Odpoledne, které patřilo jen jí

Bylo úterý, brzké odpoledne. Eva právě skončila schůzku s klientem, ale na dnešek si nechala volno. Doma ji nečekalo nic – alespoň ne nic, po čem by v hloubi duše toužila. Její muž měl poslední týdny hlavu jinde. Děti ve škole, domácnost jela jako na autopilota. A její tělo, její mysl… strádaly.

Zavibroval telefon. „Jsem za městem, jak jsme se bavili. Přijeď, jestli chceš. R.“

Její prsty se samy přitiskly k displeji, srdce jí poskočilo. Radek. Znali se už nějaký čas – kolega z vedlejší firmy, nevtíravý, vnímavý. Uměl naslouchat. A v pohledech, které si vyměňovali poslední týdny, bylo něco, co nešlo přehlédnout.

Neptala se, co má na sobě. Ani kde přesně je. Prostě sedla do auta a jela.

Když přijela na lesní mýtinu, stál tam – opřený o černé SUV, košile rozepnutá u krku, lehce rozcuchané vlasy a v očích ten známý klidný plamen. „Ahoj,“ řekla tiše, jako by to místo patřilo jen nim dvěma.

„Máš krásný den,“ odpověděl, a když ji objal, cítila tu sílu, oporu… a něco temnějšího, co jí projelo páteří jako elektrický výboj.

Nechodili daleko. Vzali deku, prošli kousek mezi stromy, až našli místo, kde jen vzdáleně doléhal šum silnice. Položil deku, sundal sako a natáhl ruku. Přisedla si. Chvíli si jen povídali, ale ona ho nevnímala. Vnímala ten způsob, jakým se na ni dívá. Jak jí klade otázky a přitom ji hladí po vnitřní straně zápěstí. Každý dotek byl jako pohlazení tam, kde už tak dlouho cítila prázdno.

„Můžu?“ zeptal se tiše, když se k ní naklonil. Nepromluvila. Jen zavřela oči a přikývla.

Polibky byly měkké, trpělivé… a pak náhle ne. Stáhl ji do trávy, chytil za boky a přitiskl pevně k sobě. V jeho dotecích nebylo nic nerozhodného. Jeho ruce si pamatovaly, kde se má žena dotýkat, aby se jí rozbušilo srdce. Líbal ji na krk, mezi prsy, stahoval halenku, kalhoty, až byla před ním nahá, odhalená, vzrušená… živá.

Sám se svlékl bez teatrálnosti, ale když si ji otočil na břicho a přejel prsty podél páteře, roztřásla se.

„Řekni, co chceš,“ zašeptal. „Aby sis mě vzal… úplně,“ hlesla.

Udělal to. Ne něžně – ale s tou vášní, kterou v sobě ženy potřebují, když už příliš dlouho hrají roli, neprožívají ji. Byl drsný i opatrný, pevný i citlivý. Na chvíli zmizelo všechno – domácnost, práce, únava. Jen její tělo, jeho dech a rytmus, který udával on.

Když ležela na něm, zpocená a rozkoší celá rozechvělá, přitiskl ji k sobě a zašeptal jí do vlasů: „Dneska jsi byla doopravdy tady.“

Doma otevřela dveře krátce před pátou. „Ahoj, jak bylo v práci?“ ozvalo se z obýváku. Její muž seděl u počítače, zády k ní. Ani se neotočil. „V pohodě,“ odpověděla a pousmála se.

Šla do koupelny, shodila kalhotky, podívala se do zrcadla. Rty trochu opuchlé, oči zvláštně jiskřivé. Umyla se pomalu. Každý dotek připomínal, že dnes… bylo odpoledne, které patřilo jen jí.