Víno a šuk (soutěžní)

Když se zdálo, že už hůř být nemůže, přišel covid a ukázal, jak jsou některé věci relativní. Což o to, většinu práce jsme mohli dělat z domova, ale naplánovanou konferenci jsme rušit nechtěli. Jak rychle jsme se naučili s online programy.
Když den D nastal, všechno běželo jako na drátkách. Do showroomu jsme si zvali jednotlivé přednášející, místo na podium je posadili do improvizovaného nahrávacího studia a sklízeli od šéfů chválu, že jsme to zvládli.
Zlom nastal, když k nám přišla Alžběta. Dlouhonohá, nádherná blondýna, která dokázala o svém tématu mluvit jako nikdo jiný. Když se posadila přede mě, přehodila nohu přes nohu, zapomněl jsem připravené otázky a skoro i jméno vlastní firmy. Jenom se tomu zasmála, ale přes roušku, kterou jsme museli mít nasazené, se to dalo jenom odhadovat.
Naštěstí moje rozpaky taky nebyly moc vidět.
Skončili jsme, na řadu přišel druhý moderátor a další řečník.
"Nemáš něco k pití?" zeptala se.
"Vodu? Džus?"
"Něco ostřejšího?"
"Víno?"
"To zní dobře."
"Nahoře v kanceláři. Dojdu pro něj."
"Půjdu s tebou. Zajímalo by mě, jak to vypadá u vás v zázemí."
Nikdo si nevšiml, že jsme se vypařili - můj další vstup měl začít až za hodinu. Kartou jsem otevřel dveře do chodby, kam se už nikdo cizí nedostane, hned jsme si mimo dohled sundali po tiché dohodě roušky, abychom se nadechli, a výtahem vyjeli do třetího patra. Vládla tu tma - všichni pracovali z domova a takové ticho jsem nezažil ani v okamžiku, kdy jsem pracoval přes čas až do půlnoci.
Kancl jsem měl malý, s výhledem do ulice. Nic zvláštního. Skříň, stůl, počítač a lednička, ve které se skrývalo víno darované jedním z našich zákazníků za skvělý servis.
Když jsem se od ledničky otočil, na stole ležely kalhotky. Světle modré, krajkové. Než mi došlo, co vlastně vidím, vzal jsem je do ruky. Byly vlhké.
Zvedl jsem pohled a podíval se jí do očí. Poskakovalo v nich tolik jiskřiček, že to mohlo způsobit požár.
Opírala se o okno, v krátké sukni, pod kterou, jak jsem už věděl, neměla nic.
"Děkuju za dárek. Ale honorář za přednášku bych měl dát já tobě, ne naopak," zkusil jsem zavtipkovat.
"Tak do toho."
"Myslíš?"
"Vím."
Pomalu jsem přistoupil až k ní. Karanténa, samota a dny vymknuté z kloubů. Když jsme se dotkli, štíplo to, jako kdyby přeskočila statická elektřina. Ale bylo to jenom vzrušení.
Voněla. Cítil jsem, jak nádherně voní.
Druhý letmý dotek. Držel jsem ji za boky a pod tenkou látkou košilky jsem cítil, jak hřeje. A ještě půlkrok blíž, abych cítil, jak moc hicuje její klín. Zní to jako klišé z debilní povídky, ale přísahám bohu, cítil jsem to.
Polibek.
Studené rty, horký jazyk. Chuť třešní.
Druhý polibek. Její ruce, které mi zajíždí pod košili.
Třetí a čtvrtý. Tiskne se ke mě, a zatímco já ji musím tlačit úplně dole, ona se o mě otírá ztvrdlými bradavkami. Dokonalá souhra.
Opatrně zajedu rukou pod sukni. Nebrání se, jen lehce vystrčí boky. Držím ji za boky oběma rukama a tisknu k sobě. Strašně moc ji chci.
Líbá mě na krk, cítím její horký dech. Ruce jí bloudí u mého poklopce, jak se ho neobratně snaží rozepnout. Když se jí to povede, zradí ji pásek.
Aby se k němu lépe dostala, tak si přede mnou klekne. Nedokážu se ani nadechnout a z fleku bych se mohl stát lovcem perel, co vydrží pod vodou celý den.
A pak, kalhoty padají k zemi.
Vstává, sedá si na parapet okna, o které se opře zády a lehce nadzvedne sukni.
Je hladce vyholená. Růžová. A lesklá vzrušením.
Když do ní prvně vniknu, obejme mě její horkost. Ten první sametový dotek mě dostane do tranzu.
Nehty zaťaté do mých zad.
Horký vzdych do polibku.
Kapičky vášně stékající po stehnech.
Přidušený výkřik.
Výkřik.
Výkřik.
"Ano!"
*
Do showroomu jsme se vrátili, aniž by kdokoliv cokoliv poznal. A jediní, kdo byli svědky naší vášně, byla zapomenutá lahev vína, a sousedka z protějšího domu, která si prve nejspíš na balkon došla zapálit. Když viděla, co za oknem kanceláře provádíme, cigaretu nechala cigaretou a místo rozkoše nikotinu si dopřála rozkoš jinou.