A zase ten firemní večírek...

Hotelový sál byl plný tlumeného smíchu, cinkání skleniček a hudby, která zněla spíš jako kulisa než něco, co by mělo lidi zvednout ze židlí. Stál jsem opřený o bar, s upřeným pohledem na sklenku rumu, když jsem ji uviděl. Byla tam, v černých šatech, které jí hladce obepínaly tělo, s vlasy spadlými přes jedno rameno. Když se na mě podívala, její úsměv nebyl formální. Byl takový zvláštní, trochu zvědavý. Skoro osobní.

Přistoupil jsem k ní. „Víš, že tu hudbu nenávidím?“ řekla, nakloněná blíž ke mně. Její parfém mě okamžitě zasáhl – jemný, ale intenzivní. „Ale stejně jsem ráda, že jsi přišel.“

Neřekl jsem toho moc. Jen jsem navrhl, jestli nechce jít někam, kde je klid. Na pokoj. Nepodával jsem to jako přímé pozvání – spíš jako únik. Chvíli váhala. Pak beze slov položila skleničku a šla.

Ve výtahu jsme neřekli ani slovo, ale napětí mezi námi se dalo krájet. Nestáli jsme těsně u sebe, ale bylo jasné, co se děje. Dveře od pokoje zapadly, a jakmile jsme byli uvnitř, s úlevou si zula lodičky. Já ji pozoroval – každé její gesto bylo pomalé, ale jisté.

Přiblížil jsem se a políbil ji. Zpočátku nejistě, jako bych se bál a byl nejistý, ale ona odpověděla vášnivým polibkem. Naše těla se k sobě tiskla, dech se zrychloval. Svlékali jsme se beze slov – jako by každý kousek oblečení byl zbytečný, rušivý. Chtěl jsem ji cítit. Celou.

Milovali jsme se pomalu a vášnivě. Držel jsem ji, sledoval její oči, poslouchal její vzdechy. Každý její pohyb byl jako odpověď na to, co jsem jí neřekl během celého večera.

Leželi jsme pak v tichu. Měla hlavu položenou na mé hrudi a já hladil její záda. Vůbec se mi nechtělo mluvit, protože všechno podstatné už zaznělo beze slov.

Ale pak zvedla hlavu a zeptala se: „A co zítra?“

Usmál jsem se. „Zítra je daleko.“

Ještě neskončila.

Najednou se posadila, stále nahá, vlasy jí padaly do očí a na rtech měla ten výraz, který jsem si od té chvíle chtěl pamatovat navždy. Beze slova si mě obkročila. Její stehna mě objala, dlaně položila na má ramena a zpříma se mi podívala do očí.

„Teď já,“ řekla tiše.

Nepotřebovala dovolení. Pohybovala se pomalu, smyslně, s každým pohybem hlouběji, pevněji. Její boky se vlnily v rytmu, který mě zbavoval dechu. Držel jsem ji za pas, pevně, občas silněji, když najela prudčeji. V očích měla oheň a já mu nemohl – ani nechtěl – utéct.

Když se její tělo napjalo a pak se pomalu zvedla, její prsty sjely po mé hrudi dolů. Beze slova, s jistotou. Klečela přede mnou. Její rty se dotkly mě, pomalu, vlhce, s jemností, která mě zbavila posledních zbytků rozumu. Její jazyk znal každý správný pohyb. A já jí nedokázal nic říct – jen jsem tiše vzdychal, prsty zabořené v jejích vlasech, připravený nechat se ztratit.

Když jsem se blížil k vyvrcholení, podívala se na mě. Její oči byly temné, tiché, plné jistoty. A pak už nebylo nic, jen výdech, uvolnění a její klidný úsměv. Když se zvedla, utřela si koutek úst a lehla si zpátky ke mně, jako by právě složila poslední kapitolu knihy, kterou už dávno chtěla napsat.