Co si budeme povídat, dvě největší města v Čechách a na Moravě mají ve zvyku pohlcovat výkvět republiky (přidal bych i to třetí na pomezí Moravy a Slezska, ale kdo by chtěl žít v Ostravě :D ), ať už té naší, nebo od východních sousedů a dál. Ruku v ruce s nimi se přesouvají i další neméně početné skupiny pracantů jdoucích za lepším životem, které jsou dříve, nebo později integrovány do ruchu velkoměsta (hmmm velkoměsto… to už asi Morava odpadla komplit, že?). Velká část takto migrujících lidí, hlavně z východu, však skončí většinou už v Karviné.
Právě zde začíná krátký příběh o blonďaté, copaté, modrooké Timei z Žiliny, pocházející z chudé, skromné rodiny, hlásící se navenek k tradičním hodnotám, ale zkažené až do morku kostí. Jednoho krásného dne se tato rodinka rozhodla přestěhovat do světa za lepším životem, koupila si místenky na jeden noční vlak a vydala za lepšími zítřky do Karviné, kde chtěli obohatit místní genofond o pár chromozomálních aberací.
Otec cestou rozhodl, že Timea je ve svých devatenácti letech pro Karvinou až moc dobrá a bude se živit v Praze jako flétnistka, protože pískání na sousedovu píšťalku jí šlo podle souseda velmi dobře. Matka otcovo rozhodnutí proplakala od Těšína až po Karvinou, než ji litrová láhev domácí borovičky přivedla ke spánku zasloužených.
A tak se milá Timea, copatá, modrooká, blondýnka dostala až do železniční stanice Praha hl.n.. Timea byla skromná děvče a věděla, že začátky jsou těžké, proto její první sólová hra na píšťalku byla za gulášovou polévku. Timea byla zároveň velmi pilné a učenlivé děvče a tak pískala na píšťalky celé dny, ba i noci než si ji všiml hudební agent a vzal ji pod svá křídla. Tak se milá Timea vyhoupla mezi pražskou smetánku a začala jezdit po lépe placených skupinových vystoupeních.
Dnes, o pět let později je již milá Timea plně integrovanou pražačkou a ví, jak si zařídit klidný a spokojený život pro sebe a svých pět dětí.
Timea už nepíská na píšťalky.
Nebuď jako Timea!
