Kdo z nás někdy nepřemýšlel o změně kariéry? Někdo má strach opustit ne zas až tak špatné místo, jiný se bojí změny kolektivu, další nechce riskovat při splácení hypotéky. Chápu všechny, ani já bych o změně neuvažoval, kdyby na mě jednoho dne nevyskočil inzerát na pozici učitele informatiky na střední zdravotnické škole. Ze zajímavosti jsem inzerát otevřel a zajímalo mě, kolik takovému učiteli náleží. Plat je dle nějakých tabulek, ve kterých aby se čert vyznal, protože se zohledňuje všechno možné, od vzdělání, přes praxi až po odučené hodiny. Když si vezmu plat za 45 minut práce, je to pohádka, avšak každého z nás zajímá celkově připsaná částka za měsíc a to už taková balada není. Hodinová mzda je super, jenže průměrný učitel neodučí 40 hodin týdně a tak suma sumárum to není žádné terno. Na samotném inzerátu mě zaujalo ještě něco jiného a to možnost krátkého úvazku, na který stačí maturita, což mám.
Večer u porna s učitelkou a nezbednou lesbickou studentkou mi v hlavě vrtalo, jaké by to asi bylo učit třídu plnou holek, samozřejmě jsem si představoval blondýnky v minisukních za monitory v naprostém zoufalství, jak vytvořit zápatí ve Wordu, odhalené pupíky, obrovské výstřihy a nevinné výrazy ve tvářích. Platí za to blbě, ale ten bonus, ta přidaná hodnota. Ještě ten večer jsem aktualizoval svůj 7 let neaktualizovaný životopis, napsal motivační dopis, který byl lež vedle lži, protože pravdu prostě napsat nešlo a odeslal to řediteli.
Byl jsem pozvaný na pohovor, který vzhledem k tomu, že ředitel uměl s počítačem podobně mizerně jako fůra dnešních manažerů, byl z mých znalostí nadšen a dostal jsem částečný úvazek, vlastně jen přivýdělek k mé současné práci, měl jsem učit pouze jednu třídu, třetí ročník maturitního oboru praktická sestra. Už jsem viděl ty náctileté kočičky v sesterských uniformách, krátkých sukénkách a doslova se nemohl dočkat září. Celé léto jsem sjížděl péčko z lékařského či školského prostředí a div si neuhonil tenisový loket.
Bylo 3. září a měl jsem před sebou první dvouhodinovku informatiky. Blažený úsměv z obličeje jsem od rána nedokázal překonal a duševně se připravoval, abych moc neslintal. V září bylo ještě teplo a byť žádná neměla sesterský kostýmek, sukénky byly i tak. Otevřel jsem učebnu, holky si posedaly na svá místa a já si stoupnul čelem k nim. Postavily se, pozdravily a sedly si. Ten den jsem se měl jen představit, probrat s nimi řád učebny a plán látky na celý školní rok, případně vyřešit problémy s přihlášením u těch, které přes léto zapomněly heslo. Byl jsem připravený, projektor promítal mou powerpointovou prezentaci s asi milionem stránek, přičemž každá stránka se od předchozí lišila právě jedním slovíčkem a já měl slovo od slova naučený text. Spustil jsem tedy: „Dobrý den, mé jméno je Pavel Zelenka a tento rok vás budu učit informatiku.“ V ruce jsem svíral prezentér, který jsem stisknul při každém mém slově a prezentace se o jeden snímek posunula a zobrazilo se slovíčko, které jsem zrovna říkal, vlastně za mými zády se na projektoru zobrazoval text, který jsem říkal, celé to vypadalo, že počítač autonomně přepisuje mou mluvu. Holky si toho takřka okamžitě všimly a s otevřenými ústy koukaly na plátno. „Jak to k sakru dělá?“ zeptala se sama pro sebe brunetka v druhé řadě a mě tím zaplesalo srdéčko. Prezentace ale byla vymakanější, když jsem se dostal k výzvě, aby se mi představily, na plátnu se spolu s hudebním doprovodem objevilo: „Hezký den, já jsem projektor Epson EPN-158 s rozlišením Full HD.“ Otočil jsem se na plátno a vyčinil mu: „Ty ne, studenti!“. „Aha, promiň, tak prosím studentky o představení,“ objevilo se na plátně a já se zpět otočil ke studentkám. Celé to bylo jen dobře připravené a secvičené divadlo, kterým jsem si získal jejich pozornost. Obraz projektoru jsem ztlumil, protože pro následující situaci bylo jednoduše řečeno mnoho proměnných a nešlo na to být nachystaný. Sednul jsem si a do plánku třídy si zapisoval jména spolu s poznámkami, jak si je zapamatovat, jako třeba kozatá blondýna, roztomilá holka a podobně, tedy bylo jasné, že se to nesmí nikdy dostat do cizích rukou a i když za mnou půjde nějaká studentka, nesmí to vidět. Během představování jsem si je konečně aspoň trochu prohlédnul. Jako nebudu lhát, čekal jsem něco malinko lepšího, jedna měla nadváhu, druhá měla obličej jako uhrovitá puberťačka, další o sebe nepečovala a kousala si nehty, no prostě bída. Šla jen jedna, jedna jediná z 25 holek, která celou dobu nenápadně čučela do telefonu a nezaujala ji ani má prezentace, ani má přítomnost. Byla to taková ta královna parketu, která v baru bude tančit na baru a přitom si k sobě žádného kluka nepustí, jmenovala se Kristýna a všichni jí říkali Kiki. Zbytek hodiny se nesl v duchu seznamování s řádem učebny, zejména jsem upozornil na zákaz česání, základy antistatiky, popsal jsem, co s počítači nesmí dělat a vysvětlil způsob hodnocení, zkoušení v hodinách a přislíbil i praktické věci, jako třeba hledání levných letenek, ubytování v zahraničí a různé praktické služby. Až na zákaz česání byly docela nadšené, Kiki hned škemrala: „Ale pane učiteli, přece nemůžu vylézt na chodbu jako čarodějnice.“ Oponoval jsem jí, že jí to sluší, což asi nebylo nejvhodnější, naštěstí holky to nijak nezaujalo a jen jsem uslyšel polohlasem poznámku: „Vy tomu tak rozumíte.“ Nereagoval jsem na to a vyhlásil na zbytek hodiny volnou zábavu. Jsem od nich jen o deset roků a naprosto mě neberou jako chlapa.
Čas plynul jako voda a bylo tu pololetí. Kdo si myslím, že dnešní mládež počítačům perfektně rozumí je na omylu, i zdravotní sestra musí být schopná vytvořit esteticky a formátově přijatelný životopis, ty holky s tím měly obrovské potíže. Všechno jim trvalo a mě bylo jasné, že na učení vyhledávat letenky nezbude čas. Jediným pozitivem bylo udržování takřka letního způsobu odívání i přes zimní období, alespoň u těch atraktivnějších, u takové Kiki jsem nekrytý pupík ještě neviděl a kolena skrývala jen v legínách, ve kterých by se rýsovaly i její chloupky, kdyby nějaké měla. Musím přiznat, že mě ta práce začínala frustrovat. Se studentkami žádná extra sranda nebyla, jakýchkoliv dvojsmyslů či narážek jsem se v dnešní super korektní době vyvarovával, za těmi monitory na ně stejně moc koukat nejde, navíc jsem nechtěl slintat. A jejich znalosti se prohlubovaly jen velmi žalostnou rychlostí a já si jednoduše nevěděl rady, naučil jsem je alespoň vyhledávat v seznamu šablon, kde jde kde co, ale ani ty šablony neuměly upravovat tak, jak bych si představoval.
Končil duben a já byl, ostatně jako všichni kolegové, pozván na stužkovací večírek maturitního ročníku, který jsem sice neučil, ale pozvaly všechny. Bylo to v nějakém sklípku na Moravě, který pronajímal pro různé akce nějaký příbuzný jedné ze studentek. Když si vzpomenu na mé stužkování, bylo to v pohodě, skoro žádný dress code, prostě pohoda, jenže holky se s tím vyhrály a udělaly to ve formě tematického večírku, ze kterého jsem nebyl nadšený o nic víc, než mí kolegové, protože jsme nikdo netušili, co na sebe. Nakonec jsem to nějak vymyslel a dorazil. Musím neskromně přiznat, že jsem z učitelského sboru měl asi nejtrefnější oblečení. Studentky, které jsem znal jen od pohledu z chodeb školy, se o mě po pár skleničkách začaly zajímat a mě se to samo sebou líbilo. Se skleničkou v ruce a už v mírném opojení si jedna z nich sedla naproti mně a vedle svojí třídní, koukla se na mě a podala mi ruku se slovy, že je Karolína a jestli rád tančím. Zmateně jsem se podíval na kolegy, kteří se začali culit a i já se představil a přiznal, že moc netančím. Po pár vyměněných větách, ze kterých jasně vyplývalo, že po mě jede, tedy spíš to víno po mě jelo, mě vzala za ruku a že chce tančit. Jasně že jsem chtěl, kdybych byl s těmi holkami sám, neváhal bych, ale před kolegy jsem se styděl. Když druhá dívka přišla pro kolegu vedle mě a tedy jsem nezůstal sám, šel jsem. Mojí tanečnici Karolíně se motaly nohy a spíš než tanec to připomínalo cestu domů ve tři ráno. Potvory spolužačky z nás nespouštěly oči a konec konců mí kolegové taktéž. DJ změnil styl hudby a dal tam ploužák. Kája mi položila hlavu na rameno, svými trojkami mi málem vyrazila dech a přilepila se na mě jako zlatokopka k miliardáři. Zrudnul jsem jako rak a jestli to doposud nebylo trapné, tak teď už bezpochyby ano. Ruku jsem jemně přidržoval na jejích holých zádech a jakmile písnička skončila, odebral se zpět ke stolu.
Jasně že jsem byl pyšný, že o mě náctileté ještě jeví zájem, na druhou stranu jednooký je mezi slepými král, tedy jako jediný chlap pod padesát jsem měl jistou výhodu. Neseděl jsem dlouho, přišla si pro mě druhá holčina, kolegyně matikářka mě ještě chtěla zachránit, že mě chtěla vyzvat k tanci ona, Nikola však jen odfrkla: „Kdo pozdě chodí, znáte to, paní učitelko.“ A už se po mě plazila jiná holka, která stála o něco stabilněji, avšak její klín se až podezřele tlačil k mému rozkroku a já dostat takové neblahé tušení, že mi můj ne úplně scvrklí mikrofon svírá jistá štěrbinka.
Bylo po půlnoci a většina kolegů už byla doma, zůstávala nás jen hrstka a holky stále chtěly tančit. Vymluvil jsem se, že mě nějak bolí záda. „Já vám dám první pomoc, pane učiteli,“ řekla Nikola. To je tak, když se před zdravotnicemi vymlouváš na zdravotní potíže. Vzdorovat jsem zvládal jen pár desítek vteřin. Pak mě položily na lavičku představující rovnou tvrdou podložku a měl jsem se uvolnit. S chichotáním hned poté, co mi Nikča sedla obkročmo na rozkrok s tím, že mě musí k lavičce přimáčknout mi samozřejmě došlo, že takto první pomoc probíhat nemá. Chtěl jsem vstát, protože toto už opravdu nebylo vhodné, ale nechtěla mě pustit, až jsem zvednul hlas, konečně mi bylo dovoleno si opět sednout. Ve dvě ráno jsem z učitelského sboru zůstal jen já a češtinář Honza, strašně fajn chlap, který usnul. I některé dívky dřímaly, většina už tam nebyla. Začal jsem budit Honzu a chtěl jsem volat taxíka, ale studentky mě přesvědčovaly na poslední tanec, který jsem už odmítnul. Odskočil jsem si na záchod a zatímco ze mě tekly piva proudem, přišla za mnou Karolína. Boty někde ztratila, asi na nich ve svém stavu nedokázala manévrovat a opřená a futra mě hypnotizovala pohledem. Když jsem končil a oklepával, přišla ke mně a zadívala se mi na něj. „Cítila jsem ho větší,“ vykoktala ze sebe. „Kájo, tady nemáš co dělat,“ odehnal jsem ji. Myl jsem si ruky a Kája na mě: „Líbím se Vám?“ „Sluší ti to,“ odseknul jsem. Dala mi ruku na rameno a spolu se ztrátou rovnováhy mě přimáčkla ke zdi a začala líbat. Bylo to jako se líbat s lahví tequily, ten odér byl až odpudivý. Rukou mi zajela do kalhot a já si uvědomil, že po tomto jsem vlastně od začátku toužil, proto jsem do toho šel, 3. září jsem myslel jen na tento okamžik, navíc ona je plnoletá a nikdy jsem ji neučil, takže pohodička. Rukou mi držela mikrofon a já si uvědomil, že na pánské záchody v podstatě nemá kdo dojít, nemá nás kdo načapat. Vyhrnul jsem jí šaty, strhnul kalhotky a ona nohu vykopla až na umyvadlo. Bez jakékoliv předehry jsem ho do ní narval. Srdce mi bušilo, jak jsem měl semknutý klacek a adrenalin, že nás přece jen někdo načapá mě popoháněl jako bičík koně při dostizích. Kňučela a já jí dával, jak se patří. Byl to závod, bylo to rychlé. Vytáhnul jsem jej a z dírky jí začala vytékat mrdka. Dal jsem jí pusu a obléknul se. Já vím, žádná romantika to nebyla, ale to na záchodcích obvykle nebývá. Šaty jí překryly obnaženou ojetou dírku, dali jsme si ještě jeden polibek na rozloučenou a opustil jsem ji.
Taxík už stál u vchodu a pomáhal mi s kolegou do auta. Cestou kolem záchodů z nich vylezla Karolína. Tvářila se, že vůbec netuší, čí je. Tu noc jsem měl opravdu špatné spaní, pořád jsem na ni myslel, jestli jsem jí nějak neublížil, přeci jen byla opilá, trápilo mě, kdyby otěhotněla s učitelem, jaký by to byl průšvih.
V úterý jsem šel do školy dost nervózní, Karolínu jsem nepotkal, ale kolegové ani studenti nic neříkali, na kobereček jsem pozvaný nebyl a za 9 měsíců se nic nestalo, ale poučil jsem se a než klátit studentky a pak nervozitou nespat, v září jsem už do školy nenastoupil a jsem rád, že to dopadlo tak, jak to nakonec dopadlo.
