Kristýna zkřivila tvář v bolestné grimase a pevněji stiskla čelisti, přes které jí nechtěně uniklo tlumené zakvílení. Otylé chlupaté monstrum sedící pohodlně za svým pracovním stolem upilo zlatavou tekutinu z nízké hranaté sklenice a vydalo hlasitý hrdelní zvuk, který připomínal prasečí chrochtání. Neuslyší ji křičet, takovou radost mu prostě nedopřeje. Další rána zasvištěla vzduchem a kůže už ji začínala nesnesitelně pálit. A další. Jejich frekvence a intenzita se neustále zvyšovaly. "Už dost!" vyjekla Karla, ale vzápětí byla opět umlčena zrůdně vyvinutým pyjem stařičkého architekta Koukolíčka. Kristýna už to nevydržela a vykřikla bolestí. Utrpení v jejím hlase bylo téměř hmatatelné a po tvářích jí stékaly slzy. Přísahala si, že za tohle Hoffmanna poníží a vezme mu poslední zbytky hrdosti, které mu po setkání s jejím otcem ještě zůstaly. Hned jak se dostane z jeho spárů.
Tomáš Bauer opět uspěl se svou nominací v celorepublikové soutěži Realitní projekt roku, jeho komorní projekt rezidentního bydlení v pražském Karlíně počítal s výstavbou čtyř nových domů se zhruba stovkou bytů na prodej a měl odpovídajícím způsobem zvelebit chátrající průmyslový areál v blízkosti železniční tratě. Jednalo se o velmi nákladný a ambiciózní počin, ale Tomášovi se podařilo získat podporu významné české investiční skupiny, která v jeho vizionářské myšlence viděla potenciál. A viděli ho i členové odborné poroty. V kuloárech se proslýchalo, že by mohl být navržen na absolutního vítěze v kategorii Cena odborné poroty a získat tak grant na celkovou realizaci projektu. Ovšem jak se brzy ukázalo, mělo to háček. Členem poroty byl i známý pražský architekt David Hoffmann, který Tomášův projekt od začátku otevřeně kritizoval a netajil se úmyslem postavit se proti jeho nominaci. Svou kancelář měl právě v Karlíně a tak si jako znalec místních poměrů přirozeně nárokoval právo mít ve věci Tomášovy nominace poslední slovo. Neměl zásadní problém s projektem jako takovým, ale s Tomášovými vazbami na rodinu právníka Richarda Krause, se kterým ho už druhou dekádu pojilo nesmiřitelné nepřátelství. Díky němu totiž prohrál spor s městskou částí Dejvice, kde chtěl vybudovat stavbu, která mu měla přinést mezinárodní věhlas a slávu, ale od soudu, u kterého Richard Kraus dejvické radní zastupoval, odcházel nakonec poražen. Realizace stavby byla s konečnou platností zamítnuta a Hoffmann to Krausovi přirozeně nikdy neodpustil, zahořkl vůči němu a od té doby se jeden druhému úspěšně vyhýbali. A teď se jeho stará rána znovu otevřela a on vycítil příležitost se Krausovi pomstít aspoň takto, prostřednictvím jeho zetě. Moc dobře věděl, že manželkou Tomáše je Kristýna Krausová, jedno z jeho dvojčat. Hoffmann sám by až takový problém nepředstavoval, ale ostatní tři členové poroty, jeho dobří známí a obchodní partneři stáli za ním. Všichni tři byli zhruba v jeho věku a v Praze dlouhodobě platili za kapacity ve svém oboru.
Kristýna chtěla Tomášovi pomoct. Věděla, jaké úsilí ho nový projekt stál a kolik bezesných nocí strávil nad jeho plány se svým realizačním týmem. A teď to všechno mělo přijít vniveč kvůli nabubřelému egu otcova starého rivala. To v žádném případě nedovolí. Její manžel si to vítězství zaslouží a ona mu ho chtěla dopřát stůj co stůj. A když si Kristýna vzala něco do hlavy, nikdo jí to nevymluvil. A navíc, měla plán jak svého cíle dosáhnout. Leden se nezadržitelně blížil do finiše a do slavnostního vyhlášení výsledků už zbýval sotva týden. Kristýna si potáhla z cigarety, huňatý límec svého norkového kabátku si přitáhla blíže ke krku a opřela se o nízké ohrazení na terase. Ráno Tomáš odjel s kamarády na týden do Beskyd. Nerad nechával manželku samotnou v Praze, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Kvůli pracovnímu nasazení se až příliš zanedbával a potřeboval si vyčistit hlavu a načerpat nové síly. Osobně mu na cestu do hor zabalila to nejnutnější. Svoje použité kalhotky.
Přesně v půl druhé odpoledne zastavil před domem, kde měl architekt Hoffmann svou kancelář, pastelově modrý Fiat 500 Vintage. Retro stylovka z dílny italské automobilky vyšperkovaná původním historickým logem. Obě sestry dostaly od otce k narozeninám stejný model a bylo to jejich první auto, takže si ho přirozeně hýčkaly. Kristýna vyjela výtahem do druhého patra a podle předchozích pokynů zamířila ke dveřím kanceláře na konci chodby. Za nimi seděla v prostoru jakési minirecepce Hoffmannova asistentka, které Kristýna nevěnovala ani pohled a přestože se jí snažila vstup všemi silami znemožnit, nekompromisně rozrazila těžké dveře z dubového masivu a vzápětí je přibouchla vyděšené ženě před nosem. Kancelář architekta Hoffmanna byla skutečně pastvou pro oči. Hlavně díky svému stylovému zařízení. Hoffmann stál právě u okna s golfovou holí v rukou a věnoval se vylepšení svého úderu na tréninkové podložce, simulující venkovní green se čtyřmi jamkami. Kristýna si sundala své ray-bany, hodila norkový kabátek a kabelku na pohovku před nízkým konferenčním stolkem u protější zdi a opřela se rukou v bok. Postarší muž v elegantním obleku šitém na míru si ji přeměřil zkoumavým pohledem a vzápětí se potutelně usmál a olízl si úzké rty. "Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?" zeptal se, opřel svou golfovou hůl o parapet prostorného okna a pomalu přešel ke svému pracovnímu stolu. "Přejdeme rovnou k věci," vyštěkla Kristýna. "Víte, proč jsem tady!" "Ale ano, ano, zajisté, mohu Vám něco nabídnout?" opáčil a ztěžka dosedl do robustního koženého křesla, které pod jeho vahou hlasitě zavrzalo. Ze spodní přihrádky vytáhl baňatou karafu se zlatavou tekutinou a dvě sklenice. "Já nebudu, řídím," zavrtěla Kristýna rezolutně hlavou. "To děláte chybu, tuhle whisky už na celém světě neseženete. Doma mám ještě poslední láhev, ale je jediná svého druhu," řekl Hoffmann, napil se a poté labužnicky vydechl. Pozvedl sklenici s tekutinou proti oknu a chvíli si ji zkoumavě prohlížel. "Vskutku přímo božská!" "Nejsem tu kvůli chlastu," zasyčela Kristýna vztekle, "moc dobře víte, že projekt mého manžela je nejlepší a zaslouží si vyhrát!" "Všechny projekty v soutěži si zaslouží vyhrát," odvětil Hoffmann nezúčastněně a už už se nadechoval k obšírnějšímu výkladu, ale Kristýna tu přirozeně nechtěla strávit víc času než musela.
"Tak co pro to musím udělat?" zeptala se a znuděně stáhla koutky úst na stranu. Postarší architekt chvíli mlčel a s rukama sepnutýma k ústům ji pohledem sjížděl od hlavy k patě, až se Kristýna nervózně ošila. Vpíjel se očima do táhlé linie jejích nohou, oblých boků a sklouzl i do výstřihu, který byl sympaticky naditý a vystrčený na odiv. Všichni v jeho okolí věděli, že Krausovy dcery jsou výstavní kusy. Aby ne, když je jeho manželkou bývalá královna krásy. "Jste hráčka? Hrajete ráda? I když je v sázce všechno..?" zeptal se jí po chvíli. "Chm, podle toho, co znamená všechno." Kristýna si odfoukla z tváře pramen tmavých vlasů a snažila se působit nenuceně, ale její sebevědomí začínalo dostávat povážlivé trhliny. Hoffmann sáhl do náprsní kapsy saka, vytáhl odtud lesklou tenkou krabičku na vizitky a na rubovou stranu jedné z nich něco rychle naškrábal. Pak podal vizitku Kristýně a ona ji zvědavě přelétla očima. Byla to adresa jeho vily v pražských Vokovicích. "Dnes večer u mě, řekněme v sedm?" opáčil, opřel se zády o opěradlo křesla a založil si ruce za hlavou. Kristýna ho chvíli pozorovala a pak si strčila vizitku do zadní kapsy u těsných džín. "Dobrá, tak v sedm," přitakala a pak si spěšně posbírala své věci. Když odcházela ke dveřím z kanceláře, zavolal za ní: "A vemte s sebou i sestru, Karla, že? A oblečte si něco pohodlného, budeme mít společnost!" Kristýna se zastavila, ohlédla se a zavrtěla rezolutně hlavou. "Moji sestru z toho vynechte, to je jen mezi námi!" Hoffmann pokrčil rameny a ušklíbl se. "Pak na naši malou hru můžete rovnou zapomenout!" Kristýna si zkousla spodní ret a chvíli ho mlčky probodávala očima. Byla příliš hrdá na to, aby teď ustoupila. "Tak v sedm," řekla chladně. A odešla. Masivní dveře s cvaknutím zapadly do zárubní a na Hoffmannově tváři se objevil vítězoslavný úsměv.
Venku si zapálila cigaretu, chvíli přecházela po chodníku sem a tam jako lev kleci a v ruce svírala svůj mobil. Pak cvrnkla nedopalek ke kanálu u chodníku a v adresáři kontaktů vyhledala číslo své sestry. Chvíli nervózně bubnovala palcem na tlačítko s ikonou zeleného sluchátka, pak ho odhodlaně zmáčkla a přiložila si telefon k uchu.
"No ty jsi se snad zbláznila! Jít k němu domů? K Hoffmannovi? Vždyť nevíš, čeho je schopnej!" zalamentovala Karla a nervózně si založila ruce na hrudníku. Kristýna měla štěstí na načasování, dvojčata byla na prázdninách u prarodičů a Jirka s oddílem na soustředění, takže Karla měla volno. Kristýna si mlčky potáhla z cigarety a odklepla popel do popelníku na stole na terase. Byla stejně nervózní jako ona, na tom chlapovi se jí vážně něco nelíbilo, ale neuměla prohrávat. V minulosti se proti jejich otci snažil poštvat celou advokátní komoru a zdiskreditovat ho před ní, ale naštěstí se mu to nepovedlo. "Tak jdeš se mnou nebo ne?" otočila se na Karlu a uhasila cigaretu v popelníku. Karla rozpřáhla bezmocně ruce a zaúpěla své obligátní: "A co mi zbývá? Přece tě nenechám jít samotnou!" "Pojď," natáhla k ní Kristýna ruku, "už je dost hodin, musíme se připravit." Jestli něco dvojčata Krausovy uměly opravdu dokonale, tak udělat se přitažlivými pro mužské oko. Když se osprchovaly a vyfénovaly si mokré vlasy, Kristýna zavedla Karlu do svého šatníku, což představovalo jednu samostatnou místnost se skříněmi plnými luxusních módních kousků, nízkou komodou plnou spodního prádla a policemi s neméně luxusní dámskou obuví pro každou příležitost. Svou část tu měla i Karla a u ní doma to bylo stejné. I ona měla ve svém šatníku prostor vyhrazený sestře, pro případ, že by potřebovaly někam narychlo odejít a nezbýval dostatek času na přípravu. V půl sedmé vyrazily Kristýniným Fiatem do Vokovic a těsně před sedmou parkovaly na uvedené adrese. Přivítala je potemnělá prvorepubliková vila obehnaná vysokým betonovým plotem a když překonaly vstupní bránu, Karla bázlivě sevřela sestřinu ruku, aby si dodala trochu odvahy. U vchodu do vily se k nim připojil vysoký ramenatý muž v tmavém obleku a odváděl je dlouhou chodbou do útrob bytu. Podpatky sester hlasitě klapaly na mramorové podlaze a po chvíli se ocitly v prostorném, tlumeně osvětleném obývacím pokoji. Muž, který je přivedl, za sebou při odchodu zavřel dveře. Architekt Hoffmann seděl v županu na prostorné pohovce uprostřed místnosti a na nízkém stole před ním stála karafa se zlatavou tekutinou podobná té z jeho kanceláře a několik poloprázdných sklenic. Sytil se pohledem na dvě vysoké tmavovlásky, oblečené v luxusních stříbrných kožiších a speciální pozornost věnoval jejich dlouhým nohám, uvězněných v tmavých kozačkách. Vzduch naplnila podmanivá vůně jejich parfému, kterou dychtivě nasával nosem. "Dobrý večer, dámy," přivítal je a ležérně si přehodil nohu přes nohu. "Vítejte v mém skromném příbytku. Za okamžik už budeme všichni a naše hra může započít." "Jaká hra, kruci?" naježila se v duchu Karla. Něco jí tu nesedělo.
O několik vteřin později vstoupila do obývacího pokoje velkými prosklenými dveřmi vedoucími na terasu trojice mužů, kterou si Kristýna okamžitě přeměřila s kritickým výrazem ve tváři. Vypadali jako lvi salónů, kteří se snažili oživit svou zašlou slávu a místnost naplnila vůně tabákového kouře. Karla doutníky nesnášela a ihned odporem nakrčila nos. Hoffmann k nim otočil hlavu a blaženě se usmál. Pak vstal a významně přešel po místnosti. "Vypadá to, že jsme všichni," řekl a ukázal na trojici mužů. "Představuji Vám, své přátelé a kolegy. Mimochodem i oni spolurozhodují o projektu Vašeho manžela," zamrkal na Kristýnu. "Jste připravena zahrát si s námi malou hru?" Karla už to napětí v sobě nevydržela. "O jaké hře to tu pořád mluvíte?" křikla na Hoffmanna podrážděně. "Vy mlčte!" obořil se na ni. "Vy jste tu jen pro zábavu, naší hlavní atrakcí je Vaše sestra!" Přirozeně, ušklíbla se pro sebe Kristýna. Udělala dva kroky vpřed, nechala si kožich sklouznout z ramen a s úsměvem pozorovala, jak muži začali přešlapovat. Karla ji o chvíli později napodobila, postavila se vedle ní a prohrábla si rukou antracitově černé vlasy s namodralým odstínem. Obě měly na sobě krajkové komplety s podvazkovým pásem a punčoškami, Karla černý a Kristýna perleťově růžový. Hoffmann se vzpamatoval jako první. "Pánové, víte, co máte dělat," pokynul jim a oni se začali chvatně svlékat. "A Vám hezkou zábavu, pane Koukolíčku." Oslovený muž z nich byl nejstarší, měl rozcuchané bílé vlasy, orlí nos a silné brýle. Mohlo mu být už kolem sedmdesáti. A Kristýna se nechápavě podívala na Karlu. Jako vážně? Ale když se k nim muž otočil čelem, otevřela ústa v němém úžasu. Mezi vychrtlými stehny stařičkého architekta Koukolíčka se houpalo něco, na co obě sestry nevěřícně vytřeštily oči. "Stejně se mu nepostaví," sykla Kristýna ke Karle a o několik okamžiků později by svá slova vzala nejraději zpět. Starcův dlouhý žilnatý čurák už se nedočkavě napínal do jejich užaslých tváří. Mezitím se muži přesunuli k sestrám a pak se stalo něco s čím nepočítaly. Dva z nich chytili Kristýnu za zápěstí, dovlekli ji ke stolu uprostřed obývacího pokoje a přitlačili ji na něj břichem. Snažila se jim vytrhnout, ale marně. Hoffmann se nad ní vztyčil, jedním pohybem jí serval z boků luxusní krajková tanga, naslinil si prst a pak jí ho vsunul do kundy, několikrát s ním zarejdil uvnitř a pak ho s labužnickým výrazem ochutnal. Hmm," zamručel spokojeně, "jste vážně rozkošná!" Do místnosti mezitím vstoupil muž v tmavém obleku a v rukou třímal rákosku.
"Toto je trest za to, že mi Váš otec zabránil v rozletu a seberealizaci. Pomstím se mu tedy skrze Vás, jeho krev!" zvolal a uvolnil místo muži ve tmavém obleku. "Bože, to je ale kretén!" pomyslela si v duchu Kristýna a napnula své tělo v posledním vzdoru, ale bezmocně padla břichem zpátky na chladivou desku stolu. "Omlouvám se Vám za tento prehistorický nástroj," zasyčel jí Hoffmann do ucha, "ale pro tuto chvíli nám poslouží dokonale." Otočil se a odešel k pracovnímu stolu vedle dveří na terasu, kde se pohodlně uvelebil v křesle a nalil si do panáka na dva prsty jantarové tekutiny. Tmavý oblek zvedl ruku do výše a pak rychle švihl rákoskou Kristýnu přes půlky. Nevydala ani hlásku a Hoffmann se spokojeně usmál. "Však ty brzy změkneš, ty čubko!" pomyslel si v duchu a vychutnával si chvíli svého triumfu. Architekt Koukolíček jednou rukou uchopil Karlu za zátylek, strkal ji před sebou k pohovce a ona ho nedobrovolně následovala. Druhou rukou ji několikrát surově plácl přes nahé půlky a spokojeně zamručel. Měla kyprou a měkkou prdel a to se mu víc než zamlouvalo. Přikázal jí svléknout se a posadit se na pohovku s rozevřenými stehny, aby se mohl lépe dostat k její kundě. Karla se rychle zbavila spodního prádla, uvelebila se na pohovce a po chvíli už jí do úst zajížděl jeho obří žilnatý čurák. Stařík jí přitom mačkal prsa a cpal jí prsty do kundy, které vzápětí slastně očichával a cucal. Šťáva mladé ženy byla jako květinový nektar, Karla měla voňavou a šťavnatou kundu a on se nemohl dočkat, až si ji vezme. Monotónně jí vrážel čuráka hluboko do úst, Karla tlumeně chrčela a snažila se potlačit nutkání zvracet. Sliny se jí řinuly po bradě na nahá prsa a držela se z posledních sil. Naštěstí už měl stařík dost a poručil jí kleknout si na všechny čtyři a vystrčit na něj zadek. Karla mu poslušně vyhověla, rozkročila se na pohovce, lehla si na lokty a sklonila hlavu. Popadl ji pevně za boky a přirazil jí do kundy tak silně, až vyjekla. Byla jím zaplněná k prasknutí a tvář se jí okamžitě zkřivila bolestí. Architekt Koukolíček svíral v dlaních její visící prsy a ryčel blahem jako přerostlý kanec. Jako ve snách Karla vnímala svištění rákosky, které pravidelně protínalo vzduch. Otočila hlavu ke stolu a uviděla Kristýnu, jak se zatnutými zuby odvážně trpí. Náhle ucítila, jak jí stařík vsunul dva prsty do řitního otvoru a zakousla se do sukna pohovky. "Ne, tohle přece neudělá," pomyslela si. Udělal a poměrně razantně a sotva jí vrazil čuráka do řiti, Karla táhle vykřikla a zalila pohovku pod sebou svou horkou šťávou. Tak silný orgasmus ještě nikdy neměla a roztřásla se po celém těle. O několik okamžiků později k ní stařík rychle přiskočil, strčil jí čuráka do tváře a Karla poslušně zaklonila hlavu a vtáhla ho do úst.
Kristýna zkřivila tvář v bolestné grimase a pevněji stiskla čelisti, přes které jí nechtěně uniklo tlumené zakvílení. Otylé chlupaté monstrum sedící pohodlně za svým pracovním stolem upilo zlatavou tekutinu z nízké hranaté sklenice a vydalo hlasitý hrdelní zvuk, který připomínal prasečí chrochtání. Neuslyší ji křičet, takovou radost mu prostě nedopřeje. Další rána zasvištěla vzduchem a kůže už ji začínala nesnesitelně pálit. A další. Jejich frekvence a intenzita se neustále zvyšovaly. "Už dost!" vyjekla Karla, ale vzápětí byla opět umlčena zrůdně vyvinutým pyjem stařičkého architekta Koukolíčka. Kristýna už to nevydržela a vykřikla bolestí. Utrpení v jejím hlase bylo téměř hmatatelné a po tvářích jí stékaly slzy. Přísahala si, že za tohle Hoffmanna poníží a vezme mu poslední zbytky hrdosti, které mu po setkání s jejím otcem ještě zůstaly. Hned jak se dostane z jeho spárů. "Tak to by stačilo," řekl a pokynul muži v tmavém obleku, aby své dílo dokonal. Rozepnul si poklopec u kalhot a prudce přirazil zezadu Kristýně do kundy. Píchal ji krátkými a tvrdými tahy a ona tlumeně sténala. "Sladká tečka?" pomyslela si a když jí o chvíli později skropil záda dávkou horkého semene, unaveně vydechla. Zbylí dva muži, kteří ji po celou dobu drželi za ruce a za nohy odcházeli se schlíplými čuráky pryč. "To si to svlékání mohli odpustit," uchechtla se pro sebe, "Asi se tak víc cítili jako chlapi." Také architekt Koukolíček konečně došel ke svému vyvrcholení a s řevem zaplnil Karlina ústa. Karla vyplivla dávku jeho řídkého semene na pohovku, otřásla se odporem a vztekle ho od sebe odstrčila až zavrávoral. Když si posbíraly svršky a odcházely ke dveřím do obývacího pokoje, Hoffmann se postavil u stolu a zavolal za nimi: "Nebojte se, slečno Krausová, máte mé slovo, že projekt Vašeho muže bude navržen na hlavní cenu." "Paní Bauerová," zasyčela Kristýna a počastovala ho opovržlivým pohledem.
"Není to tak zlý, Kristy, docela tě šetřil," řekla Karla zamyšleně, když později ošetřovala rudé půlky své sestry na sedačce v jejím bytě. "Stejně mu to nedaruju, prasák!" opáčila Kristýna a sklonila hlavu. "Než se Tom vrátí, budeš v pohodě, uvidíš," konejšila ji Karla, "máš tu přece něco na spáleniny." Kristýna jen mlčky pokývala hlavou a zničeně zabořila hlavu do sedačky. Hoffmann své slovo ale kupodivu dodržel a Tomáš cenu opravdu získal. Kristýna ho ten večer ošukala na kuchyňské lince a řekla mu, že ho miluje a že na něj nikdy v životě nebyla tak pyšná. Ale přesto tu bylo něco, co si ještě potřebovala zařídit. Zavolala Hoffmannovi, že by se mu se sestrou rády odvděčily a domluvila schůzku na následující večer u něj doma.
David Hoffmann tlumeně chrčel přes utažený roubík a očima zmateně těkal po pokoji. Jeho otylé a chlupaté tělo bylo zkrouceno do nepřirozené polohy na prostorné sedačce v jeho obývacím pokoji. Musely mu dát něco do pití, jinak si to nedokázal vysvětlit. Kristýna se opírala o jeho pracovní stůl a s potutelným smíchem ho pozorovala. Na jeho okraji stála baňatá karafa s jantarovou tekutinou. Jak že to říkal? Poslední na světě? Zavlnila se v bocích a pak karafu svrhla na podlahu. Střepy se rozlétly s třesknutím do stran. Hoffmann tlumeně zaječel přes utažený roubík a zaškubal se, ale režný provaz utažený kolem svého zápěstí uvolnit nedokázal. Sestry se nad ním sklonily, Kristýna mu rozhrnula cípy županu a vzápětí obě vyprskly smíchy. To měkké nic mezi jeho stehny si zasloužilo tak maximálně politovat. "Omlouvám se Vám za tento prehistorický nástroj," pošeptala Hoffmannovi do ucha a zapíchla mu rákosku do odulého břicha pokrytého tmavými chlupy, "ale pro tuto chvíli nám poslouží dokonale." Vzápětí se rozpřáhla a švihla vší silou, která v ní v tu chvíli byla.
A jako vždy na tomto místě, pokud se vám povídka líbila, přečtěte si na mém profilu i ostatní příběhy dvojčat Krausových:
Dvojčata na letní brigádě
Dvojčata na letní brigádě - dokončení
Dvojčata na letní brigádě: Matky na tahu
Dvojčata na letní brigádě: Olívie
Dvojčata na letní brigádě: Špindl
Dvojčata na letní brigádě: Bond girl
