Ručičky na hodinkách se pomalu blíží k půl čtvrté. Během posledních hodin se na ně dívám snad častěji než na monitor s rozdělanou prací. Mělo to být hotové před týdnem, ale není. Usmlouval jsem odklad a teď přemýšlím, jestli je dnešek tím dnem, kdy pohár trpělivosti přeteče a poslední šance se ukáže jako opravdu poslední.
Telefon položený na stole rozvibruje příchozí zpráva a já sebou trhu. Nepodívám se, teď na to opravdu není čas. Jenže po první přichází druhá a po ní další a další. Nedokážu se soustředit. Zapnout tichý režim znamená vzít přístroj do ruky. Mít ho v ruce znamená ty zprávy si přečíst. A přečtení znamená... Sbohem, poslední šance.
Nakonec nevydržím. Přejedu prstem po displeji, je jich tam snad dvacet. Všechny stejné: „Teď. Čekám.“ Polknu nasucho a snažím se zklidnit dech. Nepřemýšlím. Vyrazím z kanceláře a nezdržuju se čekáním na výtah, seběhnu dvě patra, projdu turniketem a pak jedny dveře, druhé, třetí. Zastavím se u těch posledních, vedou do kumbálu bez oken, který slouží jako sklad nepoužívaného nábytku. Ťuk-ťukťuk-ťuk. Smluvený signál následuje cvaknutí zámku a dveře se pootevřou na škvíru sotva tak širokou, abych se protáhl dovnitř. Je tam tma. Poslepu ze sebe začnu stahovat tričko zatímco její hbité prsty si během okamžiku poradí s páskem.
„Mám jen chvilku. Promiň,“ vyrazí ze sebe zadýchaně zatímco mi strhává kalhoty i spodky až ke kolenům. Bere mě do pusy. Rty se jí sevřou kolem údu, který pulsuje vzrušením a když se o mě opře rukama, ztrácím rovnováhu a svalím se na podlahu, která je naštěstí přikrytá vysokou molitanovou matrací. Omluvně zahuhlá, ale její rty a jazyk ani na okamžik nepřestanou zpracovávat teď už pevně ztopořený penis. Dychtivě ho saje, klouže po celé jeho délce a současně ho rukou pevně svírá u kořene, aby ještě umocnila erekci. Moje oči už si přivykly na tmu, a tak vidím, jak se sklání nad mými slabinami, od pasu nahá, kolena zabořená hluboko do matrace. Popadnu ji oběma rukama za boky a přitáhnu si ji. Během chvilky klečí přímo nade mnou. Zvládne ten akrobatický kousek a ani mě při tom nepustí z pusy. Tohle není naše první rodeo. Ani poslední.
Voní. Její klín mám přímo nad sebou, štěrbinu, která už se zlehka rozvirá vzrušením a když se jí dotknou mé rty, ucítím na nich vlhké kapky. Miluju tu chuť. Kdysi jsem jí řekl, že mi připomíná jemně solené mandle a ona se smála. Teď se nesměje. Nemá tuhle polohu ráda tolik jako já. Prý se nedokáže soustředit na dvě věci naráz. Nechá mě vyklouznout z pusy a zuby zaryje do kůže na mém stehně. Ještě víc se ke mně přitiskne a boky se jí začnou pohybovat dopředu a dozadu.
Držím ji za půlky a špičkou jazyka kroužím kolem klitorisu, hraju si s ním a polykám její šťávy smíchané s mými slinami. Stiskne zuby ještě víc a příval bolesti způsobí, že sebou trhnu. Tak to ne, holčičko. Prsty mi do ní vklouznou bez nejmenšího odporu. Pohybuji jimi v rytmu jejího těla, cítím, jak se uvnitř celá začíná stahovat. To je ten okamžik, kdy jemně zatlačím a vzápětí mi obličej zalije horký proud. Bolest z jejího kousání už nevnímám, ale zatímco se celá otřásá v blažené křeči la petite mort, myslím na to, že tu matraci budu muset vyměnit.
Do ticha vyplněného jejím postupně se zpomalujícím oddychovánim se ozve zapínání Apple Watch.
„Musím jít,“ řekne a začne se natahovat po sukni od kostýmku, opatrně, aby zbytek oblečení, které má stále na sobě, chránila před mokrou spouští, kterou před chvílí způsobila. V tom okamžiku jsem nahoře, ruku pevně sevřenou v pěst plnou jejích nádherných vlasů. Nečekala to, jinak by se nenechala takhle zaskočit.
„Nikam nepůjdeš,“ zasyčím. „Teď jsem na řadě já.“ Tisknu jí obličej do molitanu a kolenem od sebe odtlačím stehna zmáčená potem a vším, co ze sebe nekontrolovatelně vystříkala. Bojuje se mnou, ale držím ji pevně za vlasy i štíhlá zápěstí. Jsem tak vzrušený, že si můj v pozoru stojící ocas najde cestu dovnitř i bez pomoci rukou. Užívám si to horké hedvábné sevření stejně jako její tlumené nadávky.
Změní taktiku. Prohne se v zádech a začne pomalu přirážet. Nadávky se změní v tiché sténání. Mrcha! Ví, že tohle nemám šanci dlouho vydržet. Ne při prvním kole. Ne v téhle poloze. Zavřu oči a myslím na nedokončenou práci, ale ani to nepomáhá. Pohyb jejích boků zrychlí, ne moc, ale stačí to. Přestanu se vzpírat. Uvolním se a během okamžiku vyvrcholím.
Když cítí, jak mnou probíhá chvění orgasmu, spokojeně zavrtí boky. I když jí stále pevně svírám vlasy, takže ji ten pohyb musí bolet, otočí hlavu a zlomyslně na mě vyplázne jazyk.
Oblékáme se beze slov. Hledám v šeru rozházené oblečení a spíš jen tuším, že ona se čistí hrstí vlhčených ubrousků. Nezdržuju se loučením, takové věci neděláme, ale když se otočím abych se vydal ke dveřím, chytne mě za ruku a přitáhne k sobě. Přiblíží rty k mé tváři, skoro jako by mi chtěla dát polibek, ale místo toho se zastaví u mého ucha. Tak blízko, až cítím její horký dech.
„S tou zprávou pro Igora si nedělej starosti,“ zašeptá. „Poslala jsem ho zkontrolovat tu novou halu, dneska už se nevrátí. Máš dva dny k dobru, tak to neposer.“
„Jistě, paní ředitelko,“ zamumlám a když se o chvíli později za mnou zavírají dveře, vyprovází mě tichý smích. Dnešek není tím dnem.
