Čtení ve vlaku

Návrat ze služební cesty je vždycky tak trochu zvláštní. Něco smysluplného končí a doma nikdo a nic nečeká, jen prázdnota.
Nádraží, které nejlepší časy zažilo nejspíš za tuhé normalizace, bylo špinavé, a stejně omšelý přijel i vlak. Cestou tam jsem jel krásných rychlíkem, nazpátek jsem se kodrcal vagonem, který tolik připomínal dávno přešlé doby.
Posadil jsem se do kupé - z té díry nikdo jiný moc nejel - a posadil se k okénku. Trať vedla kolem řeky a nabízela fakt romantický výhled.
Stmívalo se a tak mi zbývalo posledních pár minut, jak si ho užít.
"Máte tu volno?" zazněl hlas ode dveří.
Než jsem stihnul zvednout oči, tak jsem přikývl. Holt vždycky slušňák.
Ale jakmile jsem oči zvedl, nedokázal jsem je odtrhnout. Ta holka v sobě měla něco ohromujícího. Nebyla nijak zvlášť hezká, ale v očích měla jiskru a v jejím nesmělém úsměvu se skrývalo něco, co jsem toužil poznat. Korunu tomu všemu dodávaly zrzavé vlasy. Sice nejspíš obarvené, ale i tak se to počítá.
Sedla si na sedačku co nejdál ode mě, jak už to bývá, a já se znovu pohroužil do sledování krajiny, i když jsem se tentokrát musel fakt přemáhat. Ale nejsem přece hovado.
No, možná trochu.
Jak se blížil večer a v kupéčku se svítilo, stále zřetelněji jsem viděl odraz ve skle.
Černá sukně pod kolena, zelená mikina. Nohy měla pěkně tvarované. Celá byla dost pěkně tvarovaná.
A ten úsměv...
Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného. Všiml jsem si, že několikrát zvedla pohled od knížky. Dívala se na mě?
Proč?
To, že ona je krásná a já ji nedokážu neobdivovat, to bylo v pořádku. Ale co by mohla vidět na mě? Jsem ošklivý, škaredý, hanba chlap.
Ale dívala se. Chvíli četla, chvíli mě pozorovala.
Co četla? Kromě očí a úsměvu to najednou byla třetí věc, která mě strašně zajímala. Díky knížce může člověk nahlédnout do nitra toho druhého. Díky knížce se z figury může stát živoucí člověk.
Přemýšlel jsem, jak se nenápadně podívat.
Nenápadně jsem otočil hlavu. Podle obálky to nešlo poznat.
Tak nic. Zase do okna a tvářit se, že jsem slušný a vůbec mě nanapadají zvrhlé myšlenky. "Má i zbytek těla tak krásný, jako to, co je vidět? Je zarostlá nebo vyholená? Má ráda sex? Jaké by to s ní bylo, kdyby řekla ano?" A čím víc jsem se na to snažil nemyslet, tím víc jsem byl vzrušený.
Sakra. Blbé myšlenky.
Topení ve vlaku jelo o sto šest. Po zádech mi stékal čůrek potu, který značil, jak jsem nervózní a jak sám sebe proklínám.
Ale vedro, podle všeho, bylo i jí. Odložila knížku a svlékla si mikinu.
Na kratičký okamžik se jí odhalil pupík, než si žluté tričko stáhla zase dolů. Kratičké rukávy odhalily kousek podpaždí, jen trošičku, a přitom nic - a možná právě proto mě to vzrušilo ještě víc.
Jak asi voní? A chutná?
Podívala se na mě, já se blbě usmál, ona se usmála roztomile.
"Asi po zimě zapomněli vypnout topení," řekla a já se zasmál.
"Otevřu okno?"
"Prosím."
Což byla pěkně debilní nabídka. Protože mi v kalhotách stál jako voják na stráží. Pokusil jsem se natočit tak, aby nebylo nic poznat, a začal jsem zápasit s oknem. Jenže, jak už to u těch starých vlaků bývá, bylo zaseknuté. Pokud vůbec někdy šlo otevřít.
"Pomůžu vám," nabídla se a už stála vedle mě.
Nádherně voněla a já se červenal nejspíš až na zadnici.
Ale ani s její pomocí se to nepovedlo.
"Tak nic, holt se budeme muset svlékat, abychom to vedro přežili."
Na to už jsem nedokázal říct vůbec nic.
V hlavě mi klokotalo, vzduch byl naplněný její vůní a rozum stávkoval.
Zasmála se znovu a pohladila mě kamarádsky po předloktí. Takové to gesto, které se člověk občas nebojí udělat i cizímu člověku, když je vhodná příležitost.
V ten okamžik vlak cuknul a ztratila rovnováhu.
Chytil jsem ji - i když jsem nemusel - ale jak jsme se drželi, trvalo o dvě vteřiny déle, než jsme se pustili.
Abych našel ztracenou vážnost, rozhodl jsem se rozhovor odvést stranou. "Co to čtete?" zeptal jsem se.
V jejích očích jsem si všiml jiskřiček.
"Oskar Wilde."
"Aha."
"Lady Fuckingham."
Nedokázal jsem ze sebe dostat nic, jen takové zvláštní heknutí, protože jsem moc dobře věděl, o čem ta knížka je.
"Takže to znáte," uculila se. "Jak se vám líbila?"
Jenom jsem přikývl. Užívala si, jak nade mnou zvítězila a to její užívání se mi hrozně líbilo.
"Mě taky, ale nikdy jsem neměla moc ráda jenom teorii. Když to člověk nezkusí v praxi, má jen půlku zážitku... a zítra tu knížku musím vrátit do knihovny, tak nemám už moc času."
Ta nabídka zůstala viset ve vzduchu. Něco jiného, co mělo viset, rozhodne neviselo.
Byla si toho moc dobře vědomá.
"Tak já zamknu?" nabídla se a nečekala na odpověď. Zavřela dveře kupéčka, zatáhla závěsy a my dál svištěli nocí a měli jsme hodinu, než dojedeme do cíle.
Došla ke mě - byly to sice jen dva kroky, ale i tak jsem si užíval každičký krok, který dělala. Měla pohyby ladné jako kočka na lovu.
"Ještě mi chybí pár stránek," nadhodila a a posadila se přímo naproti mě.
Vzala si znovu knížku a začala si číst. Prstem si kroutila pramínek vlasů a já viděl, jak jí oči běhají řádek po řádku, rty se pohybují a jak se usmívá, když si čte kdo ví jaké prasárničky.
Bylo to neskonale vzrušující.
Pak pomalu roztáhla nohy. Sukně se jí vyhrnula nad kolena, a pak ještě kousek a najednou přede mnou seděla s nohama rozcapenýma, jako kdyby čekala, až se na ní vrhnu.
Mrkla na mě.
Já mrkl pod sukni.
Tmavě zelené krajkové kalhotky. Skoro průhledné.
A vlhké.
Bože.
Dokázal jsem jen polknout.
Mrkla na mě znovu.
"Rozepnula mu kalhoty," četla, "a vzala do ruky jeho ztopořený pyj... William si mlčky lehl na záda a umístil si Alici tak, že mu klečela nad obličejem: to proto, aby jí nejdříve mohl zvlhčit pipinku jazykem. Klečela k němu zády a stále se držela jeho trčícího klacku..." A jak četla, rukou si zabloudila pod sukni. Při posledních slovech ruku zase vytáhla a já viděl, jak je mokrá a vlhká.
"Vlhká už jsem, ale já se nemám čeho držet."
Rozepl jsem zip u kalhot a konečně uvolnil ten strašlivý tlak, který mě hrozil zničit.
Opravdu si rozepínám kalhoty před úplně cizí holkou ve vlaku, kam může kdykoliv kdokoliv přijít? Vážně?
Ale to už se napřáhla a chytla ho do ruky.
Na žádné další otázky jsem už neměl kapacitu.
"Ten váš hrdina ale mohl ochutnat," zasténal jsem.
"Pravda," zasmála se. Znovu si sáhla mezi nohy a vzápětí mi vrazila mokré prsty přímo pod nos. Voněla tak sladce, tak opojně, že když jsem je olízl a vychutnal tu sladkou chuť připomínající vzácný růžový med, věděl jsem, že potřebuji víc.
Přitáhl jsem ji k sobě a zvedl ji. Jak si stoupla, její klín jsem měl přímo před sebou.
Pomalu jsem zvedl sukni a vyhrnul ji až nad boky. Políbil jsem ji přes kalhotky. Její vůně se mísila s vůní pracího prášku a její chuť s chutí průhledných krajek.
Zasténala a já zasténal, když jsem si všiml, že má jen tenký proužek - krásně zrzavý, jako jsou její vlasy. Takže žádná barva.
Vlak znovu přibrzdil a tak se na mě nechtěně namáčkla. Ale znovu už neuhnula a já s její kundou na obličeji, s její šťávou rozmazanou na tvářích, dělal to, co v takovou chvíli dělá každý chlap.
Zavzdychala, pak znovu, pak ještě jednou a najednou chutnala ještě víc sladce a já věděl, že to je předzvěst jejího uspokojení.
Přesně.
Pustil jsem ji až po nekonečně dlouhé chvíli.
Posadila se, úplně jsem viděl, jak se jí třesou kolena, stehna vlhká od toho, jak vzrušením doslova roztekla.
Sotva popadla dech, znovu se šibalsky usmála. Pořád jsem ho měl vytaženého z kalhot. Nastal čas odměny.
Nenastal.
Na dveře kupé někdo zabušil, jen tak tak, že jsem se stihl obléknout a zrzavá princezna stáhnout sukni, a už vevnitř byla průvodčí. Mračila, protože jasně věděla, co jsme tu dělali, a než jsem stihnul cokoliv vymyslet, posadila k nám nějakou babku. "Všude jinde je obsazeno," zahalekala a bylo.
Moje odměna zůstala nevyplacena.
Každá vteřina byla utrpení.
Ona vysmátá a provokativní, a já zoufalý.
Skřípění brzd, temně žlutá světla hlavního nádraží.
Konec snu.
Jen vůně na prstech mi zůstala jako památka, jak literatura může být povznášející.
Od té doby jsem poctivě začal chodit do knihovny - co kdyby si šla půjčit ještě nějakou podobnou knížku, ale po letech jsem dospěl k tomu, že to bylo možná jen ve snu.
Jen od té doby čtu pravidelně Lady Fuckingham a svírá se mi srdce při myšlence, že tam někde venku je slečna, kterou bych chtěl mít u sebe navždy...