Prostřednictvím BDSM seznamky jsem se seznámil se ženou, která na svém profilu uváděla, že je sadomasochistka a má zvláštní zálibu ve výprascích. Psali jsme si spolu asi půl roku. Jmenuje se Terezka. Měla za sebou nějaké zkušenosti a měla i nějaké partnery, s kterými se scházela. Psalo se s ní moc pěkně. Její zprávy měly obsah a byl jsem přesvědčen o tom, že by setkání mohlo být pro nás oba přínosem. Ale nijak jsem ji do ničeho nenutil. Nakonec jsme se domluvili, že si zajdeme do kavárny a tam si popovídáme a uvidíme, zda budeme cítit nějaké vzájemné sympatie. Ve smluvený den a hodinu jsem na ni čekal na takovém plácku u fontány před obchodním centrem. Seděl jsem na lavičce a přemýšlel, jestli opravdu dorazí. Její podobu jsem znal z fotky, kterou mi poslala do zpráv na seznamce, takže jsem vyhlížel hezkou milou holku. Nemusel jsem čekat moc dlouho, přišla ve smuvený čas a hned se ke mně hlásila. Ve skutečnosti mi připadala ještě hezčí, než z obrázku. V tom městě jsem to moc neznal, tak jsem se nachal zavést do kavárny. Bylo tam hezky a útulno. Objednala si minerálku a já kávu. Překvapilo mě, že kávu nepije. Dali jsme se do řeči a rozuměli jsme si ve spoustě věcí. Bez zábran se se mnou bavila o výprascích, o pocitech, které při tom má, a také o zkušenostech, které nebyly pokaždé moc hezké. Některé byly z kategorie těch, které by málokdo chtěl zažít. Dále jsem se dověděl, že je switch a že se schází s kamarádem masochistou, který má neuvěřitelnou výdrž a nechává jí dost prostoru pro to, aby mohla dát průchod i svým sadistickým choutkám. Bavili jsme se asi hodinu a půl a domluvili jsme se, že bychom se mohli sejít a že by si ode mne nechala nasekat.
Za několik dní jsem si vzal krabici řemenů, rákosek, důtek a krátkých bičů, pro jistotu i kus kabelu a ocelové lanko, a přijel jsem k ní domů. Přivítala mne, uvařila mi kávu, sama si nalila vodu a chvíli jsme si povídali. Nebyla ani trochu nervózní. Pokud byla, nebylo to na ní vidět. Potom jsme šli do vedlejšího pokoje, kde byl gauč a dva takové malé stolky. Na jeden z nich jsem vyrovnal všechny své nástroje pro trestání a ona se přehnula přes opěradlo gauče a vystrčila svoje hezké pozadí. Měla na sobě tričko a kalhotky. Pořád byla klidná a vyrovnaná, přestože o mně věděla, že výprasky uděluji spíše tvrdé a skutečně bolestivé. Žádné poplácávání po prdýlce, ale nářez, po kterém zůstávají několik dní skutečná jelita a zadek je citlivý na dotek i týden. Bylo domluveno, že pokud by bylo snášení bolesti nad její síly, tak řekne "uber, prosímtě". To byl signál ke zmírnění, ale ne k přerušení výprasku. Pokud by bylo něco úplně špatně, řčekne "stop" a já vyplácení ukončím.
Čekala s vyšpuleným zadkem a já jsem si ze stolku vybíral nástroj kterým začnu. Většinou volím takové vcelku lehké důtky se třemi koženými řemínky a dlouhou tenkou rukojetí. Tímto nástrojem se dá šlehnout vcelku razantně, ale nepůsobí extrémní bolest. Jen to štípne. Sice citelně, ale dá se to snést. Na studený nepřipravený zadek to stačí. Důraznější nástroje samozřejmě mám, ale přijdou na řadu později. Vysázel jsem Terezce asi dvacet ran. Držela, ani se nehnula, jen trochu vzdychala. Bylo evidentní, že ji to bolí, ale snášela bolest velice statečně. Pak jsem ji pohladil po vlasech a nahnul se k jejímu obličeji.
"Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se tiše.
Zakývala hlavou. Pak mi řekla:"Ty kalhotky mi můžeš sundat, jestli chceš."
Vyměnil jsem třípramenné důtky za řemen. Mám ho z vojenského opasku a je vlepený do dřevěné rukojeti. Udělil jsem jí asi patnáct ran. Pak jsem ji pohladil po obou půlkách. Zadek už byl hezky červený a začínal hřát. Pomalu jsem ji stáhl kalhotky pod zadek, potom ke kolenům. Protože byla ohnutá přes opěradlo gauče a klečela na sedáku, sama zvedla jedno a pak druhé koleno, abych ji kalhotek mohl zbavit úplně. Pak jsem vzal řemen a vysázel ji dalších třicet ran. Ty už jsem vedl opravdu silou a vcelku rychle. Její dech se znatelně zrychlil a vzdychání bylo hlasitější. Ale zadečkem neuhnula ani o kousek. Znovu jsem ji pohladi. Po zádech a pak po vlasech. Znovu jsem se ujistil, že je v pořádku a že jí neubližuji. Byla tak trochu ve svém vesmíru, ale bylo jasné, že můžu bez obav pokračovat. Přeci jen to bylo první setkání a tak jsem měl tendenci být raději trochu opatrnější, abych ji ušetřil další ošklivé zkušenosti.
Ale měl jsem pocit, že tahle holčina snese velkou dávku bolesti. Takže jsem odložil řemen na stolek a vzal si těžké důtky. Mají sedm pramenů z kulaté kůže o průměru pět milimetrů. Tyhle řemínky se používaly jako hnací řemen pro šlapací šicí stroje a když se dobře napustí olejem na kůži, jsou hezky vláčné a poměrně těžké. Takže výprask těmito důtkami není nic pro zbabělce. Pečlivě jsem si vyměřil místo dopadu konců pramenů důtek, abych nezasahoval boky, a uštědřil Terezce svižný šlehanec. Prudce vydechla, ale neuhnula. Pokračoval jsem v bití a její zadek vůbec nešetřil. Její dech se opět zrychlil a sténání zesílilo. Muselo jí to bolet opravdu hodně. Mám zkušenost, že výprask těmito důtkami je pro většinu lidí obtížné vydržet bez křiku, případně kleteb a nadávek. Ale ona stále držela a špulila zadek. Její levá půlka byla červená a už i oteklá, ale pravá půlka už získávala temně fialovou barvu. Část ran jsem směřoval na spodní část hýždí a asi pět centimetrů pod ně. To místo těsně pod zadkem je mimořádně citlivé a pokud se tam umístí několik ran za sebou, způsobuje to mimořádně intenzivní bolest. Cítil jsem k Terezce obdiv, jak to relativně klidně snáší. Bylo mi jasné, že mám čest se skutečnou masochistkou. Začínal jsem mít pocit, že si k téhle ženě můžu dovolit poměrně dost, proto jsem ji dal deset ran ocelovým lankem. Reagovala sténáním, ale opět neuhnula. Ani to "uber prosímtě" se jí zřejmě nechtělo vyslovit. Potom dostala ještě po deseti ranách korákovkou a pádýlkem. Kůže na zadečku už se začínala narušuvat a objevily se první kapičky krve. V tu chvíli už používání kožených nástrojů nepovažuji za vhodné a vzal jsem si rákosku. Mám několik rákosek různých tlouštěk. Zvolil jsem jednu z těch silnějších. Uklidnil jsem Terezku hlazením po zbitých půlkách a setřel jsem ubrouskem kapičky krve. Pak jsem se napřáhl a šlehl ji přes vyšpulený zadek. A potom asi ještě třicetkrát. Terezčin zadek už byl v hrozném stavu. Byl fialový, nateklý, na dotek horký a na pravé půlce bylo několik míst proseklých. Odložil jsem rákosku, pohladil ji po hlavě, odhrnul jí vlasy z tváře a oslovil jí:
"Už je konec. Jsi trochu do krve a nechci Tě zřídit zbytečně moc."
Měla zpocený obličej, ale takový hezký spokojený výraz a usmívala se. Napřímila se, slezla z gauče, otočila se a podívala se v mezích možností na svoje pozadí. Pak se otočila opět ke mně:" Prosímtě, dal bys mi ještě tak padesát tím řemenem?"
Musím se přiznat, že mě tato prosba dost překvapila.
"Terezko, máš pravou půlku už docela prosekanou, Na to už se kožený věci nehoděj. Ale pokud chceš přidat, můžu Ti nasekat ještě rákoskou. Ta jde dobře umejt a desinfikovat. Lehni si tady na břicho hlavou semhle, aby Ti konec rákosky dopadal na levou půlku. Ta vypadá o něco líp, než ta pravá."
Ochotně si lehla. Znovu jsem vzal rákosku a na zadek jí v rychlém sledu plnou silou vysázel asi čtyřicet ran. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se ani nepohnula, ani neměla tendenci strkat si ruce na zadek a chránit se tak před dopadajícími ranami. Ale pak už jsem výprask opravdu ukončil. Terezka mělo tělo zaplavené koktejlem nevím jakých hormonů a užívala si pobyt v nějakém jiném světě. Pokud bych pokračoval, už by stejně moc bolesti necítila, jen bych jí poškodil zadeček zbytečně moc a bylo by třeba dlouhý čas na zahojení.
"Terezko, už opravdu končíme. Byla bys rozbitá na tři neděle a to je zbytečný."
Sedla si a zeptala se:"Můžu Tě prosímtě obejmout?"
"Samozřejmě, že můžeš, Terezko,"odpověděl jsem a sedl si vedle ní.
Ovinula mi ruce kolem krku a schoulila se mi v náručí. Držel jsem ji jednou rukou kolem ramen a druhou kolem pasu. Opět se jí zrychlil dech a začala se smát. Pak ji zvlhly oči, ale smála se dál. Bylo zřejmé, že je plná emocí a potřebuje jim dát průchod. Objímal jsem jí a hladil ji po vlasech a po zbitém zadku. Svírala mě pažemi neobvyklou silou. Po chvíli se její sevření uvolnilo a dech se zpomalil. Opřela se o opěradlo gauče, odhrnula si vlasy z obličeje a podívala se na mne. Vypadala uvolněně a spokojeně se usmívala. Pak vzala do ruky kalhotky a oblékla si je.
"Dáš si ještě kafe?" zeptala se.
"To bych moc rád," odpověděl jsem.
Šli jsme do kuchyně, uvařila mi kávu, povídali jsme si a bylo nám oběma moc příjemně. Já jsem seděl u stolu na židli a Terezka si se mnou povídala vestoje. Bylo jasné, že to se sezením nechce moc přehánět. Během povídání jsem si ještě prohlédl její zadek a spoušť, kterou jsem ji na něm způsobil. Taky jsme udělali pár fotek, aby měla pmátku i v době, až se jí prdelka zahojí a bude zase bílá a hebká. Potom jsem si narovnal bacátka zpět do krabice, rozloučili jsme se, dopřáli si vzájemně ještě jedno objetí a vyrazil jsem domů.
Večer jsme si ještě vyměnili několik zpráv. Chtěl jsem mít jistotu, že je Terezka v pořádku a že jsem to s tím bitím nepřehnal. A z té korespondence nějak vyplynulo že nám bude oběma milé, pokud se opět sejdeme.
