Láska a setkání u kávy

David neměl v plánu zastavovat se v té malé kavárně na rohu. Den byl dlouhý, úkoly v práci nekonečné, a jediné, co si přál, bylo sednout si domů s pizzou a ztratit se v seriálu. Ale když míjel výlohu, jeho pohled se na okamžik zastavil. U jednoho z oken seděl kluk – neuvěřitelně pohledný kluk – a soustředěně kreslil do skicáku.

Bylo to jako z filmu. David se přistihl, že stojí na místě a zírá, což si všiml i ten druhý. Kluk vzhlédl, jejich pohledy se setkaly, a David ucítil, jak mu horko stoupá až ke konečkům uší. Rychle se otočil a předstíral, že ho zaujal plakát vedle dveří.

Ale když se podíval znovu, ten kluk se usmíval. A co víc, mávl na něj, jako by říkal: „Pojď dovnitř.“

David váhal jen chvíli, než se rozhodl. Vstoupil do kavárny, snažil se působit nenuceně, a zamířil k pultu. Objednal si kávu, i když ji vlastně neměl rád, a pak, místo aby si sedl ke stolu někde vzadu, zamířil k tomu klukovi.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se.

Kluk se usmál ještě víc a přikývl. „Jasně. Bylo by fajn mít společnost.“

David si sedl a po chvíli zjistil, že se přirozeně rozmluvili. Kluk se jmenoval Jakub, byl studentem umění, a skicák před ním byl plný nádherných kreseb. David, který nikdy nebyl nijak zvlášť kreativní, byl ohromen.

„Tohle vážně děláš jen tak? Bez nějaké fotky nebo předlohy?“ zeptal se a ukázal na portrét ženy, který vypadal jako z muzea.

Jakub pokrčil rameny. „Jen hraju se světlem a tvary. Třeba zrovna teď přemýšlím, jestli bych tě mohl nakreslit.“

„Mě?“ David zrudl. „To asi nebude moc zajímavý obrázek.“

„Myslíš?“ Jakub si ho chvíli prohlížel a pak poklepal na prázdnou stránku. „Já naopak myslím, že by to mohlo být jedno z mých nejlepších děl.“

David se zasmál, ale nakonec svolil. A zatímco Jakub kreslil, povídali si o všem možném – o práci, snech, oblíbených filmech a jídlech, které by nikdy nejedli.

Když byl portrét hotový, Jakub ho otočil směrem k Davidovi. Bylo to dokonalé, až na jednu věc – Jakub mu přidal úsměv, který v tu chvíli na rtech neměl, ale který jako by říkal, že s ním našel něco, co hledal.

„Líbí?“ zeptal se Jakub.

David přikývl. „Víc než jen líbí.“

A v ten moment pochopil, že někdy i ten nejběžnější den může skončit úplně jinak, než si člověk představoval.