Stojím u okna a dívám se ven. Na dlažbu pod oknem. Na omítku protějšího domu. Modré nebe nad jeho střechou. Utíkám v myšlenkách přes její hřeben. Do další ulice. Do další čtvrti. Vnímám ten okolní klid líného rána. Zastavím se u břehu Elbe. U starého kamenného mostu. Pod rozkvetlou třešní, kde mě líbáš. Jsem šťastná. Směju se, protože mě děláš šťastnou. Tvá dlaň drží tu mou. Vím, že je to jen teď. Jen dnes. Jen tady. Cítím vůni trávy, hyacintů, rozkvétajících třešní. . . Od řeky fouká studený vítr, který jako by tančil sólo se slunečními paprsky. Kostel, palác, muzeum . . . operní árie v mých uších. . . dlažební kostky, nízko letící holubi, poledne odbíjející zvony. . . Mé srdce utíká do všech směrů. Na nábřeží Altstadtu, kde se procházíme. Na ochoz hradeb, kde se s výhledem na řeku choulím do tvé náruče. Mé nitro volá, ať mě zase líbáš. Má duše se touží dotknout tvých myšlenek.
Má touha se vrací do pokoje 113. Smaragdová nebesa nad postelí, kde jsem ti patřila. Kde má duše vyletěla z těla, opouštějíc přízemní tělesnost. Odnášejíc mě do ráje. Jen na okamžik, abych mohla kráčet po hvězdách, obklopit se jejich září. Na okamžik, kdy jsem spala na tvém rameni s pocitem bezpečí. Nahá, se slzami v očích. Možná štěstí, určitě strach. Z čeho? Z rána. . . Jak bolestný byl pád dolů na zem. Jak krutý byl návrat do okna s výhledem na hřeben střechy. . . Pád do chladné noční tmy. Vzal jsi mou ruku a uchopil mé srdce. Dnes. Tady a teď. Vím, že nejsem tou dokonalou. Možná jsem byla tou, kterou jsi chtěl. Na okamžik. Snad. Otáčím se od okna a mlčky se na tebe dívám, jak po kůži tvého těla stéká voda. Vidím tvá ramena, tvé paže, tvůj zadek, stehna . . . vidím každý kousek tebe v celé nahosti. Jsi krásný. Jsi krásný tady, když jsi zamyšlený a myšlenkami pryč. Jsi krásný, když jsi myšlenkami se mnou. Když se usmíváš. Když mi dáváš svůj čas. . . Jsem ho vůbec hodna? Ptám se pokaždé. Přemýšlím. Mé srdce padá dolů. Sevřené v rychlosti pádu dolů do racionality.
Je ráno. Fouká silný vítr a v dálce jsou vidět těžká mračna na vrcholcích hřebenů hor. Pokoj 113 je zamčený. A od břehů Labe jde zima.
