Písek mezi půlkama - soutěžní

Ráno v Golemu se neprobouzí dramatem, spíš jakousi tichou melancholií Balkánu. Slunce svítilo skrz tenkou záclonu, světlo kreslilo stíny po zdech a vedle mě ležela Eleanor.
Vypadala klidně, jakoby ji neměl svět šanci rozhodit. Vlasy měla rozcuchané. Rameno odkryté a nohu přes moji. Voněla tak krásně, i když bylo teprve osm ráno. Měl jsem chuť ji probudit jen proto, abych slyšel její první ranní povzdech. Takový ten ospalý, trochu otrávený, ale zároveň intimní zvuk, kterým mi dávala najevo, že mě v tu chvíli nesnáší a miluje zároveň.
Místo toho jsem vstal a otevřel dveře na balkon. Výhled na moře, které se v dálce třpytilo jako rozbité zrcadlo, a dole na ulici už klapaly žabky turistů. Chvíli jsem jen stál, kouřil a napil se whiskey, i když jsem si slíbil, že dnes vynechám.
Sám sobě. Jí sem neslíbil nic.

“Co děláš?” Ozvalo se za mnou.
Eleanor seděla na posteli a promnula si oči. Vypadala mladší než kdy jindy. Možná to bylo tím mořem, možná tím klidem, kterého mezi námi poslední dobou nebylo moc.
“Pozoruju svět.” Odpověděl jsem.
“Tak mi podej vodu, ať ho můžu sledovat s tebou.”
Na snídani jsme měli to, co jsme si koupili předchozí den. Meloun, broskve a nějaké místní pečivo. Seděli jsme na balkoně, jedli rukama a pili studený džus.
Bylo to jedno z těch rán, kdy se nic moc neděje, ale přitom máš pocit, že všechno je správně.

Po jídle jsme vzali ručníky a vydali se k moři. Měli jsme to asi tři minuty. Pláž se zdála nekonečná, písek byl jemný, lehátka už skoro všechna obsazená. Našli jsme si ale svoje místo, natáhli se a dělali, že se opalujeme, i když jsme věděli, že nás to slunce pomalu zabíjí.
Eleanor si něco četla na mobilu, a já se jí díval na záda. Ta lopatka, co jí vždycky trochu vyčnívala, ten detail mě fascinoval víc než nohy v Tarantinově filmu. Chvíli mi připadalo, že tohle je ten ideál. Možná ne dokonalý život, ale určitě dokonalý moment.
“Nezapomeň, že dneska jedeme do Durrësu.˚ Řekla, aniž by se na mě podívala.
“Máš nějaký plán?”
“Oběd, trh, procházka. A pak tě možná pustím do mojí hlavy.”
Netušil jsem, co tím myslí, ale znělo to jako pozvánka na výlet někam hluboko. A to jsem chtěl.

Durrës nebyl daleko. Patnáct minut v minibusu, kde to páchlo směsí potu a slaného vzduchu. Řidič měl na zpětném zrcátku růženec a fotku. Vedle nás seděla starší paní, co celou cestu něco šeptala, a harant za námi kopal do sedadla. Eleanor se jen smála.
“Je to tu chaos, ale aspoň je to autentický.” Poznamenala.
“Jo. Jako tvůj pokoj v pubertě.”
“Vtipnej. To byla organizovaná anarchie.”

Durrës nás přivítal horkem, prachem a atmosférou města, co má za sebou tisíce let, ale pořád se tváří, že je teenager. Staré římské pozůstatky, vedle nich fastfood a obchody. Eleanor si koupila ledovou kávu a já si zapálil. Podívala se na mě, usmála se a napila se.
Našli jsme restauraci hned u moře. Měli tam ryby, co ještě ráno plavaly ve vodě. Objednali jsme si talíř plný grilovaných věcí, který jsem neuměl vyslovit. Eleanor si fotila jídlo, a já si fotil ji. S vlasama rozcuchanýma od větru a s očima rozšířenýma z horka vypadala jak někdo, kdo sem patří.
“Měla bych tu zůstat.” Řekla najednou.
“A co bych bez tebe dělal v Česku?”
“Možná bys měl konečně klid.”
Mlčel jsem. Protože možná měla pravdu. A nebo taky ne.
Prošli jsme si město. Trh, zbytky amfiteátru, a pak dlouhou cestu kolem moře. Ticho mezi námi nebylo těžké. Bylo klidné. To je rozdíl. Někdy mlčíš, protože nevíš co říct. Jindy proto, že slova by jen kazila to, co cítíš.

Večer jsme se vrátili zpátky do Golemu. Její máma seděla s knížkou na terase, sestra řešila něco na mobilu. My jen pokyvovali hlavou, řekli pár vět a šli si dát sprchu.
“Večer se půjdeme opít.” Řekla mi, když si utírala vlasy ručníkem.
“Myslíš, že si to tahle země zaslouží?”
“Ne. Ale my ano.”
Další večer co začíná nevinně, ale už v sobě má zárodek chaosu.

Měli jsme to jako rituál. Jít dolů k moři, kolem všech těch blikajících světýlek, hudby, co se mísila hlukotem vln, kolem restaurací, kde číšník neumí slovo česky, ale za to přesně ví, co si dám k pití.
“One wine, one beer, and some whiskey, right?”
Eleanor si objednala krevety, a albánské víno. Já pizzu.
Seděli jsme pod lampou, co svítila tlumeně jako v divadle těsně před představením. Vítr byl teplý a unavený. Jako všechno tady.
Když dojedla poslední kousek a napila se, podívala se na mě jinak. Ne vážně… spíš svůdně.
“Víš, že bych tu s tebou mohla žít?”
“Vážně?”
“Ne. Ale zní to hezky.”

Smáli jsme se tak, jak se směješ, když víš, že tohle jsou chvíle, co si budeš pamatovat i za deset let. Potom jsme se zvedly a šli dál. Bary u pláže, hudba v pozadí, drinky, co měly víc cukru než alkoholu. Ona tančila. Já stál a sledoval ji.
“Pojď, nebo se do mě zamiluje někdo jinej.” Řekla a zatáhla mě na pláž.
Byla tma. Jen měsíc a světla z barů. A moře.
To moře, co všechno pohltí. I nás.
Sedli jsme si do písku. Pili z láhve, co jsme koupili cestou. Mluvili o ničem, co znělo jako všechno. A pak mě políbila. A já ji. A pak už nebyla slova.
Nebyla to romantická scéna z filmu. Byl to život. Teplý vzduch, spocená těla, písek všude. Vážně, všude.
A její dech na mém krku.
Bylo to syrové, smyslné, a přitom klidné. Jakoby nás celá Albánie objala a řekla. “Tak jo. Máte můj souhlas.”

Když jsme leželi vedle sebe, s pískem ve vlasech, mezi prsty a mezi půlkama, řekla.
“Víš co je na tom nejhezčí?”
“Že jsme si nic nepíchly do zadku?”
“To taky. Ale hlavně to, že víme, že tohle se už nezopakuje úplně stejně.”
Mlčel jsem. Ne protože bych nevěděl co říct, ale protože měla pravdu. A někdy je dobré jen přijmout, že ten moment existuje sám o sobě. Bez budoucnosti. Bez záruk. Jen tady a teď.
Vrátili jsme se do pokoje až nad ránem. Ona zamumlala něco o tom, že nás její máma určitě slyší, a já si lehl vedle ní.
“Víš, že tě miluju?”
“Já vím.”
A bylo ticho. Moře venku dýchalo, a my dýchaly s ním.