ta holka nakonec ustoupí a nechá se utvářet v prvotřídní pipinu. Máša je naše blonďatá rosnička, také dělá hospodářku, je to takový ten Mirek Dušín v sukni, bojovnice za spravedlnost a bašťounka zákona, která by pořád řešila naše neshody a problémy, ačkoliv jí často dáváme najevo, že na to už házíme kokino. Matara je kuchařka, tu už jste poznali dost, ne? Ta má všechno na háku a stará se o nás jak o vlastní děcka a ačkoliv je kliďoška pinďoška, v kuchyni je dračice, s kterou si nechcete rozházet vztahy. Po Kedlubně je to moje nejoblíbenější ženská na táboře. Kukla je pro změnu rádkyní skautek, zrzavá dračice nejvíc se bavící s Kefírem, mi přijde, že ty holky musí vždycky tvořit takové nesourodé dvojice, ale tahle je taková dost podobná mě a Kedlubně, jen my jsme obě ve správný čas cholerky borky a umíme se postavit jedna za druhou, ačkoliv jsme jinak úplně jiné. Kukla je však fajn holka, dá se jí věřit a udělá, co je třeba, ačkoliv někdy remcá. Co vím, tak nemusí Kuličku, protože jsou nějak příbuzné a jejich rodinné kliky, nevlastní otec nebo tak něco, se nemají rády, tak často otravuje se zdravotnickýma věcma mě. O Stuze jste už také slyšely dost. S odstupem času se mi příhoda s ní uležela v hlavě a jen čekám na příležitost si s ní pokecat z úst do huby. Je to nezkušená, zmatená holka, já mám co říkat, ale přece jen mám víc nalítáno jak ona, tak bych měla ukázat dobrou vůli. Zdravotnice Kulička má jednu velkou vadu, nemyslím tím uhrovitý obličej, ale jako Hanička často používá přihlouplé amerikanismy, co je to sakra by the way, vím, co to je, ale u nás to nemá co dělat, a proč to používá častěji jak Hanička doslova? Není mi známa žádná nemoc, která by vysvětlovala mou averzi k takovým srancům žvancům, tak budou nemocné spíš ony. Ale jinak je to holka šikovná, neutrální a vyskytující se jen na táboře jako já, ačkoliv já mám přehled větší o dění mezi holkama, takže se mezi neutrála počítat nemůžu, i když se tak snažím chovat. A pak tu máme Ďáblíka, vykulenou to skautku rádkyni, o ní vám víc neřeknu, vlastně ji moc neznám a nějak nemáme na sebe štěstí, ale je hezká děvčina čičina. Poslední z výčtu nám dělá zásobování a je to Zelča, cecourová hierarchie říká, že je třetí na táboře a to je co říct, protože ten propad ode mě, princezny ceckovky, je značný. Doneslo se mi, že si stěžuje na Mataru, ale copak se je čemu divit, když nekupuje to, o co ji požádá? To je pak Matara duše svatá, že ji nezabije a musí vařit z vody, tak na co si stěžuje? Někteří lidi si fakt nevidí do držky mršky, ale pro mě čas od času doveze nějakou sladkost, takže já si na ni nestěžuju, ovšem s Matarou držím basu, tak ji sem tam taktně pomlouváme. Kromě toho prý měla nějaké pletky se Žvanilčiným bývalým přítelem, tak asi chápete, jak to holky mezi sebou mají.

A tak mohlo to být delší, jsem prostě trošku kecka užvaněná ženská, ale snad mi to nebudete mít za zlé, když vám povídám tak tajné pikantnosti. Vy ani vlastně nevíte, k čemu tahle stať byla, to se brzo dozvíte, zatím si pamatujte jen tohle jedno číslo: 4.

Ale vraťme se na pláž. Línošky pindošky skautošky se vyvalily na říčním písku jak kolonie rypouších samic připravených se pářit. Měly jsme sbalené věci na převlečení, ale nikomu se z nás nechtělo svlékat si příjemně prodyšné tuniky, mělo to svůj zajímavý styl. Na dekách jsme začaly svoje prdelošení a některé jak na trní očekávačné vyčkávání. No nebudu lhát, ale pěkně mi z tuniky lezly cecoury a všimla jsem si, že Matara má podobný problém, když jsem zahlédla její bradavku nedopatřením vypadnuvší z jemné látky. Stejně jak já měla vemena bledá, až by jeden zalitoval, když tak krásně svítí slunce. Trochu jsme žvanily, ale hlavně postupně usínaly, protože noční hra nás zmohla snad do konce tábora.

To jsem si tak lebedila vedle chrnící Kedlubny vystrkující na mě prdel jak valach v bombarďákách a z druhé strany se na mě tlačila Matara. Připadala jsem si jak v pravém sendviči pro pořádné moravské labužníky, kus flákoty obalené prorostlým bůčkem. Tenhle příměr mě nenapadl sám od sebe. Cpala jsem se zrovna moravským müsli, no jo, někdo hledí na figuru a žere jogurt a někdo sežere cokoliv, tak se mi dělaly boule za ušima s plnou pusou škvarků, když mi kousek mastné dobroty vypadl z tlamky mňamky přímo do výstřihu. Mastnýma prstama jsem si rozetřela po ceckách tuk, až se mi leskly, ale ten kus jsem stejně nenašla. Ale nedalo mi to, abych nechala jak čunče Piggy kus jídla někde v kostýmu, tak mě nenapadlo nic lepšího než vyvalit přednosti na slunce a hledat nahoře bez. Netrvalo dlouho a už jsem dožvýkala poslední kousek škvarků, ale to se ke mně otočila Kedlubna.

„Co to děláš?“ ptala se udiveně konfrontována reálnýma bílýma cecourama, což nečakanda určitě nečekala.

„Žeru jak prase,“ přiznala jsem se a vůbec si neuvědomila, na co se ptá.

„A proč…“ dlouze zívla, „… u toho ukazuješ všem prsa?“

„Jo ták! No… protože žeru jako prase, mi spadl škvarek mezi cecoury.“

„Našlas ho?“

„No jasně.“

„To se divím.“

Chvilka ticha a poklidného plynutí řeky a oddechování spících holek mi dalo čas. „Héj! Tos přehnala, ne? Se koukni na svůj bůček.“

Kedlubna se zakřenila a upozornila mě, že mám pořád venku prsa.

„A co? Stejně je mám bílé jak mlíko.“ Takový malý kousek seškvařeného tuku a jak mi zamával dalším děním. Nechala jsem cecoury volně plandat na vzduchu a opřela se o lokty, abych své bledé mlékárny trochu opálila.

Kedlubna se probudila úplně a upravila si tuniku. „Myslíš, že to zvládnou?“

„Jasně, jsou to naše holky šikuldy,“ uklidňovala jsem kámoidu. Vlasy se mi leskly na slunci a já měla dojem že zase mastnotou, jak jsem musela přetrpět noc v mokrém spacáku.

Kedlubna se rozhlédla kolem nás a zničehonic zašeptala: „Jednou jsme tak s tím mým byli na louce pod Pálavou a přesvědčil mě, abych si je taky trochu opalovala. “

„A že ses nepochlubila dřív?“

„Jsem se styděla, jen na chvilku jsem si je slunila, než mi je stejně začal ošmatlávat.“

„Tak si je zkus opálit teď, tady ti je nikdo ošmatlávat nebude,“ sykla jsem pobaveně, jaká je to ta naše Kedlubna mravokárka nestydatka.

Znova se rozhlédla, jestli všechny holky spí, ale myslím, že minimálně dvě čuměly do mobilu a jedna poslouchala hudbu, takže se o intimču hovořit nedalo. „Tak jo,“ špitla tajemně, jak kdyby se chystala udělat něco zakázaného.

Její špičatý kůzlata byla oproti těm mým docela úsměvná, jak vydojená mama a její dcéra puboška, ale jinak obě máme skoro stejně roků. Jen jsem ji ještě požádala, jestli nemá nějaký slabší krém na opalování, protože cecoury jsme měla určitě citlivé a ona ty své špičky s velkýma bradavkama nemlich to samé, když je nikdá nevystavuje. Nebylo to ani z kraje tak divné, jak by se mohlo zdát, si mazat přednosti před kámoškou s dalšíma holkama na pláži.

„Můžu taky?“

Kedlubna zůstala zírat jak opařená, když nás přepadla mladší sestra Žvanilky světlovlasejší Zlobilka se sluchátky v uších a nataženou rukou po opalovacím mléku. Jen jsme pokrčily rameny a už jsme tři vystavovaly naše ženské křivky slunci. Na oplátku nám na střídačku dala poslechnout, co si pouštěla, ale poslouchat se to nedalo. Nějaký sprostý rap a já jsem do psí prdele slušňanda nevychcanda, což jsem chtěla brzo změnit.

Zlobilka se mezi nás vměstnala a zvědavě si prohlížela prsa nás obou a mazala si ve stísněném prostotu své svěží kozénky, kterým ani netrčely bradavky, jak je měla drobounký mládím. Je to vůbec možný? Kedlubna je má jak těhotná, já zas růžové kotouče každý trochu jinak velký… prstě je to asi variabilní. Netrvalo dlouho a naše trio se rozrostlo o další zvědavou postpubertální experimentátorku Kuklu, kdo by řekl, jak stačí málo a lavina tuků se začíná nabalovat.

Vyprsená zrzka je měla tak daleko od sebe, že si je určitě musela při svazování podprdou růčo dávat k sobě. To jsem už nevydržela a vstala na chcanec nečekanec. Při odchodu za nejbližší křoví se mi naskytl pohled na Haničku a její zvědavý kukuč ozařovaný svítícím mobilem. Ledabyle jsem se na ni ušklíbla a dala jí tak najevo, že se klidně může přidat a opálit si ty svá vybledlá vemínka, ale jen sklopila zrak k obrazovce a dělala, že se jí to netýká.

V tunice se chčí docela dobře, pokud nemáte gaťky, což jsem zjistila, až když mi pýsklata polechtal teplý proud chcánek a pokračoval z části do trávy a z části do textilu. Já měla ten tábor fakt nějakou smoldu pindomnu, že musím mít všechno mokrý buď od chcance nebo šlemu, ale copak je to normální? No jasně, ženský mají klíny pořád od něčeho vlhké, jak by taky do nás vklouzaly pinďouři, tuším tak teoreticky, protože jak moc příjemné je pro chlapa sáhnout do kočičáku chčicáku, myslet si, kdovíjak nejste mokrá a nakonec zjistí, že jste si jen neutřela pindu počurindu? Lépe jsem si nadhodila tuniku a stáhla si gaťky blíž ke kolenům, ale bylo už pozdě, takže jsem si pocvrkaný kousek látky s intimkou radši svlékla a vytřela jsem si s tím bobřici.

Před holkama jsem však nemohla ukázat takovou hanbu, s Kedlubnou bychom se tomu zasmály, trefovala by se do mě jako do pochčindy, ale po vykouknutí na pláž se mi sevřelo hrdlo nečekaným výhledem na pořádná vemena odvázané Matary, která si našla smysl života v nic nedělání. Ty mladé holky všechny strčila sama do kapsy a ani já bych jim nepomohla, a Kefír se už celá rudá ošívala vedle Kukly.

Musela jsem vymyslet plán B a ten zněl tak absurdně jednoduše, že musel vyjít. S mokrýma gaťkama, které jsem nechtěla mít zapařené na pindě, zabalenýma v tunice jsem si vykračovala nahatá ke skupince polonahých bab, doufajíc, že kalhotky uschnou dřív, jak se budeme vracet.

„Ale, ale, copak to tu máme za sexbombu?“ komentovala můj návrat Matara.

„Snad vám takhle nebudu vadit,“ řekla jsem ležérně, „ale chci si opálit i břicho a zadek.“

Úplně jsem cítila zvědavé a uhýbavé pohledy mladých rádkyň, které jsou zmanipulované touhou po dokonalosti a jejich pindy i mindy přece musí být naprosto hladké nebo aspoň precizně upravené, tak je to přece správné. A teď před nima stojí chlupatice Piggyce s jejím plně nepěstěným bobrem a vyzývá je na chrabrý souboj pohlaví.

„A víš, že to taky potřebuju?“ Aby mě ta bláznivá kuchařka nechala ve štychu. Viděla jsem, jak je Zlobilka úplně v šoku ze dvou bobryň a po nějakém tom upejpání se osmělila i Kedlubna a to přísahám, že jsem na ni nijak netlačila.

Bobřice a holátka ležící u vody, když se Žvanilka probudila, aby zjistila, že už jen spící Máša a její nejka jsou ještě oblečené. Zcela očekávaně se musela předvést, protože její neochvějná víra v dokonalost svých špičatých koziček s vypouklýma bradavkama jako cecíky na cecíkách byla až tak průhledná. Na to se nechala strhnout i Hanička, říkala jsem vám, že se táhne v jejím stínu, ale styděla se za svoje strniště, tak si pořád držela před findou ruce.

Dovedete si představit probuzení poslední blondýny, když zjistila, že všechny ženské jsou nahaté? Máša zůstala škarohlídem, nepřišlo jí dost správné se tak vystavovat, když mohl kdokoliv jít okolo, a ještě jsme našim mladším rádkyním nešly moc příkladem. Na Kedlubnině tváři jsem spatřila výčitky, ale taky jakousi touhu se trochu uvolnit z tradičního svázaného vedení. Ten den byla jako na trní a její důvod byl naprosto relevantní, tak proč si trošku neulevit takovou hloupou svobodomyslností?

Máša se šla projít a my zůstaly u vody. Dvanáct nahatých skautek, dvanáct párů cecourů, vemen, koziček, kůzlat, cecíků, prsíček, vemínek a co já vím jakých ženských mléčných žláz ještě a dvanáct pind opalind. Stav byl až kupodivu zajímavý. Pět z dvanácti jsme měly úplně chlupatou… já, Kedlubna a Matara, jenže kdo dál? Stuha s Haničkou po delším strništi, sestry vyholené tak den dva nazpět, Kukla se zrzavým proužkem, Kefír taktéž jen ne zrzavým. A už se blížíme k odhalení… Zelča si udržovala trávníček nad pindou, ale kolem hlaďoučko. Ano, ano… naše zdravotnice by the way vyvalila pořádné chlupaté terno a vůbec největším překvapením pro všechny bylo, když se svlékla Ďáblík. Nevěřila bych, jak moc může být zarostlá tak mladá holka. Vsadila bych se, že se od prvního chlupu, co jí vyrašil, neholila.

Čas dámské intimity bez omezení byl časem kouzelným. Štěbetání, smích i vážná témata se střídala s nahocením, roztahováním nohou a větráním pindiček, mazáním opalovacím mlékem a to hlavně vzájemným, protože proč by kožky lenošky vstávaly, když je mohla namazat kolegyně vrátivší se z toalety. Chodily jsme netradičně po jedné, ani nevím, jestli je to přípustné, ale v kolektivu samých bab je takové ulevování asi v pohodě. Jak modelky jsme se zvedaly a kráčely, aby si nás kdokoliv, kdo měl zájem, mohl prohlédnout od kotníčků přes různorodé klíny až po prsiska koziska. Nebudu se vytáčet, když šla kolem Hanička na cikandu držíc si rozkrok před nechtěnými pohledy, dívala jsem se za její vysokou postavou s dlouhýma nohama, dokud nezmizela z dohledu. Byl to hezký zážitek, lepší jak v bikinách, zadnici měla perfektní, ne jak Žvanilčinu rozkydlinu a to prý cvičí fitness nebo co, a užívala jsem si celkově dojem z její majestátnosti pokaženou nízkým sebevědomím. Jak kdyby ho z ní Žvanilka vysávala, no prostě nejky.

Ovšem ani Matara nebyla špatná štěrbochlupka, vemena bezkonkurenční velikosti, že vypadala jak naše mamina a my její selata, ale prdelově poražená Kedlubnou. Tak velkou a pevnou z tábora nikdo nemá než naše vůdkyně, prdel jak paní kněžna.

Celou dobu jsme žvanily o tom, že si vezmeme na naše ochcávadlo kapesníčky na vytření, ale zůstalo jen u těch řečí. Bobřice se vracely s mokrýma chlupama, jak si je oplachovaly v řece a ostatní to možná ani nijak neřešily a jen si ji otřely dlaní nakonec opláchnutou ve studené vodě.

„Máša nás beztak očumuje,“ zavedla řeč Žvanilka na rosničku, která se pořád nevrátila. „Jen nám závidí.“

„Doslova to by bylo crazy,“ nemusím psát, kdo jí kontroval, že ne?

Tobě má tak co závidět, pomyslela jsem si a dál si hleděla svých faldů a opékání se ve vlastní šťávě. Stuha se mnou pořád nemluvila, kdyby vás to zajímalo, ale nechala si namazat záda, takže bych řekla, že je to na dobré cestě a jen otázkou času, než si dá říct a přestane dělat ze sebe vyděšenou laňku poprvé vidící přirozené procesy ženského těla. Když jsme u těch procesů… ale to je vlastně jedno, asi vás nezajímají debaty o krámech a kdo je zrovna měl… tss… ne, nezajímá, jdeme dál.

„Kedlubno?“ otázala se Zlobilka. „Já jsem zkoušela to tvé kouzlo, ale myslím, že se mi nepovedlo.“

„Už jsi ho prokoukla?“ zašklebila se Kedlubna ležící na břichu a vystavující bílou velrybu nebeské klenbě.

„No,“ dívka se k ní otočila bokem a nejistě zašvidrala očima sem tam, „myslela jsem že jo, ale asi ne. Ukážeš mi ho ještě?“

Dokážete si představit dvanáct nahatých skautek, jak se zájmem sledují tu nejkypřejší předvádějící karetní kouzla? Špulí u toho prdnice a bobřice, škrábou se v mezipůlčí, protože je přece tak uvolněný dívčí čas a vrtí těly sem tam, aby chytily co nejlepší kožku bronzošku? A pak nám ještě vykládala budoucnost a dala super osobnostní test, který zkouší snad kdekoliv, kde jen trochu tuší, že ho někdo nezná.

Dáme si ho taky, chcete? Vemte si papír a tužku. Budu vám pokládat otázky a odpovědi na ně jsou buď Ano nebo Ne.
Takže…

Myslíš si, že jsi chytrá/ý?
Myslíš si, že jsi krásná/ý?

To je vše. Nyní sečteme body testu. Ano je za jeden bod a Ne za nula.

Kdo má dva body, znamená to, že je chytrý a krásný.

Kdo má jeden bod, tak je chytrý nebo krásný.

Kdo má nula bodů, je škaredý debil!

A takhle se mi bavíme, když se nahulatíme a toužebně po sobě pokukujeme. Ale ne, Stuha byla netečná a jen klopila zrak, když jsem se na ni podívala. Jenže tak prosté to nebylo. Nějak jsem moc pila, abych si svlažila rozpálené rty a dohnal mě další chcanec nečekanec. Elegantně jsem zvedla půlky z deky, nezapomněla pošťouchnout Zlobilku nalepenou stále mezi mnou a Kedlubnou a vydala se na čůrmísto provětrat mou pindu chlupindu.

Myslela jsem, že jsem sama, když se za mnou zavřela zelená záclona, a tak moje prdnice chtěla využít prostoru i pro jinou úlevu a po dlouhém zadržování se mi naskytla příležitost si konečně upšouknout. Nebylo to moc reprezentativní a doufala jsem, že nikdo nic neslyšel, když se za mnou ozval dívčí hlas.

„Můžu se přidat?“

Prudce jsem se otočila, až mi zavlály vlasy blyštivou mastnotou, na táboře jsem mastňák opravdu snad nonstop, není se čemu divit v takových podmínkách. Chytla jsem se za zadnici prdnici a uculila se jak kdyby nic s druhou rukou rozhánějící co nejméně nápadně případný smrad. „No jasně.“ Jaké překvapení, že to byla Stuha.

Nechala mě první dřepnout si a celá zčervenalá od sluníčka si dřepla nadrzo naproti mně, že jsme si mohly koukat klidně až do pochev. Dokonce se jedním kolenem dotkla mého.

„Piggy, já bych…“ začala ztěžka něco říkat, ale já ji hned přerušila.

„Nech to být, Stuho, nečekala jsi to. Pro mě to poprvé byl taky šok.“

Zvědavě se na mě podívala. „Co to bylo?“

„Vystříkla jsem, nedíváš se na porno? Na netu je toho všude plno.“

Zavrtěla hlavou. „Já moc porno nesleduju a když jo, tak jen takové to normální.“

„Ach ták,“ zašklebila jsem se, „normální je hezké,“ ať to bylo v jejím podání cokoliv. Asi pár přírazů a konec, ale co to kecám, taky nesleduju péčko každý den. Začaly jsme chcát téměř ve stejnou dobu.

„Stříkáš vždycky?“ zeptala se s hlavou plnou otázek.

Na to jsem odpověděla, že moc často ne, jen teď na táboře se mi to stává nějak častěji. Chtěla jsem jít k vodě si chcandu opláchnout, když mě Stuha znovu překvapila a bez varování mi hrábla na pochcandíru a prsty jí ihned zvlhly kapkami moči ulpělými v bobřisku. „Co to děláš?“ zeptala jsem se, aniž bych ji odehnala, ačkoliv to bylo jaksi nevhodné načasování.

„Myslím na to celý den. Jak jsem ti ji dráždila a ty udělala tamto…“

„Stuho, já nejsem žádný pindotrysk, abych ti to tady předváděla,“ řekla jsem příjemně překvapená a docela natěšená, „to nejde vždycky, a kromě toho se budou holky ptát, kde jsme tak dlouho.“

„Jen chviličku, fakt rychlovku, prosím!“ žadonila se smutnýma očima jak malé roztomilé štěňátko a nepouštěla mou chlupatici pochcanici.

„Pět minut,“ ujistila jsem ji, že víc ne, protože budem akorát nápadné.

Přitlačila mi na kliťáka a víc skřípla pýsklata visící nad zemí s kapkami moči na jemné svraštělé kožce pinďošce, ale já ji po pár sekundách ubezpečila, že sama se udělám rychleji. Obě jsme tak masturbovaly a navzájem se usmívaly, ona úžasnou hubou na tři čuráky, že nám to tak hezky jde od ruk. Byla jsem kožka zvědoška a dovolila si taky sáhnout rádkyni na pindu počurindu. Naše prsty se dotýkaly a klouzaly vlhké čůrhlenem. Neodolala jsem a přičichla k překvapení Stuhy ke konečkům prstů máčených v její vůni a po chvilce váhání ona udělala to stejné, ačkoliv už spíš cítila samu sebe než mou počurindu.

Celá rudá v obličeji jsem si upravila brýle a lehce si olízla suché rty. Myslím, že to brala jako nějaké erotické gesto, protože si Stuha olízla své tenké rtíky dívajíc se mi zpříma do modrých očí a stále kroužící elipsy na šťavnaté pindičce. Bolela mě už kolena, tak jsem se postavila a zůstala v rozcapeném polodřepu s chlupindou drandindou přímo ve výši očí nesmělé rádkyně. O špeku, který se mi tak sroloval až utvořil dvě pneumatiky, jak jsem se prohnula dráždíc si pindu, pomlčím, ale Stuha měla stejně oči jen pro mou zarudlou chlupatou škvíru s vlhkými plátky. „Zahrajeme si na vodní mlejn,“ zeptala jsem se usměvavá jak sluníčko na hnoji.

Brunetka jen pokrčila rameny, protože netušila, co by to mělo být. Rukou položenou na její rameno jsem jí dala pokyn, aby se otočila lopatkama přímo k náhonu. Nikdy jsem tohle nedělala, přísahám, jen jsem o tom slyšela vtipkovat kluky a v určitých chvílích vzrušení mi to přijde na mysl. Rozkročená jsem stanula nad čupící dívkou, vlasy jsem jí hodila přes jedno rameno dopředu a zježené blond ochlupení se jemně dotklo útlého krčku téměř nic netušící Stuhy. Jednou rukou se stále ukájela a druhou mi hladila nohu porostlou ostrými chloupky, lehce zavzdychala a já věděla, že nám dochází čas, kromě toho mohl kdokoliv kdykoliv dojít. Sledovala jsem i druhý břeh a blížila se ke slastnému vrcholu. Rudá pýsklata mi pleskala jedno o druhé a já pocítila to svrbění blížícího se orgasmu. Držela jsem ho, co to jen šlo, abych zkusila štěstí a vychrstla na lopatky mlejnu pořádný proud, úplně jsem se třásla, v rukou pindu a držíc i hlavu Stuhy, aby mi nikam neuhnula, jsem v poslední sekundě přestala masturbovat a přitlačila se chlupindou přímo na uhrovitou pokožku mladé rádkyně. Otírala jsem si o ní pochcanou a provlhlou pindu orgasmindu, přes zuby cedila tlumené výkřiky slasti a víc a víc se tlačila na záda v úchvatném vrcholu, div že dívka nespadla na zem.

Stuha se na mě zvědavě otočila. Viditelně spokojená se zeptala: „To byl ten mlejn?“

„He,“ ušklíbla jsem se celá politá studem, že jsem ji tak brutálně ojela záda, „nebyl, nešlo mi se vystříkat.“ Pohladila jsem ji po zádech, na kterých po mě zůstala chcánkošlemová stopa mindy stydlindy jak po nějakém zvrhlém hlemýždi. Chlupy se mi slepily k sobě v neproniknutelném zapařeném pralese. Bylo na čase si jít mindu opláchnout a vrátit se zpět za holkama.

„Co jste tam tak dlouho dělaly?“ nezapomněla si nevšimnout Matara.

Bez okolků jsem zalhala: „Dívaly jsme se, jestli někde neuvidíme Mášu, ale asi fakt někam odešla na procházku.“ Zněla jsem zklamaně, ale nadšeně jsem hodila očkem po Stuze, která se nejdřív chtěla vměstnat mezi mě a Zlobilku, ale to by Kedlubna a Matara musely být poloviční, aby se jí to podařilo, tak radši nechala svého chabého pokusu, který zvláště Matara sledovala svým bystrým ostřížím okem.

Ovšem jak se tak dívám, moc se rozkecávám. To hlavní, jedno z mnoha hlavního, mi stále uniká. Byly jsme šťastné, bezstarostné a po dlouhé době i méně nevraživé. Jak kdyby nahota dávala našemu bytí nový rozměr a my se cítily více blízké jedna druhé dotýkajíc se kožka špekožka na kožku vyžložku a naopak. Jenže to by nesměla Máša jít na špacír a nesměla by jako ta správňačka skauťačka všem dojebat tak hezkou chvilku.

Já vím… nemůže za to, ona ne, ale prostě jsou věci, které se neříkají, když nikoho netrápí.

Dorazila jak velká voda. Řeka oproti ní tak rozvodněná nikdy nebyla. „Oblečte se!“ syčela celá pobledlá a skočila mezi nás a řeku. „Pane bože, holky! Dělejte!“

Nechápaly jsme ani jedna, co se děje, dokud neukázala na protější břeh.

„Pořád přicházejí další!“

Náš břeh oslnivě spalovalo slunce, ten druhý byl v temném stínu vysokého svahu. Co se dělo naproti nám, bylo pro naše oči skryté, ale Máša vše viděla z jiného úhlu.

Začaly jsme se navzájem obviňovat, kdo za to může, jestli s tím můžeme něco udělat, jak budeme teď vypadat, Máša do toho přihodila výchovný aspekt, ale všechny jsme byly zletilé, tak s tím mohla jít do háje, traumata do konce života, pláč, bojovné odhodlání se jít bít za naši čest a já nevím co všechno. Vrátily jsme se do tábora dřív, než jsme měly a bohužel na nás bylo vidět, že se něco stalo, ačkoliv jsme se snažily, seč to jen šlo. Ne vždy dokáže ženská udržet veselou mysl. Jen Matara to zlehčovala a já se snažila tak nějak vyvažovat všechny strany, protože úplné zlehčování neprospívalo našim mladým kočkám a naprosté vyšilování už vůbec ne. Kedlubna na sebe samozřejmě brala odpovědnost, ale v tom jsem ji nemohla nechat samotnou, protože to byla moje prsa, která byla jako první venku a tím jsem strhla tukovou lavinu drobkem škvarku.

Jen pro ty méně chápavé. Tohle byl ten okamžik, kdy nám především chlapi z blízké vesnice začali přezdívat Holky od Bobří řeky, a už nám to nikdo nikdy neodpáře. Po letech docela hezká historka. Všichni museli vidět, jak jsem ojela Stuhu, a z toho představení určitě nezůstal žádný pytel plný.