Jak svět přichází o panice

Tenhle příběh je autentický a stal se na přelomu 70. a 80 let. Bylo mi sedmnáct, měl jsem první zkušenost s alkoholem a s cigaretami a do sbírky mi scházelo už jen jediné – přijít o panictví…

„Říkali jsme si, že veřejné dopravní prostředky nebudeme používat,“ rozhořčeně jsem oponoval Zdeňkovu nápadu, že na vandr vyrazíme vlakem.
„To jo,“ s klidem opáčil dlouholetý spolužák a přítel, „jenže já už se na tu Moravu těším a chci tam být co nejdříve. A bůhví, jak dlouho by nám to stopem trvalo…! A kromě toho – slíbili jsme, že se zastavíme u Ládi v Pelhřimově a vzhledem k tomu, že můžeš vyrazit až po poledni,“ podpásově udeřil na mou neschopnost vybojovat si doma dřívější odjezd, „bojím se, že bychom se tam nedostali včas…“ Zcela mne tak odzbrojil a já už neřekl ani slovo, i přesto, že uvnitř jsem bublal odporem jako přetopený kotel parní lokomotivy.
Sešli jsme se tedy krátce po druhé hodině odpolední na budějovickém nádraží a začali hledat nejbližší možný spoj do „Pejru“, jak se mezi námi Pelhřimovu říkalo. Už si nepamatuji, v kolik ten vlak jel, ale pamatuji se, že při koupi jízdenek za námi stály dvě takové rozesmáté a pohoršení všech starších cestujících budící holky. Rýpaly do všeho, co se k nim přiblížilo – mladý, starý, zdravý, nemocný – prostě nic je nenechalo lhostejnými a nádražní halou se rozléhaly uštěpačné poznámky a výbuchy smíchu. Jejich pozornosti jsme pochopitelně neušli ani my:
„Hele, trempíci!“ začala jedna a zahihňala se. „Jedete chytit rýmu?“ narážela na nepříliš slunečné počasí. Byla to docela pěkná dívenka, která pravděpodobně byla o něco starší, než vypadala. Blondýnka s polodlouhými vlasy, hnědošedé, do široka otevřené oči a kouzelné dolíčky ve tvářích při úsměvu.
„Jen jestli nechtějí raději chytit něco jiného…,“ rýpla si druhá, která byla negativem své kamarádky – tmavě hnědé až skoro černé a husté vlasy sahající až ke konci zad, vodnaté oči, zkoumavě si nás prohlížející.
„Copak máte na mysli, dámy?“ začal rozhovor naivní otázkou Zdeněk. Odpovědí mu byl jen výbuch smíchu a Zdeněk se udiveně otočil na mne: „To jsem řekl nějaký dobrý fór?“
„To ne,“ odpověděl jsem, „ale snažíš se tady laškovat s pubertálními dětmi, a to nikdy nevěstí nic dobrého…“ Ani jsem nedořekl a obě cácorky se do mě pustily jako Don Quijote do větrných mlýnů – jaképak děti, jaká puberta, jsem sprosťák a hulvát a … Přistoupil jsem k okýnku, protože na nás přišla řada, vyslovil přání ‚2 x do Pelhřimova‘, zaplatil a chystal se k odchodu. Pořád ve mně ještě přebývala rozmrzelost z toho, že jedeme vlakem, a k tomu se přidalo jemné naštvání, že pánská jízda začíná být ohrožována nějakými uchichtanými stvořeními. Slyšel jsem totiž, jak holky konstatují, že máme společnou cestu, a Zdeněk s nadšením vítá, že můžeme jet spolu. Rozhodl jsem se, že nebudu čekat, až si Zdeněk jako správný kohout naleští všechno svoje peří, lakonicky jsem oznámil, že jdu do vlaku, a tak trochu jsem si přál, abych byl sám.
Jen co jsem se usadil v kupé, pochopil jsem, že moje přání nebude vyslyšeno. Do kupé se jako velká a hlučící voda nahrnul Zdeněk se svými novými dvěma přítelkyněmi. Ostentativně jsem si přikryl hlavu visícím kabátem a dělal, že neslyším rýpavé poznámky od mých tří spolucestujících. Brzo se mi podařilo i usnout a nebýt toho, že mě Zdeněk v Táboře probudil, nikdy bych do Pejru nedojel. Při přestupování jsem si ale trochu blíž všiml obou našich něžných spolucestujících. Blondýnka Jana (jak mi důvěrně sdělil Zdeněk) byla velice štíhlá holčina spíše s chlapeckou postavou, ale co jí scházelo na bocích, to jí příroda nadělila na prsou. Pohybovala se spíš drobnými poskoky než chůzí – neklidná, plná temperamentu a neklidu. Ivana byla i v tomhle ohledu úplným opakem své kamarádky. Zdobila ji ženská postava s výraznými boky a plnými vary, nad menšími, ale pěkně tvarovanými prsy dlouhý štíhlý krk. Její chůze byla ladná a klouzavá jako plížení kočky za kořistí. Když jsme se uvelebili v druhém vlaku, znovu jsem se zachumlal do visící bundy a dělal, že spím. Při tom jsem ovšem škvírou pozoroval obě dívky; můj pohled se však stále víc soustřeďoval na Ivanu. Na sedadle proti mně se uvelebila do jakéhosi polosedu, pololehu a já měl možnost si všimnout, jak jí těsné džíny obepínají výrazný Venušin pahorek. Ať jsem uhýbal pohledem kamkoliv, vždycky jsem se vracel zpět mezi její nohy a představoval si, jak pomalu rozepínám zip kalhot a objevuji zatím neprobádané území… Moje fantazie pracovala naplno a já cítil, jak se mi pomalu ale jistě bouří hormony. Touha se ve mně mísila s pocitem trapnosti, protože jsem cítil, že moje vzrušení má už i viditelné dopady. Snažil jsem to skrýt jinou polohou sedu, ale byla to snaha víceméně marná. Dokonce jsem měl pocit, že jsem zachytil Ivanin zaujatý pohled právě do mého klína. Od pocitu absolutního zostuzení mě zachránilo nádraží Pelhřimov.
Bylo krátce před pátou hodinou a my měli necelou hodinku, abychom se v klidu přemístili z nádraží na náměstí, kde jsme v restauraci Hotelu Slavie měli sraz s naším spolužákem a kamarádem Láďou. Zdeněk se srdceryvně loučil s oběma spolucestujícími, já stál opodál a těšil jsem se, až zase budeme sami ve dvou – pořád jsem se tak trochu cítil trapně, protože si mě Ivana prohlížela pronikavým pohledem. Nakonec se mi podařilo Zdeňka donutit k rozloučení a vydali jsme se na náměstí. Chvilku poté, co jsme se usadili a objednali si první pivo, se se zpožděním přiřítil Láďa s omluvou, že ještě musel něco vyřídit svojí sestřenici. Pak hned zasedl, aby dohnal náš náskok a zábava se pomalu rozjela. Asi po hodině příjemného popíjení a povídání najednou Láďa poznamenal jakoby na okraj, že pozval svojí sestřenici a její kamarádku, aby nám dělali společnost. Mne i Zdeňka to překvapilo, ale protože už jsme měli něco v sobě, ani nám to moc nevadilo. Dozvěděli jsem se tak, že by dámská společnost měla dorazit každou chvíli, ale nějak jsme té informaci nevěnovali přílišnou pozornost – až do té chvíle, kdy se otevřely dveře a v nich stála – Ivana s ještě jednou dívkou. Přiznám se, že když na to dneska vzpomínám, marně se snažím vybavit si, jak ta druhá kráska vypadala. Můj pohled se soustředil na Ivanu a zdálo se mi, že i ona na mně svým zrakem spočinula o něco déle než na ostatních. Okamžitě mi naskočila vzpomínka na pohled ve vlaku a můj ‚kluk‘ na to zareagoval jen o setinu vteřiny pomaleji. Byl jsem rád, že sedím za stolem a že vnější doklady mé fantazie nejsou veřejně k mání. Holky přisedly a co čert nechtěl, Ivana se ocitla přímo po mém pravém boku. Zaznamenal jsem, že krásně voní a mým tělem projelo vzrušení, jako by se do mne strefil blesk. Tvářil jsem jakoby nic, ale vevnitř jsem prožíval superbouři. Seděli jsme, objednávali, popíjeli, povídali si a mně už dívčí společnost nebyla tak proti srsti, jako odpoledne. Ivana byla příjemná, měla krásný hlas a já ji hltal všemi smysly. Vypadalo to, že ani já Ivaně nevadím a ve mně se pomalu sbírala odvaha k trochu intimnějším řečem. Když jsem jen tak s lehkým úsměvem a jakoby ze srandy pronesl polohlasem, že krásné ženy to mají jednoduché, protože jim leží svět u nohou a všichni muži jsou ochotní pro ně cokoliv udělat, zeptala se:
„Ty taky…?“
„Co já taky...?!“ řekl jsem zmateně.
„Ty jsi taky ochoten udělat cokoliv?“
„Mno…,“ chtěl jsem si nechat otevřená zadní vrátka, „záleží na tom, co by to mělo být…!“
„Aha,“ řekla zklamaně, „takže zase jeden ukecaný hrdina…!“
„To ne,“ bránil jsem se, „ale jsou věci, které prostě pro nikoho neudělám. Ale toho, co jsem ochoten udělat pro toho, koho mám rád, je dost! Schválně to zkus – maximálně se dozvíš, že Tě nemiluju…!“ dodal jsem s úsměvem.
„Fajn – tak co kdybys přestal pít pivo a dal si se mnou víno?“ řekla a zkoumavě se na mně podívala.
„In vino veritas, in vagina penis!“ vyjela ze mě bez přemýšlení upravená verze známého úsloví a vteřinu poté jsem se opotil vyděšením, co jsem to vlastně řekl. Podíval jsem se bleskurychle na Ivanu, ale vypadalo to, že jí to nijak nevyděsilo. Jen přimhouřila oči a dlouze mne zkoumavě pozorovala. Byla kouzelná.
„Promiň,“ řekl jsem, „to nebylo zrovna společenské…“
„To ne…“ zaváhala, „myslel jsi tenhle?“ a zároveň svou ruku přesunula pod stolem do mého rozbouřeného rozkroku. U stolu vládla veselá zábava, ale pro mne přestal ostatní svět existovat. Byl jsem opilý, ale nebylo to zásluhou vypitého alkoholu – opájela mně Ivanina vůně, její šeptající hlas a nehybný dotek její ruky. Hlavou se mi řítila jedna myšlenka za druhou, střídala se ve mně touha a strach ze zklamání a v podstatě jsem nevěděl, co mám dělat.
„Tak jak to bude s tím vínem?“ řekla Ivana polohlasně a opět si mne zkoumavě prohlížela.
Na chvilku jsem se vrátil na zem, přejel pohledem po stole a mávnul na číšníka: „Dvakrát dvě deci, prosím!“ Chtěl jsem se podívat na Ivaninu reakci, ale ani jsem nemusel. Než jsem stačil stočit pohled na její tvář, ucítil jsem jemné pohlazení mezi nohama a mírné stisknutí ‚kamaráda‘. Trochu jsem si povzdechl a pohledem jsem zachytil milý úsměv. Ivana mi nabídla právě přinesenou skleničku k cinknutí a když jsem ten pohyb opětoval, ucucla ze své sklínky a políbila mne na tvář. Vím, že jsem zrudnul a vykoktal šeptem odvážnou větu:
„Tak to víno bychom měli… A jak to bude s tou druhou půlkou?“ a nestačil jsem se divit, co dokážu vyslovit.
Odtáhla se, její ruka z mého klína zmizela, znovu se napila, pokrčila rameny a najednou jako bych přestal existovat. V hlavě jsem měl zmatek. Hledal jsem způsob, jak to napravit, protože tem její dotek byl tak příjemný, hned jsem se zase bouřil, protože jsem přece neudělal nic hrozného – jen jsem pokračoval ve hře. Tak, sakra, co mám dělat?
Lámal jsem si hlavu, jak ven z téhle situace, ale na nic kloudného jsem nepřišel. Nakonec jsem došel k názoru, že to prostě skončí jako všechny mé dosavadní pokusy – prostě nijak. Přestalo mne bavit přemýšlet o tom a jak jsem tak pozoroval hlučně se bavící společnost u našeho stolu, začal jsem se nudit. Všiml jsem si, že ani Ivana se moc nebaví, ale nenapadalo mne, jak oživit její původní příjemnou náladu. Venku už byla tma a já se rozhodl, že se na všechno vykašlu a půjdu se projít. Jednak jsem chtěl trochu rozchodit to napětí v rozkroku, jednak jsem se chtěl nadýchat trochy čerstvého vzduchu a jednak se projít po Pelhřimově, protože je to historické město a já historii miluji. Bez varování jsem se zvedl a vyšel ven. Zastavil jsem se na chodníku před restaurací, pořádně jsem se nadýchl a začal se rozhlížet. Začal jsem se zaobírat tím, jak krásné renesanční náměstí to v Pejru mají a vůbec jsem nezaregistroval, že někdo vyšel za mými zády. Zrovna jsem přemýšlel, zda ta budova na rohu je funkcionalistická nebo moderna, když jsem těsně u ucha uslyšel:
„Napřed tu pravdu, jo?“ Byla to Ivana. Překvapeně jsem se otočil a přemýšlel, abych neřekl něco nepřístojného.
„Pravdu?“ začal jsem opatrně. „Pravdou je, že tohle je krásné náměstí – jen je škoda, že je tak šedivé“.
Hormony se ve mně zase už vařily, ale ze mě najednou všechno spadlo a já začal povídat, jak úžasné období byla renesance, kolik krásy a odvahy ta doba přinesla a jak moc bych chtěl v té době žít. Při tom jsme pomalu přešli doprostředka náměstí, posadili se ke kašně a já povídal a povídal jako bych byl smyslů zbavený. Když už mi přestala docházet inspirace v historii, podíval jsem se k nebi a prstem jsem ukázal k bezmračnému nebi:
„Vidíš támhleto malé souhvězdí?“ Chvilku jsme se dohadovali, o jakém souhvězdí mluvím. „Schválně – kolik je tam hvězd?“
„Pět…“ řekla Ivana, teď už opřená o mne, hlavu položenou na mém rameni a oči obrácené vzhůru.
„Ba ne – je jich šest! Ale musíš se podívat pořádně. Ta v pravém rohu má ještě jednu sousedku…“ a přitom jsem přestal sledovat nebe a zadíval se na Ivaninu tvář, kterou jsem měl přímo před sebou, když přesunula svou hlavu k mým pokrčeným kolenům.
„Já jí nevidím,“ řekla tak trochu zklamaně.
„Pravdou je, že jich šest je… A další pravdou je, že jsi nádherná… A taky nelžu, když říkám, že Tě chci…“ a čekal jsem zase odtažitou reakci. Ta ovšem nepřišla – sklonila zrak od nebe na mne a zadívala se mi do očí a pak jako by se náhle k něčemu rozhodla:
„Pojď se projít!“ řekla rozhodně.
‚Tak to je konec‘ pomyslel jsem si, ale zvedl jsem se, pomohl Ivaně vstát a vyrazil pomalým krokem k jednomu z rohů náměstí.
„Ne tam,“ otočila mne do protisměru, „tamhle půjdeme!“
Sice jsem nechápal, proč je tak důležitý směr, ale pokrčil jsem rameny a nechal se vést. Jak jsme tak pomalu kráčeli, opustili jsme náměstí a před námi se objevil rekonstruovaný dům. Všude stavební materiál, nářadí a místo oken a dveří jen slepé prázdné otvory. Ivana se ke mně přitulila a neomylně mě vedla právě k jedněm chybějícím dveřím. Pohltila nás tma a já ucítil, jak se Ivana na mne tiskne a při tom mě neomylně vede tmou dál do domu. Asi byly cítit moje rozpaky, protože do tmy se najednou ozvalo šeptání:
„Táta tady pracuje a já za ním občas zajdu!“ Přiznávám, že lehké obavy vystřídala zvědavost, co se bude dít.
„Počkej,“ řekl jsem, zastavil se a otočil jsem Ivanu čelem ke mně. Ve tmě jsem jen tušil Ivaniny rysy, pomalu jsem nahmatal její obličej a sklonil se k ní, abych ji políbil. Nebránila se – naopak se přivinula a můj polibek opětovala. Tisknul jsem ji k sobě, cítil teplo jejího těla a poprvé v životě jsem ucítil vůni vzrušené ženy. Jednou rukou jsem hladil Ivanu po vlasech, druhou jsem pomalu přesouval po krku směrem dolů, až se v dlani ocitla její prsa. Pomalu se malinko odtáhla a řekla:
„Počkej… Pojď!“ a vedla mne dál tmou. Moje vzrušení bylo maximální a říkal jsem si, že už to dlouho nevydržím a vrhnu se na svoji partnerku. V tom se však zastavila, nechala mne stát na místě a na chvilku zmizela, aby najednou tmu protrhlo škrtnutí zápalkou a vzápětí mihotavé světlo petrolejové lampy. Stáhla knot na minimum, aby světlo pokrylo jen požadavky na základní orientaci, vzala mne za ruku a dovedla ke kanapi, které kromě stolu a několika židlí bylo jediným zařízením poměrně velké místnosti. Posadila se na kraj lůžka a přitáhla si mne k sobě:
„Možná je čas na druhou půlku toho tvého citátu,“ řekla a přitulila se.
„Možná,“ odpověděl jsem, „ale ještě by asi měla zaznít jedna pravda.“
Trochu se zarazila: „Jaká pravda? Máš snad holku?“ a s lehkým uchechtnutím dodala, „Nebo jsi teplouš?“
„Ani jedno, ani druhý,“ malinko jsem zaváhal, „je to ještě horší…. Jsem panic!“ a čekal jsem na reakci.
„Já jsem to taky dělala zatím jen dvakrát… Buď, prosím, opatrný,“ a její ruku jsem ucítil v opět rozbouřeném rozkroku.
„Jsi… prostě skvělá…“
Začal jsem ji líbat a cítil jsem chvění celého svého těla. Trochu nešikovně jsem našel spodek jejího trika a rukou jsem zajel pod něj a po bříšku jsem vystoupal až k jejím pevným podprsenkou nespoutaným prsům. Hladil jsem střídavě jedno, pak druhé a když jsem se dostatečně nabažil, našel jsem bradavky a podle návodu od zkušenějších kamarádů je začal mnout mezi prsty. Překvapilo mne, jak se její tělo začalo chvět a občas proběhlo lehké zaškubnutí. Trochu jsem si nebyl jistý, jestli to třeba není bolestí, ale pak jsem se zaposlouchal do jejího slastného a hlubokého dechu a domyslel si, že to s bolestí nemá nic společného.
Její ruce zatím taky nezahálely. Cítil jsem, jak mě hladí na břiše a pak mi po bocích sjíždí na stehna, která hladí nejdříve na vnější straně a postupně se přesouvá ke straně vnitřní. Mohl jsem se zbláznit, když jsem cítil, jak se její ruka přibližuje k mému přirození a měl jsem pocit, že mi penis protrhne kalhoty. Moje vzrušení se stupňovalo a toužil jsem po tom, zbavit se puncu ‚nepoužitého zboží‘. Přestal jsem jazyk proplétat s jazykem Ivaniným a rychlým, ale něžným tahem jsem jí stáhnul triko přes hlavu. V matném světle se přede mnou rozzářilo její hedvábné tělo, nevelká, ale pevná prsa s malými tmavými bradavkami. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, položil jsem jí na záda, obkročmo si klekl nad ní a svým očím jsem pomáhal dotykem prstů. Měla hebkou a jemnou kůži a já se cítil šťastný, protože jsem ještě nevěděl, co všechno lepšího mne může potkat. Sklonil jsem se k ní a začal líbat její prsa. Její vzrušení rostlo s mým, což jsem zaznamenal na její zrychleném a zvýrazněném dechu. Kromě toho jsem ucítil, jak mi její ruka vjíždí mezi moje nohy a hladí mě a občas jemně stiskne. Když jsem se se svými ústy vrátil k těm jejím, lehl jsem si bokem k ní a při líbání hladil její prsa a pomalu se přes bříško blížil k zipu jejích džín. Příliš jsem neváhal s osvobozením jejího rozkroku, který mne už odpoledne tak zaujal – už proto, protože jsem cítil, jak nahmatala můj poklopec a jeden knoflík za druhým vyřazuje z obrany mé chlouby. Chvilku to vypadalo jako soutěž ‚kdo dřív‘, pak se mi ale podařilo uvolnit zip jejích kalhot a jedním rychlým pohybem sjet až dolů. Nebylo pak nic jednoduššího než rozepnout knoflík, který se moc nebránil, abych ucítil v ruce její krajkové kalhotky. Ani Ivana nezůstala příliš pozadu a její ruka už hledala uvolněný lem mých trenek. Netrvalo jí to dlouho a už jsem cítil její jemné hraní si s mojí výbavou. Byla něžná a její příjemném dotyky mne burcovaly až skoro do nepříčetnosti. Zažíval jsem poprvé krásu vzrušení a myslel jsem, že mi penis praskne.
Moje ruka zatím zajela po kalhotkách mezi její nohy a díky mojí nezkušenosti jsem byl překvapen vlhkem, se kterým jsem se setkal. Moc jsem o tom ale nepřemýšlel a dál jsem hladil a mnul ten krásný pahorek a brázdičku v kalhotkách, která kopírovala vstup do její jeskyňky. Zatoužil jsem vidět, co přede mnou látka jejího oblečení skrývá. Za stálého hlazení jsem si kleknul a dával jsem si při tom pozor, aby její ruka nevyklouzla z mých trenek. Zvedl jsem jí nohy a rychlým tahem jsem stáhnul její kalhoty, pak jsem se chvilku kochal pohledem na krajku, která těsně přiléhala k jejímu tělu a na které se zvětšovala mokrá mapa. Dlouho mi ale pohled nestačil, a tak netrvalo dlouho a Ivana přede mnou ležela zcela zbavená oblečení. V mihotavém světle jsem se kochal jejím tělem a stačil jsem si i všimnout, že vedle vzrušení se v její tváři zračí i uspokojení.
Klekl jsem si mezi její nohy, které ochotně roztáhla, prohlížel jsem si jí a rychle jsem ze sebe stahoval zbytky mého oblečení. Když jsem sundal trenky, uviděli jsme oba, jak ta moje chlouba trčí do prostoru. Všiml jsem si, že ho pozorně sleduje a znovu k němu vztahuje ruku, kterou musela dát během mého svlékání pryč. Pokrčil jsem její nohy a pozoroval, jak se opět jednou rukou věnuje mně a druhou rukou si hraje se svým poštěváčkem. Chvilku jsem si to jen tak užíval, pak jsem jemně nahradil její ruku v jejím rozkroku rukou svojí a dělal jsem to, co mi před chvilkou ukázala. Netrvalo to dlouho a její tělo se začalo prohýbat a škubat sebou jako v křeči. Při tom silněji tiskla můj penis, až jsem to nevydržel a bez varování vystříkal své zásoby spermatu na její břicho. Prožil jsem orgasmus, který mi byl až do té doby utajený a připadal jsem si, jak kdyby mě někdo udeřil kladivem po hlavě. Svalil jsem se na postel vedle Ivany a funěl.
„Promiň,“ zašeptal jsem, „to se nedalo vydržet…“
„A ty chceš už končit?“ odvětila s lišáckým úsměvem. Trochu překvapeně jsem se na ní kouknul, ale pak jsem s pokusem o stejný úsměv řekl:
„Ne…! A ty?“
„Ani náhodou!“
Uvědomil jsem si, že ještě pořád mám svou ruku mezi jejíma nohama, políbil jí, pak jsem jí zlíbal na krku a posléze se přesunul na prsa a přitom jsem si začal hrát s její jeskyňkou. Po hmatu jsem rozeznával poštěváček, párkrát ho promnul mezi prsty a odměnou mi bylo slastné zavzdychání a její ruka opět šátrající po mém penisu. Když jsem prohmatal poštěváček, začal jsem zvědavě prohmatávat vstup do jeskyňky, až mě nakonec přemohla zvědavost a vsunul jsem ukazováček dovnitř. Šlo to snadno, protože její štěrbinka byla dokonale promočená. Překvapilo mne teplo uvnitř a jak jsem tak bloudil prstem v tom horkém vlhku, všiml jsem si, že na některých místech Ivanino tělo reaguje prudkým škubnutím a zároveň se Ivaně z úst vydere hlasitý vzdech. Líbilo se mi to a bavilo mne hrát si s ní. Každý dotyk na správné místo jsem zároveň poznal na svém rozkroku, protože silněji stiskla opět tvrdnoucí pyj. Takhle jsme si hráli nějakou dobu, až mé vzrušení došlo do té fáze, že jsem zatoužil poprvé ve svém v životě zažít to nádherné spojení s ženským tělem. Opatrně jsem se přemístil mezi její nohy, které znovu ochotně roztáhla a pomalu jsem se špičkou svého ocasu blížil k její vagině. Pořád jsem měl trošku obavy, že mě najednou odstrčí, že si to nakonec na poslední chvíli rozmyslí. Pak jsem si ale všimnul, že zatímco jednou rukou si pořád hraje s mým přirozením, druhou rukou si přitahuje můj zadek blíž do svého klína a veškeré moje obavy se rázem rozplynuly. Vytáhnul jsem svůj prst z jejího mokrého tepla, na což zareagovala trošku nespokojeně a to mě přimělo k akci. Přiložil jsem svůj žalud na vstup do jeskyňky a pak jediným prudkým naražením jsem vklouznul dovnitř. Tělem mi projelo něco jako elektrický výboj a Ivana vyjekla, což mě překvapilo a na chvilku jsem ztuhnul s penisem hluboko zaraženým až po kořen. Ivana lapla po dechu a začala se kňouravě dožadovat pokračování. Pochopil jsem a začal jsem pravidelnými pohyby přirážet. Cítil jsem protipohyby Ivany, které byly stále intenzivnější, právě tak jako její hlasové projevy. Najednou se vzepjala, jako by mne chtěla shodit a zároveň jsem ucítil pevný, až skoro bolestivý stisk kolem mého penisu. Trochu mne to vylekalo, proto jsem se přestal hýbat a jen sledoval, co se děje. Než jsem se mohl vylekat, že je něco špatně, obejmuly mne Ivaniny ruce i nohy, jakoby mne chtěla celým svým tělem pohltit, prudce a povrchně oddychovala a tiše dokola opakovala: „Děkuju… děkuju… děkuju…“
Zdálo se mi, že v tomhle objetí ležíme nekonečně dlouho. Užíval jsem si to a do paměti jsem si zapisoval všechny ty poprvé zažité nádherné pocity. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo a já mohl v téhle holce zůstat navěky. Jenže netrvalo dlouho a Ivanin dech se začal prohlubovat a pevný stisk její štěrbinky se změnil na pravidelné opakované záškuby jejího vnitřku. Můj organismus to vnímal jako pobídku k novému výstřiku, ke kterému se rychle blížil. Cítil jsem, jak se spermie řadí jako vojáci připraveni do boje – a já si na poslední chvíli vzpomněl na Ivaninu prosbu o opatrnost. Jen pár setin vteřiny před útokem jsem se prudkým trhnutím uvolnil z Ivanina sevření a další porce mého semene zkropila její břicho. Ivana spokojeně zamručela a znovu si mě přitáhla do svého náručí. Líbal jsem jí na krk a toužil po nových a nových setkáních a vůbec mi nebylo po chuti, že se musíme zvednout, obléknout a vrátit se do restaurace, kde se pomalu začali chystat na zavíračku.
Poté, co jsme se mezi objetími a polibky oblékli, sfoukli petrolejku, vypotáceli se tmou ven a pak pomalým krokem zamířili ke Slavii, zastavili jsem se před vchodem do restaurace, já se podíval Ivaně do očí a hledal slova na závěr. Asi vytušila, co chci říct a předběhla mne:
„Bylo to fajn… A až se někdy znovu potkáme, určitě si to musíme zopakovat…“
„Jsi krásná a úžasná a já ti moc děkuji… Je mi s tebou dobře…“
Ani jednoho z nás nerozhodili významné a tázavé pohledy kamarádů. Mockrát jsem si v následujících dnech, měsících i letech vzpomněl na Ivanu, ale tehdy to bylo poprvé a zároveň naposled, co jsme se viděli….