Znovuzrození

Seděla ponořená do termálního vody bazénu hotelu, který byl na Islandu. . . kdesi uprostřed pustiny mezi sněhem, ledem a polární září. Teplá voda obtékala její kůži a zpomalovala zběsilý tok myšlenek. Oční víčka jí zavírala tma polární noci. Tak dlouhé, temné a přesto plné hvězd a barev. Jen se soustředila na svůj dech. Bylo to jako by se učila znovu dýchat po narození. Znovuzrozená.

Její život skončil tam v Evropě. Na letišti, když letuška zavřela dveře letadla. Tam, kde nechala stát ho. Prosil ji, vydíral ji, litoval se a znovu prosil. Už neměla sílu mluvit, jen stála, zatímco on jí třásl a dožadoval se odpuštění. Její bohové odpouštět uměli, ona ne. Nebyla perfektní. Ale slíbila si, že už nikdy nikomu nedovolí, aby ji sebral úctu. A on to právě dělal. S každým slovem jí bral další a další gram úcty. S každým dotekem jako by ji kradl po kilech. Každý jeho dotek jí připomněl koho se dotýkal a jak. Nechtěla už nic slyšet, jen jít.

Poslední nádech. Před očima jí jely vzpomínky na jeho oči, které se tak málo usmívaly. Na jeho tělo, kterého se tak ráda dotýkala. Chtíč mezi nimi byl virtuóz hrající smyčcem na struny houslí od božského Antonia z Cremony. Její touha rezonovala ve dřevě červeného smrku. Její vzdechy kreslily melodii samotnému Oistrachovi. Přesto on byl tím, kdo vyměnil své housle. Kdo přetrhal její struny. Bez nich její hrdlo ztratilo zvuk.

Byla jen prázdnou schránkou čekající na mistra, který ji vrátí hlas zatímco slzy stékaly po korpusu . . . Hlavu ponořila pod vodu a toužila slyšet ticho. Ticho převalující se vody v jejích uších. Už nechtěla hrát. už nechtěla psát melodii vkrádající se do snů bdících. Chtěla mlčky stát v koutě zaprášená, tichá, bezhlasná . . . Jen možná ještě jednou? V přítmí sálu. . . Snad ještě jednou promluvit, zaznít . . . Ještě jedno velké finále.

Přichází muž ve smokingu, bere ji do područí svých dlaní a hladíc její tělo, ji trpělivě obmotává . . . nové struny. Bere svůj Penzel a pomaličku rozeznívá její zvuk. Hledá ten správný bod. S každým dalším dotekem trpělivě dochází k dokonalosti. Snad možná . . . ještě jednou pojďme rozeznít hlas pro celý sál. Snad ještě jednou dokáže zaznít libě pro tento čas.