Pod pokličkou

Déšť venku padal tiše, ale vytrvale, bubnoval na kovové rámy oken kuchyně a stékal po skle v křivolakých pramíncích. Bylo po půlnoci, provoz hotelové restaurace dávno utichl a chladná, prostorná kuchyň se ponořila do klidného pološera.

Marek, hlavní noční kuchař, stál u linky a rukama zlehka hnětl těsto. Nechal prsty zabořit do hladké, vláčné hmoty, cítil, jak se mu lepkavá struktura poddává, a v hlavě se mu míhaly útržky myšlenek, které neměly nic společného s jídlem.

Dveře se pootevřely bez zaklepání. Tichý krok, pak vůně — jiná než česnek a máslo, které se držely v kuchyni celý večer. Sladká, jemná, s kořeněným podtónem.

„Ještě nespíš?“ ozval se tiše ženský hlas.

Lenka, noční recepční, stála ve dveřích s mokrými vlasy a kabátem rozepnutým až k pasu. Déšť jí na látce vytvořil tmavší mapy a mezi nimi se rýsovaly křivky těla. Marek si všiml, že se v kuchyni zastavila s jistotou člověka, který ví, že ho nezaskočí.

„Měl jsem chuť ještě něco udělat,“ odpověděl, aniž by přestal hníst těsto. „A ty?“

Pokrčila rameny a vešla blíž. „Potřebovala jsem se ohřát.“

Přešla k lince a naklonila se k míse, aby se podívala, co připravuje. „Tarte tatin?“ hádala.
„Správně. Jablka, karamel… a trocha trpělivosti.“

Naklonila se ještě blíž. V té poloze cítil, jak se její vůně mísí s vanilkovým tónem, který stoupal z karamelu. A cítil i něco jiného — teplo, které mu problesklo od krku až k žaludku.

„Můžu ochutnat?“ zeptala se.
Marek sáhl po malé lžičce, nabral zlatavý karamel a podal jí ji.

Lenka ji vzala mezi rty, zavřela oči a nechala sladkost pomalu sklouznout na jazyk. Pak si zlehka olízla spodní ret, jako by nechtěla ztratit ani kapku. Marek se přistihl, že ji sleduje možná o okamžik déle, než by měl.

„Je výborný,“ řekla, ale místo aby ustoupila, zůstala stát vedle něj.
„Jsem rád, že chutná,“ odvětil a snažil se soustředit na těsto, i když věděl, že v tuhle chvíli by ho spálil i na studené plotně.

Déšť venku zesílil. Kuchyní se nesl tlumený zvuk horkého karamelu, který bublal na pánvi, a v kombinaci s jejím blízkým dechem to působilo, jako by prostor kolem nich pomalu houstl.

Lenka se opřela bokem o linku a zadívala se na něj s pohledem, který nepatřil běžné pracovní konverzaci. „Víš, že jsem nikdy nebyla v kuchyni, když je zavřeno?“
„Tak to dneska měníme,“ usmál se. „Ale musím tě varovat — kuchyně po půlnoci má úplně jinou atmosféru.“
„Už ji cítím,“ odpověděla tiše.

Zvedl pánev s karamelem a přelil ho na vrstvu jablek. Vůně se rozlila prostorem a ona se naklonila blíž, až ucítil, jak se jejich lokty téměř dotýkají.

V tom okamžiku si Marek uvědomil, že má na sobě stále mokrý kabát, a že pod ním, při každém jejím pohybu, zahlédne kousek jemné látky spodního prádla. Nebyla to náhoda — cítil, že mu to ukazuje.

Ať už to byla náhoda, nebo ne, kuchyň teď působila mnohem menší.