Jedna z mých nevěr na služební cestě

Všechno už viselo ve vzduchu. Neptali jsme se jeden druhého, co bude. Nepotřebovali jsme slova. Když zaklepal na moje dveře, měla jsem už skleničku vína dopitou. Otevřela jsem mu v tílku, bez podprsenky. Viděl to. Zahlédla jsem, jak se mu krátce zachvěly rty.

„Jen na chvíli,“ řekl. Lhal. A já mu to dovolila.

Zavřela jsem za ním dveře.

Seděl na okraji postele, díval se do země. Já stála u okna. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Moje tělo si ho žádalo víc než rozum, víc než minulost, víc než morálku.

Když se zvedl, došel ke mně bez jediného slova. Jen se mi podíval do očí a položil mi ruku na bok. Teplo jeho dlaně mě propálilo skrz. Přitáhl si mě blíž. Naše rty se setkaly pomalu, opatrně – jako by každá sekunda mohla rozhodnout o tom, jestli to opravdu uděláme.

A pak už to bylo prudké. Nenasytné. Jeho ruce mě svlékaly tak, jako by mě už roky znal. Mé tělo se mu poddávalo jako něco, co už dávno nechtělo čekat.

Leželi jsme na té ne zrovna čisté posteli, ale mně to bylo jedno. Moje stehno na jeho boku, jeho dech v mých vlasech. Prolínali jsme se, rytmus se zrychloval, ztišoval se do šepotu, znovu rostl. Ticho pokoje narušovalo jen naše zadýchané dýchání a občasné vzdechy, které jsem nedokázala zadržet.

V tu chvíli jsem nebyla matka. Nebyla jsem manželka. Byla jsem žena. Toužící, dychtivá, naplněná.

Když všechno utichlo a on mě držel v náručí, věděla jsem, že se stalo něco nevratného. Nešlo už couvnout. A přesto jsem nelitovala. Ta noc mi připomněla, že nejsem jen stín toho, co jsem kdysi byla.

Možná to byla chyba. Ale byla to moje chyba. A byla vášnivá, živá, skutečná