Borůvková sezóna končí

Pár dní jsem se do lesa nedostala, měla jsem jiné aktivity. Ale už se mi po něm začalo stýskat. Sezóna borůvek mi už končí, ale teď jsou úplně nejsladší. A co si budu nalhávat... Jo chtěla bych zase potkat Lukáše. Dost jsem poslední dny přemýšlela o tom co se v lese stalo a co se vlastně stát mohlo, nebo nemohlo. Říkám si, že by bylo nejlepší kdyby to takhle zůstalo já měla milou vzpomínku, přeci jen, ty začátky jsou nejhezčí. Jenže je dost lákavé ho třeba zase potkat. A možná jen klamu sama sebe a on mě znovu vidět nechce.
Konec přemýšlení. Beru do ruky kyblík, pití do batohu a jdu na to. Tedy vyrážím do lesa. Cesta až na místo mi trvá něco přes půl hodiny. Je to moc příjemná procházka krásnou přírodou. Úplně pokaždé žasnu nad tím co kde nově kvete. Je to balzám na nervy. Občas je fajn v dnešní uspěchané době zpomalit a vychutnat si to že je člověk " tady a teď". Už se blížím ke vstupu do lesa a čeká mě jím projít až na místo kde roste borůvčí. Cestou mrknu po houbách a jak zrají ostružiny. Letos je všude nějaké ovoce. Mám štěstí že žiju v této lokalitě.
Na svém místě si odložím batoh a jdu na sběr. Kolem je naprosto ticho a klid. Občas mi přijde jako bych v tu chvíli byla na celém světě úplně sama. Jen já a les. Borůvka za borůvkou. Sem tam naleznu neuvěřitelně krásně zralé brusinky. Škoda že mi nechutnají. Ale i tak jim neodolám a dám je zvlášť do malého kyblíčku, který s sebou nosím. S trochou naděje se začnu kolem sebe rozhlížet, zda bude mít můj příběh s Lukym nějaké pokračování. Ale nic takového se tu nerýsuje. Je klid a slyším jen poštolku a vítr který si hraje s listy břízy. Zrovna na chvilku vykouklo sluníčko a začalo ohřívat půdu kolem mě, ta začala neskutečně krásně vonět tlejícím jehličím z borovic, které bedlivě sledují každý můj krok. Této chvíli prostě neodolám. Odkládám kyblík, povolím uzel z rukávů který mi drží mikču na bocích a rozprostřu ji do toho měkkého jehličí které je všude kolem. Je úžasné jak je půda v lese měkoučká, kam se na ní hrabe tvrdost asfaltových chodníků ve městě. Lehnu si a hledím do korun borovic. Ta jejich svěží vůně je neuvěřitelná. Člověk jako by se v ní mohl celý koupat. Ani nevím jak se to mohlo stát a já prostě usnula.
Ze spánku mě probralo zapraskání lákajících se větví kousek ode mě. Rychle se zvednu směrem k tomu hluku. " No ahoj..." Lukáš se na mě s pobaveným výrazem usmívá. " Si tu hraješ na šípkovou Růženku?" Nechápavě nakloním hlavu lehce na bok. To si tu ze mě dělá legraci? Připravuji si v hlavě trefnou odpověď, ale než ji stihnu vyslovit Lukáš přijde tak blízko že nemám možnost uhnout a políbí mě. Moje obranná pozice postupně ztrácí svou sílu a já se nechám strhnout kouzlem okamžiku. Stojíme tam a užíváme si každou vteřinu kdy jsme si tak blízko jak jen je to možné. Krásně voní, až se mi z toho lehce motá hlava. Na tohle jsem čekala tak dlouho a je to lepší, než jsem kdy dovedla představit. Jednou rukou si mě u sebe drží a tou druhou mi hladí záda. Je na něm znát, že se trošku stydí. To je na něm tak roztomilé. Tak udělám další krůček já. Ruku kterou má kolem mého pasu mu posunu o kousek níž. Jo, to se mu očividně líbí. Sebere odvahu a začíná se zlehka dotýkat mého boku. Využiju příležitosti a políbím ho na krk. Zásah. Líbí se mi to. Cítím jak se prohnul v zádech a užívá si to. V tom přestanu a ustoupíme o krok zpět. Zmateně se na mě dívá. " Takže takhle se budí princezny, Lukáši? "