Za vlády krále Árona VII. nastalo obrovské sucho a neúroda. Země byla vyprahlá, místy rozpraskaná, suchá a sterilní. Bylo potřeba to nějak řešit. Narychlo byl svolán sněm čarodějek a čarodějů, který byl ovšem stejně impotentní jako senilní král. Tím, že se banda egomaniaků na několik týdnů zavřela před světem, se docílilo jen toho, že polovina z nich se vzájemně snažila zabít a druhá polovina neustále souložit. Nebylo výjimkou, že se příslušníci první skupiny během jednoho dne identifikovali se skupinou druhou a naopak. Zkrátka jak to říká náš moudrý selský lid: „kámen prcal cihlu“.
S mou paní jsme se tam vyskytli v menšině těch příčetnějších, kteří se zdržovali převážně první, i druhé kratochvíle. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Leckteré z těch jedovatých ježibab se léta snažily vylepšovat si svá těla všelijakými modifikacemi. Někteří z těch toxických maniaků se zase roky učili svést a uspokojit i studenou mramorovou sochu. Tak třeba Morghenna zjevně disponovala třetím ňadrem a Megafal údajně dvěma ptáky. Ale to byla jen špička ledovce. Afrodiziaka nebyla pouze v jídle a víně, ale i ve voňavkách, rtěnkách, očních stínech ale i v myšlenkách - ano ze všeho nejnebezpečnější byli telepaté. V nestřeženém okamžiku dokázali nejenom krást sny a tajné touhy, ale pokud se jim zadařilo i implantovat příslib jejich splnění do nešťastníka či nešťastnice.
Na denním pořádku byly hádky a bitky, které pak přerostly v úplně jiný typ zápasu. Řekněme, že když někdo někoho zapíchl, tak to nemuselo být nutně smrtelné. Ani to nutně nemuselo být ani mezi dvěma příslušníky opačného pohlaví, s důrazem na „dvěma“ a „opačného“.
Já jsem se většinou pohyboval ve stínu, jak bylo pro mě v tu dobu charakteristické a má paní odváděla pozornost konverzací. S precizností mě vlastní jsem náruživě dokumentoval, kdo koho pomlouvá, svádí, prstí, honí, kouří, lízá a prcá. Ale očkem jsem pokukoval, jak se daří jí – mé daimoné. Skoro mi i pár zajímavých událostí a souvislostí uteklo, když jsem si prohlížel její skvostnou figuru, líbezné křivky a rudé splývavé vlasy. Mého vzrušení z jejího flirtování s čarodějkami si naštěstí nikdo nevšímal a pokud si všiml, tak to bylo běžně přisuzováno mému voyeurismu. Některým z aktérů, které jsem špicloval to přímo lichotilo, jiné vzrušovalo. Mé vzrušení ovšem rychle opadlo, když se k daimoné přiblížil nějaká úlisný čaroděj.
Jen dvakrát za celé konkláve se stalo, že jsem se probudil vedle tvou párů koz a z toho jednou to ještě byla chladná kalkulace. Kirhké byla první obětí mé smyslné daimoné. Tenkrát ještě měla dlouhé kudrnaté havraní vlasy spletené do copu a velké nepřirozené vnady. Byla jednou z těch, kdo nedokázal, ku své škodě, najít dobrý poměr mezi jednotlivými částmi těla. Kdyby se nechala oblékat do černé a žluté, mohli by ji s klidem přezdívat „vespula“ – vosička. No ale to odbočuji, nebyla úplně nešukatelná, spousta zdegenerovaných šlechticů by prodala půlku panství, za noc strávenou v její společnosti a hlavně nebyla zcela blbá. Její specializací byla alchymie. No a to právě díky ní jsme s mou paní byli vybaveni snad úplně celou škálou všech možných protijedů. Rád jsem s ní po půlnoci sedával, diskutoval a pokuřoval květ Lorashe. Byla to ona, kdo mě naučila přičichnout k jeho omamné vůni a hořké chuti, i když jsem nechápal, co na něm ona vidí. Mou mysl zklidnil, relaxoval a posunul jakoby někam jinam…jí - úplně odrovnal. Když myslím jinam, tak jinam. Nedokážu to popsat, jako do polobdělého stavu, v němž vše plynulo tak, jako bych já nebyl přítomen a přitom byl všude. Většinou jsem se díval na scény, jako by se mě netýkali a co je s podivem, nikdo s nikým nemluvil. Nemyslím, že by nikdo nemluvil se mou, to se mi dělo normálně. Ale nikdo nemluvil mezi sebou. Věci se prostě děly. Dost často jsem si většinu nepamatoval. Ale v pár ojedinělých případech jsem si nejenom pamatoval, ale hlavně chápal ano chápal jsem skrytý smysl. Vše mělo naprosto nezpochybnitelnou podstatu – a já ji uchopil.
Jen jeden negativní dopad to mělo a to na mé libido. Ve stavech opojení jsem neměl žádný zájem na tom vracet se zpět do svého fyzického těla. Mou daimoné to neskutečně rozčilovalo a
stupňovala svůj tlak, tak jak rostl její chtíč. Nesčetněkrát zařídila, abychom byli sami a přicházela s novými rafinovanými technikami. Zabíralo to však vždy jen dočasně. Moje závislost byla silnější.
Onoho osudného večera navštívila náš privátní koutek a začala se vyptávat na „vosiččin“ den. Mě ignorovala a byť jsem si několikrát chtěl vzít slovo, odpálkovala mě rafinovaným způsobem. Obrátil jsem tedy její hru proti ní. V ten čas jsme si s Kiri – tak jsem jí přezdíval – měli, co říct. Se svou brutální přímočarostí, kterou jsem si pěstoval v profesním životě a zcela ji vypouštěl v soukromém jsem se jí zeptal: „Kiri-amorhé, nebolí tě záda z těch nepřirozeně velkých vnad?“
„Občas,“ odvětila tenkým hláskem „ale pokud na to dojde zablokuji si přes den nervy a večer mi to nějaký otrok rozmasíruje.“
„Otroctví je nelegální“ popíchnul jsem ji.
„Víš, co myslím,“ mrkla „maska, pouta, ptačí klec...takový ten otrok. A navíc, mužům se to líbí.“
„I některým ženám“ utrousil jsem jakoby se ztišujícím se hlasem a moje daimoné mě propíchla pohledem a dodala uraženě: „O tom nevím, ženy nejsou tak povrchní jako vaše plemeno.“
„A co se líbí tobě, božská?“ pronesla Kiri a lehce si pohladila jedno ňadro.
Daimoné byla chvíli jako zaražená, ale nakonec pochopila tu hru. Věděla už z minulosti, že v lásce jsem ji absolutně věrný a že pokud na něco takového dojde, tak jen vždy pouze jako jedno tělo, jedna duše a dvojí mysl. Tak pomalu začala rozvíjet svou fantazii. Představovala si, jak Kiri každý líbáme z jedné strany a všechny naše jazyky se proplétají. Představovala si tíhu jejích balvanů na svých rukách a její vlhkost na svých prstech. V očích ji zajiskřilo.
„Zatím jsem nenarazila na své hranice“ pronesla sebevědomě, a uvědomovala si, že to není odpověď na Vespulinu otázku.
„To ani já!“ špitla Kiri a kousla se něžně do spodního rtu a dodala „S Kyantharem jsme zrovna probírali umbrelianské manželské zvyklosti.“
„Doufám, že ne prakticky“ zabořila se do nás Daimoné pohledem.
„Samozřejmě, že jen v teoretické rovině. A abych uvedl na pravou míru, byl to spíš žert. Nadhodil jsem, že to tu vypadá jak na umbrelianské svatbě. Víš, na takové, kde si manžel bere 4 ženy a všechny 4 manželky zase 4 manžele.“
„Spíš jako umbrelianské svatební noci“ uchechtla se Kiri „ale i to je možné jen v teoretické rovině.“
„Ano, jde spíš o teorii a legální možnosti, v praxi se to snad nikdy nestalo“ argumentoval jsem.
„Ale já si to představit dokážu“ pronesla Daimoné a ladným krokem prošla kolem Kiri ke mně. Měla úžasně svůdný parfém a vydávala signály, které už jsem dlouho znal. Posadila se přede mě na mou pohovku. Letmo se opřela pravou rukou o měkkou podušku a trochu se naklonila dopředu. Její vnady tím vytvořili v dekoltu zřetelné vybouleniny a klín roztažených nohou halila jen přední část sukně, která díky své délce a vysokým rozparkům na bocích zakrývala to nejzajímavější. Přitáhl jsem se k jejímu pozadí a začal ji hladit po zádech.
„Tak nám o tom vyprávěj. My jsme se nemohli dopočítat.“ zavrněl jsem.
„To je přece jasné, každá žena dokáže naráz uspokojit až 5 mužů a každý muž až 4 ženy. Opět se ukazuje, kdo je slabším pohlavím!“ pronesla vítězoslavně.
„To ano“ uchechtla se Kiri souhlasně „ale nás to fascinovalo z praktického hlediska. Přece jim hned u druhého stupně musí dojít fyzický prostor. A pokrátit to nejde, Umbreliáni netolerují homosexuální aktivity.“ argumentovala.
„Toto omezení nás ovšem nesvazuje, že drahý“ pošťouchla mě Daimoné.
„V teoretické, nebo praktické rovině, božská?“ vrátil jsem ji otázku.
„V obou“ zacílila přímo.
„No, když je o tom řeč, záleží na okolnostech“ manévroval jsem.
„Dnešek je přívětivě nakloněn okolnostem, není-liž pravda?“ pronesla s povzdychem a přisedla si ke mně blíž. Hodila mi jednu nohu přes nohy a poodhalila trochu ty své „okolnosti“. Automaticky jsem ji začal hladit a přemýšlel jsem. Nečekala a začala rukou přejíždět po mém stehně.
„Ano, tak trochu je dnešek nakloněn, ovšem bude záležet na tom, zda nějaká příležitost dnes vyvstane.“
Kiri nás pozorovala kočičíma očima a zanedlouho pronesla „Zdá se, že už povstala“ a pak s chichotem dodala „chtěla bych na ní nasednout“.
„Já to tušila, ty couro“ vyštěkla Daimoné, „chceš mi ojet manžela.“
„A nejenom jeho“ nenechala se Kiri zakřiknout.
V tu chvíli jsem na stěně osvětlené září svící pozoroval stín Daimoné. Vypadal zcela normálně, akorát měl rozepjatá opeřená křídla. Pozoroval jsem, co udělá. Podíval se na mě a poslal mi polibek. Můj stín ho chytil, vyplazil se z pohovky až k němu. Zůstal ovšem na kolenou a zabořil tomu druhému obličej do klína. V tu chvíli jsem věděl, co oba chceme a když jsem se podíval na Kiri, měl jsem ten pocit, že chce to samé. Její stín si naše prohlížel z opačné stěny. Jednu ruku měl na ňadru a druhou ruku u obličeje. Skoro bych řekl, že bylo vidět zřetelně prsty ve tvaru „V“ a mezi nimi jazyk a pak hned zase dva prsty u sebe v sevření rtů.
„Pojďme někam jinam,“ navrhl jsem.
„Ale kam?“ špitla Kiri.
„Potřebuji osvěžit“ dodal jsem.
„V lázních bude teď narváno“ protestovala Kiri.
„Kdo říká, že pro nás platí toto omezení“ zamrkala Daimoné. „Mám?“
„Jo,“ řekl jsem odhodlaně a dodal jsem „vím, že ji chceš ojet“.
Daimoné se postavila, protáhla se jak kočka, její velká prsa se nádherně zformovala jako na vzdor gravitaci a pronesla: „Tak dámo a pane, následujte mě.“
Šli jsme dlouhou chodbou až k našim pokojům. Daimoné otevřela svůj a pozvala nás dovnitř. Uprostřed nevelké místnosti stál čtecí pultík posledním revidovaným vydáním Ars magica a postel s baldachýnem. Vtáhla nás dovnitř a zabouchla dveře. Věděl jsem, co se bude dít. Odešla k pultíku, přejela rukou přes otevřenou knihu a objevil se úplně nový text. Ukázala každému z nás, kam se
postavit a zaujmula stejnou pozici. Dohromady jsme tvořili vrcholy rovnostranného trojúhelníku. Pak si vzala jehlici a přejela si ostrou hranou přes zápěstí. Udělal jsem to samé a pokynul jsem na Kiri. Nechápala důvod, ale věřila mi. Drobné ranky se orosily krví, a stalo se i něco jiného. Naše stíny vystřelili nově vytvořeným portálem z rukou do středu trojúhelníku. Okamžitě se promíchali jako Jin a Jang a vytvořili světlý kruhový průzor.
„Jak to dělá?“ špitla Kiri, když viděla Daimoné s očima v sloup.
„Animomancie“ zašetpal jsem.
Průzor se začal rozšiřovat a připomínal pohled křišťálovou koulí do zasněžené krajiny.
„To by nemělo být možné“ vyjekla Kiri. „Tady se přece špiclovat na dálku nedá“
Ovanul nás studený vzduch a Kiri vyskočila husina na těle, když si uvědomila, že nejde o obyčejné sledovací kouzlo.
„Vamos señora y señor“ rozkázala Daimoné.
Jako první jsem vstoupil do portálu já, abych Kiri ukázal, že je to bezpečné. Na náraz mrazivého vzduchu jsem byl připraven. Už dopředu jsem kolem svého těla vytvořil kapsli, kterou jsem magií ohříval. Z druhé strany jsem mával Kiri a podával ji ruku skrze vodní hladinu portálu. Přijala jí a prošla za mnou. Okamžitě se začala třást jak osika. Není divu, její šat nic nehalil a taky nijak nehřál. V Kampánii, to nebylo potřeba.
„Karus igni“ pošeptal jsem a ona hned věděla, co má udělat.
„Škoda, mohl jsi ji nechat chvíli se třepat, alespoň bychom viděli její bradky“ protáhla se kolem nás Daimové a portál zmizel.
„Chtěla bys je vidět?“ začala provokovat Kiri a sáhla si pod blůzku. Vylovila jedno prso a stiskla bradavku mezi palec a ukazováček. Jakmile se na konci bradavky objevila kapka čiré kapaliny, setřela ji ukazováčkem. Poté otočila zápěstí, to kde byla doškrábaná a vmasírovala tekutinu do ranky. Ta se jako zázrakem zacelila, bez náznaku jediné jizvičky.
„Tak takhle to děláš, Jezinko, rafinované“ pochválil jsem její um. Už dávno jsem věděl, že je mistryní v přípravě odvarů, léků, mastí ba i jedů, ale nikdy jsem nechápal, jak tak rychle dokáže právě ty potřebné získat. Podezříval jsem jí, ze skladování zásob v kapesní dimenzi, ale to nedávalo smysl. Měla vše hned po ruce a nikdy nemusela ničím prohrabávat. Chytl jsem bezmyšlenkovitě ruku své paní a otočil ji zápěstím nahoru. Kiri však místo potření zázračnou tekutinou své prso tentokráte olízla a něžně políbila zápěstí mé ženě. Opět se rána zázračně zahojila. Svou poraněnou ruku jsem přitiskl na její ještě vlhkou a pozoroval, co se budu dít. Tam, kde se rána dotkla vlhké kůže se konce rány napnuly, přiblížily a zacelily. Propletl jsem svoje prsty s Daimoninými, nabídl rámě Kiri a vykročili jsme vpřed. Pod našima nohama praskal suchý sníh. Měsíc v úplňku nám svítil na cestu. Přesto nebylo moc vidět, vše halila hustá mlha. Zanedlouho přestal sníh křupat a začali jsme se klouzat po naleštěné ploše.
„Už jen kousek“ uklidňoval jsem Kiri, když se mě instinktivně začala více přidržovat.
A skutečně, za chvilku jsme došli k větší tůňce, ze které se intenzivně kouřilo. Má paní se jedním pohybem vysvobodila, jak z mého sevření, tak z šatů a než vstoupila do jezírka znalecky otestovala vodu palcem nohy. Při tom se zvládla otočit svou figurou bokem k nám a prohrábla si rudé vlasy. Stála tam vyzývavě a dominantně, jen tak jak ji bohové stvořili. Hltal jsem pohledem její šíji, ňadra a boky. Mohla by stát modelem nejlepším sochařům říše a i tak, by nezachytili její krásu.
Byla jako živel přírody. Oproti Kiri měla sem tam nějakou nedokonalost – pihu, znaménko, jizvičku, nebo zvláštnost, ale to právě podtrhovalo její unikátnost. Skláněl jsem na nad její moudrostí. Pochopila, že nejde o to být dokonalá, ale celá a tím se právě dokonalou stala. Odepnul jsem si opasek, stáhl tuniku a šel jsem ji následovat. Nicméně já jsem na nic nečekal a skočil jsem do vody po hlavě. Voda byla příjemně teplá, až moc na můj vkus, ale když jsem se vynořil zchladil mě studený vzduch. V této kombinaci to bylo naprosto přijatelné. Připlaval jsem zpět k Daimoné, která už se pomalu nořila do vody a chytil jsem ji za pas. Stáhnul jsem ji k sobě v místě, kde jsme pohodlně dosáhli na dno a začal jsem jí líbat. Nezdráhala se. Přisála se na mě jak hladová sukuba a nechtěla pustit. Naše ústa a jazyky se proplétaly, těla se tiskla. Po chvíli jsem ji musel myšlenkou upozornit na přítomnost našeho zvláštního hosta.
„Přece nechceš, aby tam jen tak stála“ nadhodil jsem.
„Kiri-amorhé, pojď také do vody, je skvělá“ začala lákat Daimoné.
„A mokrá“ ušklíbl jsem se.
„Já taky“ nenechala se Kiri vyšachovat ze hry. Musí se uznat, že byla pohotová.
Shodila ze sebe svůj večerní háv a vykročila si k nám. Prohlíželi jsme si ji od kotníků až po lalůčky. Byla bezchybná v technickém slova smyslu. Vše napjaté, pevné, vytvarované. Kůže a obličej bez kazu. Působilo to však nepřirozeným dojmem. Její prsa například. Vypadala jako by je někdo odlil z vosku. Kulatá, souměrná, směřující nahoru a do středu. Oceňoval jsem, že byla velká a vypadalo to dobře v šatech, ale pro mě neměla tu pravou mateřskou podstatu. A to Kiri chybělo. Mistrně zvládla integrovat svou Milenku, ale měl jsem pochybnosti o její Matce.
Daimoné byla pro mě vším – Milenkou, Matkou, Přítelkyní, Spolubojovnicí a ve výčtu bych mohl pokračovat. Blížila se dvanáctému stupni nebeského řádu.
Kiri vstupovala do našeho privátního koupaliště a jakmile byla tak daleko, aby si smočila prsty, smyslně je olízla a dívala se přitom na nás. „Hmm, sirná, dobrá volba“. Přišla až k nám a mrkala, jako když motýl mává křídly. Chtěl jsem ji něžně pohladit, ale Daimoné na nic nečekala, dravě ji přitáhla k sobě a začala ji líbat. Když jsem to viděl, připomenul se můj pyj. Cítil jsem, jak se do něj vlévá krev a jak nabývá těch rozměrů a té konzistence, které má moje seňora tak ráda. Byl jsem zhruba píď daleko od těch propletených těl a už některá z nich mohla cítit moje vzrušení. Přišel jsem blíž a započal jsem líbat Daimoné na ramenou, na krku, na boltcích a přitom tlačil svou chloubou na její pozadí. Vzrušeně sténala. Po chvíli se její hlava otočila směrem k mé a opětovala moje polibky. Kiri mezitím vzala útokem její šíji a přitiskla k ní své horké rty a jazyk. Daimoné jen vrněla slastí. Propnula se jak luk a Kiri využila své příležitosti, aby si pohrála s jejími kyprými ňadry. Sála jejich bradavky, masírovala je rukama s dlouhými zahnutými lakovanými nehty a když se jich nabažila začala třít svoje melounky o její.
„Já už to nevydržím. Mrdej mě, démone!“
„Nám taky něco, nám taky něco“ ozval se hlahol ze všech stran, ale zkušený jedinec poznal, že to se Kiriiny vášně začaly dostávat do varu. Začínalo to být jako na honu na poltergeisty. Daimoné si plivla do dlaně a pleskla jí do vody, která se okamžitě začala bouřit. Vůle mé paní prostoupila tůňkou a ta se jí poslušně podvolila.
„Suplex aquas!“ sténala Daimoné. Náhle jsem kolem sebe cítil měnící se konzistenci tekutiny. Jako bych místo vody byl v tom nejpohodlnějším polštáři. Voda kolem nás ustoupila a pod námi vytvořila průzračné křeslo. Opřel jsem se o něj a moje domina na nic nečekala a v té pozici, jak byla
se napíchla na mé kopí. Zasténala. Kiri sledovala, jak se mramorový pilíř noří do chrámového vchodu. Hltala pohledem jeho kamenné podstavce. Jeho naběhlé průčelí a hypnotizovala jeho malého brášku, který mu z vrchu templu šel naproti. Vrážel jsem svůj nástroj do Daimoné v pomalých, ale pravidelných přírazech, tak jako bych dobýval hrad slasti a pokoušel probořit beranidlem bránu prvního opevnění. Kiri se k nám připojila s začala Daimoné sát bradavky. Má paní byla v sedmém nebi, ale ještě by mohlo být lépe. Podívaly se na sebe, vášnivě se políbily a pak se Kiri začala propracovávat jazykem dolů. Přes šíji, klíček, prsa, bříško až tam, k podbříšku. Daimoné se více rozkročila, a položila. Rukama byla opřená o vodní postel a připravena přijímat slast. Její knoflíček lásky vykukoval ze své kapuce a lákal Kiri. Ta nejprve začala rejdit jazykem a rty kolem a pak se soustředila už jen na něj.
Daimoné reagovala slastnými vzdechy a stahy svých vnitřních svalů. Nedalo se to moc vydržet a kdybych si nezablokovat určité nervové cesty explodoval bych hned. Fígl byl v tom, najít určitý kompromis mezi drážděním a nedrážděním, stupňovat vzrušení, ale nenechat se jim příliš unést. Když jsem viděl, jak se mění aura mé paní, vždy jsem povolil kohoutky. Až na to došlo. Začala náhle křičet „jo, jo, jo, jo, joooooooo“ celá jeskyňka se jí stáhla a ona přirážela ve stále divočejších a bizarnější úhlech.
V tu chvíli jsem se i já poddal rozkoši. V kopí mi začalo škubat a plnil jsem Daimoné horkými šťávami. Byla neúprosná a mačkala ho do poslední kapky, i když věděla, že v tomto stádiu byl až moc citlivý. Když začal ochabovat a vypadl, projevila se Kiriina zlomyslná povaha. Popadla ho s trčila si ho do pusy.
„No co, přece ten sajrajt nechcete ve vodě“ pronesla telepaticky.
Myslel jsem, že už mám dost, ale po chvilce byl zase tvrdý. Nebyla to taková tvrdost z chtíče, ale z mechanického dráždění. Už jsem nebyl nejmladší. Ale pohled na snažící se Kiri pomohl v sopce rozdmýchat nové magma. Daimoné spontánně a se sadistickým úšklebkem zatlačila Kiriinu hlavu do mého klína a pronesla.
„Teď je z tebe polykačka mečů skrz na skrz, komtesko!“
Byl to zajímavý pocit, cítit ho tak hluboko v ní a zároveň pozorovat její rty obtočené kolem mě, tak že to vypadalo, jako bych byl obráceným eunuchem. Po chvilce jsem začal mít starost, aby se nezadusila, ale nemodrala a na její šíji se něco jemně vlnilo. Další z jejích modifikací – univerzální žábry. Když zpozorovala naše napětí odtáhla se. On vykoukl v celé své kráse, ale dlouhá slina, jak od buldoka, jej pořád spojovala s Kiri.
„Teď jsem na řadě já“ špitla Kiri.
„Proč myslíš?“ podívala se na ni vyzývavě Daimoné.
„Ta, která si ho postaví, tak ta si ho zaslouží.“ argumentovala Kiri.
„No tak za prvé, se říká, která si ho nepostaví, ta si ho nezaslouží. A za druhé, je můj, jen můj!“ hájila se Daimoné.
„No, ale na chvilku bys mi ho mohla půjčit,“ dráždila ji Kiri „on stejně dlouho nevydrží!“
„A co za to?“ pokračovala ve hře Daimoné.
„Už jsi ode mě dostala jeden lízací orgasmus. Takže ty dlužíš mně.“ bylo stanovisko Kiri.
„Tak já ti to oplatím“ povalila Daimoné Kiri na záda a nasedla si na její obličej obkročmo.
„To mi nepřijde jako oplácení“ znělo přidušeně z Daimoniných půlek.
Má paní však nechtěla jen krást polibky, ale taky je dávat. Šla na všechny čtyři jako kočka a jako kočka nad miskou smetánky začala mlsně rejdit jazykem mezi nohama své sokyně. Chvíli jsem je pozoroval a přemýšlel jsem, co bude se mnou. Kiriiny ruce a obličej se zaryli do půlek mé milované a já tam doslova stál s ptákem v ruce.
Vyhrála praktická stránka věci, vyhrála Daimoné. Přistoupil jsem k ní zezadu a chtěl jsem do ní vstoupil. Realizace však nebyla tak jednoduchá. Kiri lízala jako dračice a nebylo tam moc prostoru. Když viděla můj bezradný výraz, mrkla na mě a začala svou hlavu pomalu pokládat na zem – aniž by se jazyk odtáhl od Daimoné! Spíš se přímo vysoukal někde z útrob té útlé divoženky.
„A pak kdo je tady démon!“ udiveně jsem ze sebe vysoukal rádoby vtipnou hlášku a už jsem nasazoval špičku svého nástroje na okraj brány do nebe. Klečel jsem na jednom koleni a kyjem bušil do sladkých útrob mé vyvolené. Koule mi pleskaly o Kiriin jazyk a bylo to jako zároveň souložit a nechat si je lízat. Po chvíli se ale začaly stahovat k tělu a přestaly narážet do Kiri. Ta okamžitě zbystřela, chytla mě za ně a zatahala.
„Ještě ne, otroku, ještě jsem na řadě já!“ vyštěkla telepaticky.
Vyklouzl jsem z Daimoné a omluvně jsem dodal: „Má pravdu, mrška“.
Najednou se ten propletenec těl otočil o 180°, jako by se jednalo o chiméru a nahoře se ocitla Kiri. Obešel jsem tu mnohorukou a mnohonohou bohyni a díval jsem se Daimoné přímo do očí. Spokojeně je přivírala a nepřestával dráždit hlaďoučkou mušličku svým jazykem. U principy Daimoné Augusty Alexandry Severy de la Crois jsem nemohl čekat takové nevychované venkovské triky s jazykem jako od Kirhké Thempesthasnatti, dcery plantážníka a služebné. A tak jsem se musel nějak vměstnat. Vnikl jsem do ní klasicky zezadu, ale potom jsem musel z pokleku do podřepu. Můj stažený šourek hrozil při přírazu kolizí s hlavou Daimoné, rudovlasé bohyně, a přišlo mi to trochu dehonestující, i když ona očividně neprotestovala zaujata vlastním dílem. Přirážel jsem tedy pomalu a s rozvahou, tempem jako jezdec kochající se krásnou krajinou. A když už jsem myslel, že mě z toho krásného snu nemůže nic vytrhnout, v tu chvíli se to stalo. Kiri se začala propínat jako kočka, zatínat drápky do Daimoniných stehen a sténáním ohlašovat příchod orgasmu. Bylo to jako z pohádky, žena, kterou jsem penetroval se udělala jako první. Jen to nebylo mou zásluhou a nebyla to moje žena.
Daimoné se odtáhla a užívala si Kiriinu péči. Já pokračoval v přírazech, neboť mi jedna moudrá žena kdysi řekla, že takový dojezd je příjemný. Uběhlo dalších pár krásných minut a Daimoné prožila svůj druhý vrchol. Vyklouzl jsem z Kiri a navrhnul jim, že bychom si mohli lehnout vedle sebe a užít si trochu postkoitálních něžností.
„On je tvrdý“ kulila na mě oči Kiri.
„On si lehne“ argumentoval jsem.
„To tak“ řekla a jelikož jsem už ležel sedla si ne mě obkročmo a ke mně zády, aby se mohla mazlit s Daimoné.
„Má to rád i do druhé dírky“ mrkla spiklenecky Daimoné a Kiri si hned začala zvlhčovat a masírovat svá zadní vrátka. Nasadila si ho na okraj a nechala mého ambasadora po menším odporu a audienci před branami vklouznout zadním vchodem do ráje.
„Další modifikace?“ ptala se při líbání Kiriiny šíje Daimoné. Ta jen spokojeně přikyvovala, přivírala oči, užívala si polibky a tajně špitla „Přidala jsem jen pár mazových žlázek, pro lepší lubrikaci. Vím, že muži jsou takoví prasáci, tak se vyplatí být připravená.“
Daimoné ale zaculila jako částečně na poklonu své sokyni, jako částečně zahanbená tím, co její uši musely vyslechnout. Ruce jsem měl na Kiriiných bocích, často jsem však jimi přejížděl po zádech. Kiri vzdychala a já se slastí dostával do transu. Moje paní věděla, co se děje a nezastavila mě. Mé oči vešly v sloup a krajina kolem nás potemněla, redukovaná na nás tři.
Kiri začala pociťovat velikou změnu. Její pahorek lásky překrvený k nevydržení začal růst jako houba po dešti a na svět vykoukl pěkný velký a tlustý křemenáč.
„WTF!“ vykřikla vyděšeně Kiri. „Oneiromancie, uvolni se a užij si to“ mrkla Daimoné a už jí mizel celý žalud v puse a následně i zbytek. Kiri protočila oči v sloup, jako bych chtěla omdlít a vzdychala: „Ještě ty couro, hul mi hůl!“
„Prosím?!“ hrála zaraženou dědička třetího nevětšího panství v severní marce „Myslím, že je čas na převýchovu. Tvé zvíře se neumí chovat, lásko.“
S těmi slovy nasedla na Kiri a strčila si onen naběhlý novotvar do svého chrámu. Kiri zasténala.
Daimoné se v ruce objevil bičík a začala jím přejíždět po Kiriině těle. Daimoné stahovala stěny své vnitřní svatyně a obřadně recitovala, dusíc Kiri svými velkými vnady.
„Toto je chrám svatého těla božské Matky, z linie těchto chrámů vzešli králové a proroci a ty nejsi hodna se třít o jeho stěny, ty…“ zarazila se Daimoné „couro“ dodala smyslně.
„Odpusť mi, má paní“ vyrážela mezi vzdechy Kiri. „Nejsem hodna tvé urozené pičky“ škádlila.
„To nejsi“ odplivla Daimoné do dlaně s úmyslem zvlhčit si vedlejší otvor. Slina změnila náhle konzistenci a viskozitu a kněžna si jí vetřela kolem dokola svěrače. Seskočila ze svého koně, nebo spíš klisny a chystala se nasednout znova. Uchopila sedlo za hrušku a nasměrovala si ho špičkou ke kakaové dírce. Nejprve znalecky vyzkoušela jeho rozměry a pak dosedla se slovy „Do propasti s tebou, čarodějnice!“
Kiri se v tu chvíli rozšířili obzory. Konečně pochopila, co na tom ti muži vidí. Když cítila, jak si s ní Daimoné hraje stahováním svěrače, pocítila potřebu dělat to také. No počkat, vždyť mohla – ještě pořád v ní byl Kyanthar.
Zatímco obě dámy cvičily se svými svěrači já už neměl daleko k výbuchu. Kiri to vycítila a ještě více přidala na dráždění. Nedalo se to vydržet. Ten pohled na dvě krásné ženy, ta perverzní představa zvrácených praktik mě plnili nejen sexuálním uspokojením, ale hlavně útroby mé drahé přítelkyně zástupem bílých vetřelců.
Daimoné mě už znala, přesněji můj ochabující zájem o sex po ejakulaci a začala křičet: „Mrdej mě, mrdej mě jako děvku! Vystříkej mi prdel, dneska jsem já tvoje coura“. Kiri byla jako u vytržení, probudil se v ní sexem posedlý démon a přirážela jako o závod. Náhle se jí před očima zatmělo a představovala si, jak skutečně střílí na cíl. Místo toho prožila krásný vrchol bez ejakulace dovnitř. Ale všude kolem byly důkazy jejího mokrého orgasmu.
Potom se naše tři unavená těla svalila na vodní podušku, přitulili jsme se k sobě a ještě chvíli jsme se hladili a líbali. Já s Daimoné a Kiri se dotýkala nevěřícně sebe. Tu tam byl kacířský výběžek jejího dokonalého těla. Zbylo jen vše, co tam mělo být.
„Co to k sakru mělo být?“ ptala se znova Kiri.
„Oneiromancie, vždyť jsem ti to říkala“ odvětila Daimoné.
„Myslela jsem, že tento dar je extrémně vzácný“ špitla zamyšleně Kiri.
„Vždyť taky je“ pronesla Daimoné.
