Když sledovala, jak se na displeji rozsvěcují čísla označující neustále stoupající výtah, cítila, jak s každou další vteřinou roste její nervozita. Jako balónek se nafukovala, až v ní zabrala veškerý prostor, tlak byl nepříjemný a hrozil, že každou chvíli vybuchne.
Před ní stáli dva obchodníci a vzrušeně něco probírali, ale ona se nedokázala soustředit na žádné z jejich slov. Připadala si, jako by byla pod vodou, všechny zvuky kromě rychlého tlukotu srdce a mělkých nádechů tlumil tlak, který ji obklopoval.
Ať se snažila sebevíc, nedokázala se přestat bát a netrpělivě poklepávala nohou. Zavřela oči a chtě nechtě se přenesla o hodinu do budoucnosti, kdy už bude zpátky doma a šťastně dokončí jakýkoli úkol, kterého náhle zanechala, když si všimla, kolik je hodin. Úplně zapomněla na čas. Přichází o hodinu později, než mu slíbila a pak ještě ta nekonečně dlouhá hodina strávená v zácpě, když se sem snažila dostat.
Zadržela dech a napočítala do tří, než otevřela oči. Samozřejmě ji přivítal jen elegantní dřevěný interiér výtahu.
Cítila se hloupě a v duchu si vynadala. Dostala se do toho sama tím, že si nenastavila budík a žádné zbožné přání ji z toho nedostane.
Podívala se na hodinky připnuté na zápěstí a pod nosem zaklela. Měla už skoro dvě hodiny zpoždění; dávno po jeho polední pauze.
Přemýšlela, jak moc se asi zlobí. Koneckonců nedochvilnost byla jedna z věcí, kterou bytostně nesnášel, a tohle nebylo poprvé, co přišla pozdě.
Zachvěla se, když si vzpomněla, jak před dvěma lety usnula a dorazila o půl hodiny později, než bylo domluveno. Tehdy byl mírně podrážděný, ale měl pro ni pochopení, protože právě prodělala chřipku. Neuměla si představit, jak mu upřímně sděluje, že ztratila pojem o čase kvůli tomu, že si lakovala nehty.
Pevněji sevřela tašku s obědem a pohlédla na oba muže. Přemýšlela, jestli se někdy cítili tak nervózní jako ona v tuhle chvíli. Ušklíbla se. Těžko mohla obě situace srovnávat. Za prvé, oni se nemuseli ničeho obávat, maximálně nepředvedou přesvědčivý výkon, zatímco ona věděla, že je v průšvihu.
Zazvonil zvonek a dveře se hladce otevřely. Ti dva chlapíci v neustálém hovoru vystoupili. Když se dveře zasunuly zpátky na místo a umlčely jejich hlasy, uvědomila si, že je úplně sama. Ticho, které ji teď obklopovalo, vyplňovalo celou kabinu výtahu.
Připadala si jako gladiátor vpuštěný do kolosea, který se má utkat s medvědem nebo tygrem. Jenže jedinými zbraněmi, které si oblékla, byla chatrná plastová složka a taška na svačinu, která pomalu začínala být kluzká od potu, jenž se jí hromadil v dlaních. Povzdechla si. Do smrtících zbraní, kterými by se potřebovala bránit, měly její ruce daleko.
38
39
40
41
42
Zvonek!
Otevírající se dveře uvolnily cestu do vkusně zařízené recepce. Po levé straně byla stěna ze skla. Odpolední slunce sedělo vysoko na obloze a vrhalo zlatavou zář jak na místnost, tak na rušné město o 42 pater níž.
Zhluboka se nadechla, vyšla ven a kývla na mladou, hezkou dívku za recepcí. Ta jí úsměv oplatila, ale nijak to nezmírnilo chvění v jejím žaludku. Kladla jednu nohu před druhou a vytrvale procházela kolem recepce do tlumeně osvětlené chodby, která byla výraznou změnou vzhledu a atmosféry oproti prosluněné recepci. Na jejím konci byly těžké mahagonové dveře. To byl cíl její cesty.
Zastavila se hned za nimi a chvíli nerozhodně zírala na téměř černé skleněné výplně. Nejspíš by jí prošlo, kdyby ty věci prostě podala recepční a řekla jí, ať mu je předá, chvilku o tom uvažovala.
Ale to by znamenalo riskovat, že ho později ještě víc podráždí.
Chtělo se jí křičet. Kdyby si jen nezapomněla nastavit ten zatracený budík!
Zhluboka se nadechla, zvedla ruku a jemně zaklepala na dveře. S vědomím, že se odpovědi nedočká, a i kdyby ano, neuslyší ji, počkala několik vteřin, než dveře odstrčila a vstoupila dovnitř.
Nejdřív uviděla stůl. Obrovský, impozantní stůl, o němž osobně vyslovila teorii, že byl vyroben tak, aby zastrašil každého, kdo by seděl naproti němu. A evidentně to fungovalo.
Za ním seděl on, vysoký a sebevědomý. Lehce se na něj zadívala, jak pohodlně sedí ve svém plyšovém koženém křesle, a připadala si, jako by právě vstoupila do jámy lvové.
Přestože byla nadprůměrně vysoká a on seděl, připadala si stále tak malá. Nešlo jen o výškový rozdíl, ale o jeho přítomnost obecně; už jen pohled na něj ji rozrušoval.
Byl jako hora, vyzařovala z něj chladná sebejistota a lhostejnost. Měla pocit, že se jí podlomí kolena, jen co se ocitne v jeho blízkosti.
Vstoupila dál do místnosti a zavřela za sebou dveře. Zalapala po dechu. Přestože recepční seděla ani ne deset metrů od něj, věděla z první ruky, že těžké zdi jeho kanceláře neprorazí žádný zvuk. Kdyby křičela, nikdo by ji neslyšel.
Teď byla plně odkázána sama na sebe.
Projel jí mráz plný temné rozkoše, ale setřásla ho a nejistě vykročila směrem k němu.
S pohledem upřeným k obrazovce jí nevěnoval pozornost a dál psal na počítači.
Přejela pohledem po jeho těle. Nedotčená bílá košile nedělala nic jiného, než že zvýrazňovala jeho štíhlé, ale vypracované svalnaté paže, a ona je při psaní sledovala, jak se pohybují. Hádala, že si černé sako položil na pohovku v rohu místnosti, jako to dělal vždycky, když pracoval. Tmavomodrá kravata, kterou měl na sobě, přitáhla její oči níž, ale těžký stůl zakrýval její špičatý konec.
V ústech jí vyschlo a olízla si rty, aby je zvlhčila. Zvedla oči a tiše pozorovala jeho soustředěný obličej. Světle hnědé vlasy měl jako obvykle bezvadně upravené. Jediný pramínek jí unikl a ona odolala nepřekonatelnému nutkání přejít místnost a prohrábnout mu vlasy rukou, aby je ještě více rozcuchala.
Zalapala po dechu. Jak může někdo tak hrozivý vypadat tak hloupě přitažlivě?
Nebyla si jistá, jestli má něco říct, a tak rozpačitě dál stála uprostřed místnosti a trpělivě čekala, až ji osloví.
Konečně otevřela ústa, aby něco řekla, ale zdržela se, když zazvonil telefon. Zvedl to, vyštěkl do sluchátka několik tupých příkazů a pak zavěsil.
Zachvátila ji nová vlna nervozity a rozhodla se mlčet. Nezdálo se, že by měl zrovna dobrou náladu, a ona si ji nechtěla ještě víc kazit.
Její mysl se pomalu přesunula k jiným věcem. Chvíli trvalo, než si odkašlal a vytrhl ji ze zamyšlení. Napřímila se a konečně si všimla, že ji bolí nohy, protože už dlouho stojí na místě.
Zvedla oči a zarazila se, když se setkala s jeho temným pohledem. Intenzivně se na ni díval a zdálo se, že se vpíjí do jejího vzhledu. Připomínal jí vlka, který si prohlíží svou kořist, než se na ni vrhne a jde si pro ni. Nic na celém výjevu neměnil fakt, že jeho oči byly tak modré, jak jen modrá může být. Obyčejně se v nich ráda ztrácela, ale teď byly nepropustné.
Vyschlo jí v krku. Přesto nepřerušila oční kontakt a vytrvale odpovídala na jeho dotěrný pohled. Chvíli ani jeden z nich nic neříkal, jen mlčky pozorovali toho druhého.
Vyzývavě zakroutila hlavou a předstírala sebedůvěru, kterou v tu chvíli rozhodně neměla. Na vteřinu by přísahala, že se mu při tom zvedly koutky rtů, ale pak znovu zaměřil pohled na svůj počítač a začal znovu psát.
Projel jí další mráz a zastavil se až v jejím nitru. Prokoukl její blafování? Stejně se zdálo, že to vždycky dokázal. Že by se jí svým téměř úsměvem vysmíval? Mohl. Byl to příliš krátký, prchavý okamžik, který neměla dost času posoudit.
Ticho, které se mezi nimi rozprostíralo, vystupňovalo každý její smysl. Očima těkala po místnosti a hledala možný způsob, jak se z toho dostat, jak zastavit nohy, aby se jí netřásly jako listí na větvi během prudké bouře.
"Jdeš pozdě."
Dvě slova pronesená naprosto apatickým tónem, jako by mu její zpoždění bylo úplně jedno. A přesto to nijak nezkrotilo její myšlenky na boj nebo útěk. Její mysl teď pracovala úplně přesčas a snažila se zformulovat vhodnou reakci, která by ho nerozzlobila. Věděla totiž, že navzdory lhostejnému vystupování to v něm vře, že využije každé příležitosti, aby ji na oplátku potrestal za to, že ho rozčílila.
"Já vím. Je mi to líto." Srdce jí pokleslo. Hlas se jí třásl a prozrazoval její předstíranou sebejistotu. Věděla, že by se v tom vyžíval, dokonce by se pyšnil tím, že jí i po takové době dokáže nahnat strach.
Během rozhovoru s ní nezvedl oči od psaní na klávesnici. Nejspíš to bylo lepší. Už tak se zmítala v rozrušení a snaha udržet s ním oční kontakt by ji zredukovala na pouhé koktání, takže zahanbeně pohlédla na podlahu.
Slyšela, jak si povzdechl, a pak zvuk koleček jeho židle, která se točila po koberci.
"Pojď sem."
Chtěla raději vyletět ze dveří a spěchat zpátky do bezpečí svého auta, ale poslechla. S očima stále pevně upřenýma k zemi se šourala kolem stolu, až stanula mezi jeho roztaženými stehny. Pohrávala si s lemem sukně a přála si mít na sobě něco skromnějšího.
"Oči sem nahoru."
Trhla sebou při jeho velitelském tónu a pomalu zvedla pohled. Nechala ho bázlivě sjíždět po jeho postavě a začala u tyčícího se stanu v černých kalhotách. Zčervenala, zírala na něj a nedokázala potlačit vlastní vlnu touhy, která se na ni hrnula a málem ji přinutila se z té síly svalit.
"Podívej se na mě," zopakoval pevným hlasem.
Zhluboka se nadechla, aby znovu získala jakýs takýs klid a nevrhla se mu k nohám, a zvedla pohled. Užasle se zahleděla do jeho blankytně zbarvených očí, které se upíraly do jejích a pozorně ji sledovaly.
Byl naprosto nádherný. Lícní kosti, vystouplá brada, dolíčky na tvářích. Vypadal jako socha, kterou nechal vytvořit Michaelangelo; socha, která patří do galerie národního muzea. Co dělal tady v kanceláři, psal e-maily a vyřizoval e-maily, když měl být uměleckým dílem, které všichni obdivovali, ozářený zlatým slunečním světlem na svém vlastním mramorovém podstavci?
Zvedl ruce, aby jí je položil na boky a přitáhl si ji ještě blíž.
"Co jsi přinesla?"
Jeho chraplavý hlas jí způsobil další záchvěv v nitru a ona se v jeho blízkosti snažila zformulovat souvislou myšlenku.
“Já ... co?"
Kývl na tašku s obědem, kterou stále svírala jako záchranné lano, a ďábelsky se usmál. "Co jsi mi dneska udělala, panenko?”
Pootevřela rty a všimla si, že jí vyschlo v ústech. "Jen žebírka s bramborovou kaší, kterou jsem dnes ráno uvařila."
Její hlas zněl ochraptěle. Bože, jako by to na ní nebylo dost vidět.
Olízla si rty. Jeho pohled k nim přelétl a zvedl jednu ruku, aby jí jemně podepřel bradu. Líně jí přejel palcem po rtech a v očích se mu zablesklo něco temného. V žaludku se jí nahromadila touha a cítila, jak je její nitro každou vteřinou vlhčí a vlhčí.
Vlhká a potřebná.
Pro něj.
Zatraceně.
Oči měl zakryté hladovým pohledem, když se kousal do spodního rtu.
"Hm, to zní lákavě."
Jeho hlas zněl hlouběji, chraplavěji. Takový štěrkovitý a sytý. Chtěla se v něm koupat, nechat se jím hladit a omývat po celou věčnost. Ale věděla, že takové útěchy se jí nedostane, kdykoli se ocitne v jeho přítomnosti. Jak by také mohla, když vzduch mezi nimi neustále praskal jiskřivou energií, kterou nedokázala ignorovat?
Prchlivý a nebezpečný, varování, aby se k němu nikdy neotáčela zády, aby byla stále ve střehu. A toto varování se stalo skutečností, když se jen o vteřinu později jeho palec zaryl do jejího rtu a silně na něj zatlačil.
"Škoda, že oběd skončil už před více než hodinou."
Oči se jí rozšířily a ve spěchu, aby ho chytila za zápěstí, upustila složku i tašku s obědem. Papíry ve složce se uvolnily, rozletěly se na zem a přistály v chaosu kolem jejich nohou.
Nevšímal si jich.
Zatímco se snažila vymanit z jeho sevření, ruka, která jí předtím spočívala na boku, se napjala, než ji přesunul na krk. Objal jí krk a zlehka vtiskl prsty do jemné kůže.
Zachvátilo ji vzrušení, jaké už dlouho nezažila. Všechny varovné zvonky v jejím mozku byly pryč a rozhodla se, že si tuhle hru zahraje ráda, kam až zajde?
"Omlouvám se, moc se omlouvám," vyhrkla. "Nedávala jsem pozor na čas, prosím, já..."
"Seděl jsem tu hodinu a čekal." Zavrtěl hlavou v nesouhlasu. Byl nejspíš opravdu naštvaný, ale taky si celou tu situaci užíval víc než jindy.
"Čekám, až se objevíš nejen s mým obědem, ale i se smlouvou, kterou jsem potřeboval na jednání, které jak jistě víš, skončilo už před půl hodinou."
Zalapala po dechu a on ten pohyb sledoval očima.
"Je mi to líto," zkusila to znovu tichým hlasem. Neprojevil žádnou reakci, kromě toho, že se jeho palec přestal silněji tisknout do její kůže.
"Jedl jsi? Máš ještě hlad?" zeptala se. Ještě několik vteřin se jeho oči upíraly na její pulzní bod, ale pak zvedl oči a přišpendlil ji k sobě upřeným pohledem.
"Mám hlad. Ale ne na maso a zatracenou bramborovou kaši." Zabloudil rukou za její krk a přitáhl si její tvář ke své, takže jeho ústa byla jen kousek od jejího ucha.
"A kromě toho si myslím, že moje malá hračka potřebuje potrestat, protože se zřejmě ještě nepoučila z chyb z minula. Co myslíš, hmm?”
Zavrtěla hlavou a přitiskla se k němu, čímž mezi nimi získala trochu víc prostoru.
"Ne, prosím, já to tak nemyslela, poučila jsem se z minula, prosím, nedělej to, jen jsem nedávala pozor, jak se připozdívá, pl-," měla vědět, že její slova na něj nebudou mít žádný účinek. Přesto se rozpovídala, přestože v hloubi duše věděla, že tohle všechno je jen okružní cesta k vysněnému cíli. Toužila po něm od první chvíle, kdy v tomhle patře, před několika měsíci, vystoupila z výtahu.
"Panenko."
Tiché zavrčení ji okamžitě umlčelo. "Udělala jsi něco špatně, ano nebo ne?" Zahanbeně se pokusila odvrátit pohled.
"Ano," zašeptala po několika vteřinách.
"A co se stane, když se budeš chovat špatně?"
"Dostanu trest."
"Přesně tak. Takže o mých pravidlech slyšíš poprvé? Nevěděla jsi předem, co se stane, když je porušíš?”
Dívala se na něj a tiše přemýšlela, co bude následovat. Z jeho pohledu dělal jen to, co bylo spravedlivé. Trestal ji za něco, co jí předtím několikrát výslovně řekl, aby nedělala. Navíc měl jedinečnou příležitost zjistit, jak se vlastně jejich vztahy mají. Tisíckrát si všiml pohledu, který mu věnovala, letmým dotekům, když se míjeli, nebo když mu nosila kupy dokumentů na stůl.
"Potřebuju slova, panenko."
Zavrtěla se, ale zatnula zuby a vykousla odpověď. "Ne, už jsem o nich věděla. Je to moje chyba, omlouvám se, už se to nestane." "Ne," řekla.
Několik chvilek si ji prohlížel, než ji pustil. Váhavě se postavila.
"Dobře. Teď se svlékni."
"Cože?"
Zakroutil hlavou.
"Snad sis nemyslela, že tě z toho dostane omluva?" Zavrtěla hlavou nad jeho pobaveným tónem, ale neodpověděla. Když viděl, že se nijak nesnaží uposlechnout jeho rozkazu, sevřel rty.
"Nenech mě prosit.”
Bylo to tady. Trochu nesvá zvedla ruce k blůzce, ale zarazila se, než se jí podařilo rozepnout knoflíčky. V očích se mu objevil záblesk toužení, a než stačil říct cokoli dalšího, pospíšila si s rozepínáním. Nechala blůzku spadnout na zem. Kývl na ni, aby pokračovala, oči stále pevně spojené s jejími. Na řadu přišla krajková podprsenka a k jejímu zděšení se jí zježily chloupky a ztvrdly bradavky.
Náhle se zastyděla, zvedla ruce, aby si zakryla prsa, a stydlivě odvrátila oči. Stále ještě cítila jeho horký pohled na svém těle a opožděně si vzpomněla na jeho slova.
Zvedla tvář a všimla si, že z ničeho nic stojí přímo u ní.
Srdce jí spadlo až do žaludku, ale než stačila couvnout, už pevně objímal její boky svýma velkýma rukama. Zůstala uvězněná ve své pozici a toužebně se dívala vzhůru. Jeho tvrdé oči se vpíjely do jejích.
Jeho sevření povolilo a trochu nešetrně jí tlakem naznačil, aby klesla na kolena. Zároveň zvedl ruku, aby ji pohladil po hedvábných vlasech.
S téměř klidným výrazem na ni hleděl. Jediné, co prozrazovalo jeho myšlenky, byl všudypřítomný lesk v jeho očích.
Naklonil se k ní a narušil její osobní prostor. Jeho výraz náhle odhalil skutečné emoce, maska klidu se vypařila. Při dlouhém pohledu do očí ucítila, jak ji tahá za vlasy. Jejím tělem projela další vlna dychtivého očekávání.
"Opravdu potřebuješ potrestat, viď? Asi jsem k tobě byl v poslední době příliš shovívavý."
"Ano, prosím!" zalapala po dechu a téměř roztomile vzhlížela ke svému pánovi.
"Vyndej ho," dožadoval se.
Věděla, o čem mluví, ještě než sklopila oči dolů, aby si potvrdila své podezření. Jeho tvrdou bouli teď měla přímo před obličejem.
Zalapala po dechu a zvedla ruce, aby mu rozepnula černé kalhoty. Tiše zaklela, když viděla, jak moc se jí třesou ruce vzrušením, a pohledem zalétla nahoru, aby sledovala, co dělá, a pak ho rychle odvrátila, když se jeho žhavý pohled setkal s jejím.
… pokračování příště
