Lenivá spolužačka 1

Byl to můj první rok na VŠ. Na předmět management a řízení lidských zdrojů jsme měly ve dvojici vypracovat prezentaci. Do dvojic jsme byly řazeni náhodně.
Naštěstí.
Neuvěříte tomu, „padla na mě“ dívka, která se mi z celé třídy líbila snad nejvíce. - Tak akorát štíhlá postava, nižší vzrůst, dlouhé hnědé vlasy ovázané do culíku, výrazné rty. Do toho ještě ty výrazné řasy... Pokud jde o ženské rysy, poprsí nebylo nijak výrazné, zato pozadí jednoznačně ano. Měla také trošku silnější stehna, ale to mi nevadilo.
Stále nosila těsné modré džíny, takže její partie vynikly ještě více. Občas se mi zdálo, že svůj zadek snad schválně vystavuje na obdiv, například když si neustále sedala do přední lavice a několikrát za hodinu se zvedla, předklonila se ke své kabelce a z ní vytáhla nějakou skoro zbytečnost, třeba druhou propisku.
Také její horní část oblečení byla skoro provokativní... Na první pohled nenápadná modrá blůza ve studentském stylu, nicméně výstřih odhaloval více než „je zdrávo“ - zejména když chyběla podprsenka - a spodní dva knoflíky byly zpravidla vždy volné.
...
Není divu, že když jsem se dozvěděl o naší spolupráci, na chvíli se mi zastavilo srdce. Podíval jsem se na ní zrovna ve chvíli, kdy mi věnovala široký úsměv a jakýsi tajemný pohled.

Hned po hodině jsme se sešli před třídou.
"Ahoj, tak jak si tu práci rozdělíme? Ty první kapitolu a já druhou... Nebo...“
Chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě. Tím stylem, že mi přiložila prst na ústa!
Začervenal jsem se. Co když nás právě teď někdo pozoruje.
Přiblížila se ke mě ještě o krok. Nevěřil jsem vlastním očím a nevěděl co dělat. Vždyť se už skoro vzájemně dotýkáme... Naplno jsem ucítil její parfém. Nádhera. Byl jsem naprosto okouzlen.
“Promiň, mě se tu špatně soustředí, nevyřešíme to na mém bytě?"
Je to snad sen?
Nevěděl jsem, každopádně jsem jen pokýval hlavou a nechal se vést...
Cesta proběhla ve zvláštním tichu. Až děsivě tajemném. Nevěděl jsem co říci... A hlavně, nevěděl jsem, co bude následovat.
Stále jsem se držel o krok za ní, a ona mi najednou popadla ruku a řekla "už tam skoro budem, neboj " a usmála se.
Opravdu se právě držím za ruce s dívkou, která byla tak častým předmětem mých sexuálních představ?
Jsme uvnitř. Její byt nevypadá zrovna luxusně, ale je vidět, že se snaží prostor maximálně zútulnit. A všude naprostá čistota.
"Nebudeš chtít čaj či kávu?"
Další úsměv
"Tak jestli mohu poprosit čaj"
Další úsměv, otočila se a předklonila se do nejspodnějšího šuplíku v kuchyni.
Od kdy se čaj skladuje na takto podivném místě? Každopádně díky čaji nyní vyniklo její pozadí v takové kráse, že jsem sotva popadal dech.
"Prosím, nepůjdeš mi pomoci?" Řekla
"Ja... Jasně... Samozřejmě... J... Jak?" Koktal jsem
Otočila se ke mně a položila ruku na rameno. Jak obtížné se jí nedívat do výstřihu... Ani na ty výrazné červené rty (které by si zasloužily takový polibek... Jak asi musí chutnat její jazýček?).. Dívej se do očí!
Zčervenal jsem ještě více. Bylo vidět, jak se tím baví.
"Moc se omlouvám, ale já jsem tu nedávno uklízela a cukřenku jsem nechala tam nahoře na skříni. Dosáhnu tam, ale všechny židle tu jsou vratké. Mohl bys mě jistit? Nebo mám já jistit tebe?"
Ona se mnou vážně flirtuje!
Těžká volba... Hm...
"Promiň, já se bojím výšek. Asi bude lepší, když tam vylezeš ty.“
Naklonila ke mně hlavu, až jsem si myslel, že se naše rty dotknou. Pohladila mě po vlasech.
“Dobře, žádný problém".
Stoupla si na židli a bylo znát jak hraje, že ztrácí rovnováhu.
“Áaaaa... No tak, musím mě držet pořádně. A ne za nohy, výš."
Sama mi ruce nastavila přesně na její boky. Co když mi jen připadá, že flirtuje? Co když nemá žádné "postranní úmysly"?
Bohužel/bohudík za okamžik již drží v ruce cukřenku a slézá.
"Děkuji za pomoc."
'Není zač" usměju se rozpačitě.
"Zasloužíš si odměnu" usměje se na oplátku.
Zastaví se mi srdce. Co asi myslí tou odměnou?
"Víš to?" Ona snad naschvál zvyšuje napětí...
Přikloní se k mému uchu a zašeptá: "co bys rád?"
"Já... No..."
"Já vím co - citrón!"
"Černý čaj bez citrónu? To by přeci nešlo." Je vidět jak ji to úplně nesmírně baví.
"Ach ne, citronka je prázdná. Náhradní lahvičku mám ve své ložnici."
Pomalu mě pohladí vlasy a říká: "potřebovala bych opět pomoci"
"Ano... Jak?" Bože já se nemohu dočkat, to je hrozný, musím se ovládat.
"Občas chodím hlídat děti, mám to jako přivýdělek. A ta citronka mi určitě spadla do krabice s hračkami. Pomůžeš mi ji najít?"
Nebylo potřeba slova. Za moment jsme se už oba rukama hrabali v jedné malé, zato hluboké krabici. Oba jsme postupovali pomalu, abychom si užili doteky našich rukou.
"Mám ji!"
Co? Nevěřícně koukám. Vždyť je to nějaká krabička, ne láhev na citron.
Všimne si mého výrazu a dá mi najevo, abych ji následoval. Do postele. A tu krabičku si vzala s sebou.
"Prosím, lehni si"
"Do... Do... Tvé postele?"
"Ano. Prosím."
Poslechnu ji a najednou si trochu připadám jako její otrok, nevím proč.
"Víš, mě se ta prezentace vůbec nechce zpracovávat." Pohrává si s prsty, pochodujíc u postele .
Skloní se ke mě, takže opět vyniknou její ňadra, ač malá..
"Tobě ano?"
Zakroutim hlavou.
"Dostala jsem proto nápad. Pokud se ti ale nebude líbit, můžeš kdykoli odejít."
Napjatě poslouchám.
"Myslím, že oba potřebujeme získat hodně pozitivních pocitů, abychom pak dokázali čelit negativním pocitům spojeným s děláním té práce."
Prstem mi přejede po rtech.
"Dává ti to smysl?" Usměje se.
"A... Ano... Da... Dává..." Vím k čemu se schyluje.
Náhle si prstík strčí do úst a tím mokrým prstem mi znovu přejede rty.
Neudržím se, nadzvednu hlavu, chňapnu pusou po jejím mokrém prstu a krátce ho ocucám. Vzdálený polibek.
Usměje se od ucha k uchu.
"Budu to považovat za souhlas s mým nápadem."