Nacvičovali jsme velmi pilně a všem se to moc líbilo. Přiznám se, že se mi nejvíce líbilo souložit se Zrzkou, ten její rozevřený silně zrzavý drn byl naprosto famósní a navíc dokázala ze všech nejvíc roztáhnout nohy a pohled na to, jak můj penis proniká do toho zrzavého lesa byl okouzlující.
Nájemné jsem zaplatil. Nastala ovšem otázka vstupného – a také reklamy. Režizér navrhnul vstupné 800 Kč, ale s tím jsem nesouhlasil. „Neblázněte! Co je zadarmo, to za nic nestojí!“ snažil jsem se je přesvědčit a povedlo se: Vstupné 2800 Kč!
A reklama. Vymyslel jsem znění plakátu i sloganu pro internetové stránky. Kromě datumu a hodiny konání tam stálo: „JEŠTĚ JSTE NENAVŠTÍTILI SWINGERS-PÁRTY? TAK TO JSTE WIRGINSWINGERS! CHCETE BÝT PANNENSKÝM PÁREM AŽ DO SMRTI? V TOM PŘÍPADĚ SI NAŠE VSTUPENKY ROZHODNĚ NEKUPUJTE!“ A dole, již bylo jen malým písmem vepsáno „Vstup pouze wirgin-párům! Občanský průkaz dokazující věk nad 18 let bude kontrolován při vstupu!“
Během hodiny bylo přes e-prodej vyprodáno.
Blížil se den premiéry a museli jsme upravit hlediště i jeviště. Hlediště jsme lišácky sestavili tak, že jsme sedadla seskupili do „dvojic“, mezi kterými byla mezera ucpaná odpadkovými koši. Prodej vstupenek byl ovšem organizován tak, že vedle sebe neseděli manželé či milenci, číslo vstupenky je usadilo vedle naprosto neznámých „partnerů“. Na jeviště jsme umístili pět poměrně mohutných a vypolstrovaných křesel a asi dva metry před ně dvě měkká lůžka, která splývala kratšími stranami.
A pak konečně nastal den premiéry a já konečně nastíním „děj“. My, herci jsme se nenápadně vtrousili do davu přicházejících párů a vstupenky, které jsme si, samozřejmě zablokovali předem, nás rozesadili na různá místa, převážně v přední části hlediště. Čtyři páry herců mezi davem diváků.
Já osobně jsem vytvořil pár s UVADĚČKOU, ten den jsme si najali agenturu, která u vstupu kontrolovala občanky a v případě problémů byla schopna zasáhnout.
Ještě jsem zapomněl říci, že jsme najali další herečku. Byl to zajímavý konkurz: Potřebovali jsme modelku, ale zároveň „komentátorku“, tedy osobu, která umí plynně mluvit. Dalším parametrem ovšem bylo, že bude ochotna se vysvlékat a v případě potřeby na jevišti i souložit. Znamenalo to, že na konkurzu musely být všechny tyto kvality prokázány a zpočátku se zdálo, že snad taková osoba ani neexistuje. Buď neuměly kvalitně komentovat, nebo se nechtěly svlékat, nebo se dokonce zdráhaly poskytnou své pochvy našim hereckým údům. No, pak se jedna konečně objevila, její umělecké jméno je KLEBSIELA, je ukecaná, velmi krásná a nemá problém dát komukoliv a kdekoliv, čehož jsme i my, herci – ale i některé herečky, rádi využili. Její honorář byl ovšem závratný, což se ale dalo očekávat.
Zajímavé na ní bylo to, že její malé pysky vyčnívaly ven tak, že překrývaly oholené pysky velké a že její klitoris, zvláště jeho hlavička, dost silně vylézal z horní části štěrbiny a nebylo možné jej nepostřehnout.
Poslední zvonění a na pódiu vešla KLEBSIELA v nádherných dlouhých šatech s rozparky umístěnými tak, aby se její nádherné nohy tu a tam zpoza látky vynořily. Dekolt byls, samozřejmě hluboký, její bradavky, které jsme všichni obdivovaly vidět sice nebyly, ale dvorce ano. Vlasy měla tentokrát obarveny do příjemné oranžové barvy a obličej měla namalovaný jen velmi decentně, což umocňovalo její krásu a nevypadala jako kurva.
Rozkročena se postavila na jeviště, ruce v bok a směrem do hlediště hleděla tak přísně, že se všichni poslušně usadili a zmlkli. My – herci, samozřejmě také.
A pak spustila:
„Milé panny, milí panicové!“ Odmlčela se a pomlky dokázala mezi věty vpasovat vždy velmi efektivně. „Přišli jste v hojném počtu. Asi vás cosi vyburcovalo sem dnes přijít. Co to asi tak bylo? Povím vám to. Byl to chtíč! Bylo to chtíč, který v sobě dusíte. Ten chtíč, tu touhu v sobě dusíte, protože se bojíte a protože žárlíte. Rádi byste poznali víc, než vagíny, které již tak dlouho znáte, než ztopořené penisy a kterých víte vše. Ne, nikoho zde k ničemu nutit nebudeme. Je to pouhá divadelní hra. Hra o tom, jak silné je vaše pouto vzájemného poznání. Kde je pravda o vaší touze. Co je to touha. Nikoho k ničemu nutit nechceme, ale nikomu ani nebudeme v ničem bránit. Můžete se líbat a lízat. Můžete obcovat. Můžete všechno. Chcete mě?“
KLEBSIELA si vyhrnula sukni, kalhotky neměla, z poloroztažené štěrbiny čnělo to, o čem jsem již psal. Rozhlédl jsem se a nebylo možné si nevšimnout, jak se mužům vyklenují poklopce a jak se některé jejich nové a neznámé partnerky těch míst nenápadně dotýkají tak, aby to jejich praví partneři nepostřehli.
„Ne, ne, pánové!“ pokračovala KLEBSIELA a své ohambí opět skryla. „Nejdřív to bude o síle poznání!“ Rozhlédla se po hledišti. „Prosím pět párů. Pojďte sen na jeviště.“
A to byl, samozřejmě povel pro nás, pro herce rozptýlené mezi diváky.
