Povídka

Jak krásně předstíráš že spíš však prozradí tě víček chvění a na rtech těžká zlatá mříž otvírá bránu do mlčení. Ústa jsou zamčená ale jazyk svědí a neslyším hlásku jedinou tak z otázek stávají se odpovědi a ty se časem rozplynou. Možná tvé nitro netuší že slova mohou mrazit, hřát a že občas i ticho zabuší do nedobytných vrat a možná že jednou v dobré víře srdce se otevře a ty se začneš ptát pak verše se rozezní na papíře a mým hlasem budou promlouvat. Tak zeptej se jestli mám tě rád tak zeptej se a nebudu ti lhát. Touha je krásný, úzký most co nás jak břehy pojí nač pálit jej, vždyť budoucnost může být vteřinou na orloji anebo pádem k nejhlubšímu dnu kde světlo se navždy stává tmou. Tak pluj mi vstříc ať aspoň v řece snů se naše těla jak proudy obejmou Paprsky slunce jak ruce zlatníka ozdobí šaty javorů a jív jen smysl té krásy mi uniká když venku se šeří čím dál tím dřív. Říjen rozhodil pastelky do strání a vlny buší do opuštěných břehů vítr až k zemi větve naklání snad aby si zvykaly na tíhu sněhů. Krajina líbá se s rosou a mlhami a úsvity stříbří stébla trav poslední skřivan zakroužil nad námi a zamávál křídly na pozdrav. Z chladného rubínu červánků má obzor plno vrásek a déšť smývá vůni heřmánku z vlasů všech letních lásek. Život jak unavený kočí stáhne si čapku do obočí a pak práskne do koní a trojspřeží Láska Touha Cit občas zasvítí jiskra z pod kopyt když podkovou o kámen zazvoní. Kola se pohnou a líně točí a jen lucerny žhnoucí ze tvých očí prozradí směr kam musím jít abych tě v mlhách neztratil abych neminul svůj cíl a mohl ten kočár zastavit. Tak tiše se brodím závějí se srdcem horkým v naději že přestane sněžit na vzpomínky a že stopy kol v bílém závoji se jednou dálce propojí do jediné té nejkrásnější linky.