Hluboko ve sklepení, v podzemní mučírně, visela ze stropu klec vyrobená přesně, aby těsně svírala postavu člověka. V té kleci, jsem byl bohužel uzamčen já. Klec byla vyrobená velmi kvalitně, takže jsem se v ní skutečně nemohl moc hýbat, ale zároveň v ní bylo možné vydržet dlouhé hodiny bez otlačenin. I kdybych se rozhodl usnout, klec by mě stále pohodlně držela sevřeného ve stoje.
Nebyl jsem ale omezován jen klecí. Moje věznitelky mi nedávaly sebemenší šanci k jakémukoliv pohybu. Měl jsem na sobě černou latexovou svěrací kazajku, která dokonale obepínala mé tělo a svírala mé ruce tak, že se nemohly ani trochu pohnout ani v úzkém prostoru klece. Nohy jsem měl svázané polstrovanými řemeny pevně k sobě. V tak dokonalém znehybnění neexistovala žádná úleva pohybem. Zároveň ale vše bylo vyladěno tak, aby tato pouta byla dostatečně pohodlná tak, že v nich bylo možné vydržet hodiny a možná i dny.
Hlavu mi zcela pokrývala černá vypolstrovaná deprivační kukla, která mi zcela zakrývala oči a uši a dýchat jsem mohl jen ústy zacpanými v masce vbudovaným gumovým roubíkem, skrze který vedla širší trubička na dýchání.
Skrze masku jsem nic neslyšel ani neviděl. Byla to taková terapie tmou, teda až na to, že jsem se k tomu také nemohl ani hnout.
Jinak jsem byl nahý, neměl jsem žádné další oblečení, teda až na elektrický obojek na mém krku a pás cudnosti svírající můj penis. Spoutání tak bylo zcela dokonalé.
Nevím kolik hodin či dní jsem tu už takto visel. Úplně jsem ztratil přehled o čase i o tom, kdy a jak jsem spal. Jídlo a voda mi byla podávána ze speciální kapačky, která byl zavěšena na kleci a vedla mi skrze kanylu přímo do žíly. Vodu jsem vylučoval trubičkou zavedenou skrze pás cudnosti do mé močové trubice. Moč se hromadila v sáčku, který byl rovněž zavěšený na boku klece. Mohl jsem takto uvězněný a znehybněný vydržet hodiny, dny a možná i týdny, ale přitom by se ke mně nedostal žádný smyslový vjem ze světa kolem mě.
Netušil jsem ani, jestli jsou moje věznitelky přítomny v mučírně, kde jsem byl zavěšen, protože přes deprivační kuklu jsem skutečně nic neviděl ani neslyšel.
Většinu času jsem trávil v jakémsi limbu, zvláštním stavu, kdy jsem ani nespal, ale ani plnohodnotně nevnímal. Občas jsem přemýšlel o různých věcech, ale časem jsem už nevěděl o čem přemýšlet, tak jsem jen tak přežíval v tom mučivém stavu nicnedělání.
Najednou se ale stalo něco, co mě neskutečně vylekalo. V útrobách mi začal jemně vibrovat obrovský anální kolík, který mi do análu vsunuly moje věznitelky před mým uvedením do stavu totální smyslové deprivace. Anální kolík mohl být dlouhý kolem třiceti centimetrů a široký asi jako plastová pet láhev. Celou dobu mi roztahoval anál, ale na to jsem byl už po důkladném tréninku z minulých dnů zvyklý, takže to nebolelo. Vnímal jsem jej jen jako takový tupý pocit naplnění uvnitř. Teď když ale začal vibrovat, rozechvěl mi snad všechny vnitřnosti. Zároveň to byl obrovský šok. Předtím jsem neměl dlouhé hodiny žádné vjemy a pak začalo tohle! Vibrace se mi pomalu šířily do každičkého kousku těla.
Netušil jsem, zda byl anální kolík nastaven tak, že bude pravidelně vibrovat, abych měl alespoň nějaký podnět a nezešílel. Nebo v tu chvíli byl venku někdo, kdo na dálku kolík aktivoval, aby si se mnou hrál? Smály se teď instruktorky tomu, jak jsem se nepohodlně vrtěl v těsné kleci? Jakmile jsem si uvědomil, že teď můžu být pozorován a někdo si se mnou může hrát, pocítil jsem, jak se mi v pásu cudnosti vzrušením rozpíná péro a bolestivě tlačí na plastové stěny malého pásu cudnosti. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě něco takového vzrušuje.
Vibrování obřího análního kolíku pomalu zesilovalo a stávalo se nepříjemným. Zároveň mi ale vibrace docela efektivně dráždily prostatu, což byl jediný příjemný pocit mezi jinak nepříjemným vibrováním v mých útrobách.
Najednou jsem pocítil cuknutí, jak se klec na řetězu spouštěla i se mnou dolů. Zaplavil mě pocit úlevy. Že by konečně tohle podivné mučení skončilo?
Ucítil jsem, jak se klec zarazila o zem. Pak už nic. Vibrování v análu pokračovalo. Intenzita už byla šílená.
Jelikož jsem byl kompletně znehybněn, oslepen a ohlušen, neměl jsem žádný jiný podnět, na který bych se mohl soustředit. Byly tu jen vibrace a ty mě začaly přivádět k šílenství.
Silné vibrace ovlivňovaly i prostatu. Už to nebylo tolik příjemné, ale přesto velmi intenzivní. V podbřišku se mi postupně budovalo podivné napětí. Cítil jsem i zvláštní pocit v koulích. Pak začalo cukání. Cítil jsem, jak mi z péra skrze pás cudnosti vytéká obsah mých koulí. Nebylo to ale nic příjemného. Vůbec to nebyl pocit jako bych se udělal, ale divný, křečovitý a skoro bolestivý výtok. Bylo to mnohem horší než dojení přes prostatu bez erekce, které jsem předtím na začátku Kurzu zažil jako odměnu se Sedmou a Šestou.
Po tom, co jsem se díky neustálému vibrování prostaty takhle zvláštně udělal, to vše bylo ještě mnohem bolestivější. Tahle zvláštní ejakulace zcela vyčerpala mé znehybněné tělo. To se úplně třáslo a už nechtělo přijímat další vibrace. Chtělo se mi křičet, ale maska byla i v mých ústech, kudy vedla trubička na dýchání, takže jsem mohl vydávat maximálně sípání. Na to však z venku nikdo nereagoval a vibrování pokračovalo. Mysl mi zaplavilo zoufalství, jaké jsem předtím nezažil. Bylo to o to horší, že jsem se nemohl pohnout, nemohl jsem se bránit ani jsem skrze masku nevěděl, kdo mi to vše dělá.
Přemýšel jsem, zda nezmáčknu pohotovostní tlačítko, které jsem měl na prstu. Už jsem byl celý roztřesený, útroby mě z nekonečných vibrací bolely. Vibroval mi snad i mozek. Chtěly mě tu takhle snad nechat vibrovat hodiny? Věděl jsem, že bych zešílel. Je tohle snad výcvik na otroka? Musí člověk zešílet? Zachvátila mě hrozná panika.
Ze všech sil jsem vzdoroval zmáčknutí nouzového tlačítka. Touha nezklamat Jedenáctou bylo to jediné, co mi pomáhalo překonat prožívané utrpení. Musím to vydržet, nesmím ji zklamat. Ale ať to skončí co nejdřív! Prosím. Tohle jsem si v duchu zoufale opakoval a snažil se nemyslet na úlevu, jíž by přineslo nouzové tlačítko.
Vydržel jsem to snad věčnost. Po tvářích mi stékaly slzy utrpení. Když už jsem bezděky cukal prstem k nouzovému tlačítku vibrování jako zázrakem přestalo.
Šok z pocitu uvolnění se šířil celým mým tělem. Kdyby mě nedržela klec, určitě bych se zhroutil na zem.
Najednou jsem ucítil štípnutí na bradavkách. Někdo mi skrze otvory v latexové svěrací kazajce připevnil na bradavky kolíčky. Kolíčky byly velice jemné, necítil jsem z bradavek téměř žádnou bolest.
Bylo mi jasné, že si se mnou hrají. Po šíleném mučení vibrováním jsem ale byl ochoten přijmout cokoliv, jen aby zase nezapnuly ten proklatý vibrační anální kůl.
Najednou jsem ucítil, jak mi někdo pomalu vytahuje katetr na odvod moči, který jsem měl celou dobu zasunutý v močové trubici. Do močové trubice mi ale hned zavedly nový předmět.
Ucítil jsem chladný dotek kovové tyčinky obalené chladivým lubrikantem, jak se opatrně zasouvá do mé močové trubice. Pravděpodobně šlo o dilatátor, ale překvapilo mě, že s ním nikdo nepohyboval a prostě jej tam jen nechaly. Pak mě cosi vlhkého zastudilo na koulích, cítil jsem, jak se něco přilepilo k hladce oholenému šourku.
Pak na okamžik všechny vjemy přestaly a asi po dvou minutách jsem začal cítit jemné šimrání v bradavkách i v močové trubici a na koulích. A co hůř, anální kolík, který vězel v mých útrobách začal zase jemně vibrovat. Zachvátila mě panická hrůza a začal jsem sebou strachem třást. To ne, jen ne vibrování, přemítal jsem vyděšeně. Začal jsem vydávat vzlyky skrze trubici na dýchání, aby s tím přestaly. Nikoho to ale neobměkčilo.
Intenzita všeho zesilovala. Pochopil jsem, že mi do bradavek, koulí a do močové trubice pouští slabý elektrický proud. Všechna místa začala nepříjemně lechtat a posléze pálit.
Takto se intenzita zvyšovala pomaloučku zhruba několik minut. Jelikož jsem byl jinak zcela odstřižen od jakýchkoliv dalších vjemů, mohla se má mysl soustředit na zesilující, nejprve příjemné brnění, ale postupně přecházející ve velmi nepříjemné pálení. K tomu to vibrování v análu. Myslel jsem, že zešílím.
Trvalo to asi deset minut a pak to přestalo. Těžce jsem oddychoval skrze trubičku, která vedla do deprivační masky a užíval si chvíli klidu.
Nechali mě tam tak nějakou dobu a já přemýšlel, co se bude dít dál. Nevím, kolik uplynulo času, ale ucítil jsem, že do mě zase pouští proud. Tentokrát to trvalo jen minutku. Potom to přestalo a dlouho se nic nedělo.
V klidu jsem pak mohl být i hodiny. Během toho mi někdo vyměnil dilatátor v močové trubici za katetr, kterým opět mohla odtékat moč, která se mezitím nahromadila v mém močovém měchýři. Uplynul nějaký čas. Z vyčerpání jsem usnul neklidným spánkem.
Probudil jsem se a zjistil, že už mi zase zasunuli kovovou elektrodu do močové trubice a pouští proud. Museli to udělat, když jsem spal. Probudila mě totiž až narůstající bolest na bradavkách a ve slabinách. Tentokrát do mě pouštěly větší dávky proudu. Začal jsem sténat. Bolest trvala dlouho a přidaly se i vibrace z análního kolíku. Začal jsem se v masce a svěrací kazajce potit. Zase jsem se pokoušel prosit skrze trubičku na dýchání vzduchu, ale ven přes gumový roubík vycházely jen zoufalé vzdechy.
Po několika nesnesitelných minutách vrtění se v nepříjemné bolesti vše ustalo a několik hodin se nedělo vůbec nic.
Fáze klidu a fáze mučení elektrickým proudem se střídaly. Bylo to velmi nepravidelné, nikdy jsem nedokázal odhadnout, kdy to zase příjde a v jaké intenzitě. Někdy mě v klidu nechaly i několik hodin, někdy jen pár minut. Dopředu jsem nikdy nevěděl, jak bude fáze silná. Někdy byly jemné a někdy velmi silné. Někdy přišla i fáze s agresivním vibrováním v análu, které tak dráždilo prostatu, že jsem se neubránil a skrze klícku se několikrát bez orgasmu bolestivě udělal. Mé mučitelky mě to dělaly velmi často, co to šlo, asi aby mě vyčerpaly. Nebylo na tom vůbec nic vzrušujícího, pouze bolest a zvláštní pocit zneužití a vyčerpání doprovázený šíleným vypětím mysli, která si přála ať to skončí a skuhráním přes masku, ať se mnou slitují. Nikdy se neslitovaly.
Takto muselo uběhnout několik dnů.
Mnohokrát mě napadlo zmáčknout nouzové tlačítko. Několikrát už jsem skutečně myslel, že to nesnesu. Ale pokaždé jsem si vzpomněl na tvář Jedenácté a bylo mi jasné, že ji nesmím zklamat. S tou myšlenkou jsem vydržel i ty nejhorší fáze.
Došlo mi, že se mě snaží zlomit, abych to zmáčkl. Abych řekl, že v Kurzu končím. Došlo mi, že testují, co jsem pro svou Paní schopen vytrpět. Bylo mi jasné, proč mě varovaly, že v této fázi Kurzu tolik lidí končí. Já bych asi taky skončil, kdybych neměl jako instruktorku Jedenáctou. Věděl jsem, že jí chci dokázat, že to zvládnu. Věděl jsem, že bude potěšená a bude mě hladit po vlasech. Po tom jsem toužil, chtěl jsem její uznání.
Během hodin a hodin smyslové deprivace střídané s mučením spočívajícím ve smyslovém přehlcení mi došlo, že jsem si k Jedenácté vytvořil zvláštní pouto. Pouto, které překonávalo jen obyčejné pouto mezi novicem a instruktorkou.
I u ní jsem si všímal, že jí moc záleželo, aby se můj výcvik podařil. Někdy mi přišla tak emotivní. Když mě chválila, cítil jsem z ní skutečnou vřelost. Nebo jsem si to jen představoval? Možná to bylo jenom její ctižádostivostí a touhou nedopustit svoje selhání v roli instruktorky? Možná to hrála, aby mě lépe motivovala?
Nevím kolik už uplynulo dní, ale má mysl si zvykla na neustálou nejistotu mezi jednotlivým fázemi mučení a klidu. Přišlo jakési smíření, že můj osud není v mých rukou a odhodlání vydržet.
Tělo bolelo z neustálé fixace v jedné pozici, ale na to jsem si také začal zvykat. Stejně tak jsem si zvykl i na neustálý pocit hladu a žízně, který tu byl i přes to, že jsem potřebnou výživu dostával kapačkou do žíly.
Spánek se zvláštně střídal, nevěděl jsem kolik hodin spím. Někdy mě ze spaní vytrhla bolest z do slabin pouštěné elektřiny a někdy prudké vibrace v análu.
Když mučení nekončilo, zmocňovala se mě beznaděj, kdy už to skončí. Napadlo mě, zda mě tu nebudou držet celý měsíc. Netušil jsem, zda uplynuly tři dny nebo tři týdny. Nakonec mě psychicky vyčerpávalo právě to, že jsem ztratil pojem o čase a nebyl si vůbec jistý, kdy tohle skončí. A zda to někdy vůbec skončí? Nouzové tlačítko jsem se ale zmáčknout neodvážil i když jsem o tom přemýšlel hodně a pořád.
Nakonec jsem jen rezignovaně trpěl. Možná jsem se i trochu smířil s tím, že to nikdy neskončí. Přišlo mi, že už jsem možná zešílel a rezignace byla projevem tohoto šílenství. Ale nebylo právě šílenství znakem správného otroka, který si nechal líbit všechno? Stával jsem se už tím, kým jsem měl být? Byla tohle ta proměna, jíž Kurz sliboval?
Pak přišel okamžik, kdy do mě pouštěly extra silný proud, jako nikdy předtím. Koule jsem měl v jednom ohni a bradavky už jsem ani necítil. Intenzita se zvyšovala. Kdybych nebyl tak pevně uzavřen v kleci, strašně bych sebou házel a kdybych neměl zacpanou pusu deprivační maskou, zplna hrdla bych křičel. Pak to přestalo. Přemýšlel jsem jak dlouho potrvá, než přijde další fáze mučení? Budou zvyšovat intenzitu donekonečna? Dostanu se odsud vůbec?
Náhle jsem ucítil, jak mi někdo vyndává kanylu z kapačky, kterou jsem byl celou dobu vyživován, z žíly. Z močové trubice mi někdo vysunul katetr na odvod moči. Pak se klec otevřela a já pocítil tažení, jak mě někdo vytahuje z klece za obojek. Jelikož jsem dny nebyl zvyklý chodit, jakmile jsem se dostal z klece, zhroutil jsem se na podlahu. Těžce jsem oddechoval, moc se mi ulevilo, že to už skončilo.
Ucítil jsem, jak mi někdo zezadu odepíná deprivační masku. Mé oči zalilo oslepující světlo.
Ležel jsem ve svěrací kazajce na podlaze. Pocit úlevy a veškeré emoce, které se ve mně po propuštění z klece probudily, byly tak silné, že jsem se nahlas rozplakal. Vůbec jsem nevnímal, co se kolem mě děje.
Cítil jsem, jak mě někdo hladí po hlavě a slyšel jsem hlas Jedenácté: „To bude dobré. Jsi moc šikovný chlapec, Martine. Moc jsi mě potěšil, že jsi všechno vydržel,“ chlácholila mě vřelým hlasem.
Já byl jen roztřesený uzlíček nervů, který se klepal na podlaze.
Pak mě poručila si stoupnout. Bylo to nemírně těžké, neboť mé tělo po všech těch dnech nebylo zvyklé stát o své vůli. S vypětím všech sil jsem se pomalu a opatrně postavil.
Jedenáctá, oblečená v černém catsuitu, se vynořila ze záplavy světla a nečekaně mě objala. Zatímco jsem se tisknul k jejím voňavým kaštanovým vlasům, šeptala mi hrdě do ucha: „Já věděla, že to v sobě máš. Jsi moc šikovný, že jsi to dokázal. Bude z tebe skvělý otrůček, pokud mi dovolíš ještě zničit poslední zbytky toho tvého otravného ega.“
Cítil jsem nepopsatelnou radost a hrdost, že jsem vše vytrpěl a potěšil svou instruktorku. Ať mělo přijít cokoliv, věděl jsem, že pod jejím vedením to nějak zvládnu. V tu chvíli mě ale napadlo, že Kurz jednou skončí, a pak se naše cesty rozejdou. Budu schopný najít takovou Paní, jako byla Jedenáctá? Otřepal jsem se. Přestal jsem nad tím raději přemýšlet a užíval si přítomný okamžik.
KONEC
[prvních 8 dílů série BDSM Kurz pro submisivní muže – v povídkách]
Upozornění: Praktiky popsaně v tomto příběhu jsou z velké části výmyslem autora a BDSM fikcí. Autor nemá s takovými praktikami zkušenost a zřejmě ani nejsou reálné, nebo v realitě nemusí vůbec fungovat tak, jak je popsáno v příběhu a mohou být velmi nebezpečné! Vše je vymyšleno pro účely fiktivního vyprávění. V žádném případě neberte nic, co je v textu uvedeno, jako návod! Hrozí poškození zdraví, trvalé následky, smrt.
