Poslední v budově?

Byl pozdní večer, většina lidí už odešla domů. V moderní administrativní budově svítila jen pár světel. Emil, šedesátiletý, šedovlasý muž na pozici firemního administrátora, seděl u stolu a dokončoval papírování. Myslel, že je v celé kanceláři sám.

Dveře se tiše otevřely a dovnitř vešel Milan, mladý ředitel firmy. Vysoký, energický, sebevědomý. V ruce skleničku s vodou, košili rozepnutou u krku.
„Vy jste ještě tady, Emile?“ pousmál se.
„Někdo ty vaše smlouvy musí dotáhnout do konce,“ odpověděl Emil s úsměvem.

Milan se opřel o stůl vedle něj a chvíli ho jen sledoval. Jejich pohledy se střetly – a Emil v nich uviděl něco jiného než pracovní zájem. Byla v nich jiskra. Touha.

Bez dalšího slova se Milan naklonil a políbil ho. Prudce, hladově. Emil ztuhl, ale pak ho polibek vtáhl. Cítil mladou sílu, dravost, kterou už roky nepoznal.

Milan stáhl Emila ze židle a přitlačil ho ke stolu. Jejich rty se střídaly, dech se mísil. Emil cítil, jak mu mladík rozepíná košili, jak mu hladí hrudník. Ruce se mu třásly, ale touha byla silnější než rozum.

Milan s ním smýkl tak, že seděl na okraji stolu. Vzal jeho tvář do dlaní a začal ho líbat na krk, pomalu, pak kousavě. Emil vzdychl, rukama mu přejížděl po zádech a sjížděl níž.

„Chci tě teď,“ zašeptal Milan.

Kalhoty padaly na zem, těla se tiskla k sobě. Emil se snažil držet krok, ale Milan měl navrch – jeho ruce byly všude, jeho jazyk byl neúnavný. Klekl si mezi jeho nohy a vzal ho do úst, hluboko a s jistotou, až Emil zasténal nahlas a chytil se hrany stolu.

„Můj bože, Milane…“ vydechl, ale mladík nepřestal, dokud se Emil celý netřásl.

Pak se Milan zvedl, přitiskl Emila k sobě a zezadu ho přehnul přes stůl. Vnikl do něj prudce, bez dlouhého váhání, ale s citem. Emil vykřikl, ale okamžitě cítil vlnu rozkoše. Mladé tělo v něm, pevné sevření, rytmus, který sílil a sílil.

Kancelář naplnily steny a tlumené výkřiky. Stůl se otřásal pod jejich těly, papíry se sypaly na zem. Emil měl pocit, že znovu ožil, že v šedesáti prožívá něco, o čem už jen snil.

Milan se naklonil k jeho uchu, zadýchaný, a šeptal: „Jsi můj. Celou noc.“

Vyvrcholili skoro současně, pot a dech jim stékal po tělech, ruce sevřené do křeče. Když bylo po všem, Milan ho ještě chvíli objímal zezadu, než se od něj pomalu odtáhl.

Emil se otočil, stále rozechvělý, a pohlédl na něj. „Myslel jsem, že jsi na mě moc mladý…“
Milan se pousmál, políbil ho na rty a odvětil: „Já zas, že jsi na mě moc zkušený. Ale tohle byla nejlepší chyba mého života.“

Venku už svítalo. V kanceláři to vonělo potem, sexem a zakázanou touhou. A oba věděli, že tahle noc nebyla jejich poslední.