Nádražní historky - Povídka 1.

Jel jsme takhle jednou z Břeclavi do Brna. Už při čekání na vlak v nádraží hale jsme cítil teplo v klínu a i se mi trochu nadzvedli kalhoty, když do haly vstoupila docela hezká bruneta, no prostě začáte jara, jak má být.
Vrtalo mi hlavou kam ta holka asi jede a za kým jede. Hleděla stále do telefonu a někomu očividně psala. Sebral jsme odvahu a malinko se přiblížil a zkoušel nakouknout komu že to píše. No jo, měl jsem pravdu. Na displeji samý srdíčka a pusinky. Už jsme se otáčel, že odkračím, když tu najednou se otočila ona a levým okem mrkla. Krásné bílé zuby, nahodilí úsměv a růžový jazyk trochu povytažený se zakouslími rty mě odrovnal. Stál jsme jak kůl v plotě. Chtěl jsem něco říci, aby si nemyslela že jsme nějaký úchyl, ale nic, ani slovo, ani hláska. Ještě mě stačila očima sjet od hlavy až k pátě a viděl jsme jak se její pohled zastavil přímo tam, tam na tom místě. Achjo. Trapas. Jenže. To co se stalo pak by nevymyslel ani Shakespeare.
Ani nevím jak, ale z ničeho nic byla pryč, zmizela v davu spěchajících.
Šel jsem na perón. Vlak přijel, našel jsme v Expressu místo, sedl a koukal z okna. Rozjeli jsme se a najednou mi někdo klepe na rameno. Otočil jsme hlavu a užasle žasnul. Stála tam ona v plné své kráse. Neměla už bundu a ani vlastně žádný teplejší svršek. Bylo vidět že už někde sedí. Taky bylo vidět, že něco chce, čekal jsme možná negativum, ale přišlo pasivum. Koukám na ni, ona na mě. Sklonil se ke mě a šeptem říká. Pojď se mnou. Chytal mě ještě chladnou rukou, já si stoupnul a šel. Šli jsme celým vagónem a ona neustále zrychlovala, ale ještě pořád mi nedochazelo co se bude dít a kam jdem.
Tyto vlakové soupravy mají docela fajn interiér a hlavně je v nich čisto.
Jakmile se za námi uzavřeli dveře na chodbě, podívala se doleva, doprava, znovu na mě kývla, já na ní a otevřela dveře od wc a to už jsem věděl. Nikdo nikde, tak šup a šup a zamkla.
Jedním velkým krokem byla u mě a už cinkal pásek u kalhot. Chytla za něj a jednim tahem sundala kalhoty včetně spodního prádla. To samé se dělo i na druhé straně, abych nebyl po zadu, ale měl jsem to jednodušší v tom, že měla středně dlouhou sukni se silonkami. To by člověk neřek, kolik se stihne za takovou chvíli činností.
Místo líbání se mi zakousla do krku a začalo hlazení. Oba dva jsme věděli, že to jediné co chceme je cítit to teplo uvnitř. Byli jsme už oba připraveni a já pomalu cítil, jak se svým přirozením dostávám do jejího.
Kdyby nezaklepal vlakový personál bůhví, jak by to dopadlo.