Sakura

wa watashinojinsei no mokutekides . . . Nebo-li třešňový květ smyslem mého života.

Psal se rok 1945, když jsem s klukama na USS Missouri dorazil ke břehům Honšú. Konkrétně do Atsugi, kde se tenkrát budovala letecká základna. Bylo po válce. Země byla zbídačená a lidé neměli jídlo pro sebe, natož aby živili statisíce našich. Čas tak nějak plynul a dělalo se to, co bylo třeba.

Bylo ranné jaro na ostrově rok 1946. Japonsko bylo v očekávání bolestivých změn v podobě připravované nové ústavy, která z císařství měla udělat zemi s parlamentním systémem vlády. V lidech ale pořád zůstávala mentalita éry skončené naším vítězstvím. K tomu se připravoval proces s válečnými zločinci a už teď se vědělo, že budou souzeny krom vysoce postavených mužů Japonska i statisíce občanů.

Ten den si pamatuji jako dnes. Byl svátek Hanami, což je svátek kvetoucích třešní. V té době jsem byl v Tokiu a měl jsem několik dní volna. Pár přátel jelo na tento svátek navštívit kdysi hodně dávno bývalé hlavní město Kamakura plného starých chrámů a ulic lemovaných alejemi sakur. Jel jsem s nimi. Bylo nás tam víc v uniformě, přesto jsem se tam mezi těmi krásnými ženami v kimonech cítil nepatřičně. Jejich distingované chování, ladné pohyby, jemné křivky rudých rtů, havraní vlasy vyčesané na temeno hlavy. . . a já ve vycházkové uniformě námořnictva. Připadal jsem si jako slon v porcelánu.

Bloumal jsem ulicemi, parky . . . u stánkového prodejce si dal matchu a usadil se s ní na lavičku poblíž. Sledoval jsem okolo proudící dav, když můj zrak upoutalo cosi v dálce. Na ochozu starší, z části poničené svatyně přecházela žena s kaštanovými vlasy ve světle růžovém kimonu. Viděl jsem její tvář jen z profilu. Její rysy prozrazovaly, že není Japonka. Splývala s davem a přesto z něj vybočovala. Bavila se tam s mužem ve vycházkovém obleku, s kloboukem a vycházkovou holí. Přísahal bych, že když se zvedl vítr a roztančil spadané lístky okvětí sakur, tak jsem cítil její vůni. Zvedla levou ruku a dotkla se šíje, pak se otočila mým směrem. Její pohled říkal "Vím, že se díváš." a já si připadal jako školák nachytaný učitelem za školou. Usmála se. Bylo to jako když se dotkne slunce.

Seděl jsem a sledoval ji. Po chvíli z ochozu zmizela ona i její doprovod. Sledoval jsem vchod do svatyně, jestli ji neuvidím vycházet, ale v davu lidí korzujícím po chodníku mezi stromy bych ji viděl leda kdyby jela na slonovi. Slunce pro mě v tu chvíli zašlo za mračna. Vrátil jsem se ke stánkovému prodejci a koupil si ještě jeden pohárek matchi. Když jsem si pohárek přebíral, uslyšel jsem za sebou ženský hlas, který v japonštině něco pronesl, prodejce se uklonil a vzal do ruky pohárek, který začal plnit z jiné konvičky. Otočil jsem se a v nakročeném kroku jsem zamrzl. Stála tam. Sotva šest stop za mnou. V tom růžovém kimonu.

Zeptala se britskou angličtinou, jestli si se mnou může vypít čaj. Jen jsem pokývl hlavou. Posadili jsme se pod jednu starou sakuru poblíž stánku a zapředli řeč. Kdo jsem já a co tu dělám. Ani nevím už co přesně jsem jí tenkrát řekl. Zato její slova si pamatuji dodnes. Byla učitelkou angličtiny a překladatelkou pro potřeby armády. Pochází z východního pobřeží Velké Británie, ale její otec (ten muž s vycházkovou holí) do Tokia odcestoval jako lékař, aby nabídl své služby a pomohl místním lékařům léčit místní po ukončení války.

Mluvili jsme spolu snad hodinu. Ten čas plynul rychleji, než voda v řece. Toužil jsem ji vidět znovu. Domluvili jsme se, že se za dva dny potkáme už v Tokiu v parku Ueno. Nebylo to jednou, ale mnohokrát, co jsme se tam potkali. Dny plynuly. Můj čas na japonských ostrovech se blížil ke konci. Když jsem se dozvěděl datum mého odplutí, byl jsem překvapen, že je to už za deset dní. Měla mi zároveň po tyto dny začít dovolenka. Mluvili jsme spolu o tomto dni, takže jsem ji obeznámil, že čas nadešel. Naklonila se blíž a políbila mě. Polibek. První. Jemný jako její rty. Vzala mě za ruku, zvedla se a vedla mě z parku pryč. Chtěl jsem se jí zeptat, kam to jdeme, ale v jejím chování byla cítit jakási bezodkladnost a rozhodnost. Po několika minutách jsme prošli brankou u menší vily se zahradou a altánem. Podivil jsem se, kam to jdeme, ale její mlčení bylo mou odpovědí. Otevřela dveře a vedla mě po schodech. Za okamžik jsem stál v minimalisticky zařízené ložnici se vstupem na ochoz lemující celou zadní zeď domu směrem do zahrady.

Klekla si přede mě, v rukou držíc vyřezávanou dřevěnou skříňku. Klopila u toho oči, až jsem na okamžik měl pocit, že tu sedí překrásná gejša. Otevřel jsem dvířka nejen skříňky, ale i její duše, což mi došlo ve chvíli, kdy mé oči poznaly hedvábné, dlouhé šály určené pro bondáž. Pochopil jsem beze slov. Ve tvářích jí drobný nach prozradil. Překonala onen strach a nejistotu. Svěřila se s důvěrou muži, kterého znala a přesto pro ni byl cizincem.

Rozvázal jsem její kimono. Svlékajíc její tělo jsem cítil napětí ve svém těle. Ona pomohla svléknout mě. S její nahou kůži dotýkající se mého již též svlečeného těla, jsem se seznamoval poprvé. Bělostný nádech, vonící po růžové vodě, drobné chloupky na zátylku, sotva viditelné pihy v kůži na ramenou. . . Seděla přede mnou nahá, chvějící se a mlčící. Krásná jako ta sakura, pod kterou jsme prve seděli. Obmotával jsem její předloktí a opatrně volil uzly, které použiju, abych jí neublížil. Klopila u toho zrak. Jen její dech naznačoval, že se chvěje i uvnitř. Nevěděl jsem, jestli mohu pokračovat a tak jsem se zeptal zda-li mohu. "Možná je to naposledy, kdy ti můžu patřit, pak tedy celá." a při posledních slovech pozvedla zrak, aby mi pohlédla přímo do očí. Cítil jsem touhu se jí zmocnit. Byla tak křehká a přesto její pružné tělo skýtalo pohled, kterého jsem se nemohl nabažit. Obmotal jsem tedy i další části těla, až byla zcela znehybněná. Krásná ve své nevinnosti. Ležela přede mnou nahá, svázaná, se stehny od sebe tak, že jsem viděl její zcela obnažený klín. Téměř jsem se neodvážil podívat. Musela mi číst myšlenky, protože jen tiše zašeptala "Nenechávej mě už čekat." a já ani už čekat nedokázal. Viděla to. Viděla, že jsem připravený si ji vzít. Pobídla jen můj ostych a respekt k její kráse, abych našel odhodlání. Vstoupil jsem do ní. Její chvění se rozlévalo i uvnitř ní. Horko a mokro jejího klína mě pohltilo do spojení, kdy jsem se chtěl svléknout ze svého těla a ponořit se oproštěn od světských věcí do její nejčistší podstaty. Miloval jsem ji v ten den jako jedinečnou ženu, mou femme fatale na zbytek života.

Čas ale neúprosně utíkal a i když jsem věřil, že dokáži plavat proti proudu řeky, strhlo mě to. Voda mě odnesla zpět za oceán. Zůstal jsem dál ve službách armády. Koupil dům na předměstí New Yorku a každé jaro chodil do botanické zahrady vzpomínat pod koruny sakur. Časem se oženil a jako když jazyk naráží na vyražený zub, jsem někde vzadu v hlavě myslel na slib, který jsem ji dal, že se vrátím. Nevrátil jsem se. A rok na to přestal slavit Hanami.

Byl rok 1975. Opět kvetly sakury. Já se rozvedl, přestěhoval na Manhattan a obnovil svůj jarní zvyk. Šel jsem po Cherry hill a sledoval několik žen a mužů, jak opodál vysazují nové třešně. Můj pohled zaujala jedna silueta. Silueta ženy v bílých šatech s drobnými růžovými kvítky vyšitými do látky. Sledoval jsem ji jako bych ztratil dech. Ten pohled se dotkl mé duše. Mé kroky znejistěly. Byla to snad opravdu ona?