Pozvání na špagety

Ten rok jsem začala pracovat jako pojišťovací agentka a potřebovala jsem si na někom vyzkoušet nabízení produktů pojišťovny.  Ale na kom? Kamarádi, známí žili daleko a v tomhle městě jsem byla pořád cizinka.

Ten muž měl modré oči a sympatický úsměv, svaly vypracované cvičením a těžká dřina byla pro něj lehká. Občas jsme se potkávali na ulici, občas prohodili pár slov či vět. Neměl zájem o pojištění, ale slíbil, že mi bude "modelem".

Seděli jsme vedle sebe u něj v obývacím pokoji na gauči a já mu koktavě vysvětlovala jednotlivé produkty. Poslouchal soustředěně a se zájmem sledoval každou moji nabídku.

Nádherná ženská, pomyslel si. Kdo by to byl řek´, že ji budu mít tak blízko sebe.

Popisovala jsem mu životní pojištění a byla rudá dál než za ušima. Snaha mi vysušila hrdlo. Podívala jsem se mu do tváře - ono ho to vážně tak zajímá? Nemyslí na nic jiného než na to, co mu tady povídám, viděla jsem ve výrazu jeho tváře.

Má úžasné nohy, pomyslel si. Už dávno jsem si jí všiml a první, co mě na ní zaujalo, byly její dlouhé štíhlé nohy. Kdyby je neměla tak pořád u sebe ...

Děkuji, že jste mě vyslechl, usmála jsem se na něj a byla ráda, že už to mé povídání mám za sebou.
Bylo to zajímavé, řekl.
Pravděpodobně ze zdvořilosti.
Další naše povídání už bylo uvolněnější. A najednou se slyším, jak ho k sobě zvu na večeři.
Nebo se pozval sám?
Na špagety.
Na obyčejné špagety.
S kečupem.
Prý je tak má rád.

Za okny už byla tma. Světlo pouliční lampy pronikalo do místnosti a mě se zmocnila panika. Poprvé zvu cizího muže k sobě domů na večeři.
I když jen na špagety.
To přece nic neznamená.
Takové prosté jídlo.
Jídlo, nic víc.

Ozval se zvonek a za dveřmi stál on.
S úsměvem ho vítám a zvu do kuchyně k jídelnímu stolu a vzápětí servíruju špagety polité kečupem.
Dojedl a já popíjím svůj oblíbený čaj. Na sobě mám dlouhou sukni a tričko, jednu nohu zkříženou pod sebou, on sedí proti mě v džínách, nohu přes nohu ... nikdy jsem nechápala, jak takhle mohou muži sedět.
Špagety mu chutnaly ... řekl ...

Jsou to sice jen špagety, pomyslel si, ale zase jsem o krůček blíž. Své krásné nohy má ukryté pod dlouhou sukní. Ale i tak ... jak si mám sakra sednout, aby neviděla tu bouli v kalhotách.

Svěřuje se mi, jak ho bolí záda.
Masírování zad jsem ještě nezapomněla ...
Namasíruju vám je, říkám najednou.
Nezaváhal ani na vteřinku.
Otvírám dveře do pokoje a ukazuju na rozložený gauč, kam si má lehnout. Sundavá tričko a pokládá se na břicho. Páni, to jsou ZÁDA! Jako stvořené Michelangelem.
Kdysi naučenými pohyby masíruju ta nádherná záda.
Na rukách mi ulpívá jejich hebkost a vůně.

Paráda, řekne a rychlostí blesku dodá: A teď namasíruju já vás.
Na chvíli oněmím. Zdráhám se, ale on mi hned uvolňuje místo na gauči.
Sundavám si tričko, pod kterém nikdy nenosím podprsenku a hned si lehám na břicho a oddávám se jeho dotekům, jeho velkým chlapským dlaním.
Víc mě hladí než masíruje, ale dotyky těch rukou jsou ... báječné.

Nevadilo by vám, kdybych se s vámi pomiloval?
Slyším náhle nad sebou otázku ...
Jen doslechne moji odpověď, divoce stahuje sukni i s kalhotkami. Otáčím se k němu tváří a spatřím jeho meč, co míří do mé pochvy.

Bože, tyhle úžasný nohy mě dostaly, pomyslí si a nemůže se nabažit pohledu na ně ... nejen na ně.

Byl sametový.
Celé jeho tělo bylo sametové.
Možná i Michelangelo by netvořil jen z mramoru.
Avšak Michelangelo by se se mnou takhle nemiloval.
Milovali jsem se pak několikrát denně, doma, nedoma, na lavičce, na louce, v lese, večer, v noci, ráno ... a ještě celé dva týdny si vykali.

Nádherně mi voněl a svou vůní mě přitahoval k sobě jako plameny svíčky můru.
Vůně, jedno z kouzel mužů, kterým ženu k sobě vábí.
Tu jeho vůni na svých dlaních nosím dodnes a jako vzácnou relikvii uchovávám ve svých vzpomínkách naše první milování.