Martina nesměle pootevřela dveře a když se přesvědčila, že na společné chodbě osmého patra panelového domu nikdo není, vkročily její bosé nohy na zašlé linoleum. Byla skoro půlnoc, ve světle nad její hlavou tiše cvaklo a přehnaně intenzivní bílé světlo náhle ozářilo Martinino zcela nahé tělo. V tu chvilku se za jejími zády zabouchli vchodové dveře do jejího bytu a smích za nimi Martinu přiměl dát se do běhu.
S bušícím srdcem vyrazila ke schodišti. Její bosá chodidla pleskala o studenou podlahu. Běžela tak rychle jak jí jen její kondice podpořená notnou dávkou adrenalinu a alkoholu umožňovala. V skoro šest a třiceti by jí její tělo a fyzičku mohla závidět leckterá dvacetiletá žena. Dva porody a jeden rozvod sice zanechali šrámy jak na těle tak na duši. Ale to teď nebylo důležité. O to teď nešlo. Teď běžela. Utíkala, řítila se po schodišti dolů a snažila se nevnímat další a další samočinně se rozsvěcující světla ani zvuky linoucí se z bytů které míjela. Střídavě se rukou chytala za zábradlí, aby na schodišti rychleji zatočila a pak ruku zase vracela na sice malá a pevná, jenže v té rychlosti stejně rozhoupaná prsa. Už se blížila k přízemí, už zaběhla až do sklepních prostor přiřítila se k výtahu a stiskla tlačítko. Výtah začal sjíždět z nekonečně vzdáleného devátého patra.
Zadýchaně předním stála a hypnotizovala displej na kterém se strašlivě neochotně měnili číslice. Prsty obou rukou si prohrábla světlounké vlasy a hodila si je z očí. Ani gumičku jí nedovolili. Ještě se smáli. Prý úkol zněl jasně vůbec nic, po schodech do sklepa a výtahem nahoru.
A to přitom oni nikdy nebyli nijak akční třída. Sraz základky po dvaceti letech proběhl tak nějak normálně a až teprve když se hrstka nejvěrnějších spolužaček a spolužáku přesunula k ní do bytu někdo si vzpomněl, že před lety nedohráli flašku. Stydlivost mládí jim tehdy nedovolila pokračovat a třídní rozlučka skončila dříve než začala. Teď po letech to ale nabralo trochu ostřejší směr a pod vlivem bublinek sektu se Martina rozhodla nebýt za sraba.
Jenže asi začala střízlivět dal se do ní chlad, z nervozity se jí chtělo čůrat. A ni nemilosrdná světla ne a ne zhasnout. Konečně.
Rozechvěle otevřela výtah soustředěně stiskla tlačítko s osmičkou. Dveře se zavírali a ona věděla, že má napůl vyhráno. Kdo by si ji touhle dobou cestou nahoru mohl zastavit. V podstatě jen přízemí a do toho už se blížila. Až ho projede bude to už jen o jejich patře.
Najednou jí polil studený pot. Výtah brzdil až do zastavení a Martina se skoro omračující hrůzou poslouchala nahraná slova z repráku výtahu.:
„Přízemí. Dveře se otvírají.“
„Né, prosím né.“
Tiše šeptla Martina a do výtahu vkročil asi padesátiletý manželský pár, který alespoň podle vzezření a výparů linoucích se z pánské části dvojice, prožil obdobně alkoholický večer jako Martina.
„Dobrý večer, sedmé.“
Spojila výrazně nalíčená paní pozdrav s tázavým oznámením svého patra. Martina pozdrav sice oplatila ale celou svou bytostí se snažila předstírat, že je někde úplně jinde. Někde pryč daleko a rozhodně ne tady ve výtahu a úplně nahá. Stála tiše, nehybně a jakoby netečným mírně skloněným zrakem koukala do velkého zrcadla na stěně. Pohyb v něm ustal. Výtah se rozjel a Martina spatřila jak paní do té chvíle podobně netečně zírající na zrcadlo výtahu svůj pohled zaostřila.
Chvíli nevěřícně zamrkala, snad aby se ujistila, že vidí správně a pak s náhlým vykulením očí se přetočila směrem k Martině. Pár vteřin jí trvalo než s otevřenou pusou zpracovala pohled na nahou Martinu. Jako by se celou situaci se svým úlekem snažila zachránit nenucenou společenskou konverzací, pronesla mírně zadrhávajícím hlasem.:
„Jé dobrý večer Martino, já bych vás takhle ani nepoznala.“
„To asi, že má paní Martina na ven ten lehký kožíšek.“
Skočil jí její manžel do řeči a s vilným úsměvem ukazoval na úzkou čárku chloupků v oblasti Martinina klínu. Jeho úsměv však vzápětí zmrzl, když se na něj manželka obořila.
„Co jí tam čumíš ty prase nechutný. A nech si ty svý blbý keci. Buď vod tý dobroty.“
„Co já?“
Přešel muž do obrané pozice.
„Já prse? Vona je nahá ve vejtahu a já jsem prase?“
„Jo jsi! Tady paní Martina měla určitě nějaký závažný důvod...ale, ale ty máš jen oplzlé keci.“
Zasadila žena svému muži nekompromisní konverzační direct. Stiskla tlačítko s trojkou a její muž se náhle s chodby třetího patra jen nevěřícně díval na odjíždějící výtah.
„Děkuji.“
Špitla Martina a paní se jen usmála.
„Není zač mi ženský si přece musíme pomáhat.“
Odpověděla paní a pak s nesmělým a trochu uličnickým tonem v hlase dodala.
„A navíc tohle byl vždycky můj tajný sen.“
„Co ? Tohle ?“
Podivila se Martina a letmo rukou ukázala na své nahé tělo.
„Jo.“
Rázně a upřímně prozradila paní.
„V mých nejtajnějších snech jsem potkala nahou krásnou ženu ve výtahu. Líbala jsem jí a hladila po celém těle dokud výtah nezastavil a pak jsem jakoby nic vystoupila.“
Martina se ženě podívala do očí a když zjistila z jejího pohledu, že nelže. Objala jí a dlouze políbila. V následujících okamžicích padly naprosto všechny zábrany. Starší žena vědoma si kratičkého času, který ji byl dopřán s nahou Martinou v náručí se nekompromisně chopila příležitosti. Martina jen stála a poddávala se vichřici, která se kolem ní spustila. Jemné doteky prstů a horkých rtů cítila snad všude najednou. Když by to nebylo tady, teď a za těchto okolností asi by ji takový spěch absolutně nelákal ale nyní cítila tak neskutečné vzrušení, že nebyla schopná vnímat nic jiného než nával rozkoše.
Sama zvedla jednu nohu na nouzové sedátko pro invalidy a opřela se zády o stěnu výtahu. Pak sykla blahem když ucítila jak do její studánky vnikli dva nasliněné prsty a krouživými pohyby kolem děložního čípku přiváděli její tělo do stále nádhernějšího stavu.
Rty starší ženy se dotkli Martinina klitorisu. Políbili ho nasáli do úst a jazyk na něm vykonal dílo té nejkrásnější perverze. Martina se s dušeným výkřikem zhroutila před klečící ženu, která jí něžně pohladila ještě chvějící se podbřišek v kterém doznívali orgasmické křeče. Teprve teď si Martina všimla, že kabelka ženy leží před dveřním senzorem a výtah už asi nějakou dobu stojí v sedmém patře. Žena ještě jednou políbila Martinu na rty. Vzala si kabelku a vyšla z výtahu který se zavřel a rozjel do osmého patra.
V otevřených dveřích bytu už Martinu vyhlíželi její bývalí spolužáci a ona mírně vrávoravým krokem prošla kolem nich.
„Žádné otázky prosím.“
Pronesla rezolutně a když se napila z lahve sektu, dodala.
„Člověk si někdy musí něco nechat jen pro sebe.“
Osazenstvo bytu vesměs ve spodním prádle si se směsicí pocitů prohlíželo stopy rtěnky na Martinině těle, které prozrazovali místa doteků rtů od krku přes bradavky až ke klínu. A pak všeobecné veselí a smích na chvíli přerušil jeden ze spolužáků slovy.:
„Tak myslím, že letošního vítězku bychom měli.“
