KLÁRA - Kapitola 1

Kapitola 1 – Pravidlo číslo jedna: Nikdy to nesmí být snadné

„Nevím, jestli jsem se zbláznila, nebo jestli jsem konečně začala žít. Poprvé za celých třicet jedna let vím, co chci. A ti, co mě chtějí, si to budou muset zasloužit.“




.............

Rozchod nebyl výbuch. Spíš to byl pomalý proces, jako když ti v noci někdo tiše vytahuje srdce z hrudníku, zatímco spíš. A ty se ráno probudíš prázdná. Nezraněná, ale mrtvá.

Michal mi nechal klíče na kuchyňském stole, vedle hrníčku s nápisem „Nejlepší přítel na světě“, který jsem mu koupila k Vánocům pět let zpátky. V dřezu ještě plaval zbytek jeho ranní kávy a ve sprše visel ručník, který už nikdy neuschnul.

Vydrželi jsme spolu devět let. A když odešel, nevzala jsem si ani den volna. Jen jsem večer otevřela víno a s naprostou klidností začala psát seznam.
Pravidel.


Pravidlo číslo jedna: Nikdy to nesmí být snadné.

Žádné náhodné známosti. Žádné Tinder-rande s očekáváním polibku po druhé sklence. Žádný sex jen proto, že je sobota a já mám oholené nohy.

Ne. Od teď musí každý muž — nebo žena — projít výzvou. Testem.
Malou absurditou, která mi ukáže, co jsou zač. Jestli mají koule na to mě poznat. A pokud ano? No… pak už nejsem zodpovědná za to, co se stane.


Ten večer jsem šla do svého oblíbeného bistra. Nečekala jsem, že to začne tak rychle.

Seděl tam.
Tmavý kabát, vousy, oči jak zakázaná kniha. Ne krásný v klasickém slova smyslu, ale něčím… nebezpečný.
Na stole měl kávu, housku s máslem, a mobil, do kterého se nedíval.

Díval se na mě.

Beze slova jsem si přesedla k jeho stolu. Neudělal nic. Ani úlek, ani úsměv. Jen ten pohled. Věděl, že přichází hra.

„Řekni mi,“ řekla jsem tiše, „jak bys mě snědl. Ale smíš použít jen to, co máš před sebou.“

Chvíli se nic nedělo. Pak natáhl ruku, vzal máslo a začal ho roztírat po housce. Pomalu. Precizně. Jeho prsty byly klidné, jako by to dělal pro někoho jiného než pro mě.

Pak si jednu půlku housky vložil do úst, zakousl se — a přitom se ani na vteřinu nepřestal dívat.

Vzal mobil a napsal něco na displej. Otočil ho ke mně.

„Takhle bych tě snědl. Po částech. Bez spěchu. A nikdy bych si tě nedal celou najednou. To nejlepší se nechává na konec.“

Usmála jsem se.
Moje pravidlo číslo jedna bylo splněno.

Ale tehdy jsem ještě netušila, že právě on bude ten, kdo napíše moje první pravidlo.