Na posteli leží chlap a něm rajtuje krásná blondýna, ale moje Karolína to rozhodně není. Oba otočí hlavu mym směrem a žena si instinktivně zakryje rukama svá prsa, pak se však usměje, ruce položí na mužovu hruď a pokračuje v jízdě na koníčkovi. Ze mě vypadne jen: „Pardon,“ a vycouvam zpět na chodbu.
„Tak bohužel, pane Kučero, vaše žena tu není a my musíme dnešní akci ukončit. Doprovodím vás,“ usmívá se na mě můj průvodce Petr. Cestou ven si jen vyzvednu odloženej kabát a Petr mě doprovodí až před vchod. „Doufám, že nejste zklamaný a nevidíme se naposledy, byla by to škoda,“ loučí se se mnou Petr a třese mi pravicí. „Jsem a nejsem zklamanej, ale každopádně děkuju,“ loučim se a jedu domů.
Barák prázdnej, asi za hodinu dorazí i manželka. „Ahoj,“ vítam ji. „Ahoj lásko,“ vrhá se na mě Karolína. Na sobě má dlouhou džínovou sukni, silonky a hezkej svetřík. „Určitě se mě chceš zeptat na hromadu věcí, ale nesmim ti nic říct, jen že tě strašně moc miluju,“ chrlí ze sebe a strhává ze mě přitom šaty.
A pak jsem se asi na hodinu a půl octnul v ráji a částečnym bezvědomí. To byla, dámy a pánové, jízda. Vystřídali jsme snad všechny myslitelný polohy, já jsem po neskutečně dlouhý době dokázal zvládnout dvě čísla za sebou a Karolínin počet orgasmů jsem ani nestíhal počítat. Na začátku mě pronásledovala otázka, jestli už v ní dneska byl někdo jinej, ale musim říct, že mě to víc rajcovalo, než vadilo. Prostě skvělý.
Druhej den ráno jsme si dali jenom takovou rychlovku, kdy jsme si to udělali vzájemně pusou. Do práce jsem dorazil vyšťavenej, ale spokojenej. Na všechny usmívam jak retardovanej, ale makam jako šroub a udělam víc práce než jindy za tejden. Na ŘÍZENOU NEVĚRU si vzpomenu před obědem a musim říct, že zařídili báječnej sex. Sice až doma, ale vlastně za to můžou oni.
Říkam si, že vlastně stačilo takový malý nakopnutí a všechno je v pohodě. Ale ďábel je mrcha zákeřná a umí poňoukat jako nikdo na světě. Už po pár dnech mě začíná v hlavě hlodat myšlenka: „A nechtěl jsi ještě víc? „Nechtěl jsi vidět ženu s někym jinym? Nebo dokonce s několika chlapama najednou?“
Jasně že chtěl. Je mi jasný, že stejně budu chtít víc. Ale taky je mi jasný, že nevim, kam až je ochotná moje žena zajít. Ale už jen ta myšlenka na to mi staví ptáka do pozoru.
„Dobrý den pane Kučero,“ vítá mě pan Novák jako ztracenýho syna, „jsem rád, že se zase vidíme.“ „Dobrý den, vaše agentura je tak trochu návyková.“ „To nás těší, co pro vás můžeme udělat?“ „Teď bych si s dovolením zkusil vymyslet něco vlastního, jestli by to šlo,“ navrhuju. „Ale samozřejmě, uděláme, co je v našich silách. Jestli chcete, máme tady specialisty na hraní rolí a tvorbu situací. Můžete s nimi probrat váš nápad a něco vymyslet.“
„No, já už mam něco připravenýho,“ drbu se na bradě a vytahuju z kapsy papír, na kterym jsem dělal několik posledních dnů, a podávam mu ho. „Ale to je hotový filmový scénář!“ zvolá pan Novák nadšeně. „Dejte nám nějaký čas a my se vám ozveme s podrobnostmi. Jen ještě jeden dotaz. Má tam nějakou roli vaše žena?“ „Má,“ odpovídam, „v podstatě hlavní.“ „To nás těší, ale musíte pochopit, že s tím musí souhlasit. I když minule problém nebyl, tak je to samozřejmě nepřekročitelná podmínka. Ale můžeme vám zaručit, že bychom vám případně sehnali adekvátní náhradu. A ani by to nemusela vaše žena vědět,“ spiklenecky na mě mrká. Přikyvuju a už teď vim, že bez manželky by to asi nemělo cenu, ale nikdy neřikej nikdy.
„Dobrý den pane Kučero,“ ozve se v telefonu hlas pana Nováka z agentury ŘÍZENÁ NEVĚRA, „máme všechno připraveno. Budeme vás čekat v sobotu v devět ráno v naší agentuře, těšíme se na setkání.“ Jen poděkuju a řeknu, že tam budu.
V sobotu ráno vstávam brzy a chystam se. Manželce jsem schválně nic neřek, stejně by byla tajemná jak hrad v Karpatech, ale když vidim, že ještě leží v posteli, jen k ní prohodim: „Ahoj zlato, jedu do agentury, ale nejspíš to zrušim.“ Z postele se jen ozve: „Nic neruš a užij si to, ahoj lásko.“
„Slibujeme vám skvělý zážitek,“ hustí do mě zase Novák. Já sedim u něj v kanclu, rozhodnutej to celý zabalit a taky jsem mu to řekl, ale je to had a zkouší na mě svoje nechutný triky. „Váš naprosto skvělý scénář jsme nepatrně modifikovali a byla by hrozná škoda, kdyby se neměl realizovat. Uvidíte sám,“ zkouší to na mě ten slizoun.
Jsem měkkej a vim, že se necham překecat, takže nakonec kejvu, že jako jo. „Skvělé, můžeme vyrazit,“ raduje se ten biblickej našeptávač jak malý dítě. Přichází asistent Petr, vítáme se jako starý známí. „Rád vás zase vidím, pane Kučero, pojďme rovnou na věc. Následujte mě prosím.“ Jdu za nim ven, kde na nás čeká auto. Petr mě rukou vybídne, abych nasedl, a pak si přisedne ke mně dozadu. Auto se rozjede a Petr se pustí do vysvětlování: „Váš scénář je opravdu perfektní, ale jestli dovolíte, náš tým na něm zapracoval a trochu ho upravil. Teď jedeme na jeden takový soukromý hrádek a v něm uskutečníme váš nápad.“
Zbytek cesty se snažim vytáhnout z něj další informace, ale už toho moc nepoví. Každopádně to bude zase nějaká hra, tentokrát okořeněná nějakými úkoly. Radši už se na nic nevyptávam a začínam se těšit, že to bude vzrůšo.
Asi za hodinku dorazíme do malé vesničky, na jejímž konci stojíl opravený hrádek, u kterého zastavujeme. U vchodu na nás čeká stejná dáma, která mě vítala už minule. Teď se konečně dozvídám, že se jmenuje Kateřina. Odvádí nás do velké místnosti v přízemí, kde si sedáme do připravených křesel. Kateřina se s námi loučí a Petr spouští: „Vyberete si průvodkyni, s níž absolvujete cestu naším hradem, kde na vás budou čekat různé úkoly. Pokud vás to přestane bavit nebo se vám či vašemu doprovodu nebude zdát nějaký úkol, můžete to kdykoli stopnout a ukončit hru. Jinak vám přeji skvělou zábavu.“
Potom mě nechá samotnýho. A já si prohlížim obrazy na zdi, vedle krajinek tu visí i nějaký portréty, což možná budou předchozí majitelé. Za mými zády se otevřou dveře, pootočim hlavu a spadne mi brada. Pomalým krokem ke mně kráčí moje manželka Karolína, na sobě má černou koženou sukni nad kolena, punčochy, bílou halenku a černé sako. Vyskočim jako srnka a letim k ní. Dáme si francouzáka na uvítanou. Chci se zeptat, jak se sem dostala, ale rázně mě umlčí: „Tak pojď, jdeme na to.“
(Pokračování příště)
