Praha

Sedíme na Vinohradech v jedné vinárničce nad Náměstím Míru. Každý máme před sebou skleničku bílého a dohadujeme se mezi sebou. Radek nám tvrdí, že jeden jeho kamarád přijel z Francie a přivezl něco fantastickýho. Ukazuje miniaturní ampuli. Uvnitř je bílý prášek. Vypadá to jako obyčejná mizerná droga. Herák, nebo něco podobnýho. Potom nám začne líčit jaký to má účinky.


Nevěřím vlastním uším. To co tu povídá, se mi zdá jako holá nemožnost a totální šílenství. Dokázat namíchat látku, která je naprosto neškodná pro lidský organismus s takovýmihle účinky. Je to jako v pohádce. Tvrdí, že amíci s francouzi dokázali udělat syntetickou látku která uvolňuje vědomí. Používají ji hlavně k výslechům. Po tomhle prý na sebe vykecáš všechno. Navíc se to dá ale využít k docela něčemu jinému.


Když si to prý vezmeš, máš docela fantastickou náladu a děláš i věci které by jsi normálně neprováděl. Na druhou stranu, to co se ti příčí, neuděláš. Hranice sebezáchovy a blokace je naprosto neporušena.
Nejlíp asi uvést příklady.
Když ti holka řekne, že jsi kus a máš ho jako mladý hřebec, budeš jí to věřit a navíc budeš na to hrdej. Když ti poví, jestli by sis ho před ní nevyhonil, tak to uděláš. Uděláš to proto, že se ti to líbí a ona z toho bude mít radost a ty se budeš mít čím pochlubit.
Na druhou stranu, když ti řekne, že jsi kus, máš ho nádhernýho a aby sis ho tedy uřízl, tak ji neposlechneš. Zablokování tu funguje naprosto spolehlivě. Zrovna tak, aby jsi vyskočil z okna a nebo někoho bodnul do zad nožem. Víš že je to nesprávné a tak to neuděláš.


Dohadujeme se o tom jestli je to blbost a nebo není. Debatu ukončuje Radek který nám obou tvrdí, že to vyzkoušel na sobě minimálně pětkrát a je to prý fantastické. Ještě se mu podařilo dvakrát si to ověřil na kamarádkách a jedné jeho kamarádce na jejím příteli. Všichni včetně něho si to jen pochvalovali. No nevím. Jen tak kroutíme s Milošem hlavou.


Debatu ukončuje dlouhonohá kráska s fantastickým černým ohonem místo vlasů. Všemi námi zbožňovaná Ríša si jde přisednout k nám.
" Ahoj kluci. Magda tu s vámi není?"
Všichni se po sobě podíváme. Magda má přijít večer k Radkovi, ale teď jsou čtyři odpoledne a nikdo z nás neví kde se momentálně nachází. To samozřejmě nemůžeme přiznat.
" No říkala, že přijde, ale ještě tu není."
Jedna židle u stolu je volná. Ríša si na ni sedne a ani se nás neptá jestli nám to nevadí.
" Nevadí to, počkám na ní!"
Jasně že nevadí. Ríša si poroučí dvě deci červeného a kouká po nás.
Nemůžeme se na ní vynadívat. Nikdo by neřekl, že je to studentka pedagogické fakulty. Než se posadila zaregistroval jsem krátkou slabounkou sukni kterou prosvítají její dlouhý nohy. Nádherná prdelka vyniká přes tuhle sukýnku. Musí mít tanga, jinak by jí byli vidět kalhotky. Sukýnku má na zadečku vyšponovanou a není vidět jediný záhyb látky. Bílý tričko s džínovou vestičkou. Na tričku se naprosto jasně rýsují obě bradavky. Co nás ale fascinuje, je barva očí. Musí mít oční čočky, jinak to není možné. Má totiž jantarovou barvu očí. Takovou, tu co mají kočky.
Rozprávka jak vystřižená, tak zvaně o prdu. Fakulta a naši pedagogové. Nebýt tu Ríša, jdu se projít po Vinohradech. Miloš se snaží udržet konverzaci. Ani jeden z nás neví jak říct, že Magda nepřijde. Minuty ubíhají a nakonec se přeci jen dokážeme bavit normálně.
Ríša sedí u stolečku s námi a popíjí svou druhou dávku červeného vína. Radek ji v okamžiku kdy si odskočí na toaletu, víno zamíchá čistou vidličkou od salátu. Na první pohled se ani nedá povšimnout, že na ní něco bylo. Ve skleničce je něco pod polovinu. Jsem zvědav jestli něco pozná.
Když se vrací, Radek se ji ptá:
" Proč se vlastně jmenuješ Ríša? Je to tak trošku neobvyklé křestní jméno."
" Táta chtěl prvního potomka kluka, a narodila se mu holka. Tak mě dali tohle jméno místo kluka který se měl jmenovat Richard."
" Tak jak se doopravdy jmenuješ?"
" Přeci Richarda, ale všichni mi říkají Ríša. A aby se to nepletlo, pak naši měli ještě dvě holky...."
Během doby dopíjí naráz svoje víno a po konstatování, že jsme finančně všichni na dně, se balíme. Zaplatíme a jdeme na metro. Jedem k Radkovi. Nikomu se nechce domů. Večer teprve začíná a navíc je se u něj sejdeme s holkama na parádním mejdanu.
Radek se ptá Ríši:
" Nechceš jet s námi. Nemáš přeci nic na práci. Stoprocentně tě nikdo nečeká."
Chvilku váha, " Jen na chvilku. Kdo tam bude?"
" Magda a Maruška,"
" Bude se hrát kanasta?"
" Jak to víš?"
" Holky se o tom přede mnou bavily v jídelně. Prý je to potom paráda."
" Jasně paráda pro všechny..."
" Tak na chvilku, musím pak domů."


Konečně jsme na Smíchově. Radek odemyká rodinný domek kde bydlí s bráchou. Rodiče mu zemřeli před dvěma roky a tak tu bydlí skoro pořád sám. Brácha pracuje v rozhlase a většinou chodí na noční směny.
" Co brácha?"
" Noční frekvence, přijde ráno v půl sedmý."
" Jdi do háje, to ho baví."
" Baví, nebaví. Asi za to má..."


Miloš pomáhá Ríše s nějakým občerstvením. Krájejí sýr a okurčičky. Salámek na pidikostičky a všechno vyrovnávají na veliký točící podnos.


Naše dámy se dostavují samozřejmě pozdě. Je to v nich. Nikdy nepřijdou včas, snad jen k zápočtům, a za to může určitě tréma.
Když vidí Ríšu, jsou na myši.
" Kdo ji sem dostal, komu se to povedlo. To snad ani není pravda. Přiznejte se, komu se ji podařilo zlomit. "
" Tak trochu kolektivně všichni tři, ale lví podíl má Radek."
" Ví co bude?"
" Neboj, ví. Poslouchala vás v jídelně."
" Kecáš, tutově to neví. Určitě by sem nepřišla."
" Jdeme se jí tedy zeptat," povídá Miloš.
" Seš blbej, uteče ti," říká Magda Milošovi. Poslala jsem ji SMS, že budu v hospodě s Vámi, jestli se může zastavit.
" Seš péro."
" No přece ji to nemůžeme říct.."
U toho zůstává. Po nezbytných přípravách, jako cigárkách a nalití vína kterýho je plnej demižon od strejdy z Moravy, si sedáme k velkému konferenčnímu stolku. Uprostřed se trůní už uvedený obrovský otáčecí podnos s žraníčkem. Nahoru nad něj, jako druhý patro se dá dát ještě jedna malá točící deska, na které se vejdou jen karty na lízání a ty ohozený. Ostatní karty máme na desce stolu každý před sebou. Kdo hraje kanastu ví, kolik místa se někdy potřebuje. Proto je na stole občas málo místa.


Princip hry je sice primitivní, ale má svůj účel. Kdo bude mít určitý počet bodíků, musí se zbavit nějakého kusu oblečení. Ve finále není nad to, když sedí kolem stolku tři nahý lidi, a čeká se na posledního, kdo má na sobě ještě kalhotky a nebo slipy. Je to pořádně dráždivý, když se pravidla doopravdy dodrží až do konce.


Magda sedí na taburetu. Je to jeden ze čtyř které tu Radek má. Na druhém sedí Miloš a na třetím Maruška a pak já. Sedíme tedy vždycky kluk, holka, kluk a tak dál ob jednoho. Všichni hrajeme zuřivě kanastu a střídmě popíjíme víno. Žádná ožíračka, všechno s mírou. Pořád se nic neděje. Kluci si z holek dělají srandičky, že hrajou jak ponocný a ty jim to s patřičným umocněním vrací.


Ríša si hoví na sedačce vedle Radka. Není na ni nic podivného. Ani jeden z nás, kluků kteří byli u toho, nevěří, že se něco bude dít.
Známe ji jako sice nádhernou provokativní kočku, ale jako naprostou netýkavku. Mimo to, že s ní chodíme na vejšku s ní nikdo nic neměl. Nikomu z nás se ji nepodařilo ani pozvat na rande, natož se s ní nějak blíž seznámit.


Miloš si z ní pořád dělá legraci. Je ukecanej jako málokdy. Ani se mu nedivým. Je tu s Ríšou dvojička která je tu nová a navíc. Chtěl by ji alespoň ukecat na rande, ale její pověst mu svazuje v tomhle směru jazyk. Pořád se nedokáže vyžvejknout.
My čtyři tak nějak patříme k sobě. Sice si uděláme někdy parádní čtyřku, ale já mám Magdičku a Radek se už druhý rok drží Marušky.
Miloš si Ríšu neustále dobírá a provokuje jí. Je to jako běh na dlouhou míli. Všichni čtyři mu držíme nepokrytě palce. Nakonec, když už máme pocit, že to vzdá, se odhodlá a jen tak, aby se neřeklo, jí povídá.
" Ríšenko, pořád se na tebe všichni díváme. Provokuješ nás, a nemůžeme se vynadívat na ty tvoje nádherný prsa. Fafíky ti na nich ti stojí, jako knoflíčky. Kdy už nám je konečně ukážeš?"
Ríša se na něj dívá nějak jinak než dřív. Nikdo z nás si toho v zápalu hry nevšimnul.
V jejím pohledu je vidět, nevím jak to říct, snad roztouženost. Pak se rozhlédne a povídá nám všem:
" Žádný sahaní. Všechno bude v klidu. Znám Vás kluci. Jen vám je ukážu, budete si chtít všichni sáhnout. Žádný takový."
Tak to jen čumíme. Nikdo ani nehlesne. Neskutečné se stává za okamžik pravdou. Asi to doopravdy funguje.
Kočka si před námi bez problémů svlékne krátkou vestičku a pak i nádherný bílý tričko kterým prosvítaly tmavý velký bradavky. Poprvé v životě vidím před sebou její nádherný špičatý rohlíčkový dvojky.
Doopravdy, trčí jí dopř