Bylo to pár týdnů kradeného času.
Pár týdnů, kdy jsme na chvíli dělali, že život venku neexistuje.
Jen její úsměv, můj smích, doteky v temných uličkách a polibky vonící whiskey a nadějí. Setkávali jsme se tiše, bez velkých plánů. Jenom jsme si brali to, co bylo zrovna na dosah.
Lara.
Malá, neklidná, krásná.
Vždy připravená se zasmát, stejně jako zmizet.
Jednoho večera, když seděla na kuchyňské lince s nohama houpajícíma ve vzduchu a světlem ve vlasech, jsem jí to řekl.
“Za pár měsíců se stěhuju zpátky do Kroměříže.” Pronesl jsem tiše, až neochotně.
Vzhlédla od sklenky vína. V očích ji neproblesklo nic dramatického. Jen přijetí. Jakoby to věděla už dávno.
“Kolik měsíců?” Zeptala se.
“Tři. Možná dva. Záleží, jak rychle se to zařídí.” Odpověděl jsem.
Přikývla.
Pomalý, rozumný pohyb hlavou.
Žádné scény.
Žádné výčitky.
Jen lehké přitisknutí její dlaně k mojí tváři a tichý polibek na rty.
Tu noc zůstala.
Šukali jsme, jako by to bylo naposled. Jakoby těch pár měsíců ani nemělo uběhnout.
Její tělo se ke mě tisklo s naléhavostí, která bolela.
Její prsty vklouzly do mých vousů, stehna tiskla k mým bokům.
Každý pohyb byl tichou prosbou, aby se zastavil čas.
Šukali jsme, jako bych chtěl, aby si mě pamatovala i tehdy, až budu pryč.
Ona se mi oddávala, jakoby věděla, že nic jiného už nezůstane.
Usnuli jsme vedle sebe.
Bez slov.
Bez slibů.
Ráno bylo prázdné.
Když jsem se probudil, druhá půlka postele byla studená.
V kuchyni na stole leželi klíče a vedle nich vzkaz, napsaný rychlým, roztřeseným písmem.
Vzal jsem ho, zatím co káva tekla z kávovaru do hrnku.
- Buď hodnej. Nebo menší hajzl.-
Seděl jsem tam, s lístkem v ruce a kávou, kterou jsem ani nepil.
Jen jsem zíral na slova, která byla stejně sladká jak krutá.
Dny se vlekly.
Krabice na stěhování zůstávali prázdné.
Život v Olomouci pomalu odcházel.
Bez ní bylo město zase šedivé. Všechno bylo jen další kulisa ničeho, jak předtím.
Občas jsem se přistihl, jak očekávám její smích za rohem.
Nebo dotek ruky na zádech, když jsem seděl v baru.
Ale bylo ticho.
Zůstal jsem jen já a vzpomínka na její poslední polibek.
Pár týdnů uteklo.
Rány se nezacelili, jen utichly.
Pak další den, měl přijít ten Den. Výročí s Eleanor.
Výročí které jsem chtěl jen utopit v alkoholu a zapomnění.
Měl jsem v plánu sedět na verandě, s flaškou Jacka, a čekat, až se opiju do bezvědomí. Čekat na klid, který by nepřicházel.
Ale dnes jsem chtěl ještě klid.
A pak napsala, Lara.
Podobné povídky
-
Seděla těsně vedle mě, horký vzduch mezi námi se dal krájet a ona se rozpovídala. Začala mi detailně, bez obalu popisovat, jak by si chtěla se mnou užít. Mluvila o tom, že si otevřeme víno, jak mě…
před 5 hodinami 0 92 0 -
Kapitola: dle skutečnosti z mého života. V té zadní místnosti hospody byl vždycky trochu jiný svět. A v neděli večer to platilo dvojnásob. Zatímco v předním sále u výčepu už panoval spíš utahaný…
před 6 hodinami 0 128 3 -
Erotická povídka – Pokračování [ Týdny poté Míša se snažila žít dál. Vstávala, vařila kávu, odpovídala na maily, objímala Karla, když přišel z práce. Venku to vypadalo normálně. Uvnitř se ale něco…
před 6 hodinami 0 362 10 -
S holkama jsme vyrazili oslavit Katčiny narozeniny do Zaječí na Jižní moravu. Těšila jsem se, jak se tam kolem mě začnou motat kluci. Líbí se mi s nimi flirtovat a líbí se mi, když na zadku cítím…
před 7 hodinami 3 813 18 -
Pondělí večer. Začátek nového týdne... a ty už znova stojíš u mých dveří. Já vím, že ti to nedalo. Celý den jsi zkoušel žít svůj normální život, pracovat, mluvit s lidmi a tvářit se, že máš všechno…
před 8 hodinami 0 187 8