V následujících týdnech se nic zajímavého nedělo. Mauzong odjela nečekaně na východ a zlí jazykové o tom šířili nějaké pomluvy. Kolovalo několik variant důvodů pro její náhlý odjezd a jeden z nich byl, že ji manžel zapudil kvůli neplánovanému těhotenství. Tomu jsem se musel smát, i když to nějaký reálný základ mělo. Možná komtesa skutečně toužila počít dalšího oneiromancera. Koneckonců oficiální doktrína impéria byla na dědičnosti postavená. Všeobecně se věřilo, že talenty jsou korecesivně dědičné a tak sňatková politika proměnila silné a vlivné rody časem v aristokracii. Před třemi stoletími dostalo vše právní základ. Čas od času byla mezi šlechtu povýšena i nová krev se zajímavým nebo silným talentem, ale jinak vše zkostnatělo.
Můj rod baronů z Meldiae silně předával do dalších pokolení pyromancii a jelikož to byl užitečný talent pro válku, vedlo se nám od začátku Impéria velmi dobře. Oficiální dogma také bylo, že jedinec, byť může přenášet talentů více, může rozvinout a používat jen jeden. Samozřejmě se objevily různé školy, sekty a učení stavějící na různých talentech. Jedinci pak mnohdy dokázali svoje talenty unikátně rozvinout do tzv. „buildů“ neboli sestav. A nikdo tedy pořádně nevěděl, na jakém talentu druhý mág staví. To mě částečně chránilo.
Oneiromancie, byť nebyla postavená mimo zákon, byla silně obávaná. Vládl ji arcikacíř Han, nejvyšší kancléř Maoské říše a taky nepochopený prorok Yuva, po jehož smrti vytvořili jeho následníci z učení svého mistra kult. Yuvaisté měli na dědičnost oneiromancie vlastní názor. Ani ne tak na dědičnost jako na prevalenci. Neoperovali s termíny jako geny a dědičnost, ale probuzení, inkarnace apod.
Jistá šance na přenos tohoto specifického nadání na moje potomky tedy byla, to se nedalo popírat. Nicméně místo toho, abych o tom přemítal, jsem se raději zkoušel tyto vlohy rozvinout u sebe. V tomto období jsem hodně spal a ve spánku různě cestoval, trénoval a posouval hranice. Někdy byl sen tvrdohlavý a neposlouchal, jindy mě úplně pohltil. Čím víc jsem spal, tím více snů jsem měl, ale můj spánek byl méně kvalitní a méně uspokojující. Když nebylo zbytí, musel jsem použít k usnutí i velkou dávku květu Lorashe. A moje zásoby se tenčily.
Problém tohoto přístupu byl, že hodně záleželo na okolnostech, jaké sny jsem měl a co jsem si v nich mohl dovolit. Bylo to časově velmi náročné a upřímně mě to nenaplňovalo. Spíše flustrovalo. I člověk jako já potřeboval nějaké rozptýlení, i misantrop potřeboval někdy lidskou společnost. Daimoné mi to neustále předhazovala a já, protože jsem možná podvědomě věděl, že je to pravda, se tomu aktivně bránil.
A tak jsem se vnitřně užíral a toužil rozvinout jiný přístup – aktivní snění. Aktivní snění byla technika, o nichž se několikrát zmiňovaly svaté texty Yuvaistů, ale nikde nebylo pořádně vysvětleno, o co se vlastně jedná. Jen že Yuva tuto techniku využíval při psaní Liber somnium. Zatracení Yuvaisté musejí být tak strašně kryptičtí. Měl jsem tušení, že i kdybych se nějak dostal k Liber somnium, nepochopil bych nic, protože tato kniha zachycovala Yuvovu osobní zkušenost. A měl jsem i pocit, že to Yuvaisté nechápou. Uctívali jednoho konkrétního poutníka a jeho putování místo toho, aby se sami vydali svou originální cestou za dobrodružstvím.
Možná měla Daimoné pravdu, možná už mi hrabalo. A tak když jednoho večera řekla: „Jdu se opláchnout do lázní.“ Odvětil jsem místo obvyklého „To aby ses pak ještě umyla znova, než půjdeš spát.“, myšleno, že se tam bude spodina věnovat pokleslým radovánkám, pronesl jsem „Půjdu s tebou lásko, potřebuji si pročistit hlavu.“
Protože jsem nikdy neuměl číst lidi, mou bohyni nevyjímaje, nevěděl jsem jaká bude její reakce, ale jelikož mě hned neodmítla, bral jsem to jako souhlas.
Do lázní jsme si vyšli už v úboru k tomu vhodném, byť se muselo jít venkem. Pro čaroděje nebyl problém zahřívat vzduch kolem sebe a já obdivoval praktickou stránku věci. Vlhkost z neustále provozovaných bazénů, saun a vířivek alespoň neprostupovala obytným komplexem a nesrážela se na stěnách. Večer mě lákal hlavně venkovní bazén, u kterého však ve světle loučí probíhala nějaká hlučná oslava. No dobrá, půjdeme tedy dovnitř. Alespoň je naděje, že tam nebude tak narváno.
V šatnách jsme si odložili župany a dál šli jen s ručníky v podpaží. Jako Adam a Eva v mlžném oparu ráje jsme prostupovali přes jednotlivé sekce a zákoutí a nikde se mi nelíbilo. Všude bylo moc čumilů. Až najednou z jednoho rohu se ozvalo: „Daio, Kyane, tady jsem, zlatíčka!“ No, kdo jiný to mohl být než Kiri. Ale čekal jsem ji v obležení samců. Místo toho seděla ve vířivce s mladou slečnou.
„Pojďte sem. Daio, se divím, že jsi pana protivu dostala od jeho knih.“ zasmála se Kiri.
„To úplně není moje zásluha.“ přiznala Daimoné.
Vstupovali jsme do vířivky a mladá tmavovláska s výrazným líčením a zvláštními rysy využila toho okamžiku, aby si nás prohlédla.
„Kiri-amorhé, proč nás nepředstavíš?“ zeptala se na dívku poněkud hrubším hlasem.
„Ale zajisté. Josefíno, dovol abych ti představila Daimoné a Kyana, to je Josefína, moje kamarádka.“
„Myslím, že jsem víc jak to.“ usmála se Josefína a políbila Kiri. Líbali se něžně a dlouze. Využil jsem té chvíle, abych si ji lépe prohlédl. Nebyla to žádná extra krasavice, ale určitou jiskru měla. Její pleť byla mléčně bledá, rty malé a červené. Oči zelené, vlasy v barvě kaštanu, kadeřavé, středně dlouhé a neupravené, jako by se tu máchala celý den. Konečný obrázek dokresloval malý nos. Venku by o ní asi nikdo nezavadil pohledem, ale zvláštní styl malování a fakt, že byla dle způsobů jistě urozené krve ji mohl přičarovat i tucet nápadníků.
Nic dalšího vidět nebylo. Halila to pěna v lázni. Kiri asi vycítila na co myslím a přizvedla trochu svou přítelkyni, aby ji mohla oplatit polibek na prso. To bylo malé s růžovoučkou bradavkou. Kiri ji vzala jemně do úst a chvíli si s ní hrála.
„Nevěděl jsem, že jsi na holčičky.“ řekl jsem.
„Vážně ne? A co to mělo být minule, muži?“ rýpla si Daimoné.
„Nemyslel jsem na ženy, ale na velmi mladé dívky.“ opravil jsem svůj výrok.
„Je mi 27, vaše excelence.“ ozvala se Josefína přísně.
„Omluvte mou prostořekost, hmm milady“ nevěděl jsem, jak ji správně oslovit, „říkám, jen to, co si myslím, i když mě to občas dostane do problémů.“
„To mám na tobě ráda, Kyanthare.“ zachraňovala situaci Kiri, „A Josefína je nejmladší dědičkou hrabství Werchtess-Badenu.“ upřesnila.
„Je Váš pan otec Otto von Werchtess-Baden?“ sondovala Daimoné.
„Ano, to je můj papa.“ potvrdila Josefína.
„Takže komteso, co vás sem přivádí, respektive jaký je váš dar?“ zeptal jsem se přímo.
„Ale drahý, jako bys nevěděl, že ti nikdo neřekne, jaký talent má, abys toho nemohl zneužít v boji, ať už na poli nebo u dvora.“ uculila se Daimoné. Věděl jsem, že to nedopadne, ale zkusil jsem to. Tajnůstkářství mi svým způsobem vyhovovalo. Chránilo nás. Tedy mě a Daimoné.
„Tak jako každého mě sem papa, jakožto pater familiae, poslal hájit naše zájmy.“ odpověděla Josefína.
„A je tu ještě někdo z vaší rodiny, vaši bratři například?“ zeptala se Daimoné a pečlivě sledovala reakci dotázané.
„Ne, pouze já.“ odpověděla Josefína s nic neříkajícím výrazem. Asi bych proti ní nechtěl hrát v karty. Jak znám mou kněžnu, tak v té otázce bylo něco záludného. Nějaký chyták týkající se jejich sourozenců. Daimoné mi mohla telepaticky sdělit, co měla na mysli, ale riskovala by zachycení někým jiným. Tomu se samozřejmě dalo částečně předejít použitím naší kódované komunikace, ale zachycení takové zprávy by signalizovalo, že před našimi přáteli něco skrýváme a tady si každý hrál na otevřenou knihu.
Daimoné se najednou protáhla jako kočka přitiskla se bokem ke mně. Svou pravou ruku zanořila pod vodu a začala hledat mého úhoře. Když ho našla, byla spokojená, protože při jejím doteku byl v okamžiku tvrdý. Nevím, zda za to mohla obratnost mé partnerky, nebo přítomnost našich přátel. Možná jsem měl rád, když nás u toho někdo pozoroval, možná mě lákala vyhlídka na další dobrodružství s Kiri, nebo prozkoumání nových možností. Kiri to zpozorovala a začala dělat to samé. Tedy ne mě, ale své kamarádce.
Když to vezmu retrospektivně tak už tehdy jsem dostával ze všech stran signály. Ten pohyb Kiriiny ruky například. Nebyl podezřelý, jen byl podobný tomu, co dělala Daimoné mě. Žádné uvolněné svalstvo, jako když člověk hladí kočku, ale zaťaté se silnými energickými pohyby. Pod hladinu ovšem vidět nebylo a mohlo to znamenat víc věcí, takže jsem tomu možná oprávněně nevěnoval pozornost. Kiriino obkročné nasednutí na Josefinu mě už mělo upozornit na to, že není vše, jak se zdá. Kiri si Josefinu osedlala jako muže, zády k ní, obličejem k nám. Podezříval jsem ji z toho, že na nás chtěla vystrkovat své bujné poprsí, nebo že se možná chtěla mazlit s Daimoné. Daimoné však nevypadala, že by se chtěla účastnit Kiriiny výzvy, který kůň dojede delší trasou do ráje, a místo toho začala lehce masírovat moje klenoty a rozraní pod nimi.
Kiri se ovšem rozvášnila. Aspoň jsem si to pořád ještě myslel. Vzdychala, třela se o Josefínu a houpala se nahoru a dolu až nám rozhoupala vodu ve vířivce jako ve zvonu. Problém byl v tom, že na tuto kratochvíli nebylo zdejší zařízení připravené. Okraje byly nevysoké a voda šplíchala všude. Ovšem jak jsem poznal za chvíli, když podstatná část vody skončila mimo, nebyla voda to jediné, co mělo ten den být vystříkané. Kupodivu jsem však nemluvil o sobě. To, co dělala Daimoné bylo velmi příjemné, ale nehrozilo vyvrcholením. To Josefína měla něco, co byste na ženském těle nehledali a momentálně to v sobě měla Kiri, jak se lidově říká, až po koule.
„Copak muži, jsi překvapen?“ zašeptala Daimoné.
„Nemám slov.“ přiznal jsem.
Kiri se na nás lascivně usmála a olízla si ukazováček s prostředníčkem.
„Asi by potřebovala zaplnit další tělní otvor.“ provokovala Daimoné.
„Jediné otvory, které dnes budu zaplňovat, jsou ty tvoje.“ konstatoval jsem pořád ještě zmatený. Pohled na dvě ženy mě vždycky nabudil, ovšem na ženu a neženu, to bylo něco jiného. Cítil jsem, jak mi tvrdne kopí ještě víc a potřeboval jsem ho někam zabodnout.
„Neříkej, že by sis nedal říct, muži?“ nenechala se odbýt Daimoné.
„Dal, ale je toho na mě moc, těch dojmů. Potřebuji si to urovnat v hlavě.“ odpověděl jsem upřímně.
„Jak urovnat, Kiri přece znáš.“ namítla.
„Ano Kiri ano, ale k mému vlastnímu překvapení mě přitahuje i Josefína.“ řekl jsem šeptem.
„I s tím, co teď vidíš?“ zeptala se překvapeně.
„Hlavně s tím, co teď vidím.“ přiznal jsem, „Opravdu musím nechat tyto nové dojmy vyzrát. Je to celé takové jako v oparu.“
„Nemusíš se stydět za to, co se ti líbí. Myslela jsem, že to máme dávno za sebou.“ řekla Daimoné.
„Vždyť já se nestydím, jen to nechápu. Muži, teda drtivá většina mužů, se mi nelíbí. U těch, u kterých přiznám, že jsou přitažliví, je to většinou charismatem.“ rozváděl jsem myšlenky.
„Nikdy jsi to nezkoušel?“ sondovala Daimoné.
„Nikdy. A když jsem prozkoumával z nudy podobné myšlenky, považoval jsem to vždy jen a pouze za intelektuální zvědavost.“
„Ty o tom moc přemýšlíš.“ povzdechla si Daimoné.
„Proč myslíš?“ namítl jsem.
„Když se mi někdo líbí, vyspím se s ním. Je mi jedno, jestli je to, muž, žena nebo jednorožec.“ zasmála se Daimoné. Zamračil jsem se a ona dodala, „Samozřejmě s tvou účastí. Nebuď zas žárlivka.“
„Jsem žárlivý, to přece víš. A taky víš, že mi pomáhá o tom mluvit.“ zdůraznil jsem dávno známý fakt.
„Tak o tom mluv.“ silněji mě stiskla u kořene mého žezla.
„Zatím nebyl důvod.“
„Tak já ti ho dám.“ podívala se na mě a když neviděla protest přiblížila se ke Kiri a rukou prozkoumala jiné klenoty.
„Jsou pravé.“ pronesla s hereckým výkonem.
„A proč by neměl být?“ řekla Josefína. Daimoné si sedla vedle ní a lákala mě. Neodolal jsem a doplul jsem se svou lodí do jejího přístavu. Můj koráb zde byl vroucně přivítán. Líbal jsem svou bohyni na šíji a zajížděl do ní. Můj stožár byl neskutečně tvrdý a jen pár desítek centimetrů od Jozefíny. Představoval jsem si, jak zajíždí do ní. Daimoné nebyla blbá a poznala to.
„Ty můj perverzáčku, udělej mi to, jako bych byla ona.“ dráždila mě. Svírala mě svalstvem a tlačila mě rukama na sebe.
„Mrdej mě, mrdej!“ vzdychala.
Josefína se soustředila na Kiri, já na Daimoné, ale očkem jsme po sobě pokukovali. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo líbat se s ní.
Tenkrát jsme skončili jen u představ a oba finišovali do svých partnerek. Vířivku stejně museli vypustit, vyčistit a znova napustit. A jak jsme seděli v postkoitálním obětí všichni čtyři vedle sebe, přiznala se Kiri: „Nemůžu zapomenou na naše poslední setkání. Na to, co jsi udělal s mým...frajtrem.“
„Mohl bys to zas někdy udělat, pro mě? Teda pro nás?“ podívala se na Josefínu, „Já a Joe bychom to chtěly zažít spolu.“
„To není tak jednoduché.“ povzdechl jsem si a najednou vše potemnělo. Jako by se zastavil čas a proti mně seděla ležérně rozpažená a roztahující se temná postava. Vlastně jen obrys postavy.
„Jestli to neuděláš ty, udělám to já, parťáku!“ zazubil se na mě přízrak.
„Jak to myslíš, že to uděláš ty? Jak to, že se mnou mluvíš? Ty jsi přece já.“ řekl jsem udiveně.
„Nedělej blbého. Moc dobře víš, že jsem tebou úplně stejně jako nejsem tebou, že mám vlastní vůli, agendu a energii. A proti tobě mám té energie téměř nevyčerpatelně, bratříčku.“ vychloubal se můj stín. „Chceš ji oprcat ne?“
„To není tak jednoduché a ty se do toho nepleť. Není to tvoje věc!“
„Zde se právě mýlíš! Celé tohle je moje věc!“ rozmáchl ruce.
„No dobrá, přiznávám, že mě ta představa láká, ale musíš to nechat na mě! Rozumíš!“
„Máš deset dní, kamaráde, pak převezmu otěže.“ zazubil se můj stín a zmizel. Poté se vše vrátilo do momentu, z kterého jsem byl vytržen.
„A proč to není tak jednoduché, Kyanthare?“ zeptala se nevině Kiri.
„Je to nebezpečné.“ pronesl jsem potichu a přemýšlel o svém stínu.
Po koupeli jsme se s mou bohyní vrátili do našich komnat a já nemohl usnout. Netrápila mě Josefína, ani její anatomické zvláštnosti, ani moje záliba v ní. No dobrá, normálně by mě to trochu, možná i víc jak trochu trápilo, ale hlavně mě trápilo drzé vystoupení mého stínu z mého stínu. To, že jsem dokázal pozorovat stíny ostatních, jsem přisuzoval svému talentu. To, že jsem dokázal pozorovat svůj stín, jsem přisuzoval procvičování svého talentu. Ale to, že se mnou mluvil, jsem nechápal. Do teď jsem si myslel, že je to jen moje manifestace, moje alter ego, ne samostatná entita. Byl jsem naprosto šokován a trápilo mě ultimátum, které mi uložil. Deset dní. Deset dní, na co přesně? A co pak udělá? Musel jsem to vědět.
Zkoušel jsem zklidnit svou mysl pomocí technik, které jsem za ta léta pochytil a dostat se do stavu bdělé uvolněnosti. Nebo alespoň polobdělého rozhraní mezi pozorováním a sněním. Měl jsem zavřené oči, které mě beztak bolely a sledoval jsem své nádechy a výdechy. Když se mi objevila v hlavě nějaká myšlenka, snažil jsem se ji nesoudit a jen pozorovat. Důležité, bylo nějak vypozorovat, kdy jsem ztratil úplně moc na svými myšlenkami a ty myšlenky, přestaly být mými a začaly žít vlastním životem. Zde jsem se potřeboval zdržet co nejdéle. Ale tady jsem taky většinou zklamal a usnul. Bylo jako balancovat na ostří nože. Prostě to nešlo, být na okraji a nepřepadnout na jednu, nebo druhou stranu.
„Ale, ale koukám, že se tady někdo snaží navázat komunikaci.“ ozval se můj stín.
„Ano, potřebuji si vyjasnit pár věcí.“ řekl jsem pokorně.
„No prosím, ptej se, na co chceš, a na co chci já, ti odpovím.“ promluvil pobaveně stín.
„Kdo jsi a co po mně chceš?“ zeptal jsem se přímo.
„Ty ale víš, kdo jsem. Jsem všechno, co si myslíš, že nejsi. Všechno, co jsi vyhodnotil jako přítěž. Jsem to, co jsi zavrhl do stínu, protože ses na to ty, nebo ostatní, na kterých ti záleželo nemohl dívat. Jsem prasák a podrazák a násilník, ale na druhou stranu jsem i soucitný jedinec, co si rád pobrečí a polituje sebe i ostatní. Jsem tebou a nejsem tebou.“ rozpovídal se můj stínový společník.
„A co po mě teda chceš?“ naléhal jsem.
„Chci to, co mě naplňuje. Chci spoustu věcí, které se ty bojíš chtít. Chci ošukat vše, co do třech sekund neuteče na strom. Chci zničit svoje nepřátele. Chci je grilovat zaživa a potom je kousek po kousku jíst. Ale někdy se chci jen schoulit to klubíčka a plakat. Chci věci, které si ty nedovolíš chtít. Je to smysl a podstata mé existence.“
„Některé z těch věcí by nás zničily. Já ti to nedovolím!“
„Prosím? Ty mi nedovolíš, co přesně? Nemáš nade mnou žádnou moc. Žiju s tebou, žiju v tobě, ale žiju sám a mám mnohem víc energie než ty. Ano, můžeš dřímat otěže, prosím. Ale v momentě, kdy trochu povolíš se mé koně splaší a potáhnou tě směrem ke srázu. Víš, že mám pravdu, víš, že se to už několikrát stalo!“
„Ano, přiznávám, že jsem udělal věci, které nedokážu vysvětlit.“ kapituloval jsem
„Existuje nějaká možnost, že my dva bychom mohli žít, když ne v harmonii, tak v míru?“
„Udělej, co po tobě chci!“ zasyčel stín.
Zamyslel jsem se. Můžu mu věřit? Je někdo, kdo by věděl o této bytosti víc? Je to vůbec možné? Nebo jsem první, kdo ji poznal? To určitě ne. Ale musím na to jít chytře.
„Udělám, co chceš, ale budu potřebovat všechen čas, který mi můžeš dát. Celých deset dní bez nucení.
„Máš ho mít.“ a s těmi slovy zmizel.
Já jsem usnul a po probuzení mi všechno připadalo jako špatný sen. Uvnitř mě, žije něco, co mě může ohrozit, nebo i zničit. A nejhorší je, že asi ví všechno, co vím já. I to, že se mi toto uspořádání nelíbí. Nikdy by se mi nelíbilo. Měl bych to být já, kdo velí a rozhoduje, ne můj stínový společník.
Ráno hned po snídani jsem zašel do knihovny. Hledal jsem všechno, co mohlo obsahovat jen zmínku o proroku Yuvovi. V jedné akademické knize shrnující výklad neznámější citátů jsem narazil na toto: „Vstoupil jsem do temného labyrintu vlastní duše. Potemnělého sklepení, kde žilo vše, co jsem neměl rád. Chtěl jsem vrhnout světlo a rozptýlit stíny, ale stíny se jen více schovaly za mě. Vracel jsem se sem často, vždy se stejným výsledkem. Až jednoho dne jsem zakopl a upustil louči, která zmizela v temnotě. Cítil jsem se sám. Byl jsem vystrašený a zmatený. Zbývalo jen čekat, než si pro mě temnota přijde. Sedl jsem si a zavřel oči. Mám-li zde vyhasnout, vyhasnu tedy alespoň v sedě. Nic se nedělo. Otevřel jsem oči a temnota už nebyla tak neprostupná. Začal jsem vidět stíny a bál jsem se jich o to víc. Moje představivost pracovala na plné obrátky. Pořád se nic nedělo. Po několika hodinách už jsem byl schopen rozeznat obrysy a hrubé struktury. Začal jsem tedy hledat cestu ven. A tehdy jsem na něj narazil. Na démona.
„Nepatříš sem. Odejdi!“ zasyčel.
„Rád bych, temný, ale neznám cestu ven.“ přiznal jsem vyděšeně.
„Odejdi. Nebo tě potká něco hrozného!“ vyhrožoval.
„Rád bych, temný, ale neznám cestu ven.“ zopakoval jsem pokorně.
„Odejdi!“ vrhnul jsem se proti mně, ale jelikož jsem byl paralyzovaný strachem neuhnul jsem ani o píď. Místo toho, aby došlo ke srážce rozplynul se a zmizel. Nakonec jsem našel cestu ven, ale od té doby jsem se tam vracel bez světla. Pochopil jsem, že vrhat světlo do tmy nepomáhá. Pouze přijmout tmu takovou, jaká je, zvyknout si na ní a naučit se s ní žít.“
Citát zde končil a začínal akademický rozbor. Ten mě ovšem nezaujal tak, jako originál. Celé dopoledne jsem o tom odstavci přemýšlel.
Měl bych tedy svému stínu přiznat nějakou hodnotu? Měl bych s ním jednat jako se sobě rovným? Měl bych ho přijmout? A možná se ho naučit mít rád?
Neznal jsem odpovědi, a tak jsem šel za jedinou další osobou, které jsem bezmezně věřil. Za mou Daimoné. Vyložil jsem jí, co se stalo a jak se cítím zmatený a lapený v moci svého stínu.
„Hmm, a jsi si jistý, že to nebyl jen sen, drahý? Máš přece neobvyklé sny.“ zeptala se.
„Sen to nebyl. To vím jistě.“ řekl jsem přidušeně.
„Hmm, a ty tvrdíš, že všichni máme své stíny, i já?“
„I ty, božská.“
„A jak vypadá ten můj?“
„Jako temný anděl pomsty. Má obrovská andělská křídla, která se roztáhnou, kdykoliv jsi v ráži.“
„A můžeš s ním mluvit?“
„Nejspíš ne, myslím si, že tvůj stín, bude mluvit jen s tebou, protože je tebou. Je to složité a špatně se to vysvětluje.“
„A co udělá ten tvůj, když mu nedáš, co chce?“
„Nejsem si jist, ale asi až to nejméně budu potřebovat, tak se vzbouří. Ani nevím, jestli bych mu měl dát, co chce. Spíš, jestli bych s ním neměl vyjednávat.“
„Zajímavé, každopádně v knihách opověď nenajdeš.“
„A kde božská?“
„No u něj, přece blázínku můj.“ usmála se.
„Ale on mi už vše řekl.“
„A ty mu věříš? Normálně nevěříš lidem a poměřuješ jejich slova, proti jejich činům. A tady ne? Tady budeš najednou důvěřivka? Postupuj stejně!“.
„Ale jak, on je já.“
„A o to je to jednodušší. Vystav sebe situacím, které se dotýkají jeho a když ho můžeš pozorovat, pozoruj, poznávej. Třeba najdeš nějaké společné zájmy.“ usmála se vítězně.
„Ty jsi génius!“ povzdechl jsem si a políbil ji. „Takže myslíš, že bychom se měli znova potkat s Josefinou a s Kiri.“
„Jsem. To je přece známý fakt.“ zasmála se, „Měli. A líbí se mi, jak uvažuješ muži, jsme v tom spolu. Není to o tobě a o něm, ale o nás. Domluvím něco na večer.“
Večer nás čekal kočár připravený zavést nás do města. Ano do města. Byli jsme sice na uzavřeném koncilu, ale kdyby se většina čarodějů měla smířit jen s pobytem v komplexu s ubikacemi, lázněmi, sportovním areálem, knihovnou a zahradami, hodovními síněmi a sály, asi by nikdo nedorazil. A nejenom to ti, co by dorazili, by se časem zbláznili. A pak tu byla praktická stránka věci, pořád se muselo něco nakupovat, vyrábět, opravovat a zkoušet, myšleno experimentálně. A tak byla do karantény zatažena i centrální část města s obchody, dílnami a samozřejmě nevěstincemi.
Tam jsme ale namířeno neměli. K mému potěšení jsem zjistil, že jsme se chystali do čokoládovny a zmrzlinária. V kočáře už nás čekala Kiri a Josefína. Kiri byla celá v kůži. Černé kalhoty s páskem přecházely v korzet připomínající top s adekvátním dekoltem. Josefína naproti tomu měla nezaměnitelně úzké večerní krajkové šaty, taky v černé barvě. Já jsem se spokojil se svým obvyklým společenským úborem a Daimoné si vzala zelené zlatými draky vyšívané dvorské šaty jedním ramínkem. Zakrývaly jí sice její krásné a velké vnady, zato je však dračí tlapy obepínaly a zdůrazňovaly jejich velkolepost. Když jsem ji poprvé viděl, měl jsem chuť padnout před ní na kolena, ale nechtěl jsem si připomínat náš pakt s dračí princeznou. Ten se nad námi vznášel jak Damoklův meč.
Když dámy zavelely, zabouchal jsem holí s hlavou medúzy z venku na kočár a ten se dal do pohybu. Kočí měl svoje instrukce. Ještě někdo tam s námi byl a to můj stín. Kopíroval věrně můj společenský oděv a jen nás pozoroval. Do města to bylo nějakých patnáct minut cesty. Dámy začaly s nezávaznou konverzací, ale mě to nikdy pořádně nešlo. Má strategie byla šokovat, hned vykolejit a pak se jen vézt na vlně vzrušení, než mě to omrzelo. Někdy to ale nezafungovalo. Občas jsem se svou otevřeností narazil na poklad jako byla Daimoné, nebo Kiri, které dokázaly moji odlišnost přijmout a najít v ní částečně zalíbení. A tím mě nejenom odzbrojily, ale i si mě k sobě připoutaly. Jediným neprozkoumaným polem byla tedy Josefína. Prohlížel jsem si ji, hltal ji očima a poměřoval ji fyzicky a intelektuálně. Musel jsem ji vyprovokovat. Chtěl jsem vidět její stín. Ale nic mě nenapadlo. Co mohlo šokovat neženu, která se tak mistrně za ženu vydávala a způsobila zmatek v mém vlastním světě? Pravda?
„Drahá komteso, musím se s vámi vyspat.“ konstatoval jsem, jako bych si objednával dezert.
„Musíte, excelence?“ podívala se zaujatě.
„Musím, jinak mě bytost známá též jak můj stín ovládne a následky budou nepředvídatelné.“ zamrkal jsem. Nikdy jsem nevěděl, jestli mi lidi věřili, když jsem jim říkal pravdu, nebo jestli si mysleli, že si z nich utahuji.
„Trápí mě ale vaše anatomická výbava. Trápí a přitahuje zároveň. Víte, asi to ohrožuje moje ego. A ti dva se teď perou mezi sebou o to, kdo dosáhne svého. Rozumějte mé ego a můj stín.“
„A co kdyby existovala možnost, jak oběma dát, co chtějí?“ usmála se zvláštně Josefína.
„Ona existuje? Na to jsem nepomyslel.“ skutečně jsem si omezeně myslel, že je to buď, anebo. Kiri, na mě očkem mrkla a řekla „Možná bychom si mohli vyhovět vzájemně.“
„Probereme to u dezertu, drahoušci, už budeme na místě.“ vložila se do hovoru Daimoné.
Kočár zastavil a kočí nám otevřel dveře. Byť jsem pořádně nevěděl, kam jdeme, vedl jsem dámy k objektu, který vypadal spíš jako opiové doupě než čokoládovna. U dveří stál obří asi tak sto dvacetikilový vyhazovač a tvářil se jako vrah. Kiri se na něj zazubila a řekla: „Ale no tak, Borisi, nezabilo by tě, kdybys mě jednou přivítal úsměvem.“ Boris bez jediného slova otevřel dveře a jak jsem vcházel prohodila Kiri telepaticky: „Chudáček, je to poloviční impotent. Nemá jazyk, vyřízli mu ho chánovi zabijáci za nelichotivá slova na adresu jejich vůdce. Od té doby s ním není řeč.“
Vstoupili jsme do sálu s nízkými stolečky a polštářky místo židlí. Kiri hned zamířila automaticky do rohu odděleného závěsem. Posedali jsem si kolem kruhového stolku, s kterým se dalo otáčet a v jehož středu byla postavená vodní dýmka. Přišla hubená orientální dívka ustrojená v dlouhých splývavých šatek jejího národa zapnutých v předu až u krku. Uklonila se a podala nám v tmavých deskách uložené menu. Kiri ho ještě ani neotevřela a povídá:
„Linh-Linh, doneste nám prosím unci Kuangli.“
„Chceš do nás hned cpát drogy?“ podivila se Daimoné.
„Není to tak nebezpečné, jak se povídá. Obzvláště, když máte s sebou alchymistu.“ usmála se Kiri. O jejím talentu nikdo nepochyboval a pořád jsme byli vybavení jejími detoxikačními séry.
„Zkusit, by se mělo všechno.“ mrkla na mě Josefína.
„To je ale naprostý nesmysl, komteso.“ nezapřel jsem se, i když jsem věděl o co jí jde, ale dále jsem to už raději nerozváděl. Moje příměry byly dost krkolomné. Místo toho jsem zabořil nos do menu. Bylo pozoruhodné a každý z nás si vybral. Když Linh-Linh donesla Kuangli, tak jsme si rovnou objednali nápoje, zmrzlinové poháry a čokoládové dezerty. Jako nejzajímavější se ukázaly tvary, do kterých byly aranžovány. Čokoládové faly, zmrzlinové klíny a poprsí vypadaly velmi lákavě.
„Nezmínily jste, dámy, že tohle je dům neřestí.“ uchechtl jsem se.
„Jakých neřestí, nevidím tu nic špatného.“ skláněla se Kiri nad obrovským černým čokoládovým ptákem a jazykem mu začala kroužit po špičce.
„Pozor, aby na tebe nevystříkl.“ varovala ji Josefína.
„Myslíš, že má krémovou náplň?“ olízla si smyslně rty od čokolády.
„Pokud ne tento, tak ten můj určitě.“ naklonila se nad ní Josefína a začaly se vášnivě líbat.
Pustili jsme se do svých dezertů. Slízávali šlehačku ze zmrzlinových klínů a poprsí a Kiri si užívala se svou novou hračkou. Všechny nás inspirovala, takže po chvíli jsme začali jíst místo z nepohodlně nízkých stolů z různých částí těl našich partnerů. Začalo to vzájemným olizováním a cumláním prstů, rtů a došlo až na prsa. Josefina s Kiri na nic nečekaly a už po svých horních částech těla malovaly povolujícím zmrzlým krémem a rozteklou čokoládou. V jakém stavu byly jejich šaty ví jen čistírna, kde pak skončily. Ostatně nezůstali jsme dlouho oblečení. Kiri dala do dýmky Kuangli, odpojila inhalační hadičky, něčím drogu pokapala a pak pronesla „circulus fumi“ a zapnula vyhřívání na plný výkon. Výsledek jejího alchymistického snažení byl nasládlý opar v kruhu kolem nás, ale nikde jinde.
„Tak takhle ty na to jdeš, mrško.“ pronesl jsem dost intoxikovaným tónem. Už jen to množství kaloricky denzního jídla by mě v podvečer odrovnalo, ale Kuangli tomu dalo úplně jiný podtext. Cítil jsem se unaveně a opojeně, ale zároveň nadrženě.
Vášnivě jsme se líbali s Daimoné a celý svět byl rozmazaný. Ne nebyl rozmazaný, bylo to jako by každý pohyb byl následován stejným zpožděným pohybem s barvách šedi. Jako bychom tam byli dvakrát. A pak mi to došlo, Daimonin dvojník měl andělská křídla a já si je mohl pohladit.
To se mi ještě nikdy nepodařilo. Ano, sledoval jsem v minulosti interakce našich stínů, ale nic víc. Nikdy jsem nebyl schopen dotknout se jejího. Ani svého. V hlavě mi naskočila hříšná myšlenka. Pomalu jsem vstal, jako bych chtěl klečící Daimoné nabídnout svůj vlastní zákusek k laskání, ale místo toho, abych se chytil, za svoje klenoty, uchopil jsem jeho.
„A mám tě, držím tě za koule!“ pomyslel jsem si.
„Úchyle.“ zasmál se můj stín. „Tak přece na to tobě něco je. Teď buď hodnej chlapec a hraj si se svýma. Já ty moje budu ještě potřebovat.“
Naše stíny se jako by odpojily a začaly se věnovat sobě. Všichni čtyři. Nebylo moc poznat, co se děje, jen že si to pěkně užívají. Čím byly více ve víru vášně, tím více se svět se mou začal točil. A k mému překvapení i s ostatními. Najednou jsme se ocitli v jakémsi sifónu času, kde se minulost, přítomnost a možná budoucnost promítaly do okrajů víru. Netrvalo to dlouho a objevili jsme se v orientálním v paláci a malým mělkým bazénkem. To jsem uvítal, protože jsem se potřeboval opláchnout od lepkavé zmrzliny a čokolády.
V bazénku ovšem nebyla voda, ale něco jiného. Jakmile jsem do něj vstoupil cítil jsem příval energie a osvěžení. Ostatní se ke mně instinktivně přidali, a tak jsme tam všichni seděli už zcela nazí. Nevím, zda jsem to cítil jen já, tu sílu lámat skály, ale okamžitě jsem vystartoval po mých společnicích. Skončil jsem mezi Daimoné a Kiri a Daimoné se na mě hned mrštně vyhoupla. Takže nejenom já. Co je to za kapalinu? Co je to za místo? Kladl jsem si tyto otázky a přitom jsem plně vnímal hebkost a teplo těla mé bohyně.
Najednou jsem si všiml, něčeho zvláštního naše stíny s námi nebyly. Normálně, by se mě zmocnil pocit paniky, ale cítil jsem, že to je v pořádku. Ponořil jsem hlavu pod hladinu a k mému překvapení jsem zjistil, že můžu tu kapalinu i dýchat. S každým nádechem, jako by přicházel nový „aha moment“. Pak jsem se vynořil a políbil jsem svou Daimoné. Propletli jsme naše prsty a sdíleli naše pocity, myšlenky, obavy a démony.
„Jsi pro mě vším.“ řekl jsem. „Ale když do tebe tady vstoupím, budeme jeden. Tohle místo má zvláštní moc.“
Daimoné si nasadila mé kopí na okraj své štěrbinky a přisedla. Zároveň se nade mě sklonila a spojila nás i ústy. Byly jsme jako dvě nádoby, z kterých přelévají myšlenky, vzpomínky a pocity. Najednou jsem pocítil nejen, jaké to je být v Daimoné, ale i jaké to je být Daimoné. Na tu chvíli jsem cítil všechno, své ruce na jejích prsou, nebo jeho ruce na mých prsou a jeho tvrdý nástroj, proud horké lávy plnící mou jeskyňku, bylo to tak zmatené a tak krásné. Měl jsem problém rozeznat, kde končí Kyanthar a začíná Daimoné.
Jak jsem viděl rozšířené zorničky mé bohyně, pochopil jsem, že ona je na tom stejně. Prvně poznala svoji hebkost, vlhkost s měkkost z druhé strany a oči jí svítili blahem při mém výstřiku.
„To bylo rychlé.“ podivila se.
„Ani bych neřekl. Podívej se z okna. Venku vychází slunce. Tohle místo je zvláštní.“ řekl jsem.
„Ale musíme jít.“ řekl jsem poplašně. „Čím déle tu zůstaneme, tím hůř se nám bude odcházet.“
„Musíme jít!“ zakřičel jsem na Kiri a Josefínu, které očividně prožívaly stejné zmatení smyslů jako my dva. Zkoušel jsem se rozvzpomenout kým jsem a kam patřím.
„Jsem Kyanthar Lithos baron von Meldiae, principe consorte de la Crois, jsem Kyanthar Lithos von Meldiae…“ opakoval jsem dokola jako mantru. „Toto je sen a já se probudím.“ Ale nezabíralo to.
„Proč to nefunguje?“ tlačil jsem si prsty na spánky.
„Možná nespíme.“ vyslovila nahlas Daimoné moji obavu.
„Nesmysl, tohle přece nemůže být reálné.“ uklidňoval jsem se a běžel jsem k oknu. Ve snech se realita rychle měnila, takže pokud bych vykoukl z jednoho a pak hned z druhého a byla tam jiná krajina, tak by to měl být sen. Pohled z prvního, tropický prales. Pohled z druhého…poušť.
„Uff,“ oddechl jsem si, „je to sen. Ale jak se probudit? Zlobivá Kiri. Jsem asi v hlubším spánku než normálně.“
„Říkal jsi, že musíme odtud a chtěl si se vrátit do reality. Ale co kdybys nás přenesl jen někam jinam?“ zamyslela se Daimoné, jako vždy s nadhledem nad věcí.
„Hmm, to by mohlo fungovat, ale kam?“ zeptal jsem se. „Mělo by to být bezpečné místo s žádnou vazbou na tuto svatyni.“
„Vem nás do mých ubikací. Mám tam malou laboratoř, pro případ, že bychom potřebovali detoxikovat. Cítím se divně, Kyane. Dost divně.“ špitla Kiri a zhroutila se na Josefínu.
Představil jsem si skromné komnaty mé kamarádky. Regály s knihami. Flakóny s různobarevnými tekutinami. Nádobky se vzácnými drogami a sem tam nějakou tu sentimentální drobnost od jejich obdivovatelů. V tom okamžiku se sen začal měnit. Místo luxusního paláce, jsem se otočil a ocitl se zbytkem družiny v šedých ubikacích Kirhké Thempesthasnatti, toho času bez titulu, však jak se později ukázalo budoucí komtesy z Werchtess-Badenu.
Kiri byla v náručí Josefíny, která ji nesla jako peříčko až k posteli, do níž ji uložila. Nebylo divu. Měla ruce a ramena jako dřevorubec a tatam byly její dívčí rysy. Otočila se a před námi stál vysoký hromotluk se sestřihem na ježka.
„No co, to si dívka nemůže občas zaposilovat?“ pronesla hrubým hlasem a byť to myslela jako vtip, nesmál jsem se.
„Já to věděla, hrabě Josephus z Werchtess-Badenu, přepokládám.“ řekla vítězoslavně Daimoné.
„Tak co muži, ještě tě přitahuje?“ rýpla si do mě telepaticky.
„Joe, Joe, fialovou lahvičku pro mě, a žluté pro jistotu pro vás.“ vysvobodila mě šeptem Kiri z trapné chvilky.
Všichni jsme polkli tekutinu z Kiriiných zásob, ale ne, a ne se probudit. Přešlapování na místě tedy přešlo v konverzaci, hlavně poté, co se Kiri udělalo lépe a na posteli se posadila.
„Takže, oneiromancie.“ prohodil Joe. „To je dost nepraktický talent.“
„O něco méně praktický, jak metamorfomancie. I když musím přiznat, že jste mě dostal, Josephe. Mohu vám tak říkat? Nebo preferujete Josefíno? Či Joe? To je takové neutrální.“ zamlouval jsem své zklamání. Joe to poznal a před mýma očima se proměnil na Josefínu. Víc se to hodilo k jeho šatům, které stejně praskly ve švech. A tak z něj, z ní spadly na zem. Stála tam v rouše Evině. Útlé dívčí tělo s malými prsy a…zatajil jsem dech, bez ničeho navíc.
Josefina ke mně přišla a dala mi pusu na tvář. Nad mou Daimoné instinktivně zaplácala andělská křídla.
„Ta byla jako poděkování za neobvyklý zážitek.“ mrkla na Daimoné. Pak mě chytila a strčila mi jazyk do pusy. „Ta je na tykačku, Joe bude stačit.“ a rukou mi šáhla agresivně do rozkroku.
Moment. Křídla, stín, stíny jsou zpět. Nestačil jsem při tom vzrušení myslet.
„Mohli byste s tím počkat alespoň, než se Kiri udělá dobře. Nadrženci.“ pronesla Daimoné a myslela tím „WTF. A já jsem vosk?“
Nemohl jsem pořádně přemýšlet. Stíny byly zpět. Podíval jsem se na ten svůj.
„Co teď parťáku?“ zeptal jsem se rezignovaně.
„Hmm,“ zabručel, „co chceš?“
„Prvně bych rád věděl, jak vyřešit situaci s akutní otravou mé kamarádky. Pak jak se dostat z tohohle snu a nakonec, jak si my dva stojíme ve světle nových faktů.“ vychrlil jsem ze sebe nekompromisně.
„Všechny odpovědi jsou skryté v tvých otázkách, parťáku.“ to parťáku, dodal celkem arogantním podtónem a zmizel. Takže to bylo na mě.
Přišel jsem za Kiri a zeptal jsem se: „Jak se cítíš, Kiri-amorhé?“
„Už mi bylo líp.“ odpověděla. „Jsem jako v mlze. Všechno je pro mě strašně namáhavé. Cítím tupou bolest vpředu i vzadu hlavy. Mám dojem, že takto se musí cítit člověk utahaný životem. Jako by část mojí energie něco odsálo.“
„Budu tě muset vysvléct.“ oznámil jsem jí a už jsem ji začal vysvobozovat z jejího úboru. Ležela před mnou nahá a já ji hladil zlehounka jako kočku. Zkoušel jsem zopakovat to, co jsem zažil v Kuangli zakouřeném separé. Zkoušel jsem sledovat své pohyby a pohyby svého stínu. Zkoušel jsem svůj vnitřní zrak a mentální stav naladit na tento zážitek. Po chvílí kroužení po Kiriiných ňadrech, bříšku, stehnech se mi podařilo zachytit pohyby mého stínu. Naštěstí byly synchronizované s mými vlastními, jen s určitým zpožděním. Opět to bylo jako vidět se dvakrát. Ale Kiri jsem neviděl. Otočil jsem se na ostatní a všichni jsme měli svůj stín. Jen Kiri ne.
Pak jsem si všiml jakoby mdlého spojení mezi ní a jejím uvadajícím stínem.
„Kde je?“ zeptal jsem se v duchu svého společníka.
„Tam, co vždycky, tam kde chce být.“ odpověděl krypticky.
„Kde jsi?“ zoufale jsem se snažil přivodit verbální komunikaci s jejím stínem. Nefungovalo to. Tedy ne tak, jak jsem zamýšlel. Dostal jsem záblesky, obrazy, emoce. Viděl jsem NeKiri stát ve svatyni, ze které jsme prchli, uprostřed tůňky poznání. A nebyla to úplně Kiri. Neměla nic z Kiriiných přehnaně femininních atributů, naopak byla svalnaté chlapecké postavy a měla i něco navíc z maskulinních charakteristik.
„Musíš se vrátit ke Kiri,“ komunikoval jsem k ní „bez tebe uvadne.“
Zachytil jsem další proud myšlenek a obrazů. Pravděpodobně z Kiriina dětství.
„Takto se dívka nechová!“ cepovala malou Kiri korpulentní dáma. Následoval série obdobných epizod, kdy byla klučicí Kiri poučována o správném vystupování žen ať už ve společnosti nebo doma.
„Rozumím,“ řekl jsem se sklopenýma očima „promluvím s ní. Povedu vaši komunikaci a když nebude zbytí, povedu i ji. Ona tě přijme.“
„Hned!“ vyslala mocnou vlnu psychické energie.
„Nemůže to být hned.“ argumentoval jsem. „Je to běh na dlouhou trať. Ale bez ní zahyneš, potřebuješ ji stejně, jako ona potřebuje tebe.“
„Jako já potřebuji jeho.“ přiznal jsem si v duchu pro sebe. V tu chvíli se tam objevil můj stín a chytl NeKiri za ruku. Co spolu NeKiri a NeKyan sdíleli nevím, ale podařilo se mu ji přesvědčit.
Jakmile jsem se probudil z transu, viděl jsem, že už se Kiri daří mnohem lépe. Vrátila se jí barva a objala mě. Jako by tím objetím řekla stokrát víc, než prostým děkuju.
„Budeš muset integrovat NeKiri.“ zašeptal jsem.
„Kdo je NeKiri?“ podívala se na mě zmateně.
„Je to část tvé duše, vytěsněná špatnými zážitky do stínu. Můj první dojem je, že je staví na mužském principu. Hodně to vysvětluje.“
„Začneme s tvou terapií už dnes.“ začaly mi cukat koutky. „Část první, poznej svůj stín.“
Vybavil jsem si v paměti NeKiriiny rysy a transplantoval je do svého mentálního obrazu Kiri. Sen mě poslechl a Kiri se změnila v NeKiri. Samozřejmě pouze fyzicky.
Josefína nás sledovala a byla velmi zvídavá. Přišla blíž k lůžku a pohlédla na svou milenku. No teď už spíš milence. Kiri zjistila hned, že se něco událo, a byla změnou znepokojená.
„Vypadáš jinak.“ řekla Josefína.
„Já vím, cítím se jinak.“ odpověděla znepokojeně Kiri a podívala se na mě. „Vrať to zpět, prosím. Tohle jsem nechtěla, to už je příliš.“
„Nechtěla, ale potřebuješ to!“ a navíc je to jen sen, pomyslel jsem si v duchu.
„Takhle mě přece nemůže nikdo milovat.“ lomila rukama Kiri.
Josefína se nad ní sklonila a pošeptala „Jsi nádherná v jakékoli formě.“
„Nechám vás o samotě, hrdličky“ a vrátil jsem se k mé Daimoné. Ta sice nechápala všechny souvislosti, ale věřila mému úsudku. Kiri a Josefína se začaly líbat. Josefína plynule od polibků na rty přešla k polibků na šíji a pak si to prolíbala až ke Kiriině nové hračce. Nevím, do jaké míry měla Kiri problém se svou maskulinní částí, ale její manifestace rozhodně nebyla zanedbatelná. Její stožár se pnul do výše nejméně jako trojstěžník. Josefína mu přetáhla předkožku a začala kolem něj kroužit špičkou jazyka. Potom ho něžně vzala do úst, jako jahodu k šampaňskému. Rty ho ovinuly a Josefina si s ním pohrávala. Pak se podívala na Kiri, jejich pohledy se setkaly a Joe zajela hloubš, mnohem hloubš až na samé dno.
Daimoné mrkala, nemohla než nesledovat ty dva. Byť třeba ne přímo, tak svým šestým smyslem. „Má tu výhodu, že může přestavět své anatomické cesty.“ konstatoval jsem telepaticky. Metamorfomancie měla své přednosti. Mluvě o přednostech, podíval jsem se hladově na zbraně mé vyvolené a polkl.
„Neměly bychom je očumovat.“ řekl jsem.
„Máš pravdu, měli bychom se k nim přidat.“ odpověděla Daimoné a rukou si přejížděla po ňadrech. Ten pohled jsem nevydržel. Přitisknul jsem ji k sobě a naše rty se setkaly. Líbali jsme se dlouho a vášnivě, ale když jsem zajel rukou pod její šaty, našel jsem tam něco, co by tam nemělo být.
Podíval jsem se na ní zmateně: „To on?“ a myslel jsem svůj stín. Ten se ale nevyjadřoval. Daimoné cukly koutky, zvedla obočí a řekla „I já mám nějaké svoje nesplněné…no neřekla bych sny. Ale jsem zvědavá.“
„To ano, ale já jsem oneiromancer. NeKyan je. Ale ty nejsi, jsi aninomancer. Musela jsi spotřebovat obrovské množství své energie.“
„Právě naopak, šlo to úplně samo.“ dívala se na mě pohledem člověka, co právě objevil skryté finanční rezervy z dědictví po strýčkovi z druhého kolene.
„To přece není možné.“ zamrkal jsem.
„Opět o tom moc přemýšlíš.“
„No promiň, ale taková zásadní věc si žádá objasnění. Vždyť je to postavené proti všemu, co nám tvrdili.“
„Postavené to je, ale jestli budeš ještě chvíli filozofovat, tak dlouho nebude. Co na tom? Teď to stejně nevyřešíš. Carpe diem.“
Daimoné se kouzlem vysvobodila ze svých šatů a najednou stála rozkročená, v podvazkách a s bičíkem v jedné ruce a řetězem končícím na mém krku v druhé. Pochopil jsem, že dneska si budeme hrát na dominu a otroka.
„Tak tomu říkám fyzická manifestace faktu, kdo má v našem vztahu koule.“ usmál jsem se.
„Však tvoje nejsou taky k zahození.“ přejela mi rukou po rozkroku. Pak ze mě servala ošacení, klekla si a strčila si můj neztopořený pyj do pusy. Zatím co ho rozkuřovala, podívala se na mě svýma krásnýma očima a prohodila telepaticky: „Nevěděla jsem, že ti to budu muset až tak moc ulehčovat.“ a vnitřně se zachichotala. Měla pravdu. Věděla jak na mě. Jakmile byl tvrdý, šly zábrany stranou. Chytil jsem ji za hlavu, pozvedl a dlouze jsme se políbili. Pak jsem si kleknul já a vyměnili jsme si služby. Její kyj byl ovšem tak velký, že nebýt toto sen, tak bych si nejspíš vykloubil čelist. Ovšem měl jsem výhodu režiséra našeho představení, a tak jsem ten nástroj zasul co nejhlouběji. V normálním světě bych se asi vydávil a napadlo mě, že bych měl do toho divadla dát trochu toho hereckého výkonu. Začal jsem kuckat a vytáhl jsem macka se slinami ven a rozkašlal jsem se. Dokonce i slzy mi vyhrkly.
„Copak, je to na tebe moc velké sousto?“ usmála se sadisticky moje domnělá trýznitelka.
„Nikdy.“ a polkl jsem jej znovu. Tentokrát jsem přidal pohyby hlavou, kterým nemohla novopečená majitelka největšího kokota v místnosti odolat. Po chvilce do mě začala pumpovat dávku horkého semene. Protože byl tak hluboko, nemusel jsem ho ani polykat. Ale jelikož se jednalo o fantazii, chtěl jsem, aby si to trochu užila, i když už teď to vypadalo, že se jí podlomí kolena. Vytáhl jsem jej ven a začal jsem ho sát a olizovat. Daimoné se mohla zbláznit, a upřímně si myslím, že to bylo jen z části blahem. Konečně jsem ji mohl oplatit její trýznění. Na nic nečekala a chytla mě za hlavu, když jsem ale chtěl zaútočit znovu, zvolila definitivní strategický ústup. Nakonec zůstala jen má originální paní a vládkyně.
Pozvedla si mě k sobě a vášnivě jsme se líbali. Napadaly mě perverzní myšlenky o chutnání vlastní medicíny, ale nechal jsem si je pro sebe. Pomalu jsme se přesunuli k volné půlce postele. Na té obsazené už napichovala Kiri Josefínu na kůl. Má Daimoné si mě osedlala hned vedle Josefíny a měla v plánu ji osahávat. Jenže ouha, Kiri se podobně, jako Daimoné před chvílí, nechala unést svou novou hračkou. Její vzdechy zintenzívněly a s Josefinou prožila svůj první penilní orgasmus. Holky se sice ještě náruživě líbaly a mačkaly, ale bylo vidět, že Kiriin zájem opadává. Josefína byla trošku zklamaná.
„Chtěla jsem ještě ojet druhou dírku“ přiznala.
Daimoné měla jeden ze svých necudných pohledů. „Co kdybychom si dali nefalšovanou čtyřku?“
„Jak to myslíš?“ zeptali jsme se téměř synchronně.
A tak po chvilce vysvětlování a buzení Kiri jsme realizovali její fantazii a můj závazek.
Kiri a Josefína se transformovali do svých neženských rolí. Nám s Daimoné, to tak víc vyhovovalo. Daimoné uvítala Kiri ve svém přístavu, Josefína zaplula k zadnímu doku Kiri a já Josefíně. Už si přesně nepamatuji, kdo kdy finišoval, ale Daimoné měla pravdu, bylo to jako mít všechny tři najednou.
