Úvod:
Toto je volné pokračování povídky Olivie, jež se nachází na stránkách Kandaulismus. Zde je odkaz: https://kandaulismus.cz/viewtopic.php?t=2080
Autorem povídky Olivie nejsem já, ale autor se pseudonymem Mispulin. Moc jsem chtěl, aby ta povídka měla pokračování, ale Mispulin ve foru uvedl, že pokračování nechystá, tak jsem se toho ujal sám.
Níže je tedy mé poktačování.
Olivie 2
Najednou se přiblížily Vánoce. Bylo 21. prosince a já pekla cukroví. Poletovala jsem po kuchyni jen ve spodním prádle. Žádnou zástěru jsem totiž už nedopnula a těch pár elastických šatů, do nichž jsem se ještě vešla jsem si nechtěla špinit. Zároveň to byla i moje výmluva, abych se mohla před Edou polonahá promenádovat. Pořád jsem doufala, že mu tak udělám pomyšlení na sex. Bylo to však již měsíc a půl marné. S velkým a stále rostoucím břichem jsem se mu nejspíš už nelíbila. Docela jsem se tím trápila, protože já na sex měla chuť daleko víc, než dříve a ta chuť byla větší a větší. Byla jsem zrovna ve 24. týdnu těhotenství, ale moje břicho mělo již předporodní velikost nastávající maminky čekající jednoho potomka. Děsila mne představa, jak budu vypadat za tři měsíce. Toho samého se nejspíš děsil i Eda. Když procházel kolem mne k lednici, přestala jsem válet těsto a zadívala se na něj. Otevřel lednici a vyndal z ní pivo – již druhé. Když šel zpět opět kolem mne, pozorovala jsem, jak mu jeho zrak padl na mé velké břicho. Pak se mi podíval do tváře. Jakmile se naše pohledy srazily, prudce odvrátil hlavu. Nevzrušeně vytáhl z příborníku otvírák, otevřel své pivo, otvírák vrátil zpět a odešel mlčky do obývacího pokoje. Podívala jsem se na své břicho umazané od těsta
moučkového cukru. Vypadalo jako pocukrovaná bábovka.
„Ne, to fakt nevypadá sexy,“ povzdechla jsem si tiše.
Když jsem dala do trouby poslední pečící plech s cukrovím, šla jsem do koupelny, abych ze sebe smyla všechny ty ingredience svých pečených produktů. Když jsem se sprchovala, sledovala jsem zároveň, kolik místa zbývá od mého těla ke stěnám sprchového koutu. Máme takový malý rohový s půdorysem ve tvaru čtvrtinové kruhové výseče a zašupovacími obloukovými dvířky z matného průsvitného plastu. Došlo mi, že za tři měsíce ne-li již za dva se sem nevejdu.
Vylezla jsem ze sprchy a vylovila ze dna prádelního koše krejčovský metr. Jednou týdně si jím měřím své obvody a sleduji jak se zvětšují. Vůbec z toho nemám radost, protože rostu do šířky velmi rychle. Změřila jsem si postupně obvod přes prsa, přes břicho a nakonec přes zadek. Moje míry byly 115-120-110.
Vyšla jsem nahá z koupelny a zamířila do ložnice pro čistou podprsenku a kalhotky. Do ložnice se u nás musí jít přes obývací pokoj. Eda, který dosud sledoval televizi, sklonil hlavu ve chvíli, když jsem před ním procházela nahá do ložnice. Jako kdyby najednou něco před něj na konferenční stolek spadlo a on zjišťoval, co to bylo.
„S ním je to marné,“ říkala jsem si v duchu. Působil na mne dojmem, jako by si myslel, že mám v břiše nádor a ne miminka.
Oblékla jsem si kalhotky, o nichž jsem měla mínění, že jsou z těch větších. Byly mi přesto těsné a zařezávaly se mi do půlek, které mi trochu nakynuly. Výběr podprsenky byl delší. Na poslední řadu háčků jsem zapnula až šestou. Pět nepadnoucích podprsenek jsem rovnou vyseparovala do jiného šuplete. Už jich tam byla většina. Je nejvyšší čas vyrazit na nákupy, nebo zůstanu do porodu v tomto bytě uvězněná, protože nic neobléknu.
Posadila jsem se těsně vedle Edy.
„Na co koukáš?“ zeptala jsem se.
Eda s sebou trhl a vzápětí sebral z konferenčního stolku časopis. Nalistoval v něm aktuální televizní program a pak zabodl zrak na potřebné místo.
„Pierota,“ odpověděl po chvíli. „Dvacátý díl.“
Bylo jasné, že televizi vůbec nevnímá. Jen jí maskuje svou zádumčivost. Předstírá, že se dívá na televizi a při tom se mu honí hlavou jiné myšlenky. Jaké asi… brzy se mu narodí trojčata, jeho krásná žena roste a mění se do jakéhosi nehumanoidního tvora, co bude, až se to narodí… Představila jsem si, nad čím dumá a bylo mi to líto. Byla jsem hrozně nadržená a neodpustila jsem si ještě zoufalé pokusy, nějak ho zaujmout pro sex.
Jen tak mimoděk jsem mu položila ruku na stehno. Zatím jsem ji nechala jen tak spočívat tam, kde se usadila. Ta situace byla trapná. My jsme manželé již dvanáct let, do doby, než mi narostlo břicho, jsme souložili minimálně jednou týdně a teď tady sbírám znovu odvahu pro sexuální gesta jako nějaká puberťačka před stydlivým a ještě nesmělejším klukem.
„Proč ta nesmělost?“ zařvalo to ve mne najednou. „Vždyť už toho máte v sexu tolik za sebou. Sex je přeci mezi vámi minimálně třináct let naprostou samozřejmostí…“
Ano, poslechla jsem hlas v sobě a sáhla Edovi rovnou do rozkroku. Při tom jsem poznamenala: „Edíku, dlouho jsme se nepomazlili…“
„Ne, počkáme, až se nám děti narodí,“ řekl jakoby tónem nabitým zodpovědností. „Nechci jim ublížit. Musíme to vydržet.“
To byl konec. Naprosto jsem v tu chvíli vzdala snahu zlákat ho na sex. To nemělo cenu. Zklamaná jsem odešla do ložnice a otevřela internet na svém mobilu. Hned jsem najela na stránky Amatéři. Předevčírem jsem si tam vytvořila profil a zadala inzerát: „Nevyužitá těhulka nyní v sedmém měsíci těhotenství hledá pohlazení a živočišnou lásku. Manželovi se nelíbím, proto hledám milence, kterému nebude vadit mé velké těhotné bříško.“ Ano, přidala jsem si měsíc a půl svého těhotenství, aby to lépe odpovídalo velikosti mého břicha. Kupodivu projevilo zájem 10 mužů. Kdyby třeba jeden, nebo dva… , ale deset? Napadlo mne, že ti páni nebudou normální a mne to trochu děsilo. Z odpovědí vyplývalo, že jde o muže, kteří těhotenský sex přímo vyhledávají. Nebyla jsem si úplně jista, zda si to chci rozdávat s nějakým úchylem, kterého vyloženě vzrušují těhotné ženy. Všichni nápadníci byli ženatí, dle svých profilů. Nikdo z nich v profilu neukazoval své foto, ale zase ho nabízeli v korespondenci, kdybych měla zájem. Myslela jsem, že když budu mít ve svém profilu aktuální foto svého těla bez obličeje, přijdou mi odpovědi na inzerát s fotkami minimálně rovnocenně informativní. Zkrátka, nikdo z odpovídajících nebudil mou důvěru. Uznala jsem však, že ženatí muži chtějí být opatrní, aby se jejich zálety před jejich ženami nějak neprozradily, proto jsem všem odepsala a řekla si o fotku. Všichni své foto poslali. Pět z nich na něm pózovalo v úplné nahotě a chlubilo se svým vztyčeným mužstvím, čtyři poslali plážové fotky, kde byli v plavkách a jeden byl oblečen do šedých kalhot a saka. Neměla jsem velké nároky na věk a vzhled kvůli svému stavu, proto dle fotek byli pro mne přijatelní všichni. V další krátké konverzaci, kterou jsem se všemi vedla, jsem jich však pět vyseparovala pro jejich, řekněme, přílišnou natěšenost – no prostě nedostatečně skrývanou perverzitu. Jeden mne docela šokoval svou neotesaností.
Domluvila jsem si rande s docela udržovaným podsaditým pánem v plavkách, jenž byl o pět let starší než já. Když jsme se sešli, zjistila jsem, že není tak udržovaný jako na té fotce a vypadá daleko starší, než udával. Jeho chování a některé jeho řeči mne dost odrazovaly. Nakonec jsem měla docela problém se ho zbavit kvůli jeho urputné vlezlosti a neodbytnosti.
Pak jsem zkusila pána v saku. Vsázela jsem na jeho stydlivost, jež z něho trochu vyzařovala a zaháněla tak strach z možného hrubého chování, či snad dokonce sexuálního násilí. I ten mne však na schůzce zklamal. Sešli jsme se v jedné kavárně na kraji Hradce Králové. Už od začátku se mnou mluvil jako se šlapkou. Bylo jasné, že nehledá milenku na občasnou živočišnou lásku, ale že si chce koupit sexuální otrokyni, která bude za peníze plnit jeho rozkazy. Možná to až tak nemyslel a chtěl si jen úplatky u mne sex pojistit. Podával to však tak neotesaně, že jsem se už v jednu chvíli neudržela a rázně jsem odešla z kavárny. Ještě než jsem vstala, vyndala jsem nervózně z peněženky dvousetkorunu a silou ji připlácla dlaní před něj na stůl, abych měla jistotu, že mu nezůstanu nic dlužná.
Další rande už jsem si nedomlouvala. Rozhodla jsem se na to jít jinak. Dostala jsem totiž nápad. Budu se zase koupat bez plavek, tak jak jsem to dělala v místním rybníce. Ano, hledala jsem příležitost, kde bych se mohla koupat úplně nahá před nahými muži, na nichž by se mohl viditelně projevit zájem o mé změněné tělo. Našla jsem akci, která se měla konat za týden v akvaparku v Hradci Králové. V sobotu 28. prosince od 20:00 do 23:00 pouze pro nudisty. To bylo ono. Tam třeba najdu muže, který by živočišně stál o mne – takovou, jaká jsem zrovna byla.
V sobotu v šest hodin večer jsem si sedla do auta, abych odjela do Hradce. Tam jsem měla v plánu zúčastnit se té nudistické akce v akvaparku a před tím ještě navštívit hypermarket Tesco, abych si tam doplnila šatník o větší těhotenské oblečení a také dokoupila větší spodní prádlo. Tím autem jezdím jen já. Eda má totiž svoje auto. Přesto jsem musela dost přenastavit sedačku a volant, abych mohla pohodlně řídit. Mé břicho bylo přímo na volantu, abych dosáhla v pohodě na pedály.
Jsem v Hradeckém bazénu a dávám si kraula jednou tam a zpět. Pak vylezu z vody a udělám promenádní kolečko kolem bazénu - velmi pomalu. Toto opakuji podruhé, potřetí… Lidí je tu hodně. Myslím, že mužů je tu výrazně více, než žen, což je moc dobře. Všimla jsem si osamoceného muže, který vždy zakryl rukama své genitálie, jakmile jsem prošla kolem něj. Vždy mne při tom se zájmem pozoroval. Dokonce jsem měla pocit, že se dívá na mé velké břicho. Ano, to bude ten pravý, koho hledám. Byl hezký, i když tak trochu hubený, mladý - výrazně mladší než já. Mohlo mu být něco do třiceti.
Sedla jsem si vedle něj.
Volila bych raději staršího, jehož věk by byl přiměřenější věku mému, ale on byl jediný, který se pro mne pozitivně projevoval. Prostě mu ze mne stálo péro a o to mi tu šlo.
„Ahoj, jak se ti tu líbí?“ začala jsem dialog zcela neutrálně.
„Líbí, tady si člověk může občas připomenout své živočišno,“ řekl tak trochu vzrušeně.
„Jo, okukuješ tu nahatý ženský,“ řekla jsem a hned na něj mrkla jedním okem, aby to nebral jako výčitku.
„Nó, to taky,“ přitakal a nespouštěl oči z mého břicha, jehož vystouplý pupík tvořící zároveň jeho vrchol byl vzdálen dvacet pět centimetrů od úrovně mé hrudi. „V kolikátém jsi měsíci?“ neodpustil si ještě otázku, na kterou si těhulky v pokročilém stádiu holt musí zvykat.
„V osmém,“ zalhala jsem, neboť jsem se styděla přiznat mu, že čekám trojčata.
Nechtěla jsem něco pokazit, tak jsem tiše přemýšlela, jak jeho zájem nejlépe využít a hlavně, jak ho přimět mne ošoustat.
„Nepůjdem si spolu zaplavat?“ řekla jsem pak rázně a netaktně, jako by naschvál, uvědomující si, že penis mého společníka stále stojí v důstojném pozoru. Spíš jsem se chtěla ujistit, že pod dlaní skutečně skrývá svou erekci.
„Teď ne, za chvíli,“ řekl a začervenal se.
Podívala jsem se ještě jednou na jeho dlaň nad svým rozkrokem. Jeho dlaň nebyla dost dlouhá, aby zakryla celou jeho zvětšenou okrasu. Od varlat až ke konečkům prstů jeho ruky zůstal nezakryt čtyři centimetry dlouhý kus jeho ztopořeného údu.
„Páni, ten má kládu,“ obdivovala jsem v duchu výbavu svého společníka. Představila jsem si ji v sobě.
„Tenhle by to dal se mnou i na misionáře,“ zasnila jsem se.
Vzdálila jsem se od svého hošíka a vlezla do bazénu. Pak jsem připlavala nejblíže k němu a pověsila se dle svých možností lokty o jeho okraj. Dívala jsem se pak dlouho na něj a věnovala mu nekonečný úsměv. On mi úsměv opětoval.
Odhadla jsem správně, že se jeho erekci uleví, když mu nebudu přímo na očích a má nahota bude schovaná pod vodou. Bylo to jasné. Líbila jsem se mu. Po dlouhých patnácti minutách se konečně osmělil a také vlezl do bazénu. Jeho pyj byl v klidu dlouhý dobrých patnáct centimetrů. Znovu jsem si na chvíli představila jeho plnou erekci a zatoužila tu kládu do sebe dostat stůj co stůj. Hlavně ho nesmím nijak odradit. Zatím vše vypadalo na dobré cestě k mému štěstí.
Připlul ke mně. Byla jsem moc ráda. Opřel se lokty o kraj bazénu po mém způsobu hned vedle mne.
Nevím, co tomu předcházelo, ale za chvíli jsem již držela jeho penis v ruce. Určitě to nebylo hned jen tak. Tolik odvahy bych v sobě nikdy nenašla, i kdybych byla sebenadrženější. Vlastně jsem nadržená byla hodně moc. Prostě se to najednou stalo a on se tomu nijak nebránil.
Za další hodinu jsme již byli v jeho garsonce. Měl to tam tak malé… a plno věcí v tak malém bytečku. Nebylo vidět kousek holé zdi. Co nebylo zastavěné skříněmi, tam byla police. Opatrně jsem si rozepla svou těhotenskou bundu s nástavcem a dávala pozor, abych svým břichem někde něco neshodila. Tu bundu jsem si koupila ani ne před měsícem a tehdy jsem ji ještě zapnula bez nástavce. Nyní jsem ji musela zapínat s dvaceticentimetrovým nástavcem a také mi postupně docházelo, že do konce ledna budu muset dokoupit další nástavec. Z nedopnutého svetru, zapnutého jen třemi knoflíky nahoře, zlobivě vykukovalo moje břicho jako vysoká sopka. Jeho konturu kopírovaly červené elastické šaty – jediný druh oblečení, které jsem mohla ještě nosit. Těhotenské laclové kalhoty jsem definitivně odložila již před týdnem.
„Tak, nazí jsme se už viděli, tak směle znova do toho, ne?“ pobídla jsem hostitele, když se zasekl přede mnou v němém postoji, zíraje na mé břicho, a začala jsem u sebe svetrem.
Pak jsme chvíli stáli nazí proti sobě. Já se k němu natočila bokem, abych mohla vidět to, co jsem přes své břicho neviděla.
„Ježkovy oči, to je kláda!“ obdivovala jsem v duchu jeho mužství.
Uchopila jsem ho do dlaně a zkusila si ho navést pod břichem, kam až dosáhne. Stoupla jsem si při tom na špičky a opřela lehce vrchol svého břicha o ploché břicho mého hostitele.
„On má fakt pětadvacet čísel,“ v duchu jsem hned s úžasem odhadla jeho délku. Cítila jsem totiž jeho žalud na Venušině pahorku.
Byla jsem tuze nedočkavá. Chtěla jsem ho mít už v sobě. Rozdali jsme si to ještě v chodbičce u vstupních dveří. Prohnula jsem se před ním dozadu jako luk a jeho pyj do své vlhké a lačné pochvy zasunula alespoň na kousíček. Pak jsem pravou nohu vyšvihla na metr vysoký botník a ještě se o něj opřela loktem pravé ruky. Tím jsem dostala svůj trup téměř do vodorovné polohy a mé břicho trčelo majestátně vzhůru jako strmá sopka. Přitáhla jsem si Boříka (tak se mi můj čerstvý milenec ještě v akvaparku představil) volnou rukou ještě víc k sobě a já cítila, že jeho úd do mne zajel o dalších deset centimetrů. Když bylo jisté, že ze mne Bořík nevyklouzne, hledala má pravá ruka instinktivně čtvrtý opěrný bod, aby se má pravá noha mohla zvednout ze země. Chytila jsem se kliky dveří do koupelny a wc. Pak jsem levou nohu zdvihla z podlahy a snažila jsem se jejím lýtkem zachytit za Boříkovu pánev nad zadkem. Bořík pochopiv můj úmysl, chytil mne pravou rukou za koleno a mou nohu přidržoval tam, kde jsem ji mít chtěla. Začali jsme kopulovat v dost úderném rytmu. Těšili jsme se na to oba a bylo to na našich společných přírazech znát. Úplně jsem zapomněla mít strach o moje miminka a sama jsem energicky přirážela podřizujíc se rytmu partnera. V tu chvíli mé skákající veliké břicho bylo jen břichem a nic víc. Nemyslela jsem v tu chvíli na to, že tam uvnitř jsou mé zatím nenarozené děti. Rytmicky pleskalo o ploché přední jeho partie pod prsy. Botník začal vrzat, naříkat. Byla to divoká jízda, během níž jsem se stačila třikrát udělat a bavilo mne to dál, dokud nevyvrcholil on. Nastříkal to do mne plnou dávkou a zůstal ve mne i po tom. V tu chvíli jsem se sama před sebou zastyděla a přišly výčitky. Uvědomila jsem si své nezodpovědné chování. Bořík zatím funěl jako lokomotiva. Postupně se však jeho vydatný hlasitý dech mírnil do normálu. Ovládl mne chtíč a vůbec jsem se nestarala, zda je Bořík zdráv. Mohl by mít nějakou pohlavní chorobu. No, teď už je to asi jedno…
Stejně jsem však chtěla vědět, jak na tom tedy teď jsem.
„Hele, kdy ses naposledy s někým miloval?“ zeptala jsem se.
Asi to nebyla úplně taktní otázka, ale přišlo mi to zrovna na jazyk jako začátek zdánlivě nejefektivnějšího šetření, zda je můj miláček zdravý a nepřenáší nějakou pohlavní nemoc.
„Proč se mne na to ptáš?“ reagoval rozpačitě. „Udělal jsem asi něco špatně, že jo?“
„Ne, to ne,“ snažila jsem se rozehnat jeho náhlé pochybnosti o sobě. „Vždyť jsi byl úžasnej. Jen mne to zrovna napadlo.“
Chtěla jsem ho políbit, ale technicky to nebylo možné – kvůli mému obrovskému břichu.
Bořík mlčel, dlouho hledal slova.
„No, dobře, tak je to týden, měsíc, rok, nebo déle?“ naléhala jsem. Prostě mne to moc zajímalo, abych získala alespoň přibližnou informaci o tom, jaká je pravděpodobnost, že jsem se něčím od svého hošíka nenakazila.
„Když ti povím pravdu, nebudeš se ptát dál?“
„Ne, slibuju.“
„Déle než rok.“
„Jsi zlatíčko,“ řekla jsem s velkou úlevou.
Usmál se, ale zároveň se zatvářil tak, že čeká vysvětlení.
„Tak budu zase upřímná já. Jak vidíš, čekám miminko. V takovém stavu mám daleko větší starost o své zdraví, než kdybych miminko nečekala. Pohlavní nemoci jsou velcí strašáci a měl by se jich bát každý, kdo si to občas rozdá s cizím chlapem, nebo ženskou. Já jsem si tě v tomto ohledu nijak neprověřila a přesto jsem tě nechala do sebe zabořit bez kondomu. Tak proto jsem se ptala. Prosím, odpusť, jestli jsem se tě teď nějak dotkla.“
„Aha, tak to jo,“ řekl a zase se usmál. „Já si zase nedokázal připustit možnost, že by těhotná mohla mít pohlavní chorobu. To je blbá úvaha, co?“
„No, sice mohla, ale kdybych něco měla, tak bych to věděla, protože by si toho na gyndě jistě všimli a já tam teď chodím docela často.“
Pořád jsme ještě byly v sobě a přicházela další chuť. Takový sex-apetit jsem v životě zatím neměla.
Začala jsem.
Vrtěla jsem opět svou pánví v jeho stále tuhém ocasu. Nejdříve pomalu, pak jsem přidala na rychlosti.
Po pár mých lehounkých přírazech zkopíroval můj rytmus a opět se schylovalo k naší vzájemné kopulativní rezonanci.
Tentokrát jsme vyvrcholili oba na stejno. Bylo to tak krásné. Úplně nejlepší než všechno doposud.
Za chvíli jsem z poměrně nepohodlné pozice slezla a postavila se oběma nohama na zem. Boříkův úd tím ze mne volně vyklouzl.
„Musím domů,“ řekla jsem. „Manžel se jistě bude zajímat, kde jsem byla tak dlouho. Tak ať nemusím hledat další výmluvy.“
„Zopakujem si to ještě někdy?“ zeptal se.
„No jasně, budu moc ráda. Dej mi své číslo!“
Nadiktoval mi své telefonní číslo a já si ho uložila do mobilu pod heslem: bazen25.
„Zavolám ti zítra někdy dopoledne a domluvíme se.“
Domů jsem se vrátila v jedenáct hodin večer. Jak se dalo čekat, Eda měl otázky týkající se mé delší nepřítomnosti doma zrovna v tak pokročilou dobu. Byla jsem prostě u kamarádky v Hradci Králové, což byla částečná pravda.
Silvestr jsem si moc doma neužívala. Přijeli k nám naši společní přátelé – celkem dva manželské páry. Bavila jsem se s nimi na začátku, ale jak jim postupně alkohol stoupal do hlavy, byla jsem z nich pak docela otrávená. Já pít pochopitelně nemohla a sledovat za střízliva, jak se ostatní nalévají a plácají blbosti, mne opravdu nebavilo. Když mi po půl jedné všichni opakovaně a docela často osahávali břicho, šla jsem raději do postele. Litovala jsem, že jsem nemohla být zrovna s Bořkem. Alespoň jsem pod peřinou masturbovala a při tom na něho myslela.
Od 2. ledna jsme se z Boříkem scházeli u něj doma docela často – dvakrát až třikrát týdně. Řízení auta však bylo pro mne stále nepohodlnější. 26. ledna jsem autem k němu jela naposledy. Už to skoro nešlo. Břicho jsem měla namáčknuté na volantu a na pedály jsem dosáhla jen palci. Měla jsem již problém dostatečně sešlápnout spojku, nebo brzdu. Musela jsem vytáčet levou část pánve hodně dopředu, abych mohla zabrzdit, nebo přeřadit rychlost. Plyn jsem sešlapávala jen asi tak do poloviny. Autobusem jsem jezdit nechtěla, protože můj útěžek již přitahoval pozornost příliš mnoha lidí. To jsem si ani nebyla jistá, zda bych vůbec v autobuse prošla uličkou mezi sedadly. Vždycky jsem měla velký zadek, proto v některých autobusech jsem musela tou uličkou procházet bokem, což bych teď jistě nemohla, neboť už před měsícem bylo mé tělo širší odzadu dopředu, než zprava doleva.
Zaparkovala jsem před domem, kde můj hošík bydlí. Na parkovišti bylo jen jedno volné místo mezi dvěma auty. Otevřela jsem dveře, jak nejvíce to šlo a lehce je opřela o dveře vedlejšího vozu. S nevolí jsem však zjistila, že se ven neprotáhnu. Postavit auto více doprava bych už nemohla. Už takhle jsem nechala od auta napravo škvíru, že by i hubený řidič raději volil možnost nástupu do svého vozu dveřmi spolujezdce. Co teď? Vzpomněla jsem si na jednu epizodu Mr. Beana, kde před zaparkováním Mr. Bean vystoupil ze svého Mini Cooperu a pak ho vlastní silou zatlačil zezadu do úzké mezery mezi auty, kam se vešel jen taktak. Na tohle jsem si však netroufla. Zavolala jsem nakonec Boříkovi a poprosila ho, jestli by mi dole zaparkoval auto. Ten se na nic zbytečně neptal a bez dlouhých řečí šel dolů za mnou na parkoviště. Hned, jak jsem ho viděla, vycouvala jsem do ulice, zapnula výstražné blinkry, do pravé ruky vzala ze sedadla spolujezdce svou zimní bundu a vysoukala se z auta jako had ze své kůže.
„Potřebuji to dát sem,“ řekla jsem jen a kynula rukou před své auto.
Bořík se podíval na mé břicho a pobaveně se usmál, zjevně pochopiv můj problém. Sedl do auta, posunul si sedačku kousek dopředu, přestože byl o hlavu vyšší než já, a zajel přesně na střed mezi stojící auta. Zhasl motor a protáhl se z mého vozu ven jako lasička, ač si nechal od auta nalevo daleko menší mezeru, než jsem předtím měla já. Vždyť jsem také z boku byla zrovna skoro třikrát tak široká, co on. Já zatím zápasila s druhým zipem své zimní bundy s těhotenským nástavcem a snažila se své nepoddajné břicho do něj zavřít. Bylo mínus patnáct, tudíž má snaha byla na místě, i když to šlo již velmi těžko.
Uf, zvládla jsem to a s úlevou své zastrčené břicho povolila. Byla jsem napresovaná jako jitrnice v bundě, která vypadala, že každou chvíli někde u pasu praskne. Musím si ještě dnes dokoupit další nástavec, nebo budu už za týden mrznout.
Opět jsem se ocitla v Boříkově minibytečku. Bez nějakých zbytečných rituálů jsme se oba rychle svlékly do naha.
Zrovna, když jsem si stahovala kalhotky jako poslední kus oblečení a já byla v předklonu, Bořík mne chytil zezadu za boky a přitiskl se ke mne. Ucítila jsem kořen jeho ztopořeného pyje na kostrči. Líbilo se mi, jak byl nedočkavý. Já na tom byla podobně. Narovnala jsem se a rychle se otočila proti němu, přičemž však mé ze standardních kontur příliš vystrčené břicho shodilo z komody na zem několik drobných předmětů - multifunkční stolní hodiny, prázdnou sklenici a misku se zbytkem kešu oříšků. Velmi jsem se v tu chvíli zastyděla za svou neohrabanost - za své nemožně obrovské břicho. Bořík se tomu jen zasmál a hbitě posbíral spadlé předměty z koberce. Díky koberci se naštěstí nic nerozbilo.
Když Bořík vrátil vše na své místo (včetně kešu oříšků), zůstal v podřepu a přesunul se přímo pod mé břicho. Téměř celý se pod ním schoval. Viděla jsem jen jeho kolena, část ramen a občas ruce. Jistě zespoda obdivoval ten můj obrovský těhotenský výrůstek nad vagínou. Přiložil k němu zespoda své dlaně a jakoby ho potěžkal. Ucítila jsem pod pupíkem jeho polibek.
„Co to, sakra, dělá?“ říkala jsem si v duchu. „Líbá mi břicho? To mi přeci má dělat doma Eda.“
„Už se to brzy narodí, co?“ řekl
Chvíli jsem přemýšlela, co mu mám říci, pak jsem se rozhodla.
„V tom akvaparku na nuda akci jsem neříkala pravdu, když ses ptal, v kolikátém jsem měsíci,“ řekla jsem.
„Aha?“
„No, čekám trojčata a za pět dní teprve budu končit sedmý měsíc,“ přiznala jsem a s hlubokým výdechem si ulevila, že už je to venku. Kdybych mu to neřekla, nemohla bych se s ním už brzy scházet. A já tak moc chtěla pokračovat v našich milostných hrách – hrách plných nových nápadů a experimentů. Těšila jsem se, že on zase přijde s něčím novým – vynalézavými způsoby totiž dokázal využívat změn mého těla.
„Týý, jóó!“ neskrýval on svůj úžas.
Znovu potěžkal můj gigantický útěžek.
„Ty budeš mít pupééék,“ utrousil zcela bez taktu.
„No, už teď mám…“ přijala jsem jeho nemístnou poznámku bez urážky. „A ještě poroste.“
Sebral se ze země a postavil se před má trojčata. Držel v kořeni svůj velikánský ztuhlý penis a začal jím mne šimrat kolem pupíku. Dělal to tak jemně, že mne to lechtalo tak, až jsem se musela smát. Můj smích třepal tak divoce mými trojčaty, až se mi uvnitř probudila. Pro Boříka bylo velkolepou podívanou, když se mi břicho najednou začalo všelijak pitvořit. Objevila se jedna boule, hned druhá, za chvíli třetí, jedna zmizela, objevila se jinde čtvrtá a ty boule cestovaly po mém břiše, mizely a zase jinde se objevovaly.
„Vetřelec!“ vykřikl Bořík tím jevem naprosto fascinován.
To mne rozesmálo ještě víc a moje břicho se mocně rozvlnilo. Bořík ho držel v dlaních a poulil na něj oči – nevycházel z úžasu.
Všemi stávajícími okolnostmi sexuálně rozdrážděná jsem s sebou hodila do jeho malé postele. Byla tak úzká, že jsem si musela dát pozor, aby mi jedno z trojčat nepřepadlo přes její okraj a mé břicho se tím neohnulo dolů jako knedlík z válu.
Lehla jsem si na záda a vystrčila svá trojčata hrdě vzhůru. V tu chvíli jsem se za své maxi-těhotenské křivky nestyděla, protože mi Bořík jasně dával najevo, jak jsem pro něj svými těhotenskými transformacemi živočišně přitažlivá. Věděla jsem již z dřívějška, že ho moje obrovské břicho sexuálně dráždí. Nebýt jeho, byla bych doma schovaná a styděla se vylézt jen do schránky pro noviny. Líbilo se mi, že jsem vlastně sexuálně žádoucí a daleko více sexuálně využívaná, než před těhotenstvím. V přítomnosti Boříka jsem již na to byla zvyklá a právě před ním jsem se již cítila jako bohyně. Za to doma před Edou jsem měla pocit, že těhotenství je tak zákeřná a nebezpečná nemoc, že se na mne Eda nesmí ani podívat, aby to strašné těhotenství náhodou ode mne nechytl. Mé břicho trčelo do výšky a já byla zvědavá, zda Bořík opět se mnou zvládne misionářskou polohu. Posledně to bylo tak na špičku jeho ocasu, ale bylo to moc fajn. Bavilo mne to jeho hravé zdolávání mého čím dál hůře dostupného klína.
Klekl si mezi má roztažená stehna. Vzal mne za pravou nohu pod kolenem a nadzdvihl ji. Pochopivši jeho úmysl, pokrčila jsem ji. On mi pak vložil svou kládu mezi břicho a stehno a pravou rukou mi k břichu koleno více přitlačil. Pak svým ocasem v těsném sevření mými výjimečnými těhotenskými dispozicemi jezdil dopředu a dozadu jako při kopulaci. Při tom levou rukou stimuloval můj klitoris. Líbila se mi jeho vynalézavost a těšila se na překvapení, s čím přijde potom. Cítila jsem, jak se mé děti přes mou kůži a děložní stěnu jeho údu dotýkají. Musel i on na něm cítit jejich pohyby. Možná ho to víc vzrušovalo.
Pak to přišlo – pokus o vniknutí do mne zepředu. Hrudníkem lehce zatlačil na spodek mého břicha a já sledovala, jak se mi břicho posouvalo k hlavě. S námahou se do mne dostal. Bylo to napínavé – až po dvou nekonečných minutách jeho snažení jsem v ústí své zvlhlé vagíny ucítila jeho žalud. Provedl několik opatrných zásunů, ale pak vyklouzl. Hned přišel s novým nápadem. Sroloval polštář a s mou pomocí mi ho strčil pod zadek. Břicho jakoby mi po tom vyrostlo o dalších dvacet centimetrů do výše. K tomu se mi teď povážlivě sklánělo nad hlavou. V první chvíli jsem myslela, že mou hlavu zavalí. Bořík opět do mne zasunul svůj pyj – tentokrát výrazně hlouběji a začal kopulovat. Jeho prsty se propadaly do mých měkkých boků jako do polštářů. Za poslední čtyři, nebo pět měsíců hodně změkly. Nerostlo mi totiž jen břicho, rostla mi prsa, zadek, stehna… prostě jsem rostla do šířky všude. Až se mi to narodí, budu vypadat jako Věstonická Venuše – doufám, že ne napořád. Předešlého večera jsem si měřila obvody a měla jsem tyhle míry: 117-132-112. Na počátku těhotenství jsem měla 103-75-104.
Bořík vytrvale kopuluje, přičemž jednou rukou mi pak mačká tučný zadek a druhou se opírá o matraci. Občas ruce prostřídá, nebo se znovu chytne oběma rukama za mou pánev. Z horizontu mého břicha tak vykukuje jeho hlava chvíli z jedné strany, chvíli z druhé a občas přímo nad vrcholem. Cítila jsem, že se každou chvíli udělám, ale dlouho to nepřicházelo. Potřebovala jsem se svého hošíka dotýkat, ale nedosáhla jsem na něj. Využila jsem příležitosti, když mne pravou rukou držel za bok, abych ho za ni mohla svou levou rukou chytnout. Křečovitě jsem ji sevřela, jako bych se chystala rodit a on byl můj manžel. Druhou rukou jsem si hladila střídavě břicho a prsa. Čím déle spolu v mileneckém vztahu jsme, tím více se mi oddaluje orgasmus. Ve fázi, kdy cítím, že vyvrcholení už každou chvíli přijde, intenzivněji se zapojuji do hry a náš milostný akt je stále divočejší. Poslední dobou máme již orgasmus většinou společný. Mé děti se zdají být v klidu, nebo jejich pohyby při tak divoké jízdě, kdy se mi břicho natřásá v rytmu Boříkových přírazů, nerozeznávám. Možná jsme je těmi pohyby ukolébali a teď spí. Mačkám křečovitě ruku milence a současně i jeho pyj svou vagínou. Uvědomuji si zároveň, že svaly pánevního dna mi poněkud ochabují a snad proto mi orgasmus nepřichází tak rychle jako ještě před měsícem.
Každou chvíli už to musí přijít… Najednou v sobě cítím, jak Boříkův pyj znatelně pulsuje a pumpuje do mne záplavu teplého semene. Ano, na to jsem čekala. Teprve teď jsem se udělala. Opět jsme měli společný orgasmus.
Příště se mi vystříká na břicho…
Ano bylo to tak.
Chvíli jsme po naší dnešní první sexuální aktivitě odpočívali. Leželi jsme vedle sebe na zádech a říkali jeden druhému milá slova. Při tom nás oba fascinoval vzájemný kontrast našich těl, což se nemohlo obejít bez vtipných komentářů, jimiž jsme si pouze jemně bez urážek dobírali jeden druhého.
Boříkův had pokojně odpočíval v dolině pod jeho žebry a hned vedle se do výše vypínalo mé panděro jako hora. Vzala jsem spícího hada do ruky a jemným třením jeho tlamičky o mé břicho zkoušela ho probudit. Přišla mi další chuť. Zvedla jsem se na kolena a přelezla mezi milencovy nohy. Opatrně jsem položila své břicho na to jeho propadlé, přičemž jsem jím spícího hada zavalila. Pak jsem pomalu zkoušela dotknout se rukama Boříkova hrudníku, abych se opřela. Zůstala jsem v dost nepohodlné pozici s vystrčeným hřbetem jako kočka opřená jen o konečky prstů. Níže mi už má trojčata jít nedovolila. Sedla jsem si tedy obkročmo na jeho pánev, jako bych se chystala na sex v populárním stylu ,na koně‘. Milencův úd jsem si však nezasunula do sebe, nýbrž ho přitiskla břichem k propadlému břichu jeho, do něhož se můj útěžek zapasoval jako tykev do lavoru. Pak jsem svým břichem jeho ocas třela a třela a po chvíli cítila, jak mu tvrdne. Do sebe jsem si ho v této poloze dát nemohla, protože byl příliš dlouhý a byl by ve mne moc hluboko. To by se mým dětem nelíbilo. Nepřestávala jsem. Bavilo mne využívat při hraní si s penisem jedinečných možností těhotenstvím změněného těla. Občas jsem si pro něj sáhla, abych si ho trochu užila i v dlani. Vytáhla jsem si ho z pod břicha do strany a třela ho vášnivě za žaludem. Bořík mne zatím hladil dlaněmi kolem pupíku a fascinovaně na ten skákající balón před sebou zíral.
Tento styl jsme vydržely dlouho – až do Boříkova vyvrcholení. Krásně to vystříkal mezi našimi břichy. Ještě párkrát po tom jsem svým břichem jezdila po jeho ocase, abych semeno pěkně rozetřela. Pak jsem se zvedla a celé svoje břicho Boříkovým ejakulátem pomazala.
Podívala jsem se na hodinky. Bylo přesně poledne. Za hodinu jde Bořík na odpolední do práce. Já se ještě potřebovala stavit v obchodě, kde jsem si před dvěma měsíci koupila zimní bundu. Bylo dobré, vrátit se domů dříve, než přijde Eda z práce. Chtěla jsem ještě jednou do sebe kládu mého hošíka a doufala, že to ještě stihneme. Nechala jsem ho trochu vydechnout a navrhla mu, že bych mohla připravit něco k obědu z toho, co nabídne lednice.
Pustila jsem se do vaření. Úkol byl jednoduchý, protože lednice nabízela jen eidam a vejce. V mrazáku byly hranolky. Bylo jen třeba nastrouhat tvrdé rohlíky, abych doplnila jednu chybějící ingredienci na smažený sýr s hranolky. Potíž byla jen v tom, že kuchyň byla hrozně malá a mé břicho dost omezovalo můj pohyb v ní. Nahá jsem se motala před kraťoučkou kuchyňskou linkou a dávala pozor, aby má trojčata zase něco nesrazila na zem. Tam by to bylo horší. Tam totiž není koberec, ale jen lino.
Zrovna, když jsem se zabývala trojobalem, ucítila jsem na kříži něco známého. Jemně to chladilo a lezlo po mých zádech nahoru. Vzápětí se přišátraly zezadu Boříkovy ruce a dlaněmi přilnuly na mém břiše, každá z jedné strany. Hned začaly jezdit téměř po celé jeho vejcovité kontuře a stírat z něj cucky z moky a vajíčka. Vynechávaly pouze okolí pupíku. Tam už pochopitelně nemohly dosáhnout. Bořík mi při tom začal vášnivě funět do pravého ucha a olizovat ušní lalůček. Cítila jsem, jak mi nabíhají bradavky. Chtěla jsem se otočit, ale jeho ruce mne zadržely.
V další chvíli už mne hobloval zezadu, přičemž jsem se já v hlubokém předklonu opírala rukama o linku. Vedle v rohu byla varná deska a nad ní skleněný obklad, poskytující matný bledý odraz. Viděla jsem v něm nás dva. On byl oproti mne tak tenký… Ten pohled mi nemilosrdně připomněl, jak jsem nabobtnala. A to ještě dva měsíce, ne-li déle bobtnat budu.
Líbí se mi muži spíš urostlejší, nebo s lehkou nadváhou – třeba jako je můj Eda. Bořík byl vytáhlý a na můj vkus už trochu hubený. Přesto jeho postava své kouzlo pro mne měla. Působil atleticky – dokázala bych si ho představit na basketu. S mou nadržeností rostla i jeho přitažlivost pro mne. To však platilo, když jsem se dívala jen na něho a nemyslela u toho na to, jaký jsem já kolos proti němu. Při pohledu na odraz nás obou ve skleněném obkladu nad varnou deskou se už nepříjemný kontrast našich těl odmyslet nedal. Utěšovala jsem se aspoň tím, že se Boříkovi takhle kulatá líbím, což mi neustále, když jsme byli spolu, dokazoval.
Zavřela jsem oči a nechala si pod víčky pouze poslední obraz Boříka s odmazanou mou stávající přefouknutou figurou. Snažila jsem se představit si místo ní s ním sebe ještě před jiným stavem. Snad by se iluze podařila, kdyby mi ten obrovský meloun stále nehladil. Nedá se nic dělat, musím to holt přijmout, tak jak to je – těšit se z toho, že se mu líbím takováhle. Zrovna jsem si uvědomila, že za dva měsíce tohle hezké skončí. Bořík už o mne nebude mít zájem. A co Eda? Budu ho vůbec ještě přitahovat svým tělem, které už nebude zřejmě atraktivní jako dříve? Stejně však budu mít jiné starosti. Stanu se matkou – dokonce trojnásobnou.
Závěrečný sex toho dne se již docela protahoval. Pak jsem si znovu uvědomila, proč mám teď milence a co nás vlastně k sobě spojilo. Přesunula jsem těžiště více k levé straně, abych se pravou rukou mohla pustit linky. Uvolněnou ruku jsem přiložila na jeho, jež mi spočívala na břiše. Mé prsty zaklesly mezi jeho prsty a takto jsem jeho ruku začala nabuzena novou vlnou vášně tisknout. Otevřela jsem oči a opět se zadívala na náš odraz ve skleněném obkladu nad varnou deskou. Jako dva hroznýši, z nichž ten první před chvíli spolknul ne potkana, ale kapybaru, napadlo mne. Více jsem si však v tu chvíli všímala, jak to můj milenec prožívá a mne se ten náš tělesný kontrast začínal díky tomu líbit. Posílené sebevědomí mne rychleji začalo posouvat k vrcholu. Znovu jsem začala Boříka v sobě více cítit. Zřejmě i on na svém mužství cítil mne silněji, neboť více projevoval svou rozkoš. Pohyboval se křečovitě a zrychloval tempo přírazů, jak to u něj vždy bývá, když má orgasmus na dosah. Ten ale dlouho nepřichází. Oba jsme byli před vyvrcholením.
Pak to konečně přišlo. První dva výstřiky pustil do mne, pak ho ze mne vytáhl a stiskl ho rukou v kořeni. Postavil se ke mne ze strany a zbytek semene mi vycákal zase na břicho. Opět jsem si ejakulát po břiše rozmazala.
O půl druhé jsem navštívila obchod s oblečením. Jen jsem vešla, hned jsem spatřila jednoho prodavače kráčejícího opodál s kabátem na ramínku v ruce. Šla jsem hned za ním a pak mu vysvětlila svůj problém. Po mé otázce, zda bych si tam mohla dokoupit ještě jeden nástavec k mé bundě, nejdříve jen rozpačitě zíral na mé obrovské panděro. Pak s lítostí odpověděl, že se tyto nástavce zvlášť neprodávají. Bylo však na něm vidět, že mi chce pomoci a mou situaci řešit jinak, než abych si musela koupit další stejnou bundu.
„Mám nápad,“ říká mi pak tiše s úsměvem, „ale nikde to, prosím, neříkejte! Já vám tu vsadku půjčím, ale musíte mi ji do 31. března vrátit, protože to máme inventuru.“
Rychle jsem si spočítala, že to není možné, leda bych měla předčasný porod. Mám termín totiž až 6. dubna.
„Vezmu si ještě jednu tu samou bundu, abych mqaěla dvě na střídání, až pod ní budu nosit miminko,“ řekla jsem rozhodně. Styděla jsem se přiznat, že v době jejich inventury, což mělo být za více než dva měsíce, budu stále ještě těhotná a navíc ještě s daleko větším panděrem, než to, co již v tu chvíli vzbuzovalo u prodavače údiv.
9. února jsem musela jet do Hradce autobusem. Už jsem nemohla jezdit autem, protože jsem se nevešla za volant. Bylo pondělí, na které jsem se celý předešlý týden moc těšila. První den po dvou týdnech, kdy jsem mohla jet zase za Boříkem. Výlety za svým mladým milencem jsem si totiž troufala jen dopoledne, kdy je manžel v práci. Nechtěla jsem, aby se zajímal, kam jezdím. Bylo to tak jistě lepší, než si vymýšlet nějaké lži. Minulý týden měl Bořík zrovna ranní, tudíž jsem za ním nemohla dopoledne jezdit.
O půl osmé ráno, jen co manžel odjel do práce, rychle jsem se ustrojila a natěšená vyšla ke svému autu. Radost mi však zkazila nepříjemná překážka. Zjistila jsem, když jsem se pokoušela sednou do auta, že už s ním neodjedu. Už to nešlo. Sedačka byla vzadu úplně nadoraz a mé břicho přesto leželo na volantu. Na pedály jsem samozřejmě nedosáhla. Když jsem se palcem nohy dotkla spojky, mé břicho zatroubilo, jak se silně natisklo na tlačítko klaxonu ve středu volantu. Zoufalý boj jsem po několika minutách, kdy jsem zkoušela různé polohy, vzdala a rozhodla se jít na autobus.
Již na zastávce si mne lidé prohlíželi, což mi bylo nepříjemné. Horší to bylo ještě o to, že se se všemi znám, protože na vesnici se všichni vzájemně znají. Mé enormně velké břicho vybízelo k jejich hloupým otázkám, jež mne uváděly do rozpaků. Má touha po milenci však překonala všechen stud.
Přijel autobus. Nastoupila jsem do něj jako poslední a koupila si u řidiče lístek. Pak přišla další mrzutost. Nemohla jsem totiž projít uličkou mezi sedadly. I před těhotenstvím bych jí zjevně musela procházet bokem, kvůli mé širší pánvi a teď mám pánev ještě o dost širší. Natočit se do uličky bokem samozřejmě v tu chvíli nemělo smysl, neboť opěradla sedaček v první řadě bránila mému břichu protáhnout se dál minimálně o deset centimetrů. Všimli si mého problému dva cestující sedící hned za řidičem a šli si přesednout někam dozadu. Když se protahovali kolem mne, zírajíce mi na břicho, široce se uculovali. Opět jsem se velmi styděla.
Nasoukala jsem se tedy k sedadlu u okna za řidičem a zavrtěla se do něj. Bundou jsem si přikryla svůj obří meloun, rýsující se mi ve předu dokonale bez jediné faldy pod elastickými těsnými šaty, aby mi na něj nikdo nečuměl.
Pak jsem ještě zazmatkovala při vystupování. Před výstupní zastávkou jsem si totiž uvědomila, že ze svého sedadla nemohu vstát, neboť přede mnou nebyl prostor pro mou ve předu enormně přečnívající část těla. Trvalo mi dlouho, než jsem se dostala ze svého místa do uličky. Mezi tím autobus zastavil v mé zastávce, otevřely se dveře, vzadu vystoupilo několik lidí, dveře se opět zavřely a bus se začal rozjíždět.
„Stůjte!“ zakřičela jsem v panice.
Autobus zastavil a já se zrovna vysvobodila ze zajetí sedadel. Vyvrávoravši ven, několikrát jsem poděkovala řidiči za ochotu. Při tom jsem odkudsi zezadu zaslechla vícečetný přidušený smích.
Autobus odjel a já vykročila směrem k domovu mého milence. Najednou jsem za sebou uslyšela klaxon. Když jsem se otočila, viděla jsem kousek za mnou červenou Oktávku, jak zastavuje u chodníku. Uvnitř seděl Bořík. Zřejmě čekal na nedalekém parkovišti na příjezd mého autobusu. Volala jsem mu totiž a říkala mu, že přijedu busem a také v kolik hodin.
Otevřela jsem dveře spolujezdce a marně se pokoušela usadit se na sedadle. Mému břichu totiž překážela přístrojová deska. Na místo spolujezdce jsem se vešla, až když Bořík posunul sedadlo dozadu.
Když už jsem seděla, pootevřel přihrádku na přístrojové desce tak, jak mu to mé břicho dovolilo a zase ji zavřel. Následně mne pohladil na pupíku. Nemyslím si, že by z té přihrádky chtěl skutečně něco vyndat. Již dříve jsem si všímala, že ho strašně baví všelijak demonstrovat, jak mé břicho tuhle, nebo támhle překáží. Sice mne tím trochu uváděl do rozpaků, ale pocit, že to dělá naschvál, protože se mu prostě líbí, jak se občas někam nevejdu, mne zase v kontrastu s tím, jak jsem se před ním za to styděla, mne povznášel. Vlastně jsem se kvůli tomu před ním postupně stydět přestala.
„Sehnal jsem ti nějaké módní oblečení,“ řekl Bořík tajemně, když jsme vešli do jeho minibytečku.
„Do čeho já se ještě tak můžu vejít z toho, co se dá normálně koupit?“ zasmála jsem se jeho neuvážené štědrosti. „Vždyť i v těhotenským na sebe těžko něco seženu.“
„Uvidíme,“ odpověděl s darebáckým úsměvem.
Jak jsem předem správně odhadla, nechal mne oblékat se do věcí, které jsem přes břicho buď nepřetáhla, nebo nedopnula. Chtěl prostě vidět, jak mi je všechno malé a jak mé obrovské břicho vzdoruje i těm zdánlivě velkým kouskům, do kterých by se on vešel dvakrát s velkou rezervou. Nechtěla jsem mu kazit zábavu a docela ráda jsem mu dělala tu parodii módní přehlídky - natáčela se před ním ze všech stran ve všelijakém různě nepadnoucím oblečení a jako modelka na molu vrtíc boky procházela jsem se po okrajích dvoulůžka, na němž bylo dost prostoru, abych svým břichem nic nesrážela na zem. Před každou promenádou jsem se ještě prohlédla před zrcadlem, které postavil na kraji postele a opřel o zeď. Musela jsem před tím zrcadlem stát skoro na druhém konci postele, abych se celá do něj vešla a mohla model na sobě ještě doupravit. Bořík mne pozoroval nahý ze židle u kuchyňské linky a jeho pyj byl v plné své velikosti vztyčený jako vesmírná raketa připravená ke startu. Zlehka a pomalu si ho protíral pravou dlaní v kořeni. Jeho dokonalá erekce mne velmi motivovala, dělat mu tuto show, za kterou bych se hanbou propadla, kdyby ji měl vidět kdokoli jiný. Vtom mne něco napadlo.
„Hele, nemáš, doufám, tady někde skrytou zapnutou kameru,“ řekla jsem najednou tónem jakoby v žertu a zasmála se tomu. Ve skutečnosti mi z této představy zamrazilo v zádech. Vždyť je docela možné, že někde na internetu už jsou mé nahé fotky, které udělali ti drzí cikáni před sedmi měsíci mým telefonem a pak mi z něj ukradli SD kartu.
„No vidíš, to není špatný nápad, natočit to na video,“ řekl na to Bořík s naprosto nevinným výrazem ve tváři.
Jeho nápad mne dost šokoval, ačkoli na druhou stranu mne jeho reakce uklidnila, neboť tím vlastně upřímně nepřímo řekl, že mne nenatáčí. To však jen proto, že ho to zatím nenapadlo. Za jeho nápad jsem mu teatrálně vynadala, ale jen tak, aby to nevyznělo skutečně káravě. On se tomu zasmál, jakoby to natáčení myslel jen žertem. Mé obavy se rozplynuly a já pokračovala ve své bizarní módní přehlídce. Svlékla jsem další těhotenské šaty, které byly sice moc hezké, ale nedopnula jsem je. Byly z modrého sametu dlouhé vzadu ke kolenům, ve předu se však jejich dolní okraj vznášel v úrovni půlky stehen. Měly zapínání na knoflíky ve předu, z nichž jsem čtvrtý až sedmý od spodu nezapnula a tím vzniklým otvorem vaginálního tvaru se klubal můj nahý pupík, jako když dítě přicházející na svět prostrkuje skrze rodidla svou hlavičku. Výhodou tohoto modelu, který bych z estetického hlediska nemohla nosit na veřejnosti, bylo alespoň to, že třetí knoflík od spodu mi příjemně nadnášel předek mého břicha potýkající se již trochu s gravitací.
Na řadu přišly laclové rifle, které možná nosil Michal Tučný ve svém nejtučnějším období. Musela jsem nechat rozepnuté všechny postranní knoflíky, abych dostala svůj zadek tam, kam patří. Lacl jsem měla na spodku svého břicha a jeho horní okraj mi nedosáhl ani k pupíku. Kšandy jsem nastavila na největší možnou délku a musela je na lacl připnout křížem, aby mi lacl nesjížděl k podbřišku. Kšandy se mi křížily přesně mezi nahými prsy a jejich konce se ztrácely za horizontem přední části mého břicha kolem pupíku. Lacl jsem vůbec neviděla. Působilo to komicky, ale i tomuto modelu bylo možno připsat onen jediný benefit, že mi příjemně nadnášel břicho. Na domácí nošení tedy dobré, jen by se hodilo dole založit nohavice, abych je necourala po zemi. Tím jsem se ovšem na postelovém molu nezabývala.
Následovaly jednodílné plavky poněkud nesmělého střihu, které měly zakrývat celý trup a zadek až ke stehnům - takový model pro babičky. Navíc byly obrovské – velikosti snad 5XL. Nebýt mého jiného stavu, mohla bych se urazit. Jejich výjimečná velikost mi však dávala naději, že je obléknu.
Bylo to marné. Přes břicho jsem je nepřetáhla. Vršek jsem musela shrnout, abych do nich dostala aspoň zadek, na němž, ač není zrovna malý, mi ty plavky dole stejně plandaly. Aby ta věc na mne držela, svázala jsem si pod břichem k sobě ramínka na uzel. To byl zatím nejhorší kousek. Horší byly už jen trika z šatníku nejspíš nějakého basketbalisty, jejichž podolky mi končily shrnuté pod prsy. Bořík se však velmi bavil.
Než jsem tu hroznou věc svlékla, Bořík přispěchal k hromádce zatím nevyzkoušených oděvů, aby mi z ní vybral další kus. Přitom se před ním divoce houpal jeho pyj, vztyčený jako anténa. Líbilo se mi to a motivovalo k pokračování mé bizarní šou. Když mi podal cosi modrého a titěrného, neudržela jsem smích. Po předešlé zkušenosti další model jednodílných plavek se na první pohled jevil jako vtip. Jestliže jsem neoblékla ty předchozí, jež byly tak velké, že by zabraly možná jednu celou nákupní tašku, co teprve pak tyto, které se mi vešly do dlaně.
Jak jsem se mýlila. Byly totiž úžasné. Sice na můj vkus až příliš odvážné, ale naprosto univerzální. Mohly být pro štíhlé i robustnější postavy, ba dokonce i pro budoucí maminky s velikostí břicha úplně bez limitu. Spodní část byla řešená jako tanga s tím, že horní cípy zadního trojúhelníku vynořujícího se ze spáry mezi půlkami hýždí přecházely plynule nad boky do horní přední části, kde se z dvou centimetrového ztenčení opět rozšiřovaly, aby zcela zakryly prsa. Přední dolní část halící klín se po stranách též ztenčovala do dvou dva centimetry širokých pásek, které nejdříve nad boky křižovaly zúžený přechod zadní části do části prsní, pak se navzájem křížily pod lopatkami a nakonec se na ramínkách zacyklily napojením seshora na prsní části. Dalo mi chvíli přemýšlení, než jsem zjistila, kam co přijde. Nakonec jsem se do nich oblékla a perfektně mi seděly. Břicho v nich mělo neomezenou svobodu. Nikde mne neškrtily, ani nemohly, neboť každá jejich část měla na mém těle dostatečnou volnost pohybu. Jen jsem si v nich dole připadala poněkud nahatá. Ani v zrcadle jsem totiž dolní přední část plavek přes břicho neviděla a zadek, až na malý trojúhelníček nahoře, byl celý holý. Plavky se mi moc líbily, ale jít v nich teď někam na plovárnu bych se asi styděla.
Pak jsem si začala oblékat něco, o čem si myslím, že se hodí k nějaké kurtizáně v nočním klubu, nebo snad striptérce. Šlo o bodýčko z velmi roztažitelné černé síťoviny. Když jsem se ho snažila přetáhnout přes břicho, vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi v prodejně ovoce-zeleniny cpala obrovský meloun do síťové tašky. Věděla jsem, že se do ní vejde, ale stálo to trochu námahy. I teď jsem si byla jistá, že se do té pružné černé síťoviny nakonec dostanu. Bořík můj boj s tímto kusem oblečení se zájmem sledoval ze svého místa na židli u dřezu a jeho pravice z jemného hlazení svého penisu u kořene již zvolna přešla v bezuzdnou masturbaci. Přešla jsem hned k němu, aby mi s tím pomohl. A také, abych zaměstnala jeho ruce. Nechtěla jsem aby si ho vyhonil. Těšila jsem se, až do mne vleze nadržený jako kanec. Nejdříve jsem však chtěla mít tu věc na sobě.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem seděla na Boříkově klíně zády k němu. Jeho pyj mi již divoce klouzal ve chřtánu lásky. Bodýčko jsem si ani nestihla navléci úplně a jeho vršek s ramínky přilínal k horní části mého břicha přibližně v polovině vzdálenosti mezi ňadry a pupíkem.
Gravitace a kopulace mi nepříjemně rozkývaly břicho. Vzala jsem Boříkovy dlaně přilínající k němu po stranách a posunula je pod něj. Oba jsme pak svýma rukama podpíraly mé těžké a kolosální břicho, abychom co nejvíce zmírnili jeho divoký nespoutaný tanec. Přesto jsem si Boříka v sobě opět velmi užívala.
U svého milence jsem byla až do jedné hodiny odpolední. Do té doby jsme se milovali ještě čtyřikrát s využitím všech možných sexuálních poloh. Pak mne odvezl domů a domluvili se cestou, že pro mne bude jezdit.
Každé pondělí, středu a pátek v týdnech, kdy měl Bořík noční, nebo odpolední směnu, na mne čekal v osm hodin ráno u hřbitova se svým autem. Tam mne vždy nabral a jeli jsme do Hradce. Na stejné místo mne zase mezi dvanáctou a třináctou hodinou přivezl. Tak to bylo po tři týdny, než jsem si všimla, že mne v kritickém čase šmíruje stará Procházková. Zřejmě jí přišly mé procházky ke hřbitovu nějak podezřelé, protože si k návštěvě hřbitova začala volit stejnou dobu, kdy jsem já měla schůzku s Boříkem. Dávala jsem si pak pozor, aby mne neviděla, jak do červené Oktávky, stojící před hřbitovem nastupuji. Nebyla jsem si však jistá, zda toho nebyla svědkem již dříve.
Jednou (byla zrovna středa) se na mne přilepila na příjezdové cestě ke hřbitovu. Boříkovi jsem poslala SMS, aby zůstal v autě a počkal, až setřesu tu bábu, co jde za mnou. Prošla jsem branou na hřbitov a pomalu šla k hrobu mých prarodičů. Doufala jsem, že tím zájem staré Procházkové o mou přítomnost na pro mne nezvyklém místě přejde a přestane si mne všímat. Když jsem se zastavila u hrobu babičky a dědy, ona se též zastavila před nějakým hrobem opodál. S přihlédnutím k jejímu věku se dá předpokládat, že kromě jejích příbuzných leží na různých místech tohoto hřbitůvku i většina jejích kamarádek. Víc než hrobu si však všímala mne. Když jsem se několikrát podívala jejím směrem, pokaždé jsem ji přistihla, jak na mne civěla a v tom momentě rychle otočila hlavu k hrobu před sebou. Vytáhla jsem zrcátko a pomalu jsem si rtěnkou objela rty, ač nebylo třeba. Zrcátko jsem přitom zamířila na tu babiznu. Viděla jsem v něm, jak na mne stále zvědavě zírá. Uklidila jsem rtěnku i zrcátko do kabelky a aniž bych na babku vrhla jediný pohled, šla jsem si sednout na nejbližší lavičku. Tam jsem si otevřela knihu Erotické humoresky od Euronyma z Hrádku nad Nisou a při jejím čtení čekala, až ta babizna odejde, což trvalo asi půl hodiny. Málem jsem to vzdala, protože mi byla zima. Babka měla naštěstí menší výdrž.
„Konečně ta babizna odchází,“ hned jsem psala SMS svému milenci do auta. „Nastoupím, až zmizí z dohledu.“
Pomalu jsem se pak loudala k bráně. Došla jsem k pravému jejímu rohu a nenápadně jsem zpoza něj vykoukla, abych viděla, jak už je stará Procházková daleko. Musela jsem se při tom hodně předklonit, aby to nebylo mé břicho, co zpoza rohu vykoukne.
Zahlédla jsem jen červené auto vyjíždějící z příjezdové cesty na silnici. Stará Procházková nebyla vidět. Prošla jsem tedy bránou ven ze hřbitova.
Boříkovo auto bylo pryč. Předpokládala jsem, že tato skutečnost souvisí nějak s nevítanou osobou, na níž jsem Boříka esemeskou upozornila.
Vydala jsem se tedy pomalu k silnici. Podél příjezdové cesty ke hřbitovu jsou lavičky. Na poslední jsem si chtěla sednout a počkat na další vývoj situace. Napsala jsem o tom SMS Boříkovy.
„Už jedu zpět,“ přišla mi od něj odpověď v SMS za chvíli.
Než jsem došla k poslední lavičce, červená oktávka projela kolem mne. Milenec se musel na parkovišti před hřbitovem otočit. Za chvíli zastavil u mne a já k němu nastoupila. Říkal mi pak, že tu starou paní odvezl domů. Nabídl ji odvoz a ona souhlasila.
V pátek se to opakovalo. Přicházím ke hřbitovu a baba zamnou. Hned, jak jsem si ji všimla, otočila jsem se a šla zpět. Nechtěla jsem opakovat to, co ve středu. Dalo se navíc očekávat, že špiónka bude vytrvalejší a neodbytnější.
„Baba za mnou, otáčím to,“ píši milenci esemesku.
„Kde tě mám nabrat?“ přišla od něj reakce.
Přemýšlela jsem.
„Sleduj tu babu až na hřbitov, napiš, co tam dělá a jestli mne nešmíruje od brány. Předstírej nějakou činnost u nějakého hrobu.“
„Dobrý den,“ pozdravila jsem paní Procházkovou, když jsem ji míjela.
„Dobrý den,“ opětovala pozdrav a zastavila se. „Copák, copák, že se tak najednou vracíte?“ zeptala se.
„Zapomněla jsem svíčky,“ odpověděla jsem.
„Já vám dám, já jich mám dost.“
„Já mám ale zvláštní svíčky – samozápalný na časovač a plamen mění barvy,“ odbyla jsem ji a hned zrychlila krok ve snaze uniknout jejím dalším případným otázkám.
Za chvíli jsem vytáhla z kabelky zrcátko a podívala se jím za sebe. Stará Procházková stála na místě, chvíli se dívala za mnou, chvíli na druhou stranu, pak zase za mnou, pusu měla dokořán a tvářila se, jako by jí uletěly včely. Když jsem zahýbala na silnici k domovu, úkosem jsem se podívala směrem ke hřbitovu. Nevěřila jsem vlastním očím. Ta baba šla zpátky také.
Esemeskami jsme se s Boříkem domlouvali, co s ní. Nakonec vyjel z parkoviště a tak jako ve středu nabídl staré paní odvoz. Tentokrát se tomu prý urputně bránila. Prý má zdravotní procházku.
Došla jsem domů, kam až mne ta babizna šmírovala. Byla jsem na ni hrozně naštvaná. Hned jsem šla k oknu, podívat se, kam jde.
Prošla kolem našeho domu a zmizela mi z výhledu.
Počkala jsem čtvrt hodiny a pak znovu vyšla ven. Volila jsem směr jako předtím, ale jít ke hřbitovu jsem v úmyslu již neměla.
„Haló, paní Kopečná,“ slyším náhle za sebou tu babiznu, „chtěla jsem se vás na něco zeptat.“
Otočila jsem se a tu ji vidím kvapem se belhat ke mně.
A dost. To už bylo moc. Byla jsem asi deset kroků od našich dveří. Rozeběhla jsem se zpátky k nim a nedbala na to, jak se mé těhotné břicho při tom rytmicky rozskákalo. Rychle jsem odemkla a zapadla dovnitř.
„Vy znáte toho pána s červenou oktávkou?“ dotírala na mne, než jsem za sebou zabouchla dveře.
„To je konec,“ řekla jsem tiše a rozplakala se.
Další dostaveníčko s milencem u nás na vsi už jsem si netroufla. Bála jsem se paní Procházkové. Byla nevyzpytatelná.
Přišla však spásná naděje, že si se svým mladým milencem užiji ještě dost sexu. Další den se mne totiž Eda zeptal, zda mi nebude vadit, když odjede za dva týdny na služební cestu na celý týden. Od té chvíle jsem se hrozně těšila, až odjede. Těšil se i Bořík, protože jsme krátce po té dobré zprávě vymysleli plán. Až Eda nebude doma, bude moci Bořík přijet ke mne večer za tmy nepozorován a může tu u mne zůstat třeba i celý víkend. Eda měl odjet v sobotu 21. března ráno.
