Sešli se za tvými zády

Pro všechny ty, kteří si poslední dobou stěžují, že zdejší povídky nejsou ze života tak, jako milovaní Bakaláři, pro všechny tyto milovníky reality na svoji čest a dobré jméno přísahám, že u tohohle jsem byl, sám jsem to psal prutem i ledem do paměti té kůže a poté mi bylo dopřáno té cti, že toto dívče mi jejím milým bylo nějaký čas svěřeno do péče, abych je doprovázel, učil a opatroval ji ve svém srdci jako oko ve své hlavě. Kdo jen cekne, že je to vymyšlený, tomu jazyk v hubě shnije.

Blesk za bleskem protne tvoje oči, jak švih po švihu podupávají dvě rákosky na tvém těle, bílém jako krajina mrazem bičovaná a temně růžové pruhy oblékají tvoji cudnou nahotu do rudého chtíče.

Bolest utnula obavy a čas zmizel: je už jen ten okamžik, kdy se vteřinová ručička prutu znovu svištivě zařízne do třesoucího se stehna.

Dva páry rukou dobývají na mlatě tvých půlek zrno v osminkovém taktu a ani nevnímáš, jak směšně to působí, když při střídání levá-pravá půlka se střetnou jako rytmus opilého bubeníka.

Bolestnou rozkoší opilé oči nad orgasticky pootevřenými rtíky mrákotně pátrají po původcích. Kdo to sakra je? Ten s rákoskou... nedával mi teď kolíček na bradavku!? Nebo to bylo před hodinou? Nebo to teprve přijde?

Realita tone v rozkoších a vědomí uteklo kamsi na obzor, vyhlížet křeče v klíně.

Příliš mnoho hodných strýčků kolem jedné nebohé rozkošnice! Z téhle Karkulky nechají leda košíček.

Nesnesitelný žár znízka kapaných svíček něco vmžiku konejší... a! To je led! Ale rameno pálí, sakra, kdo je to s tou svíčkou...a mrzne, kdo to je s tím ledem... Au! Ještě... ne... ještě!!!

Vedle na koze dvě dominy tlustou rákoskou vyklepávají jako koberec transvestitův holej zadek a naproti na kříži zase jako maso na řízky naklepávají nějakého kluka, který sice děsně řve, ale koho to zajímá. Kolem lavice, která tě ponese jako loď vlnami, je narváno tak, že se nelze nesmát, kdykoliv některý z těch zatracenejch hodnejch strýčků v nápřahu švihne čumila nebo jeden druhého.

"Au, sakra..." "Promiň." "Tyvole, o je už počtvrtý." "Tyvole, tak tam tu pracku nestrkej." "Tyvole, to je komedie..."

Jako losos v peřejích kroutí se štíhlý hřbet, uhýbá před důtkami, leč tam, na bezpečné straně, číhá rákoska. A přispěchá i druhá.

Mezi rozkročenými stehny chtíčem tepe jako srdce dětsky holý klín, ještě nerozkvetlý, pysky cudně sbalené, jen jeden malý lísteček jako povyplazený kočičí jazýček mlsně se olizuje... blesk za bleskem, švih za švihem, pruh nad pruhem... a led v klíně a na prdelce... pánev se kroutí jako kdyby hadí síle ocásek přišlápli a škube celým tělem a žár s chladem stoupají.

Jak po promodlené noci zrozené slitovné rudé slunce, nad bělostnými stehny září a temně žhne rudá prdelka.

Těžký dech. Poslední křečovité přírazy klínem proti kostce ledu. Pevná náruč milého. Konejšivě hladí znavené tělo... první tichá slova jen pro tebe... vesmír skončil, strejdové! Dál jdou jen tihle dva, spolu srostlí pevně v náručí.

Mír.

Kéž nezapadá slunce nad vašimi dny.