Nedělní mše

Je neděle ráno kdesi u hranic se Slovenskem a čas jít na mši. Pan K si chce hrát na spořádaného občana. Sedíme v zadní lavici zpola zaplněného kostela a posloucháme kázání kněze. Jako většina vesnických kostelů i tento chátrá. Divím se, že pod náporem našich hříchů nespadne rovnou na nás. Vždyť do kostela vstoupil sám ďábel. Jeho ruka tu a tam skončí na mém stehně a putuje nenechavě až k mému klínu. Nesouhlasným pohledem ho brzdím. Nakonec jeho ruku musím chytit a pevně jí sevřít mezi stehny, aby neprováděla další hříšné věci. Trošku mu u toho cuká v koutcích. Baví se.

Tiše se ptám, proč ten kostel ještě nespadl nebo my dva nehoříme, když jsme spáchali snad všechny smrtelné hříchy? „Možná protože si každý hřích umíme obhájit? Možná protože umíme naše hříchy odčinit? Podívej se na sebe. Jsi jak anděl. Pomáháš a pečuješ o druhé dnem i nocí, na úkor vlastního života a zdraví. Jen málokdo by uvěřil, že pod tou maskou spořádané stydlivé tiché ženy je taková hříšnice. A já jsem jen malé zlo, sloužící vyššímu dobru. Nelituji svých činů a rozhodnutí. Tyhle svatostánky hostily i větší vrahouny, násilníky a zrůdy. A nespadly. A psst,“ utne debatu když se po nás otáčí ti dobří křesťané. "Myšlení hodno křižáka," rejpnu si ještě. Z pohledu pana K jasně vidím varování. Ví naprosto přesně jak to myslím. Překračuji mez a dostanu to vyžrat jestli nepřestanu.

S tichou omluvou se přisunu k němu blíž. Je mi chladno z toho dlouhého sezení. Babičky a dědečkové se sice tváří při zírání do zpěvníků, že mají tak desítky dioptrie, ale co dělají naše ruce pod lavicemi vidí i na vzdálenost několika metrů z protějších lavic. Neuvěřitelné. Je to dlouhé. Rychle a ráda jsem zapomněla, jak je to nudné. Ale vše má svůj konec. Trvá celou věčnost než se tetky a strejcové vyšourají ven, pokecají s knězi a vyřídí co potřebují.

Pan K toho využívá, aby mi udělal exkurzi a mohl mě zas oslnit svými znalostmi domácího písečku. Veškeré jeho galantní chování končí v patře u už opuštěných varhan. „Už víc jak dvě hodiny chci znesvětit tenhle chrám. Málem jsem tam dole pukl z toho jak mě dráždíš,“ pochlubí se a nedá mi šanci vzdorovat. Přirazí mě k betonovému sloupu a za horlivých polibků leze pod můj kabát, aby se jeho studené ruce mohly setkat s mými teplými ňadry. Mám obavy, že někdo přijde a bude z toho ostuda. Vyslovím to nahlas. „ Hmm, tak to abych tě hodně rychle protáhl. Doufám, že jsi pořádně nadržená,“ vrní mi do ucha, zatímco se krade rovnou do mých kalhotek. Miluju dotek studené, když jsem rozpálená. Nařídí mi otočit a dělat co umím nejlépe a sice držet a nevydat ani hlásku. To se lehko řekne, když mě ještě schválně dráždí na střídačku prsty a pak žaludem. Naštěstí mi zakryje ústa, když začne víc přirážet. Stejně se prozrazuje sám. To pleskání koulí se nedá přeslechnout. Ach ta akustika. Ale stihneme to než ministrant dorazí do prostor varhan zjišťovat co se tu děje. Myslím, že z našich výrazů o tom není pochyb. Těžko říct jestli jsem v obličeji víc rudá já nebo ten neposkvrněný hoch. K je přesvědčen, že neřekne ani hlásku když slézáme schodiště dolů a vyjdeme ven na hřbitov. „Vidíš, říkal jsem, že si tě tu vezmu,“ připomíná mi jednu z našich mnoha debat, kterou mi málem způsobil infarkt. Naštěstí není vzít si jako vzít si.

Mám ráda hřbitovy za normální denní doby. Je v nich povětšinou takový zvláštní klid a některé náhrobky jsou krásné sochařské umění, na jiných se znatelně podepsal zub času. Jinde už si břečťan bere, co mu stojí v cestě. Dnes je tu mnoho lidí. K mi ale ukáže místo odpočinku jeho rodičů. Jaká čest. Moc se tam ale nezdržíme. Zatáhne mě k jedné z hrobek. Je opatřená zámkem a mě nepřekvapuje že od ní má klíč. Uvnitř té temné malé kamenné místnosti jsou náhrobky i další urny. A taky lampy. K zapálí všechny svíčky a zavře za námi. Necítím se dobře. On z toho má trošku samozřejmě radost. Chvíli mi trvá než se uklidním a dokážu vnímat to, co vidím. Rodinná hrobka. To, co bylo venku, bylo jen na oko. Se zaujetím studuji jména a letopočty. A objevuji nejtemnější historii jeho rodiny. Pan K mi má ještě hodně co vyprávět. Ten zvrhlík tu ale není kvůli hodinám dějepisu.

Zas se po mně sápe. „Hej, ti chudáci se budou otáčet v hrobech, pardon urnách,“ vymlouvám se na klid jeho předků. „Oni taky šukali a určitě ne jen doma pod peřinou. Buď vděčná, právě tě oficiálně představuji se vším všudy své rodině. Otci, dědovi, pradědovi by ses líbila. Jen by ti okamžitě zavřeli ty tvoje drzé rty a přistřihli křidélka, andílku. Byla bys poslušnou hospodyňkou, manželkou, matkou a pěkným doplňkem. Žádná moderní emancipace a feministické myšlenky,“ dobírá si mě tiše, zatímco mě tiskne tělem ke kamennému náhrobku a prsty hladí mé tváře, rty a přes krk klouže do výstřihu jak uvolnil knoflíky kabátu. Chci odporovat tomu závěru, ale jeho jazyk mi v tom zabrání a zaměstná hezky ten můj.

Vysadí mě na jeden z náhrobků. V duchu se za to tomu rodinnému příslušníkovi omlouvám. Asi bych se měla spíš modlit za zdraví svého močového měchýře z toho studeného kamene. Musím z něj dolů a zkazit mu jeho záměr mě tak ošukat. Nakážu mu ať si tam sedne on a já nemusím klečet na té tvrdé zemi. Kupodivu poslechne. Občas už si můžu taky poroučet. Vytáhnu králíka z klobouku, teda jeho ptáka z kalhot a dobu se jazykem jen mazlím s jeho žaludem zatímco rukou hladím zbytek jeho chlouby, nehty s různou intenzitou přejíždím i po koulích a braním mu v přirážení. On mi při tom sbírá vlasy, aby nepřekážely. Je to fajn, ale připomíná mi, že na takové hraní není čas ani pohodlí. Takže mi za chvilku mé lízátko sebere, otočí mě čelem k náhrobku, stáhne kalhoty, kalhotky a už mi ho tam cpe. Prsty zarývám do tvrdého kamene s každým jeho přírazem a snažím se být jako myška.Výjimečně to zvládne docela rychle. Zima je zima. „Rodinné seznámení bychom tedy měli za sebou,“ utrousí posměšně když vylézáme z hrobky. Babča, co stojí před tou zneuctěnou svatyní, má smrt na jazyku. Asi jsme byli hluční. „Kurňa, já si snad dneska venku nikde v klidu nezašukám,“ prohlásí když zámek zaklapne a procházíme kolem ní.