Světla nad Bosporem

Žhavé slunce rozpaluje střechy paláců nad Bosporem. Ulicemi se nese křik pouličních prodavačů ryb, zlatníků, nosičů vody i lidí, spěchajících za svým obchodem a řemeslem i zvonění zvonů. V paláci Blachernoi, vysoko nad mořským průlivem, na konci Zlatého Rohu, naproti Galatské věži, po prastarých chodbách pamatujících ještě císaře Alexandra Komnena, se dnes stejně jako tehdy pohybují neslyšné stíny a jsou udíleny rozkazy tahající za nitky světové politiky.
Už několik dnů se městem nese od úst k ústům zvěst: „Latinští rytíři! Latinští rytíři!“ Celé město, zlatý Cařihrad, je toho náhle plný. Přišli dvěma týdny, táhnou prý do Svaté země, osvobodit svatý Hrob a celý Jeruzalém z rukou nevěřících. Moudrý náš císař, Jan Palaiologos, jim dobrovolně nařídil otevřít brány. Věděl již dávno od zvědů, jak se Latinci chovají. Jsou hrubí, neurvalí, nevzdělaní a páchnou. Nemají smysl pro vznešenou krásu života ve zlatém Cařihradě. Zlato, zlato, to by chtěli, ale nic jiného je nezajímá. Proto je moudřejší je v dobrém přijmout, pohostit, a ať už jsou za hradbami. Však si tam s nimi saracéni poradí, rychlí poslové se zapečetěnými vzkazy již jsou vysláni.
Latinci… lidé vzdělaní, hrubí, nemyjí se denně jako my, voňavek neužívají, za zženštilost to považují, při hostině odhazují ohryzané kosti za sebe, že pro psy (však je při svých hostinách mívají a do jejich huňatých kožichů si prý ruce utírají), hlučně se mezi sebou baví, pokřikují… a ohavně páchnou…! Čert vem naše ženy, kterým se Latinci líbí, prý jsou mužní, páchnou, ale páchnou mužem, potem a koňským sedlem, prý už mají dost naše ženy těch navoněných zženštilých floutků s umnými kadeřemi, co umí vznešeně diskutovat a mluvit v jambických distichonech, ale neumí vzít do ruky ani meč ani ženu, snad ještě tak fiólu s jedem pro zákeřné otrávení soka v lásce.
Mnohé vznešené paní již kvůli latinským rytířům ztratily hlavu, srdce, rozum, a nakonec i čest. Mluví o hrubých způsobech jejich milování, o vášni, s jakou si berou zjemnělé a citlivé ženy úředníků a vojenských velitelů, kteří už dávno zapomněli, jak se nosí meč, a o rozkoši, jakou jsou Latinci schopni ženám dát. Neboť ženy milují vše nové a neobvyklé…
Mnohé vznešené paní se táhnou za latinskými rytíři, mňoukají jak kočky, nabízejí se jak pouliční děvky, píší milostná psaníčka, která posílají po spolehlivých poslech, za nocí pak ulicemi táhnou dobře zakrytá nosítka, nesená tlustými eunuchy, kterým mnohé zlaté statéry zamkly ústa, aby nic neviděli, neslyšeli, na nic se nepamatovali a nikde v noci nebyli.
Mezi latinskými rytíři, kteří doma se uměli potýkat jedině mečem, zato čtení a psaní pro ně bylo záležitostí mnichů v klášteře, kteří vraštili čelo nad listinou plnou nakupených písmen a pak ji rozmrzele podali komorníkovi, jsem já, rytíř Tankred z Bohemundu, rytíř jemných a ušlechtilých mravů, já, který kromě písma a liter také řeč válečnou, řeč polem pracující, ovládám. Vydal jsem se na tuhle výpravu ne z touhy po bohatství, ani z nouze, kdy královští biřici po mně slídili, ale z touhy po vědění. Tolik jsem slyšel o dálných krajích od kupců, kteří procházeli naší zemí.
Můj otec padl jako hrdina za svého krále, a já, který byl určen pro převzetí otcových statků, hradů a měst, jsem byl intrikami vykázán z domu, bylo mi určeno, abych se stal mnichem, do nejlepších klášterních škol mě poslali. Ale nebylo mi souzeno. Číst a psát jazykem rodným, latinským a řeckým jsem se naučil, ale pak jsem dal klášteru vale a se svou družinou jsem se nechal najmout na tuhle výpravu. Touha po vědění a po poznání dálných krajů mě hnala dál a dál.
Za příbytek v tomhle městě mi císař Jan Palaiologos vykázal palác vedle svých královských koníren. Palác ne z největších, ale zato na konci ulice, kam mnohý host se rád uchýlil, pro jeho krásné okolí, zahradu a výhled na širé moře. Krásně zařízená komnata v prvním poschodí paláce byla mou ložnicí, velká terasa poskytovala příjemné posezení po palčivém letním dnu, svěží vítr od Bosporu ochlazoval mřížovými okny mé lože.
Krásnou ženu jsem dnes spatřil… jistě vznešená paní, vždyť i její šat tomu nasvědčoval. Kéž bych s ní aspoň na vteřinku mohl promluvit…
Přemítám, rád bych věděl, kdo ta žena je... uchvátila mě, klidu nemám, její ladnou postavu zahalenou v drahých šatech mám stále před očima, bohaté tmavé kadeře splývají na záda...
Přiblížilo se poledne, kdy vše ve zlatém Cařihradě hledá útočiště před palčivým sluncem. Jen já, rytíř Tankred z Bohemundu, útočiště nehledám. Pálí mě jiný žár, palčivější než sluneční. Ta krásná paní… komu asi patří, čím je její muž, jaké touhy planou v jejím srdci…? Hrdá a nedobytná jak Galatská věž, co strmí na druhém břehu Bosporu, tak mi připadala… Aspoň na chvíli ji moci spatřit, vzdát jí hold, moci se pro ni se sokem v lásce bít, a třeba i padnout, ale s vědomím, že to pro ni bylo…
Vtom posel. Neznámý, mlčenlivý, jako všichni tajní poslové v tomto městě, kteří vyřizují tajemné vzkazy od paní či králů, lhostejno od koho a komu… Malý, natřikrát složený lístek mi podává. Předpokládá mlčky, že umím číst, jako ostatně všichni vznešení lidé v tomto městě. To u nás ve vlasti by jinak pochodil… Dávám mu půl zlatého statéru a posel odchází stejně neslyšně, jako se objevil. Rozbaluji zvědavě lístek a čtu…
Vznešená paní Anna Notaras, žena drungaria, velitele císařských vojsk, si přeje navštívit ve večerních hodinách statečného rytíře Tankreda z Bohemundu… Nic víc, nic méně… Požár mě zachvátil… říkali přece, že drungarios Lev Notaras, velitel císařských vojsk, má nadobyčej krásnou ženu, hrdou a nepřístupnou, nedobytnou jak Galatská věž, co strmí na druhém břehu Bosporu, snad pochází z rodu velké Teofanu, vznešené císařovny minulého věku, která dvorními intrikami nakonec provdána za německého císaře Otu III. To Janované všecko zosnovali, ti proradní Janované, do všeho strkají prsty, ve všem je třeba hledat intriky Janovanů…
Polední žár polevuje, ale já se oddávám krásnému snění… v duchu tě vidím, krásná a vznešená paní, jak lístek píšeš, posla, spolehlivého posla najímáš, celý jeden zlatý statér tě to stálo. Jak poběhlice si připadáš, možná tě hanba spaluje a ruměnec ti stoupá do tváří, ale tvá touha po mladém rytíři Tankredovi z rodu Bohemund je silnější… nemáš pokoje, myšlenky ti utíkají sem a tam, bojíš se , aby tvůj muž, lenivý a zpohodlnělý drungarios Lev Notaras, lev snad už jen podle jména či snad lev v jídle a pití, nezpozoroval tvou tajnou touhu a hořící vášeň.
Padá večer, vracím se dřív než jindy z pitky, pořádané každý večer v císařském paláci, v sále vedle mramorových koníren pro vzácné koně. Ano, koním my rytíři rozumíme. Koně jsou náš život, naše jistota v boji, stejně jako dobrý dvouruční meč. Druhové ještě pijí dál, až do němoty opět budou pít, neumějí pít jak zdejší lidé, kdy si služebníkem nechají přinést zdobenou vázu, do které vypité zvrátí a opět pijí dál.
Mně nedá spát ten dnešní posel. Snad ta krásná paní opravdu přijde, snad je to skutečně ona, snad s ní budu moci aspoň chvíli promluvit, snad… Nechci ani domyslet… Vzduch je těžký večerní vůní oleandrů, růží, ibišků, lásky a vášně.
Rozžíhám oheň v lucernách, které jsou rozvěšené po stěnách komnaty, naplňují prostor světlem. Sluha přináší mísu ovoce a konvici vína, je to dobré víno, těžké víno syrské, pije se nemíchané a rychle stoupá do hlavy. Vodní hodiny na palácovém nádvoří pomalu odkapávají již noční čas. Vtom hlasy… vidím nosiče, kteří vstupují do nádvoří paláce, nesou nosítka, bohatá, zdobená, uzavřená nosítka. Staví je do stínu, blízko zadního vchodu, z okénka nosítek přijímá každý po jednom stříbrném statéru a tiše a neslyšně mizí. Snad se mají znovu objevit před svítáním…
Kdo je tato noční návštěva? Snad to není ona? Nebo to může být léčka, zdejšímu světu se nedá věřit, pamatujeme našeho vyslance, který byl před lety úkladně zabit najatými vrahy, kteří se vloudili do přísně střeženého paláce v dámských nosítkách. Přistupuji k oknu a beru do rukou meč…
Tiché kroky, šustot šatů, vrzání cedrových schodů, tiché zaklepání na dveře, dílem nesmělé, dílem jakoby vyzývající… Vstávám a jdu otevřít. Nebylo to zapotřebí, dveře se zde nezavírají, ale sluší se to, tak mě ve školách vychovali… Strnu úžasem… ano, je to ona, krásná paní, kterou jsem spatřil dnes v průvodu, oblečena v drahocenný brokát barvy temně fialové, snad aby noc ji snáze skryla. Ramena jí halí velký hedvábný šátek, snad jen ledabyle přikrývá, co spatřeno touží být…
Vítám tě, vzácná paní, a netoužím znát důvod, proč přicházíš… leč věz, že moje touha není snad o nic menší než hradby a věže tohoto slavného města, zlatého města nad Bosporem… tak chtěl bych tě přivítat, leč z hrdla nejsem schopen vydati ni hlasu. Vidím, jak se rozpačitě rozhlížíš, nakonec usedáš do zlatem a porfyrem vykládaného křesla u hořícího krbu. Jeho zář kreslí po tvých šatech zlaté obrazce. Odkládáš hedvábný šátek, který halil tvou hruď, a já vidím, jak živůtek tvých nádherných šatů spíš zdůrazňuje než zakrývá tvá krásná dmoucí se ňadra. Jsi oblečena po způsobu zdejších vznešených žen. Šaty odkrývají holá ramena, drží jen na tvých prsou…
„Rytíři, ty víš, proč jsem přišla“, slyším tvůj hlas, komnatou zní bronzově rachotící řečtina.… „Po celém městě se vypravuje, jak vaši muži milují ženy. Berou si je odvážně a chtivě, ne jako naši mužové, co tráví celé dny čtením Homéra, kadeřením svých vlasů, vybíráním vzácných voňavek a mnozí myslí spíš na mladé chlapce než na ženy a dívky… Rytíři, je pravda, že ve vaší zemi se muži bijí pro ženy? Že i svůj život jsou odhodláni položit pro čest své vyvolené? Je–li to tak, rytíři, pak mne miluj po vašem způsobu, jak u vás milujete ženy… prosím…“ Domluvila jsi a skláníš hlavu. Nejsi si jistá, jak odpovím…
„Vzácná paní, od dnešního rána, kdy jsem tě spatřil, zachvátil mé nitro požár. Oheň touhy žhne v mých kostech, propaluje mé útroby, netoužím po ničem jiném, než tě aspoň na chvíli spatřit… avšak tvoje srdce je slibem svázané, vzácná paní…“ „Rytíři Tankrede z Bohemundu, pro tuto noc jsem své srdce slibem svázané rozvázala, pro tebe, rytíři z daleké země… rozvázala od slibu daného drungariovi jménem Lev Notaras, který je spíše lev jídla a pití než lev lásky a milování… Budeš mě milovat po vašem způsobu, rytíři Jane Tankrede…?
Beru hedvábný šátek, který jsi odložila, šátek z jemného hedvábí syrského. Zavíráš oči, vidím tvoje dmoucí ňadra, klesají a opět se zdvíhají vzrušením… Ruce máš položené na zlatem vykládaných opěradlech křesla… Beru šátek a ruce ti pevně přivazuji. Překvapení se na tvé tváři mísí s očekávanou rozkoší, sama se v tom nevyznáš. Ano, budu tě mučit, ale bude to trýzeň lásky, budu tě mučit touhou, trýznit očekáváním, budeš se muset poddávat času, nebudeš moci naplnit svoji touhu tak, jak bys chtěla, budeš odkázaná na mne, budeš mě podléhat ve všem…
Nastavuješ ústa k políbení. Chci tě líbat, a ty chceš být líbaná, vidím to ve tvých očích, na tvých rtech. Napřed jemným dotykem, posléze pak pevným stiskem svých rtů umlčím tvá ústa, kdyby snad na poslední chvíli chtěla říci ne. Svůj jazyk cítím ve tvých ústech, beru tě kolem ramen, hladím a tisknu. Ráda bys tak učinila i ty, ale nemůžeš, to je ona trýzeň rozkoše, tvé ruce jsou pevně spoutány hedvábným šátkem, třebaže své srdce spoutané slibem jsi kvůli mně rozvázala… Vzdycháš, rozkoš i trýzeň roste, spoutání lásky však trvá…
Rozvazuji ti šněrování, letmo se dotýkám tvých nahých ňader. Jsi již žena v letech, Anno Notaras, ale tvá postava je krásná, jsi z císařského rodu, tvá příbuzná byla velká Teofanu, císařovna byzantská, intrikami provdaná za Otu III. Proradní Janované to všecko zosnovali, ve všem je třeba hledat intriky Janovanů…
Tvé krásné prsy. Malé, pevné, kulaté, s vystouplými hroty. Laskám je rukou, ústy, plochou dlaní, štíhlými citlivými prsty. Kochám se trýzní tvé touhy… Máš krásné šaty, temně fialové, aby i noc tě snadno ukryla. Pomalu odkrývám tvé bílé tělo. Po zdejším způsobu máš šaty, které jsou určeny k lásce, šaty krásné, až teď si toho všímám…
Málo stačí, jen stříbrné šněrování stačí rozvázat, aby tvé šaty jak skořápka ořechu odhalily tvou nahou krásu. Jen běloskvoucí bederní rouška nyní ukrývá to, co muži na ženách nejvíc hledají… naše ženy se tak neoblékají, ještě to neumí, nahé chodí pod hrubými suknicemi a dlouhými košilemi… Hladím a líbám tvé krásné tělo, dmoucí prsy, břicho, nohy, stehna. Toužebně je oddaluješ, chceš, abych ti pohladil klín, ale já ne, chci tě nechat trpět touhou až za nejzazší mez. Sténáš a vzdycháš, umlčuji tě vroucími polibky. Kolenem se vzpínáš proti mému klínu a chceš ucítit to, co tvé ruce uchopit nemohou a co bys tak ráda ucítila ve svých dlaních, ve svých prstech, ve svém těle, to, co muži v klíně mají…
Odstupuji od tebe a kochám se pohledem na tvou bezmocnost, na tvé vzrůstající vzrušení, na tvoji nenaplněnou touhu. Díváš se na mne, pohledem prosíš, žadoníš, touhou vzlykáš… Začínám se svlékat. Kabátec barvy španělské černi, opasek, na který si připínám meč, bílou lněnou košili, vidíš mou zarostlou mužnou hruď. Pak i kalhoty, je to móda, která teprve nedávno do našich krajů přišla z maurské země. Stojím před tebou nahý a mužný, připraven tě milovat, zmocnit se tě, vzít si sám, co mi nabízíš nejcennějšího, rozvázavši své srdce slibem spoutané. Tvá trýzeň dostupuje vrcholu.
Přistupuji k tobě, vidíš mou touhu, čteš ji nejen v mých očích, ale i v mém klíně. Toto bude nyní můj meč, meč lásky, se kterým s tebou budu bojovat, lhostejno kdo zvítězí. Dotýkám se tě svou zbraní lásky, po břiše, po ramenou, po tváři. Cítíš, jak ve tvém klíně nastupuje ona krásná zvláštní vlhkost, vlhkost roztoužených žen, lhostejno zda panen, mladých dívek či vdaných paní, je to vlhkost žen očekávajících milence. Chtivě mi jej bereš do úst, když do rukou nemůžeš. Je to něco, co se v našich krajích také nevidí, žádná naše žena či dívka by k takovému způsobu milování nesvolila, odvážné a neslušné by jí to připadalo. Saješ a nemůžeš se nasytit, jako by to byl pramen vody po dlouhé cestě pouští.
Odnímám svůj milostný meč tvým ústům a odhaluji konečně tvůj klín, bederní rouškou dosud ukrytý. Je celý touhou tvého těla zmáčený… je krásný tvůj klín, temná houštinka lásky, tak se mi to nesmírně líbí, to je pravým znakem ženy. Moje prsty laskají roztoužená místa, jemný sotva patrný malý hrbolek velkých rozkoší, lůno, které jako kyprým límcem lemované je k lásce viditelně připraveno…
Srdce slibem svázané, ruce hedvábným šátkem. Jsi napnutá vášní až k prasknutí. Dočkáš se… odvazuji ti ruce, beru tě jako pírko do náručí a nesu k velkému loži v prostorné komnatě. Roztoužená k neunesení, chtivá lásky a milování, obtěžkaná vášní, oddaná, bezmocná, již nic nechceš než abych do tebe vnikl. Pokládám tě na lože, doširoka otevíráš své nohy a přeješ si už jen jediné… Zmocňuji se tě, abych naplnil tvou touhu… Jsi krásná ve své vášni, ve svém očekávání. Spalující rozkoš dochází brzy mého i tvého naplnění. Svíjíš se, křičíš, vzdycháš, pláčeš, směješ se, to vše v jediném okamžiku. Zalévám zahradu tvé touhy mocnými proudy…
Čas noci tiše ševelí vavřínovými listy keřů na nádvoří, z dálky se nese křik nočních pijáků vracejících se z krčem a hlasy stráží, zde je však noc tichá, tak tichá, jak naše touha, co naplněná ztišila hlas…
Spočíváme na vysokém loži, na loži, co snad patřívalo císařským vyslancům. Kolika chvil lásky, vášně, touhy, ale také kolika úkladů a záhadných úmrtí už toto lože bylo svědkem… „Rytíři Jane, tak milujete své ženy…? Je to překrásné, ale já chci být milovaná i po našem způsobu, rytíři Tankrede z Bohemundu… naučím tě způsobům naší země…“ A obracíš se na břicho, zvedáš svá bedra proti mně a naznačuješ, která místa tvého těla zůstala dosud mou láskou nedotčená… Jsem překvapen a zaskočen, takto by žádný muž v naší zemi ženu nemiloval, ani v té nejbujnější představě by mu na mysl nepřišlo, a žádná žena by takto milovaná být nedokázala… snad i proto, že s čistotou těla jsou naši mužové i ženy na štíru… Bereš do své dlaně mé prsty a naznačuješ… Vidím, jak tvá touha roste, vidím, jak se otvíráš i zde… a mně se to také líbí…
Pomalu, s citlivostí, opatrně vstupuji znovu do tvého těla, tak, jak ještě žádný muž našich krajů do ženy nevstoupil… Je to nezvyklé, ale krásné. Naplňuji opět své i tvoje tělo vášní lásky, která se stále a stále stupňuje a po chvíli opět dosahuje svého vrcholu, krásná Anno Notaras, ženo drungaria jménem Lev Notaras, který je jen podle jména či u stolu lev, v loži však nikoli…
Světla nad Bosporem hoří, noční čas utíká, stráže kohosi volají v noční tmě. Tajné průvody nosičů s nosítky urozených paní se pomalu vracejí do svých paláců, mezi nimi jsi i ty, vznešená Anno Notaras, snad z císařského rodu, ženo drungaria Lva, co sis přála být milovaná po způsobu mužů ze západu, rytířů latinských, z nichž jediný rytíř Tankred z Bohemundu umí číst a psát, ovládá řeč psanou i válečnou, naučila jsi jej milovat po způsobu žen východu, po způsobu, kterým muži západu ještě nikdy své ženy nemilovali…
Nad Bosporem vychází slunce, ulicemi se nese křik pouličních prodavačů ryb, zlatníků, nosičů vody i lidí, spěchajících za svým obchodem a řemeslem i zvonění zvonů. V paláci Blachernoi, vysoko nad mořským průlivem, na konci Zlatého Rohu, naproti věži Galatské, po prastarých chodbách pamatujících ještě doby císaře Alexandra Komnena, se dnes stejně jako včera budou pohybovat neslyšné stíny a budou udíleny rozkazy tahající za nitky ovládající svět…