Byl jsem tu jen chvilku a už jsem měl tu čest poznat Paní Janu jako velice milou, starostlivou a pečující elegantní slečnu, ale zároveň její přísnější stránku, kdy vystupuje její smysl pro disciplínu a vychování. Po uděleném výprasku jsem směl obejmout její nohy a najít utěšení u Madam. Tento pro mně krásný okamžik, kdy jsem si směl užít blízký fyzický kontakt se ženou se však nachýlil ke konci. „To by stačilo Betty, budu tě muset obléct, aby ses mi tu ještě nenastydla.“. Něžně mi přizvedla hlavu, tak aby se naše oči potkali a pokračuje: „Nechceš být přeci nemocná, že ne?“. Odkapává mi poslední slza z tváře, sice mně před malou chvilkou udělila výprask, ale cítím si, že o mně má starost: „Ne Paní Jano, nechci být nemocná.“. Zvedl jsem ručník z podlahy abych si ho mohl přehodit přes záda. Mezi tím Paní Jana již došla ke dveřím a lehkým pokynutím ruky mi vyslala signál, že jí mám následovat.
Vrátili jsme se do vstupní haly a Paní Jana otevřela větší dveře, které skrývali větší místnost vymalovanou příjemnou světle šedou barvou. Viděl jsem bílou koženou pohovku, na které leželo několik kožešinových polštářků. V místnosti se nacházel menší stolek v bílé barvě a v rohu jsem spatřil něco, co připomínalo ohrádku. Vedle ohrádky byli další bíle dveře, do kterých směřovala Paní Jana. V další místnost připomínala skladovací místnost, kde bylo šest skříní a dvě křesílka s malým stolkem. Za dveřmi se nacházel polička, na které ležela šesti hraná kostka. „Tak Bettynko, nyní si hodíš kostkou. Podle toho, co ti padne za číslo otevřu skříň a obléknu tě do toho co v ní bude. Hodně štěstí Betty.“. Všechny skříně byli zavřené a já se začal obávat toho co bude následovat. Zároveň jsem nechtěl riskovat další výchovný výprask: „Ano Paní Jano, děkuji Vám Paní Jano.“. Obezřetně jsem přistoupil k hrací kostce a hodil. Moment pravdy přichází. „Krásná trojka“ spokojeně reagovala Paní Jana. Otevřela skříň, na které bylo decentně vyznačené číslo 3.
Paní Jana jako první ze skříně vytáhla malou černou krabička a přistoupila ke mně a shodila ze mě ručník. Krabičku otevřela a v ní byl přibližně dvou centimetrový kovový pás cudnosti. Ze stolku si vzala malou lahvičku lubrikantu, a trochu mi ho nanesla na varlata a kořen penisu, zbyteček vetřela do celokovové klícky. Nejdříve mi protáhla varlata kroužkem a hned na to protáhla i můj povislí penis. S ladností bohyně nasadila klícku: „Cvak!“. „A hned ti to sluší víc, když tu není ta žížalka, že Betty? Cítíš se lépe?“ táže se mě Paní Jana zatím co klíček si pověsila na krk. „Ano Madam, určitě se cítím lépe.“ chtěl bych říct opak, ale nenašel jsem odvahu. Následovaly černé krajkové kalhotky s popruhy pro zajištění punčoch. Černé punčochy s květinovým vzorem mi Paní Jana pomohla natáhnout na hladké nohy. Při oblékání punčoch mi občas cukalo v kalhotkách a pozornosti Paní Jany to neuniklo: „Ale Betty, tak Lucka měla pravdu, když mi říkala, že jsi pěkně nadržená holčička.“. Po chvilce Paní přinesla černé krajkové kalhotky a podobnou krajkovou podprsenku, do které následně vložila silikon ve tvaru prsou, která se přilepila ke kůži. Svým neznalým okem bych odhadoval velikost čtyři a byli i celkem těžké. Následovala vznešeně bílá bohatá spodnička a přes ní černé šaty pro služebnou s bílými detaily. Poté mě posadila do křesílka a podala mi černé kožené baletky s vysokým podpatkem. Když jsem do nich dostal nohu, bylo to jako bych stál na špičkách. Na to se Paní objevili v ruce dva zámečky a zajistila mi boty nad kotníkem pomocí integrovaného pásku, kterého jsem si do teď nevšiml.
„Postav se a pěkně se mi ukaž Betty.“ líbezně Paní Jana vyslovila své přání. Opatrně jsem se zvedl a hledal stabilitu. Paní se mezi tím usadila do křesílka a se zapálením sledovala mé trápení. Po chvíli jsem získával trochu sebedůvěry v malých krůčkách. Pomalu jsem se před paní otáčel a nakrucoval. „Páni Betty, už vypadáš jako krásná služtička, tak přece jen z tebe něco bude.“ řekla mi šibalsky Paní Jana. „No, ale když se tak dívám ještě ti něco chybí.“ sáhla rukou někam za křesílko a objevila se přede mnou blond paruka s vlasy asi po lopatky. Podala mi ji a já si ji pomalu nasadil. „Bettynko, dojdi do koupelny a přines mi hřeben. Šup, šup nebo ho budu muset použít jinak, než by sis přála Betty.“ poručila mi se značným zapálením. Nejistými krůčky jsme se vydal cestou ke koupelně. Koupelna byla vzdálená ani ne 12 metrů, ale v těchto pro mě nepohodlných baletkách mi přišla nekonečná. Při pohledu na vstupní dveře do předsíně mě napadlo, zda bych se nepokusil o útěk. Moc jsem nepřemýšlel co by bylo dál, ale co kdyby. Zlehka jsem chytil za kliku, ale dveře byli zamčené. Nečekaně. Vrátil jsem se tedy k původnímu záměru, a to splnit přání Paní a donést ji hřeben. Hřeben jsem našel a rychle jsem se snažil dostat zpátky. „Čtyři minuty? Co jsi tam dělal Betty? Kdybych tě nezamkla do pásu cudnosti, snad bych si i myslela, že sis tam hrála sama se sebou.“ mi pověděla Paní s přísným pohledem v očích.
„Hledala jsem hřeben vznešená Paní Jano, omlouvám se Paní Jano.“ Odpověděl jsem se sklopeným zrakem k zemi. „Opravdu Betty?“ tázala se mě přísnějším hlasem. Není možné, aby to přece Paní věděla, přesvědčoval jsem sám sebe, a tak jsem pokračoval ve lži. „Ano Paní, hledala jsem v koupelně hřeben.“ Snažil jsem se říct s ledovím klidem. „Klekni si.“ řekla přísně Madam, ale asi mi uvěřila. Vzala si hřeben z mé ruky a učesala mi paruku do dvou culíků, přes které uvázala bílou stuhu. Poté mě hřebenem něžně pohladila po bradě, následně hřeben zespod brady tlačil nahoru a donutil mě abych se podíval Paní do očí. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale nebylo kam. „Takže ty jsi Betty opravdu hledala hřeben?“ přičemž stále sledovala mé oči. „Ano Paní, hledala.“ řekl jsem nejistě. V tom mi přiletěla jedna facka z prava, další zleva, a ještě jedna z prava. Nahrnuli se mi slzy do očí. Chvilku mi dala na zotavenou, a přitom se mi stále dívala do očí. „Omlouvám se…“ nestihl jsem to ani doříct a přiletěli mi další dvě z každé strany. „A to jsem si říkala, jak jsi poslušná. Koukám, že ti nebudu moc věřit, když mi takhle ošklivě lžeš.“ přísně mi oznámila a bylo cítit její zklamání. „Omlouvám se, Paní, já nechtěla…“ nevím ani kde je vzala ale strčila mi nějaké vlhké kalhotky do pusy. „Drž a ani se nehni nebo ti ještě přidám.“ přikázala mi a odešla do skříně. Tváře mě pálili, z očí se mi opět hrnuly slzy a v puse jsem cítil z kalhotek cítila zvláštní hořkou chuť. Paní se za malý okamžik vrátila s krabicí, ze které vyndala pevnou izolepu, kterou použila na moji pusu. Následně vyndala sadu tří kožených řemenů s očky. Nejdelší mi utáhla a zapla kolem pasu. „Ruku! Druhou!“ mluvila na mě velmi stroze a já se cítil velmi provinile. Na ruce mi nasadila kratší řemeny s očky. Vše zajistila zámečky a následně ruce připojila pomocí zámků a asi 30 centimetrů dlouhých řetězů k řemenu kolem pasu. Poté mi ještě otevřela zámky na botách a spojila je pomocí stejně dlouhého řetězu jako ruce. Kolem krku mi nasadila obojek s rolničkami. „Víš Betty, mám tu monitorovací systém, tak vím přesně, o co jsi se snažila. Tohle máš trest za to, že jsi přemýšlela a pokusila se o útěk, Betty. Jsem z tebe opravdu zklamaná. Mohli jsme si udělat hezký víkend, ale to bys musela být hodná holčička, rozumíš mi Betty?“ pověděla mi zklamaně a dlouze se mi dívala do mokrých očí.
„V předsíni ve skřínce najdeš prachovku, koště, mop a saponát. Uklidíš šatnu, obývák a předsíň a samozřejmě koupelnu. Pokud se budeš flákat můžu tě potrestat kdykoliv.“ Ukázala mi malou černou krabičku ve své ruce a stiskla tlačítko. V ten okamžik mi projela ostrá bolest krkem a celý jsem se zkroutil k jejím nohám. „Běžně se to používá k výcviku pejsků, ale já takto ráda vychovávám zlobivé, ulhané a nespolehlivé holčičky. Potrestám tě pokaždé, když budeš lhát, zlobit nebo nebudeš zdvořilá.“ Vysvětlila mi důrazně. Teď jdi uklízet. Máš na to hodinu a půl. Nezapomeň, že mám oči všude. Tvoji práci si důkladně zkontroluji. Jsem ráda, že mi v puse alespoň vyčistíš počůrané kalhotky, viď Betty. A nemysli si, že ti to prošlo takhle lehce. Večer tě bude čekat ještě trest za to, že jsi mi prachsprostě lhala Betty.“ pronesla rázně. Zvedla se odcházela mimo místnosti, které jsem zatím navštívila a já tu stále ležím v klubíčku na zemi. „Máš už jen 89 minut Betty, doufám, že mě dnes nechceš znovu učinit smutnou.“.
Pomalu jsem se doplazil ke křesílku, abych se mohl znovu postavit. Cítil se beznaděj a vyčítal jsem si, že jsem k těm dveřím vůbec chodil. „Hloupá Betty!“ řekla jsem si v duchu. Velmi obtížně jsem se zvedala. „Vždyť já už o sobě mluvím jako o ženě. Co se to se mnou děje? Musím se zmužit.“ rozjímal jsem při pomalé chůzi ke skříně doprovázené cinkajícími rolničkami na krku. Vytáhl jsem prachovku a obešel veškerý nábytek a obrazy v místnostech zadaných k úklidu. Ani nevím, jak rychle čas plynul. Občas jsem cítil silný tlak v rozkroku, jak se penis snažil dostat ven z klícky. Neměl šanci. Kovová klec mu nedala ani o kousek víc místa. Nevím ani kolik mi zbývalo času, ale nechtěl jsem dát Paní záminku pro to, aby mě musela znovu trestat. Vzal jsem si koště a v každé místnosti vytvořil hromádky, které jsem později smetl smetáčkem do lopatky. Byl jsem už dost zpocený, až jsem se začínal cítit. Lopatku jsem vysypal. V ten okamžik mi zavibroval obojek a já se lekl, že dostanu další elektrický šok. Uslyšel jsem klapot podpatků, tak jsem si neohrabaně kleknul a očekával bouři za nesplnění úkolu. Mé tělo se začalo chvět při očekávání verdiktu o neúspěchu.
