Slib, že mě nepolíbíš

Kamarádka na mě čekala jako obvykle – v rohu klubu, v tom svém místě, kde se svět zdál o něco klidnější. Už z dálky se na mě usmívala, a jakmile jsem k ní došel, objala mě s takovou něhou, až se mi na okamžik zastavil dech. Přitiskla se ke mně, její tělo se dotýkalo mého a já cítil každý jemný pohyb, každý nádech. Vždycky mě přitahovala, ale nikdy jsem si nedovolil překročit ten neviditelný práh mezi přátelstvím a touhou. Pohladil jsem ji po vlasech a ona mé gesto opětovala. Po chvíli mi zašeptala do ucha:
„Musíš mi slíbit, že mě dnes nepolíbíš.“
Ta slova se mi rozlila po těle jako teplý proud, který spaloval každý zbytek rozumu. Kdyby to neřekla, možná by mě to ani nenapadlo. Ale teď… teď to byla jediná myšlenka, která mi zůstala. Její prsty mi pomalu klouzaly po zádech, její dech se mísil s mým, její srdce jsem cítil tlouct tak blízko u svého. Kolem nás tančili lidé, svět pulsoval hudbou, ale pro mě všechno ztichlo. Byli jsme jen my dva. Všiml jsem si, jak se mi zrychlil dech. Její vlasy krásně voněly šamponem.
Potom se začala odtahovat. Pomalu, kousíček po kousíčku se její hlava pohybovala směrem před moji, až jsem ji viděl do očí. Byly plné očekávání, napětí. Já zůstal jako zmražený. Hlavu mi zaplnila jediná myšlenka. Pohladil jsem ji po tváři a políbil ji. Její rty hřály a po úvodním ostychu splynuly s mými. Naše ruce, do té doby klidné, najednou začaly prozkoumávat každý kousek našich těl. Svět kolem přestal existovat. Zůstali jsme jen my dva. Když se naše rty konečně na okamžik oddělily, stihnul jsem říct jen krátké \‚Promiň, to nemůžu slíbit.‘