Od samýho začátku mi bylo jasný, že mě ta holka dostane do maléru. Drobná blondýnka s pevnýma kozama, co má mrd ve vočích. Jinak se to nedá nazvat. Drobný obličej, přírodní světlý vlasy, modrý oči a úsměv, kterej je tak nevinnej, že se za nim prostě musí skrejvat ještě něco jinýho. Prostě holka, která vám postaví ptáka pouhým pohledem.
Nastoupila k nám do firmy hned po škole, dvacetiletý tintítko, kterýmu musíte udělat, co mu na očích vidíte. Měl jsem to štěstí, že jsem ji k nám přijímal. Naše firma není nijak velká, máme přes sedmdesát zaměstnanců a já mám ten pech, že v ní řediteluju. Většinou nový zaměstnance přijímají moji podřízení, ale někdy se ke vstupnímu pohovoru dostanu i já. A to byl tenhle případ.
Mezi pěti uchazečkama o místo asistentky ve firmě byla Věra jasná volba. Sice neměla žádnou praxi, ale někdy dáte na šestej smysl a vyberete někoho, kdo neni jasnej favorit. Na první dobrou jsem vybral ji a o moc o tom nepřemejšlel. Navíc neměla dělat asistentku mně, ale mýmu náměstkovi, kterej zrovna musel služebně pryč a mě požádal o výběr, že prej mam na lidi čuch. Dneska bych si ten svůj frňák nejradši rozmlátil, ale tenkrát jsem nad tim nepřemejšlel. Hezká tvářička se ve firmě vždycky hodí.
Náměstek Pavel si, chrochtal blahem. „Ta nová asistentka dělá nejlepší kafe na světě,“ prohlašoval a za moji volbu mě vynášel až do nebes. Těšilo mě to, protože spokojenej zaměstnanec je dobrej zaměstnanec. A za čas jsem to celý vypustil z hlavy. Ukázalo se, že neštěstí nechodí po horách, ale po blbcích jako jsem já. Věra flirtovala prakticky s každým mužským ve firmě. Všichni se mohli přetrhnout, aby si jich všimla a ztratila s nima alespoň slůvko.
Já ji samozřejmě taky občas potkal a nebudu tvrdit, že jsem ji neviděl rád. Člověku pokaždý projasnila den a i já se díky tomu těšil do práce. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Dámská část naší firmy Věru začala nenávidět. Je jasný, že hodně ženskejch ji nenávidělo od samýho počátku, a zbytek se přidal vzápětí.
„Pane řediteli, chtěly bychom upozornit, že v naší firmě platí dresscode, který slečna Věra Mourková zcela evidentně porušuje,“ čtu si v mailu, pod nímž je podepsáno snad celé ženské osazenstvo firmy. „Věříme, že s tím něco uděláte,“ končí ten pamflet a já si pro klid ve firmě volam slečnu Věru na kobereček.
Dorazí hned poté, co si ji nechám zavolat. Její šaty neporušují jen náš dresscode, kromě pornofilmu porušujou prakticky všechno. Krátká černá sukýnka a bílá halenka s rozepnutými knoflíky až téměř k pasu. Dveře své kanceláře mám běžně otevřený a zavírám je jenom při důležitejch jednáních, teď jsem je ale zabouchnul hned, jak Věra vplula dovnitř.
„Dobrý den, pane řediteli,“ směje se a valí na mě ty svoje modrý kukadla. „Dobrý den Věro, posaďte se,“ ukazuju rukou na jednu z židlí v mé šéfovně, jak občas nazývám ten svůj kamrlík. Sám se posadím za svůj ředitelskej stůl. Věra si sedne a hodí nohu přes přes nohu. Její krátká sukýnka se ještě víc vytáhne. Zabloudím tam pohledem, i když vim, že nemam, ale nemůžu si prostě pomoct. Vidím krajku samodržících punčoch a musím polknout, abych si urovnal myšlenky. Panebože, ona je fakt oblečená jako děvka.
Snažím se nasadit přátelský tón: „Věro, pozval jsem vás, abychom si promluvili o našem firemním dresscodu.“ „Ano, pane řediteli,“ pípne Věra a zamrká na mě evidentně prodlouženýma řasama. Zároveň si způsobně přesedne a dá kolena k sobě. Doprdele, to je snad ještě horší, než kdyby je tady přede mnou roztáhla do praku, pomyslim si a pokračuju: „Vaše oblečení zkrátka neodpovídá tomu, jak by měli chodit naši zaměstnanci oblečení.“ Musí vidět, že jí čumim na kolena a tiše pronese: „Ale vám se líbí, ne, pane řediteli?“ Zase polknu a odpovím: „To bych tady nehodnotil, ale každopádně budete muset začít chodit do práce vhodněji oblečená.“ „Jak vhodněji?“ „No prostě,“ snažim se najít vhodná slova, „víc oblečená.“ „Aha, chápu, zítra teda přijdu oblečená jako jeptiška,“ sklopí hlavu Věra.
Se skloněnou hlavou a koleny způsobně u sebe teď paradoxně vypadá jako ještě větší kurva než před chvílí, kdy měla jednu nohu přehozenou přes druhou. Rychle tedy dodám: „Jsem rád, že si rozumíme.“ Chystám se to celé ukončit, ale Věra na mě vrhne dlouhý pohled a pronese: „Myslím, že bych měla být za nevhodné oblečení potrestána, pane řediteli.“ „Myslím, že moje upozornění bohatě stačí.“ „Bojím se, že nestačí, budu muset dostat na pamětnou,“ kývá hlavou ta nestyda. „Jak si to představujete?“ vypadne ze mě. Věra se postaví a s pohledem upřeným na mě naprosto klidným hlasem řekne: „Budete mě muset nařezat, pane řediteli.“ Vyvalim oči, ale nezmůžu se na nic.
Věra popojde až k mému stolu a horní částí těla se na něj položí. Rukama si vytáhne sukýnku a na mě vykoukne holej zadeček. Ježišmarjá, vona nemá kalhotky. Naprosto překvapivě začínám dumat, jestli je bez nich celej den, nebo si je sundala, než šla ke mně. Můj myšlenkový pochod přeruší její hlásek: „Prosím, pane řediteli.“ „Věro, neblbni,“ zaúpím a nevědomky přejdu do tykání, „běž, prosím.“ „To nejde, musím být potrestaná.“ její hlas je trochu přidušený, protože pořád leží na mém stole a rukama si přidržuje vyhrnutou sukni.
A pak se ve mně něco zlomilo a ďábel zvítězil. Očima pátrám po něčem, čím bych jí mohl seřezat prdel, a pohled mi padne na dlouhé pravítko, které se mi válí na stole. Je to dokonce padesáticentimetrová varianta. Marně přemejšlim, jestli jsem s nim někdy něco měřil nebo podtrhnul, ale teď ho beru do ruky, vstávám ze židle, obcházím stůl, a než si uvědomím, co dělám, švihnu s ním Věru přes zadek. „Jo, ještě,“ slyším a pak se mi úplně odkrví mozek.
Většina krve se samozřejmě přesune do penisu, kterej už ňákou chvíli stojí, zbytek odteče neznámo kam, protože začínám řezat Věru pravítkem přes holej zadek, kterej za chvíli krásně zčervená. Po chvíli přestanu, do mozku se mi zřejmě vrátilo trochu krve, koukám na červenou zadnici své podřízené a nechápu, co jsem to udělal. Absolutně netuším, kolikrát jsem ji třísknul přes prdel, ale muselo to bejt aspoň třicetkrát, možná víckrát.
Věra se zdvihne se stolu, postaví se proti mně a usměje se: „Děkuju, teď se ti musím odměnit.“ Než stačim cokoli říct, třeba že mi nemá tykat nebo se jí omluvit, že jsem ji seřezal, klekne si a rozepne mi poklopec. Zajede rukou dovnitř, trochu stáhne trenky a vytáhne mýho ztopořenýho ptáka. Stane se to tak rychle, že ani nestihnu zaprotestovat (ukažte mi chlapa, kterej by to udělal). Okamžitě si moje péro vrazí do pusy a začne ho kouřit. Pánové, ona muj ocas prakticky spolkla. Má ho v puse úplně celýho. Musí ho mít zaraženýho až v krku. Podle mě nemá vůbec dávivej reflex, protože si ho vždycky celýho vytáhne a pak si ho zase rychle úplně celýho narve až po jícen. Nemam žádnýho obra, ale i muj průměrnej klacek musí zajíždět fakt až někam do krku.
Kdo tohle někdy zažil, určitě mi potvrdí, že to nejde vydržet dlouho. Za chvilku ze mě vypadne: „Už,“ abych ji upozornil, že budu stříkat, ale ona ho znovu nasaje celýho a já stříkám rovnou do krku. Vždycky jsem se smál frázi vystříkat se do bezvědomí, ale právě jsem něco podobnýho zažil. Věra ho ještě párkrát olízne, vstane, udělá takový zvláštní pukrle a prohodí: „Děkuju, pane řediteli.“ Potom se sebere a odjede z mý kanceláře pryč.
Normálně cejtim, že se mi klepou kolena, sesunu se zpátky na svou židli a tak dvacet minut jen sedim a tupě čučim do svýho počítače. Pak mě z toho transu vytrhne moje sekretářka, která nakoukne do mýho kanclu: „Dáte si kávu, pane řediteli?“ Trhnu sebou a rychle odvětim: „Dneska prosím hodně silnou. Pak si uvědomim, že jsem si ani nestih zapnout poklopec, ale za stolem na židli to naštěstí není vidět.
Celej zbytek dne jsem byl jako v mátohách a nic pořádnýho jsem neudělal. Doma jsem úplně vyřízenej padnul do postele. Manželka to jen stručně okomentuje: „Moc to v tý práci nepřeháněj, mysli na svý zdraví.“ Tak to má teda pravdu. Rozhodně už se to nesmí opakovat.
Jenže ďábel je silnej protivník a chlapi jsou hovada, který si nezasloužej slitování. Druhej den dorazila Věra do práce v černym roláku a černejch kalhotách. Nevim, jak to dělá, ale tohle mě rajcuje ještě víc než ten její včerejší kurví kroj. Snažim se jí vyhejbat, protože moje lepší já má pocit, že mě může zachránit. Nemůže, ale aspoň se snaží. Po obědě se přehrabuju v došlejch mailech, když na mě vyskočí zpráva od Věry: „ Dnes v šest večer u mě.“ Pak následuje její adresa. Ještě se můžeš zachránit, napomínam se, ale v ten samej moment vim, že jsem v prdeli.
Nějakej jinej člověk, kterýho jsem dosud neznal, volá mý ženě, že se dneska zdržim v práci a dorazim dýl. Manželka je zvyklá, že občas chodim domů pozdě, tak mi jenom na dálku posílá pusu a já stojim už ve tři čtvrtě na šest před starym činžákem v centru, v tašce s flaškou drahýho vína a mam poslední šanci odejít s relativně čistym štítem. Samozřejmě na něco jako na záchranu vůbec nemyslim, protože za mě teď přemejšlí muj vocas a přesně v šest zvonim na zvonek s nápisem Mourková. Ozve se zabzučení, domovní dveře se otevřou, když do nich strčim, a já vpochoduju do starý chodby. V mailu bylo napsáno přízemí, tak se vyhnu schodům a pokračuju dál. Na konci narazim na pootevřený dveře, nakouknu do nich a zavolám: „Haló?“ „Je otevřeno, pojď dál,“ slyšim z nitra bytu, a tak vlezu do úzké chodbičky a zuju si boty. Pak za sebou zavřu a otočim se. Z pokoje vyjde Věra, která má na sobě jen červenou košilku.
„Ahoj,“ pozdraví a přicupitá až ke mně. Stoupne si na špičky a políbí mě. Než si uvědomim, co dělam, mam její jazyk ve svý puse a já jí dělam to samý. Tašku s vínem se snažim opatrně položit na zem, ale to už mě Věra táhne do pokoje svý garsonky. Tam mě začne svlíkat a i já přidávám ruku k dílu a za chvíli tam stojim nahej, jak mě Pánbůh stvořil. Věra do mě lehce strčí a já padnu na postel, která zabírá podstatnou část místnůstky. Přetáhne si košilku přes hlavu a pak na mě nasedne jako kovboj na divokýho bejka. Nemusim připomínat, že mi pták stál v momentě, kdy jsem ji uviděl v tom červenym kousku oblečení a taky je třeba dodat, že připravenej kondom, zůstal v kapse kalhot, který se teď válej někde u postele na podlaze.
Ale šuká skvěle, což mi mělo bejt jasný po včerejší fantastický kuřbě. Muj pták do ní zajede jak po másle, a nejen že na mě krásně dosedá a nasdskakuje, ještě přitom dělá takový krouživý pohyby pánví, takže muj klacek je jak v míchačce mixnutý se ždímačkou. Ale Věra jede jako namazanej stroj. Za chvíli měníme polohu, Věra leží s nádherně roztaženejma nohama pode mnou a já do ní bušim, protože chci ukázat, že jsem taky dobrej píchač.
Výhoda vyššího věku, alespoň u mě, je ta, že prostě vydržim souložit dýl než zamlada. Ještě jednou se měníme a já ji tentokrrát beru zezadu. Držim jí za boky a krásně tvrdě přirážim do její vyholený pičky. Dýl už to nevydržim, vytahuju ho a stříkam všechno, co mam, na její drobnej zadeček a záda. Pak se svalim na postel. Mam pocit, že jsem uběh maraton. Věra si lehá vedle mě a já se nemůžu nabažit pohledu na tu mlaďounkou potvoru. Teď si uvědomuju, že ani nevim, jestli se udělala i ona, ale radši otázku zase spolknu. Pak jsme se společně osprchovali a já mazal domů. Na víno, který pořád stálo na chodbě, jsem narazil cestou ven z bytu, ale nechal jsem ho tam a pokračoval pryč z doupěte neřesti.
No a to byl začátek konce. Věra to prostě potřebovala každej den. Takže jsme to dělali v práci, na hotelech při služebních cestách, v autě, v lese, u vody, v posteli v kuchyni, na záchodě, v převlékací kabince v obchoďáku, přemejšlim, jestli vůbec existuje místo, kde jsme to nedělali.
Jak dlouho se to dá vydržet? Já vydržel skoro půl roku. Za tu dobu jsem ztratil patnáct kilo, manželku a práci. Taková věc se prostě nedá utajit, takže za chvíli to věděla celá firma, pak se to samozřejmě domákla manželka a nakonec mi bylo naznačeno, že bych si měl najít jiný místo.
Teď bydlim v malym bytě, kterej měla původně pronajatej Věra, ale bez ní. Pokud vim, našla si nějakýho mladýho boháče a žije s nim v jeho přepychový vile na kraji Prahy. Já dělám v jiný firmě, ale ne na vedoucí pozici. Přemejšlim, kdy se to celý podělalo, ale bylo mi to jasný od samýho začátku, že mě tahle holka dostane do maléru.
