Jít cestou dál..

30. 5. 2015 · 5 122 zhlédnutí tvamay

Dívám se z okna. Ze změti svěží zeleně vykukují štíhlé cypřiše.
V dálce, i když ho nevidím, cítím moře.
Vlastně to nebyl
špatný nápad, opustit Prahu, můj malý byt, práci a cestovat víc než 1000 km na jih s mužem, kterého znám sotva pár týdnů.

Moje duše ho ale potřebovala celý můj život.
Necítím se tu jako jeho milenka, spíš jako malá holčička, co se zotavuje po dlouhé nemoci.
Chová se tady ke mně s komisní galantností.
Nenechává mě nic dělat a přesto bych ho ráda obsluhovala,
nosila mu kávu a sloužila jeho tělu. Jenže on mi to nedovoluje.

Vzrušují mě i jeho ruce, když v nich drží hrnek kávy a prochází mnou vlny vzrušení, když se mě třeba jen letmo dotkne.
„Mary, oblékni si šaty a něco teplejšího, chci tě
vzít na procházku", ten jemný příkaz, přijde tak nečekaně.
Chvatně se oblékám. Chci být pro něj krásná, uvolněná, ale uvnitř jsem nejistá a cítím napětí.
Chvíli jedeme autem a pak jdeme vedle sebe překrásnou krajinou. Ty výhledy jsou opojné
a přesto tak uklidňující.
„Svlékni se Mary", zašeptá
mi do ucha. Já, zcela racionální člověk, ho poslouchám takřka na slovo.
Jako bych instinktivně cítila, že všechno, co po mě
chce, je pro mě přínosné.
Svléknu si šaty. Nic pod nimi nemám. Přejede po mém nahém těle hřbetem ruky. Zavírám oči a zhluboka se nadechnu. Otočí ruku na mém stehně, lehce přejede po vnitřní straně a pak se zastaví v mém rozkroku. Je tam mokro.

Vezme kožený pásek a připne mi ho okolo pasu. Na kovový
kroužek připne krátké vodítko. Jemně řekne: „Pojď mojí
cestou, Mary, povedu tě, dál". Klopýtám před ním. Snažím se intenzivně se soustředit na sebe, okolí, vdechovat vůně,
abych překonala svůj stud a dokázala takhle jít dál.
Najednou se musím zastavit. Jemným šátkem mi zavazuje oči. Voní mýdlem.

Jdu teď potmě. Dávám pozor na své kroky, už mi ani nepřijde, že jdu nahá v cizí zemi. Musím se soustředit, abych neupadla. Poslouchám bezvýhradně jeho příkazy. Rovně. Doleva.
Pozor. Stůj. Jdi.
Najednou cítím intenzivní vůni. Rozvazuje mi šátek a já zjišťuji, že stojím uprostřed levandulového pole. Ten kýčovitě romantický pohled se mísí se skutečností,
že já jsem nahá, on je oblečený a drží mě na koženém vodítku. Pohladí mě po tváři a zašeptá: „Klekni si Mary."
Jsem mokrá a vzrušená.
Toužím ho uspokojovat. Laskat ho a
šoustat ho pusou. Být pro něho tou nejlepší děvkou.
Možná
ten okamžik byl nejromantičtější v mém životě.
To nejvíc pro mě ale bylo, že jsem mohla jít kus cesty s ním.
Že mě
naučil znát svoje tělo a mít z něho radost. Učil mě znát i mojí duši, pracovat s ní a vyrovnat se s ní.
Dodal mi sebevědomí a nejen tím, že mně říkal: „Moje krásná děvko!"

Nikdy mě za nic nesoudil a vždycky tu pro mě byl.
Říká
se, že takový vztah i sex je o posouvání hranic.
Člověk je velký tím, jak umí jít přes překážky a je sám sobě
nejlepším přítelem, i to mě učil a já díky tomu, můžu jít dál.
Je to víc než rok, co jsem ho viděla naposledy.
Odešel nečekaně.
Stejně tak, jako tenkrát ve Francii, kdy mně ráno na stole nechal jízdenku na vlak, vzkaz a informace o tom, že
Avignon je krásný.
„Hodně štěstí, má malá, jsi statečná
a silná a všechno dobře zvládneš", tenkrát napsal.
A
možná přesně tohle, jsem vždycky potřebovala slyšet.