Cestou z práce - soutěžní

Stříbrný sedan se vyhoupl ze zatáčky okresky kroutící se z nedalekého města mezi zdejšími poli a začal nabírat rychlost. Autobusová zastávka byla jen pár set metrů před ním a řidič se ji chystal bez povšimnutí minout. Názor změnil až na poslední chvíli. Auto se plavně zhouplo, pod pneumatikami zaskřípal štěrk, který sem v malých kupičkách vyplavil poslední déšť a on stáhl okénko. Teprve teď by mohl nezaujatý pozorovatel spatřit důvod toho poněkud prudšího manévru. Chvilku to trvalo, ale nakonec se zvedla z pod přístřešku a přistoupila k otevřenému okénku. Působila tu jako zjevení. Formálně a elegantně oblečená, šedá sukně nad kolena, černá halenka, lodičky, lehký béžový kabát.... Očividně trávila den v kanceláři. Až sem to slyšet nebylo, ale zjevně stačilo jen pár slov a vět aby se krátce rozhlédla a nastoupila do auta.
“Berete často stopařky?” otočila se k němu. Znělo to mírně vyzývavě, ale mnohem víc pobaveně. Měla radost, že si pro dnešní odpoledne trochu zjednoduší cestu domů.
“My si vykáme?” podíval se na ni překvapeně.
“Dost na tom, že sedím v cizím autě. Tykat se vám doopravdy nechystám. Pubertu už mám za sebou.”
“No ano, uznávám že už jen tím, že jste svůj zadeček usadila do mé sedačky, jste mi prokázala dost přízně na to, abych mohl očekávat ještě nějakou další.” Sarkasmus se mísil s ironií, ale jízlivost tu scházela.
“Dobře, že si rozumíme.” odkývala mu pochvalným tónem. “Já jsem Petra.”
“A já Kamil.” vzal ji opatrně za ruku, zvedl ji až těsně ke rtům a naznačil lehký polibek.
Hra začala. Muž a žena svedeni k sobě čistou náhodou v jednom voze projíždějícím malebnou krajinou.
On, skoro čtyřicátník, vysoký sympaťák zajímavý snad právě tím, jak příjemně normální se zdál být. Utekl dnes z práce o něco dříve a právě díky tomu tu mohl zastihnout ji, která tu každý den čekává na autobus co ji odveze domů, tedy dalších 30 km za město.
Petra byla o kousek mladší, ženská krev a mlíko, tmavé vlasy svázané do ohonu a i přes onu formálnost jejího oblečení z ní sálala energie a sebevědomí. Kamilova ochota ji vlastně přišla vhod. Ušetřila ji kodrcání autobusem i několik desítek minut jejího času.
“Tak jak to máte s těmi stopařkami?” nedala se Petra.
“Jen když stojí za to.” odtušil s přehrávanou suverenitou Kamil.
…
Petra působila tak trochu podrážděně. Zabouchla za sebou dveře auta a připoutala se. Jasný signál, že mohou pokračovat v jízdě. Tahle situace ji vůbec nebyla po vůli, ale vyhnout se ji nedokázala i když by moc chtěla. Asi vypila odpoledne přespříliš vody nebo kávy. Tu zastávku v lesíku hned vedle cesty si vyžádala i když ji to ani malinko netěšilo.
Byla si vědoma, že za těch posledních pár minut rozehráli hru, docela odvážnou hru a tahle zastávka by v jejím kontextu mohla vyznít docela jinak, než jak nevinně ji ona zamýšlela. Kamil byl sexy, o tom žádná. A ona naposled jela stopem tak před deseti lety. A to tehdy se děly věci… Ty vzpomínky, sluníčko co ji hřálo přes čelní sklo, uklidňující předení motoru a pohupování auta, to všechno v ní probouzelo něco, co by v sobě ještě před několika desítkami minut nehledala a ani nečekala. Chuť dráždit, poňoukat a přitom neslibovat, dělat se nedostupnou. Kamil na to slyšel, bavil se společně s ní. Byl jí skvělým spoluhráčem, který projevil tu správnou míru zájmu aniž by se tím už stával dotěrným. A pak přišla ta zastávka.
...
“Tamhle, mohl byste mi prosím zastavit?” ozvala se z ničeho nic a přerušila tak proud decentní ale přesto dvojsmyslné konverzace, kterou spolu už několik minut vedli.
“Ale jistě. A to mám zastavit jen Vám, nebo nám?” otázal se on v rámci nastoleného tónu.
“Zastavíte jen mě. Potřebuji se vyčurat. To se snad dá pochopit.” zpražila ho ledovou věcností a doufala, že tím jasně vymezila účel dané zastávky.
Bylo jí to samotné líto a chápala, že je to vůči němu i tak trochu nefér, ale nedá se nic dělat. Jedna věc je koketovat a docela jiná věc je nechat se obtáhnout chlapem co se jmenuje Kamil ohnutá o rozpálenou kapotu. I když… raději zaplašila vzpomínky, otevřela dveře a vystoupila ven.
Čtenářky to jistě znají. Někdy je prostě pravé zadní kolo to nejdiskrétnější místo, které se dá široko daleko najít. Tedy, za předpokladu, že diskrétní je i řidič. Takže vyhrnout sukni, stáhnout punčochy, potom i kalhotky, přičupnout a… božeeee, ta úleva. Dokonce i kapesníček si stihla vyndat z kabelky. Byla spokojená. Znovu nabytá pohoda ji vracela klid a radost ze hry. Kamil očividně pochopil svou roli a zůstal v autě. Je to prostě gentleman. Ještě natáhnout kalhotky… jo ty punčochy dolů, stejně je na ně dnes teplo a potřebovat je už nebude… uhladit sukni a…
Až teď se jejich pohledy setkaly. To když se otočila a uviděla jeho oči v pravém zpětném zrcátku. Nepotřebovala se ptát aby věděla, že se tak dívá celou dobu a už vůbec neměla nejmenší pochybnosti o tom, co viděl. Dožralo ji to. Pořádně! V prvním momentě se chystala ohradit, seřvat ho, bouchnout mu dveřmi a nechat ho jet pryč. Taková drzost a sprosťárna! Jenže ji to přešlo a to mnohem rychleji, než by si vůbec dovedla představit. A proto ta podrážděnost, když nasedala do auta. Ne na něj, ale na sebe. Na to, jak malou kontrolu nad sebou má, jak snadno mu podléhá. Ještě jednou se zavrtěla v sedačce, schovala si sežmoulané silonky do kabelky... Snad si toho nevšiml… a hleděla uklidnit motýlky, kteří se jí v klíně začínají probouzet. Motor zlehka zabručel a auto se vyhouplo zpět na cestu.
…
Automatická převodovka je ďábelský vynález. Petra ji neměla ráda. Milovala pohled na mužské ruce na řadící páce. Na jistotu a přehled s jakým dobrý řidič ovládá svůj vůz. Zkušenost ji naučila, že tak, jak muži zacházejí s řadící pákou, tak většinou zachází i se ženami. Sledovat chlapa při řízení a řazení je nesmírně sexy. Nesnášela automat, protože ji obíral o to potěšení a dělal z muže jen toho, co kroutí volantem. Jenže právě teď…
“Kamile, co si myslíte, že to děláte?” zněla udivěně, zvědavě…
“Hladím Vás po stehně, Petro.”
“A ještě to drze přiznáváte…” odtušila ona.
Ne, nedovedla to. Měla by, ale nenašla k tomu sílu. Začalo to lehkým dotekem špiček jeho prstů jen kousek nad oblinou kolena. Kůže na kůži, jen lehounce, skoro nevinně. Jenže nebyla malá a ani on ne. Dával ji příležitost odmítnou ho. Když to neudělá teď… Automat řadil hladce, docela sám a tak nechával Kamilovi volné pole působnosti. A nechávala mu ho i Petra. Motýlci začali vyvádět psí kusy a ona… Byl to tak slastný a hřejivý pocit, že právě jemu stojí za to dobývat ji. Že riskuje trapas a odmítnutí jen pro vzdálenou a nejistou vidinu toho, že mu namísto chladného usměrnění dovolí další a další dotek…
Dovolila, poddala se mu, tomu potěšení, teplu jeho dlaně a mravenčení prstů. Dělalo ji nesmírně dobře a ona už se rozloučila s myšlenkou, že zůstane jen u nevinného koketování. Proč by si na cestě domů po celém náročném dni nemohla užít trochu dráždivých doteků. Jen doteků. Jeho doteků.
Několikrát se skoro vylekala, že toho nechá. To když se stáhl a chvíli jen kroužil po látce její sukně. Ale nezklamal a pokaždé, když se vrátil k jejím stehnům a mezi ně, zajel dál a výš. Doufala v to. Čekala, až si pro ni přijde. Pro ten pramínek rozkoše. Chtěla na ní cítit jeho dlaň, jeho teplo a těšila se představou, že její horkost přebije tu jeho. Splnil jí to očekávání. Sama se mu podvolila aby pak mohla stisknout jeho ruku mezi svá stehna. Seděla tam, předla jako kočka a bylo jí docela jedno, že její kalhotky nemají nejmenší šanci pojmout všechno její vzrušení a tak ten úkol připadne až jeho dlani. Už necítila podrážděnost, byla mu vděčná, spokojená. Byl to nádherný závěr jejich hry.
Myslela to jako výraz díků, intimního souznění, ocenění jeho vůle dobývat ji. Natáhla se k němu a poprvé za celou jízdu se ho dotkla. Tedy, dotkla… Položila mu dlaň do klína, tak jako ji držel právě on, a přes látku kalhot mu promnula ptáka. Toho nádherně tvrdého a nateklého ptáka, který ji v odpověď zavibroval v dlani. Tehdy se všechno zvrtlo.
…
“Co děláte? No taaaaak…!!!” zavyla překvapením.
Na opověď čekala marně. Neobtěžoval se odpovídat. Byl to jen okamžik, kdy se Kamil změnil. Kdy mu zhrubly rysy a ona ucítila v jeho svalech napětí, která tam dosud nebylo. Nedalo se říci, že by to byla změna k horšímu. Dost možná i naopak, jenže jindy a jinde. Ne teď, když tu s ním sedí v autě a cítí, jak se bez ptaní dobývá pod gumičku jejích kalhotek. Vlastně mu to ani nedokázala mít za zlé, pochopila tu chybu hned jak ji udělala. Co pro ni bylo poděkováním a vyjádřením intimního sblížení, to pro něj bylo výzvou.
Takhle ne, možná jindy, možná později, možná jinde… ale ne tady v autě cestou z práce. Sakra dejte pokoj, tohle nechci… takhle neee… Vlastně ani nevěděla, jestli to šeptá, říká nebo křičí. Letělo jí to hlavou a zoufale se snažila vytrhnout jeho ruku ze svého klína. Jenže pokaždé, když polevila aby se připravila k další vlně odporu, on přidal. O kalhotky se už dávno nehrálo. Věděl co chce a věděl jak toho docílit. Když se mu potlačovanou slastí sevřela kolem prstů, věděl, že je to on, kdo přinejmenším prozatím kontroluje situaci.
Seděla tam, držela pevně jeho ruku za zápěstí, ale už se neprala. Nedovedla si odříct to potěšení, kterým ji zaplavil. Tělo ji zradilo a ona tak ztratila vůli bojovat. Udělej mi to. Když už si to začal, tak to dokonči. Pořádně!!!! Joooo, ještě zaber! Dva jsou málo, chci tři!... Jen počkej, hned jak bude hotovo, konečně tě donutím zastavit a koupíš jednu nebo dvě. Tohle si za rámeček nedáš… Ale teď sakra dělej, jooooo! Důvěrně znala ten pocit, kdy se blíží vrchol, ale dnes, snad právě tím vnitřním vzdorem se to celé ještě umocňovalo. Bylo jí docela fuk, že právě projíždí vesnicí a kde kdo by ji mohl zahlédnout. Čím blíž byla, tím víc to potřebovala...
“Sakra co děláte, Kamile?” zaúpěla vztekle když jí z ničeho nic vytrhl ruku z klína a odbočil z hlavní. Ještě, než se stihla zorientovat, už zamířil do otevřených vrat a zabrzdil se skřípěním štěrku na dvoře. “A teď jako co?” štěkla po něm znovu.
“Pokračování.” odtušil suše, ale to už ho viděla jak vyskočil z auta ven a obchází ho k jejím dveřím. Neptal se, nenabízel pomoc, nepomáhal. Gentleman byl pryč. Jen chlap, samec. Otevřel dveře, chňapnul po ní a vytáhl ji ven.
“Mám se jako bát?” Nebyla si vůbec jistá, jak moc dobrý nápad je ho takhle ještě dráždit, ale nedovedla si pomoct.
Nepomáhala mu ale ani se nebránila. Nechala se vést. Už dávno pochopila, že tohle neskončí prstěním. A… vlastně neměla ani tak problém s tím, co se nejspíš stane, ale jak se to stane. Takhle si ji podat, bez ptaní a svádění. Jen si ji prostě chňapne a… ale to je fuk, odskáču si to tak jako tak a potom bude řada na něm. Slibovala si sama sobě a snad i trochu ospravedlňovala skutečnost, že se nebrání ani zdaleka tak urputně, jak by se bránit mohla a snad i měla.
…
Zabouchnutí garážových vrat ji vytrhlo z myšlenek a vrátilo ji do reálného světa. Tohle byl jeho svět. Jestli v autě musel o kontrolu bojovat, tady ji měl automaticky. Skoro se až lekla zařinčení všeho nářadí a nepořádku, který právě jedním rozmáchlým tahem shrnul z ponku.
“Tak fofrem.” zavrčel a smýknul s ní k “uklizenému” ponku.
“Co jako?” tak laciné to zas mít nebudeš.
“Ohnout a připravit.”
“Jste se přepočítal, ne?” Dostával se do varu. Viděla to na něm a začínala se bát důsledků, ale stejně si nedovedla pomoci. “V tom autě to jako nestačilo? Co si myslíte, že tu s váma budu asi tak dělat.” Jenže s každým dalším odseknutím se rozpalovala i ona. Kam až tohle dojde?
Tím konverzace skončila. Kamil očividně dospěl k názoru, že po dobrém to nepůjde. Natáhl se po ní a políbil ji.
Božeee, nikdy jsem netušila jak těžké je odmítnout polibek.
Chvilku se dívali navzájem do očí. Držel si ji za vlasy jen několik centimetrů od sebe.
Jeden prudký rozmáchlý pohyb a leží horní polovinou těla přitisknutá na ponku. Cítí jak ji hrne sukni po zadku vzhůru. Chvilku se zdá, že ty kalhotky přímo na ní roztrhá , ale pak sáhne po noži a civilizovaně je rozřízne. Teď to přijde!
“Auuuuu” plesknutí přes zadek. A ještě jedno. Dost na to, aby vzdor ustoupil. Kleká si za ní, roztahuje jí půlky a zaboří mezi ně obličej. Chlívák! A stejně se mu ještě nastaví aby mohl co nejdál. Jeho jazyk je tak hluboko. Jako by byl všude. Cítí jeho dech, funění. No taaak, víc. Jazyk nestačí! Jako by to slyšel. Jedno plesknutí přes pičku aby se otevřela ještě o kus víc a pak… Dva? Ne! Chci tři, potřebuju tři! Jasně, to je onoooo… Teď je to jiné, než to bylo v autě. Prostor a Petřina spolupráve mu umožňuje zajíždět do ní na celou délkou prstů. Sama se mu na ně naráží a pobízí ho. Těžko tomu nápadu odolat… Neee, co to děláš? Malíček už ne, roztrhneš mě, to bolí jaaaaaau… už buduuu… Zachytil ji na poslední chvíli, jinak by se svezla z ponku a složila na podlahu. Tak silné to bylo. Naposledy se mu sevřela kolem skoro celé ruky, zaplavila mu dlaň malou potopou, zasténala chtíčem a odpoutala se odžít si svou malou a sladce bolavou smrt.
Probralo ji zacinkání spony pásku. Proč všechny pánské pásky znějí tak podobně? V tom opojení jí to přece jen malou chvilku trvalo, ale i tak poznání přišlo takřka vzápětí. Neee, teď ještě ne! Prosím ne… Otočila hlavu a uviděla přesně to, čeho se tak bála. Právě si svlékal kalhoty i s boxerkami a z pod zmačkané košile mu vykukoval výstavní pták.
“Počkejte, tohle ne!” ozvala se opatrně se přizvedla na rukou. V jejím hlase byla spíš obava, než vzdor. Kamil zatím vystoupil z kalhot, odhodil je stranou a vrátil se těsně k ní. “Opravdu, teď ještě ne.” Opakovala znovu s nadějí, že pochopí, že nejde o to, že by nechtěla, ale že jen potřebuje čas. Celý podbřišek jí ještě pulzoval předchozím takřka brutálním prožitkem a ona si byla jistá, že jakýkoliv dotek právě teď bude znamenat… ani představit si to nedovedla. Stál přímo za ní a pomalu si ho honil... Ještě chvilku, dej mi minutku nebo dvě a pak už…
“Tohle ne, opravdu ne, Kamile nechte… aaahhhchhh, to bolíííí!” Přimáčkl ji zpátky k desce ponku a z prudka ji načal. Byl vydrážděný na maximum a neměl nejmenší chuť se zaobírat Petřiným jemnocitem. Držel ji za zadek a cítil jak se mu snaží s každým dorazem vysmeknout. Naříkala. Náherně a rajcovně sténala. Pásl se na tom, jak se bolestné vzlyky čím dál tím častěji mísí se vzdechy rozkoše a snad i spokojenosti. Tohle mu dělalo snad ještě větší potěšení než to samotné šoustání.
Teď už se nevzpouzela, už jen držela. Tohle nezažila poprvé. Věděla, že bolest přejde do slasti snad ještě větší, než byla ta prvotní. A ten moment právě přicházel. Ležela, dovolila hlasivkám aby dávaly průchod všem jejím pocitům a nechávala Kamila ať si s ní užívá jak je mu libo. Jooo, chytni si mě za vlasy, podrž si mě, porádně mě naraž, chci ještě. Dělej, neflákej to když už ho tam máš tak… Až teď jí to napadlo. Skousne cokoliv, ale docela určitě nehodlá odcházet z garáže se stehny od jeho semene. Aspoň tohle, když už nic jiného, si vyvzdoruje.
“Kamile?!” ozvala se mezi dvěma vlnami slasti.
“Co je?” odsekl. Dělalo jí dobře slyšet, že sotva popadá dech.
“Dovnitř ne, prosím.”
“Já se Vás na něco ptal, Petro?” odsekl skoro podrážděně.
“Opovaž se mi to nastříkat do kundy a uvidíš ten mazec!” zavrčela znovu jako nasupená samice. Šel z toho mráz po zádech. Tak moc, až ho to rozhodilo z tempa.
Vyklouzl ven, stál tam za ní, celý zpocený a udýchaný, lesklý pták mu poškubával pod břichem a on se očividně snažil nabýt ztracenou rovnováhu.
“To už máš dost?” ušklíbla se na něj.
Sakra, tohle jsem asi přehvízdla. Proletělo jí hlavou, když uviděla ten záblesk v jeho očích. Znovu se po ní natáhnul a o vteřinu později přistála s žuchnutím na koženkové lavici vypreparované z nějaké dodávky. Nebyl hrubý, jen pánovitý. Očividně byl zpátky ve hře.
“A teď kuř.” než stihla zareagovat, nacpal jí ptáka hluboko do pusy. Měla ho všude plno. Tlačil se ji do patra a do tváří, cítila ho v chřípí hluboko v nose a na jazyku se jí mísila jeho a její chuť. Ucítila jak jí vjíždí prsty do vlasů a chytá si ji ještě pevněji Tak tohle ani nezkoušej! Zkusil. Naštěstí to vycítila včas a připravila se na to, takže když jí zajel žaludem až hluboko do krku, byla dost uvolněná na to, aby to celé ustála. Nedal ji vydechnout ani na moment a vlastně si za to mohla tak trochu sama. Když ji po třetím nebo čtvrtém přírazu vycákal všechno semeno přímo do krku, jen tím plnil její přání. I když si sám nebyl vůbec jistý, jak moc to Petra ocení…
…
Bylo po všem. Seděli udýchaní vedle sebe na vrzající koženkové lavici. Přitulila se k němu a on ji políbil. Ucítil všechny chutě té zvrácené hry. Jak se to jen všechno mohlo stát? Stalo. A stálo to za to.
“Kami?” zavrněla mu z náručí.
“Ano, Peti?”
“V kolik se vrací Martin z toho školního výletu?”
“Asi tak za hodinku, proč?”
“Zajdeš pro něj ty, nebo já?”
“Hmmm, skočíme pod sprchu a zajdeme tam pak spolu, co říkáš?”
“Tak jo. Jo a Peti?”
“Aaaano drahá?”
“To vykání bylo bezva. To ještě někdy zkusíme, jo?”
Ještě víc se přimkli k sobě a rozesmáli se jak puberťáci, kteří spolu právě prožili to své krásné “poprvé”. Nejlepší hry se prostě naplánovat nedají a příchází zcela neočekávány. Tak, jako ta dnešní.