Zítřek

Seděla na posteli a dívala se z okna. Venku poletovaly vločky, zima měla asi 2 měsíce zpoždění, jak to poslední léta bývalo zvykem. Venku už byla tma, před chvílí skončily návštěvy. Přemýšlela, jestli neudělala chybu, když si zaplatila nadstandardní pokoj? Jenže samotu měla ráda a zkušenosti z dřívějších pobytů v nemocnicích byly rozporuplné.

Když ve dvanácti letech musela podstoupit poměrně nečekaně operaci, byl čas strávený v nemocnici většinou dost zábavný. Na pokoji byla tehdy se stejně starým klukem ze vzdáleného města. V týdnu návštěvy do nemocnice nesměly, takže o víkendu jim oběma rodiče přivezli vždycky spoustu dobrot, kterými se potom zbytek dní ládovali. Žádné diety nepotřebovali, oba byli hubení už před nástupem a nemocniční strava jim kila rozhodně nepřidala. Jednou dostala celé grilované kuře, to pak byly hody. Jakmile se jim oběma po zákroku trochu ulevilo, podnikali dobrodružné – zejména noční – výpravy po nemocničních chodbách. Nakukovali do pokojů, poslouchali za dveřmi a hádali se, co různé zvuky znamenají. Měli to o to jednodušší, že byli jediní dětští pacienti na oddělení, takže na ně sestry dost často zapomínaly a nijak výrazně je nehlídaly. Tehdy ani moc nechtěla zpátky domů…

Další zkušenosti už tak zábavné nebyly, ale po prvním porodu skončila na pokoji s holkou, se kterou si moc rozuměla. Spojily je nejen pochyby o tom, jestli si ještě někdy normálně sednou, ale také neochota poslouchat tikající hodiny. Vylézt na židli a sundat je ze zdi byl v tu chvíli výkon rovnající se výstupu na některou z osmitisícovek.

Teď tu ale seděla sama, přikrytá dekou, na nohou tlusté ponožky, rukávy huňatého svetru jí sahaly až do poloviny prstů. K hygge stylu to ale mělo hodně daleko. Na dece ležely vyplněné dotazníky a souhlasy nutné k zítřejší operaci. V hlavě rej myšlenek, každá z nich jen podporovala ten nesnesitelný strach.

Zítra….

Vzala do ruky telefon a hned si představila jeho reakci. Ten nechápavý tón: „Proč se hrabeš v minulosti? Jaký má tohle vzpomínání smysl? Zítřek nám toho tolik nabídne…“

Jistě, Tobě ano! Ona si pomalu, slovo za slovem, četla uložené zprávy: …Heboučká a horká …..Chtěl jsem Tě líbat…Stýskalo se mi po Tobě moc…Je to s Tebou úžasný - chci to zas, znovu….Zařiď to, ať se zítra vidíme… Svět bez Tebe si už neumím představit… Dvě vteřiny, koncentrát pocitů…

A potom: „…je to tak, totálně jsem se do Tebe zamiloval“

Hluboký nádech, výdech. A znovu. Ještě jednou. Zmáčkla tlačítko mazání a písmenka začala mizet. Jak snadné v telefonu a nemožné v hlavě. Nemohla zadržet slzy. Měla pocit, že už jí tyhle zprávy nepatří, jen si nebyla jistá, nakolik to souvisí se zítřejším zákrokem. Co když už nikdy neuslyší: „Hrozně moc Tě chci!!“ Tak strašně se bála, že zítřkem končí tahle etapa, že už bude jen máma...

Ozvalo se zaklepání – jedna z výhod nadstandardu – a dovnitř vešla sestřička. Nebyla to ta hubená blondýna, která jí ráno přijímala a celý den tu pobíhala. Téhle bylo tak kolem pětatřiceti, měla tmavě hnědé vlasy a vypadala celá - jak to nejlíp vyjádřit – měkce. Setkala se s ní už na vstupní prohlídce u svého operatéra. Byla tehdy hrozně milá a při bolestivé proceduře jí držela za ruku. Na jmenovce měla napsáno Erika. Kdysi s ní jedna Erika chodila do třídy, taky taková milá holka. Nemohla si vzpomenout, kam se v šesté třídě odstěhovala.

„Dobrý večer, musím Vám vzít krev.“

„Dobrý večer. Beze všeho, pokud se Vám to povede.“

Veselým toném odjakživa maskovala nervozitu. Sama ale viděla, jak se klepe. Naštěstí Erika byla moc šikovná, ve chvilce měla ve zkumavce potřebné množství tekutiny.

„Jste ze zítřka nervózní?“

Nemáš tušení….

„Naberu ještě krev u jedné paní a přinesu Vám něco na uklidnění, ano?“

Poděkovala, ale vůbec se nesoustředila.

Když sestra odešla, zavřela oči. Pustila si svůj film. Chtěla si promítnout vzpomínky, vyvolat v hlavě zdání dotyku, uložit tyhle pocity, kdyby náhodou…

Možná na chvilku usnula. Najednou ucítila pohlazení na ruce. Vzdychla. Pak jí to došlo. Je v nemocnici. Trhla sebou a prudce otevřela oči. Vedle postele stála Erika, v ruce držela hrneček s čajem.

„Zkusíte tohle? Určitě Vám to pomůže!“ Na drobné dlani jí ležel světle růžový prášek.

„Pokud to není LSD nebo něco silnějšího, tak pochybuji, ale tonoucí se stébla chytá. Je mi jasné, že tu podobné hysterky máte každý týden. Omlouvám se, pro mě je to premiéra.“

„Neomlouvejte se, je to pochopitelné. Ale nebojte, pan doktor je opravdu šikovný. Viděla jsem Vaši zprávu, všechno půjde hladce, slibuju.“

Potom odešla.

Jasně!! To se Ti to mluví, Tobě zítra neudělají lobotomii ženství.

Milovala sex a z představy, že už nezažije to křečovité napětí a následné slastné uvolnění se jí dělalo fyzicky špatně. Nebo to bylo tím práškem? Vstala, aby pustila do místnosti čerstvý ledový vzduch. Trochu se jí zamotala hlava. Zachumlala se zpátky pod deku, do uší si dala sluchátka a pustila muziku. To pomohlo vždycky. Cítila se hrozně unavená, tak znovu zavřela oči.

Když se vzbudila, bylo něco po 23. hodině. Měla žízeň, ale nevěděla, jestli ještě může pít. Přes noční košili si vzala dlouhý kardigan (župany odjakživa nesnášela, noční košile ovšem taky) a vyrazila k sesterně. Kromě Eriky tam seděla ještě jedna starší sestra. Luštila křížovky, Erika psala něco na telefonu.

Zaťukala na otevřené dveře a zeptala se, jestli se ještě může napít.

„Radši už ne, ale přinesu Vám led. Vydržte chvilku.“

Paráda, takže k tomu všemu ještě dehydratace.

Sedla si zpátky na postel a rozpustila vlasy, aby si je mohla rozčesat. Sestra tentokrát neklepala, takže jí ani neslyšela vejít.

„Tady máte dvě kostky ledu, můžete si s nimi pomazat rty.“

„Hurá, úplná Havaj,“ řekla jízlivě, ale stejně si ledem několikrát přejela přes rty a pak je lačně olízla.

„Mám si na zítra uplést cop, aby se vlasy nepletly? Když jsem byla na operaci v Motole, tak tam to chtěli.“

„U nás to nevyžadujeme. Ale málokdo má takhle dlouhé vlasy jako Vy. Můžu Vám ten cop uplést?“

Otázka jí tak zaskočila, že ani nestihla protestovat. Stejně by bylo pozdě, Erika už sebrala hřeben a začala vlasy pomalu rozčesávat.

Super, určitě mě bude tahat!

Vlasy pro ní představovaly intimitu. Když jí během milování do nich zajel rukou, chytil si je a přitáhl si jí, vzrušení se znásobilo. Byla to taková její bonusová erotogenní zóna, do které ale nerada pouštěla cizince.

Jenže Erika netahala. Cítila její jemné doteky a byla ráda, že jí v tom nestihla zabránit. Jak brala do rukou jednotlivé prameny vlasů, občas se dotkla jejího krku. Další erotogenní zóna. Tělem jí proběhlo vzrušení.

Najednou ucítila vzadu na krku horký dech a vzápětí hebké rty. Znovu vzdychla, tentokrát to nebyl sen.

Slyšela, jak jí Erika šeptá do ucha: „Hrozně moc Tě chci!“

Než se úplně poddala pocitu vzrušení a rukám, které začaly bloudit po jejím těle, zahlédla ještě hodiny visící nade dveřmi.

0:09!

Zítřek…