... a jak svět ztrácí panny.

To léto v roce 79 znamenalo v mém životě opravdu významný zlom. Hned na začátku prázdnin jsem se setkal se všemi 'neřestmi', které v té době byly k mání. A přiznávám dobrovolně a bez mučení, že ta mnou poznaná jako poslední v pořadí mne zcela pohltila. Od prvního spojení s ženou jsem věděl, že tohohle potěšení se rozhodně odmítám vzdát…
Jenže jako vše na tomto světě, i moje nová záliba měla malý háček – i když mi hlava říkala, že právě tohle něžné stvoření by nebylo proti, kdybych s ním chtěl prohloubit svoje sexuální zkušenosti, můj kamarád dole prostě z nějakého důvodu nesouhlasil a odmítal spolupracovat. Časem doby jsem přišel na to, že pokud mám být úspěšný, musí prostě vedle rozumu fungovat i příroda. Trochu závistivě jsem poslouchal své kamarády, kteří se pyšnili různými dobrodružstvími, a i když jsem jejich zkazky hodně filtroval, abych oddělil pravdu od lží a fantazií, stále toho zůstávalo dost, co mě mrzelo, že jsem nezažil. I kdybych se měl zbláznit z nedostatku sexu, nemohl jsem si pomoci třeba placenou službou, protože můj rozkrok povětšinou stávkoval. Ostatně tak to mám dodnes a už se to asi nezmění…
A tak jsem se různě potkával a míjel s dívkami, zamilovával a trápil se z rozchodů, sbíral zkušenosti z kontaktů dvou pohlaví a přitom pořád vzpomínal na tu první – na Ivanu. Až do té doby, kdy jsem dostal nepřímé pozvání na maturitní ples gymnázia, které navštěvovala má sestřenice. Byl docela mrazivý únor a ke mně se dostala informace, že se jedna ze spolužaček mé sestřenice nějak podezřele vyptávala, co jsem zač, a že se ptala, jestli na tom plese budu taky. Vzhledem k tomu opravdu mrazivému období se mi nějak moc nechtělo, ale nakonec mne zvědavost položila na lopatky a já se vydal za jednoho mrazivého sobotního podvečera do kulturního domu, který už byl plný nervózních pedagogů, pyšných matek, hrdých otců, cudných dcer a gentlemansky chovajících synů. Jen jsem se stačil usadit u stolu, přicupitala sestřenice, která jako mašina tendr vlekla za sebou lehce nazrzlou, vysokou, štíhlou a slušně vyvinutou kamarádku.
„Tak to je ona,“ usmívala se sestřenice a ukazovala za záda, „celé noci nespí a ve škole už skoro propadá ze čtyř předmětů, jak se jí po tobě stýská…!“
„Ty jsi blbá,“ udělila neznámá sestřenici herdu do zad a protlačila se ke mně, „kecá…! Já jsem Petra!“ a podávala mi ruku.
„Je mi neuvěřitelnou ctí, madam!“ vstal jsem ze židle, zvednul podávanou ruku k ústům a v lehké úkloně ji políbil. Petra se překvapením nezmohla ani na slovo, ani na pohyb, a jen zírala. „Nemusíte se omlouvat za svou slabost, je pochopitelná…!“ dodal jsem se zcela vážnou tváří a při tom se v duchu bavil tím, jak sestřenka vyprskla smíchy, mizí v davu a Petra stojí jak solný sloup. Když už to vypadalo, že by mohlo dojít k nějakému společenskému faux pas, narovnal jsem se a ledabyle prohodil:
„Nepudem si zatancovat?“
Viděl jsem, jak se Petře ulevilo a její vyděšení velmi rychle mizelo v nenávratnu. Na parketu se projevila jako nezkrotná a energická dračice, která se obratem dokázala změnit v laskavý, něžný a přítulný břečťan, jakmile zazněla hudba pomalejšího rytmu. Právě během těch pomalejších kousků jsme si stačili vysvětlit spoustu věcí a já se tak dozvěděl, že o mně ví už skoro rok, že se jí líbím, že se jí líbí, že hraju na ságo a že když se dozvěděla, že se zná s mojí sestřenicí, nevydržela to a ke všemu se jí přiznala.
Během toho povídání se čím dál tím víc tiskla ke mně a já se důvěrně seznamoval s jejími prsy a stydkou kostí, kterou mi obtiskovala na stehno. Jistě vnímala, že moje reakce není zcela chladná, ale určitě jí to nevadilo, protože se celý večer tvářila spokojeně, uvolněně a šťastně. Rytmický a společný pohyb jsme přerušovali jen občasným odskočením si k baru, abychom svlažili hrdla nějakým mokem, ale nikdy jsme se moc nezdrželi a znovu se vnořili do tanečního reje.
Celý ples vrcholil a já začal přemýšlet, jak tuhle zajímavou událost okořenit tím vzácným kořením – splynutím dvou těl. Rozčilovalo mne, že tahle hádanka přede mnou stále skrývala logické řešení. Nakonec jsem došel k názoru, že víc hlav víc ví a při jednom z ploužáků jsem se osmělil a zašeptal Petře do ucha:
„Jsi úžasná, je mi s Tebou moc hezky a… prostě… víš… ehm… moc Tě chci…“
Malinko se odtáhla, vrhla na mne přísný pohled a vyčítavě řekla: „Ale, ale… Tak pán by si rád zašukal…!“
Polil mne studený pot, cítil jsem, jak se mi hrne ruměnec do tváří, a hanbou bych se nejraději propadl.
„Promiň… já… vím… Tohle je opravdu… přes čáru… Omlouvám se… jako bych…,“ koktal jsem a zarputile hleděl k podlaze, „… odpusť mi to…“.
„Pojď se napít,“ řekla a aniž by čekala na reakci začala opouštět sál. Neohlédla se a rychlým krokem zamířila k baru. Následoval jsem jí jako spráskaný pes a měl jsem co dělat, abych jí stačil. Jakmile jsem se u pultu dostal na řadu, objednal jsem dva džusy s vodkou a než jsem stačil zaplatit, Petra sáhla po jedné sklenici a zmizela v koutě baru. Vzal jsem svoje pití a chvilku přemýšlel, jestli se náhodou nemám po anglicku ztratit. Pak jsem ale sebral odvahu, povzdechl si a šouravě se vydal do přítmí k Petře. Očima jsem polykal její velmi pěknou, sportovní postavu s výraznými boky, všiml jsem si, jak se lehká látka jejích šatů lepí na tělo a rýsuje tak její figuru včetně výrazného klína a nakonec se můj pohled, jako přilákaný magnetem, zastavil na jejích kulatých a příjemně velikých prsou. V hlavě mi běžely všechny možné nápady, jak celou tu trapnou situaci zahrát do autu, ale všechny jsem zavrhnul, protože to hrozilo, že z jedné trapné situace sklouznu do druhé. Znovu jsem si povzdechl, ale to už jsem stál u Petry, měl jsem zkroušeně sklopenou hlavu a sledoval její rytmicky se pohybující poprsí. Najednou jsem pod bradou ucítil Petřin prst, který mě nutil k zvednutí hlavy. K mému překvapení jsem pohlédl do rozesmátých očí a jako ve snu jsem poslouchal pološeptem pronášená slova:
„Ty jsi ťunťa, viď?“ smála se. „O čem si myslíš, že jsem přemýšlela poslední dvě hodiny?“ Pokrčil jsem rameny, ale moje nervozita se pomalu vytrácela.
„Myslela jsem na to, jak to udělat, aby mě to, co mne tlačilo zvenku, tlačilo zevnitř…“
Chvilku mi trvalo, než mi to docvaklo, ale ta úleva potom byla skoro lepší než orgasmus. Začal jsem se smát, pak jsem ale zvážněl, zamračil se a řekl: „Jsi prostě lepší – já na to myslím teprve hodinu a půl…!“
„Dej mi pusu!“ řekla a aniž by čekala na mou reakci, políbila mne. Nebránil jsem se a přitáhl si jí blíž. Zase jsem cítil křivky jejího těla, ale kromě toho můj čich zaznamenal to, co už před tím několikrát a poté mnohokrát – vůni milující ženy, to nejsilnější afrodisiakum. Tlak v mém rozkroku se stával nesnesitelným, ale asi jsem v napěti nebyl sám, protože každý můj dotek vyvolal tiché slastné vzdechnutí.
„Péťo – mohli bychom se někam ztratit?“
„To asi těžko. U nás to nejde – rodiče by se asi divili…,“ uculila se.
„No – to naši asi taky…“ poznamenal jsem spíš pro sebe, „ale já tu neznám nikoho, kdo by mi mohl půjčit kus soukromí…“
„Mně taky nikdo nenapadá…“ bylo vidět, že přemýšlí. „I když možná, že bych věděla…“ rozzářila se najednou, ale v tom ztuhla a úsměv jí zmizel ze rtů.
„A sakra…“ hlesla a vytrhla se z mého objetí, ale v tom už se mi za zády ozvalo řevem rozzuřeného býka:
„Petróóóó!!!! Co to tu děláš…?!“
„Tati…“ polkla, „tohle je Tonda…“
„Dobrý večer, pa…“ snažil jsem se zachránit situaci.
„Hele, zmlkni a padej vodsaď, mladej!“ houknul na mne Petřin otec. „A tomuhle zboží se vyhýbej jako čert kříži! Jasný…!“
To mě pobouřilo a začal jsem se bránit: „Nedělám nic špat…!“ ale to už mě ten chachar chytil za rameno a odhodil mne stranou. Ani si nepamatuji, jak jsem se tam dostal, ale zastavil jsem se až zády opřen o barový pult. To už ale otec vlekl svou dceru pryč a ta, postrkována, neochotně svého rodiče následovala. Chvilku jsem zůstal stát a snažil se pochopit, co se to stalo. Pak jsem se začal vracet do reality a můj pohled začal sklouzávat po způsobených škodách. Na zemi se válel převržený barový stolek a vedle něj taková křehotinka ve žlutých šatech s rozpíjející se červenou skvrnou.
„Promiň, prosím!“ přiskočil jsem k ní a podával jsem ruku, abych jí pomohl na nohy. Chytla se mne a pomalu se začala sbírat ze země. Bylo vidět, že je trochu otřesená a nechápe, co se to stalo. „Já jsem opravdu nechtěl…!“
„Ježíši – máma mě zabije!“ vyjekla vyděšeně, když si všimla jasně rudé skvrny na svých šatech. „Tak Ti fakt děkuji, blbečku!“ otočila se při těch slovech ke mně. A následovala dlouhá litanie o neschopných mezcích, nadržených kreténech a dalších zástupcích živočišné říše. Jen jsem hlesnul, že je mi to líto, a raději jsem začal opatrně opouštět hrozivě vypadající bojiště.
Nic už mě na plese nedrželo, tak jsem se sebral a upaloval domů.
Ráno jsem se probudil a jakmile jsem otevřel jedno oko, moje myšlenky se soustředili jen na jedno – na Petru, na potencionální společné spočinutí a na to, jak se s ní asi domluvím, když ani nevím, kde bydlí. Jedinou záchranu jsem spatřoval v sestřenici, a tak jsem v pondělí, jen co jsem se vrátil ze školy, zaběhl na takovou drobnou zdvořilostní návštěvu. Musel jsem se k ní probojovat přes těžce zdolatelnou hráz otázek ze strany tety i strýce, ale nakonec jsem přece jen stačil sestřence v rychlosti naznačit, že bych Petru rád viděl znovu. Řekla mi, že to zkusí domluvit a že mi dá vědět.
Čekal jsem… Napřed netrpělivě, pak rezignovaně a pak se pomalu začaly moje myšlenky na Petru vytrácet, když v tom, zčistajasna, někdo zazvonil k večeru u našich dveří a ona to sestřenka – bez jediného slova mi podala dopis, omluvila se, že chvátá domů, a zmizela tak rychle, že snad ani neslyšela moje poděkování.
Držel jsem v ruce to psaní a najednou se mi vybavila Petřina jemná kůže, její křivky a hlavně ta krásná a svůdná vůně. Honem jsem zaplul do svého pokoje a netrpělivě roztrhnul obálku a vylovil z ní lístek, na kterém byla napsána rychlými tahy krátká zpráva:
‚Ahoj Tondo!
Myslím, že jsem Ti něco dlužná a ráda bych s Tebou mluvila. Přijď, prosím, v sobotu na disko – budu tam asi od sedmi‘
Bez podpisu, bez jakéhokoliv osobního vyjádření, jednoduše a stroze. To nikdy nic nevěstí nic dobrého, ale oživené vzpomínky na Petru byly jasným argumentem, proč se v sobotu vydat do společnosti.
Nemohl jsem se toho Dnu D dočkat a pohledem jsem hypnotizoval ručičky hodin, aby se pohybovaly svižněji. Konečně nadešel onen den a já – abych zase nevypadal příliš nadšeně, jsem v osm hodin večer vstupoval do sálu, kde to hučelo, páchlo potem a cigaretami a kde se na parketu svíjely v rytmu v té době moderní hudby desítky mládežníků. Začal jsem pátrat, kde uvidím Petru a připravoval se na přivítání s ní. Ale ať jsem se rozhlížel, jak chtěl, nikde jsem ji neviděl.
„Ahoj…!“ Ozvalo se nesměle pod mým zorným polem. „Jsem ráda, že jsi přišel…“
Udiveně jsem sklonil hlavu a zadíval se na tu cácorku a chvilku mi trvalo, než mi došlo, s kým mám tu čest.
„A jé!“ udělal jsem krok zpět, „zdá se ti, že jsi mi málo vynadala? Nebo mě k tomu ke všemu chceš ještě inzultovat? Tak si bouchni a já zase půjdu…“
„Promiň,“ špitla a v očích se jí objevily slzy.
„Počkej, neblázni, co bych ti měl promíjet.“
„Jak jsem na tebe vyjela na maturáku,“ řekla otráveně, „já se za to tak stydím…!“ A pak spustila sáhodlouhé povídání, jak se vyděsila, když viděla tu skvrnu, jak se ráno probudila a cítila se hanebně, jak se snažila přijít na to, kdo jsem, jak nakonec zaslechla rozhovor mé sestřenice a Petry a jak sestřenku požádala, aby se stala pošťákem…
„Takže to jsi psala ty?!“ zkonstatoval jsem trochu udiveně a trochu rozmrzele. „No tak když už jsem tady – nemáš zač se omlouvat a teď mi řekni, co piješ?“
„Víno – ale tentokrát bílé…“
Došel jsem koupit pití a protože mi připadalo nevkusné sebrat se a hned odejít, přisedl jsem ke společnosti šesti dívek, které evidentně hledaly své nové oběti. Ta ‚moje‘ dračice se jmenovala Jarka a když jsem jí ještě jednou ujistil, že jí nic nevyčítám a že jsem na celý ten incident už dávno zapomněl, zmizely slzy a na její tváři se objevil úsměv – zprvu nejistý, ale nakonec se smála naplno a já zjistil, že jí to moc sluší.
Byla to malá štíhlá holčina s velmi hezkou ženskou postavou, nenápadnými prsy, dlouhým krkem, velkýma očima a úžasně jemnými, hnědými, vlnitými vlasy. Jak čas ubíhal, zjišťoval jsem, že je strašně milá a chytrá, výřečná, ale ne ukecaná, a že jí z očí šlehají malé plamínky. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale když se mne při loučení zeptala, jestli přijdu i příští týden, odpověděl jsem, že nemohu, ale že chci jít ve středu do kina a nabídl jí, aby se přidala. Nezaváhala a přikývla – a mne to potěšilo. Od té doby jsme se scházeli velmi často – chodili jsme do kina, do divadla, na plovárnu, na procházku nebo si jen tak posedět a popovídat do parku. Čas ubíhal a já měl pocit, že už ji znám dokonale. Probírali jsme všechna možná témata, a ačkoliv mi s ní bylo moc hezky a pokaždé jsem se těšil, až se znovu uvidíme, nikdy jsme se nedostali k tématu milování. Ne, že bych se nepokoušel, ale Jarka se bránila čemukoliv intimnějšímu. Trvalo skoro dva měsíce, než mi dovolila poprvé ji políbit, a i potom odmítala překročit tuhle hranici. Zůstali jsme u líbání – sice vášnivého, ale jenom líbání. Jakmile mi „ujela“ ruka a snažil se dotknout některé její intimní partie, vyklouzla jako had z mého náručí. Nezlobila se, neprotestovala, ale nedovolila to. A já si tak zvykl na její přítomnost a bylo mi s ní tak dobře, že jsem se postupně přestal snažit.
Scházeli jsme se každou volnou chvilku, jakmile to jenom trochu šlo, bez ohledu na denní či noční dobu. Několikrát jsem dokonce prodebatovali a prochodili celou noc a já měl párkrát problém stihnout vlak do školy. Takže mě ani nepřekvapilo, když jednou navrhla, že se sejdeme pozítří v deset večer. Jen jsem si ověřil, jestli má opravdu na mysli pátek, protože právě tyto dny v týdnu chtěla věnovat pobytu doma s rodiči. Potvrdila pátek a já se tím dál nezabýval a už jsem se těšil na další setkání.
V pátek večer jsme se sešli na náměstí a když jsem se zeptal, co budeme dělat, odpověděla:
„Potřebuji něco zařídit u hřbitova. Pojedeš se mnou?“
Trochu mne udivilo, co asi tak může chtít v noci řešit u hřbitova a zvesela jsem zareagoval: „Copak na hřbitově? Máš snad rande s nebožtíky?“
„Ne na hřbitově, ale u hřbitova… A rande? Možná – co já vím…,“ podotkla spíše pro sebe.
„Ty jsi dneska tajemná jako hrad v Karpatech… Ale proč ne? Stejně si mě ale bereš s sebou jenom proto, protože máš strach…,“ dobíral jsem si jí.
Usmála se, zavedla řeč na filozofické téma (věděla dobře, že tohle mě baví) a vydala se rozhodným krokem k zastávce autobusu. Povídali jsme si celou cestu a ta nám příjemně utekla. Když jsme vystoupili u hřbitova, ani jsem se nestačil zeptat, cože to vlastně budeme dělat, Jarka mě popadla za ruku, řekla „Pojď…!“ a vyrazila. Trochu mne překvapilo, že mne sama vzala za ruku – to předtím nikdy neudělala – ale její rozhodnost a jistota mě velice rychle ukolébaly. Ušli jsem asi dvě stě metrů, najednou se Jarka zastavila a z kapsy vytáhla malý svazek klíčů. Stáli jsme před požární zbrojnicí a Jarka vykročila k jejím dveřím a zasunula klíč do zámku.
„Copak hoří?“ snažil jsem se laškovat.
„No – tak trochu… A je potřeba to uhasit!“ odsekla trochu příliš tvrdě. „Promiň – já to tak nemyslela… Já jen…“ otočila se ke dveřím, odemkla a otevřela. „Tak pojď!“
„Hele – tady se něco děje! A já nevím co…“ řekl jsem netrpělivě stoupajíc po schodech do prvního patra.
„Já myslím, že to brzo pochopíš,“ a vzala za kliku u dveří proti schodům. Šli jsem potmě, na cestu nám svítilo jen pouliční osvětlení procházející prosklenou stěnou. Jen za námi zaklaply dveře naproti schodišti, ocitli jsme se v úplné tmě a ještě, než se mé oči stačily přizpůsobit tomu temnu, ucítil jsem, jak se ke mně přivinulo Jarčino tělo a ozval se šepot:
„Polib mě!“ a ještě víc se přivinula. Objal jsem jí, políbil a čekal, co bude dál. Ze tmy se ozvalo povzdechnutí a následovala potichu, pomalu, ale zcela jasně vyslovovaná slova: „Mám tě moc ráda a nemohu se vždy dočkat, až zase budu s tebou. Až do té nehody na maturáku jsem se moc o kluky nezajímala, ale s tebou se ve mně něco probudilo… Mí rodiče mě pořád vedou k tomu, že není kam chvátat, že mám času dost, ale já už vím, že dál nechci…,“ hlasitě polkla a zhluboka se nadechla, „být ‚neposkvrněná‘. Jinými slovy – jsem panna a o své panenství chci přijít s tebou…“
„A co že tak najednou?“ zeptal jsem se hloupě…
I v té tmě jsem nějak vycítil, že se usmála. „To není najednou. Myslím na to už tři týdny… Tři týdny myslím na tebe a každý večer si hraju se svým tělem a při tom si představuji, že moje ruce jsou tvýma rukama…,“ odmlčela se a malinko se odtáhla, „ty to nechceš…?!“
„Ale chci,“ řekl jsem rychle a vážně, „chci to už dlouho…“
„Tak fajn…,“ řekla vesele a odtáhla se. Pak jsem uslyšel tápání po místnosti, škrtnutí sirkou a místnost ozářily mihotavé plamínky pěti svíček. Vrhnul jsem se k Jarce, ale ona mě zarazila, řekla, abych počkal a zmizela ve vedlejších dveřích. Zatímco byla pryč, pořádně jsem se rozhlédl po místnosti, zjistil, že je to nějaká kancelář a s povděkem zaregistroval rádio. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem našel stanici, kde zrovna nesdělovali úspěchy už nevím kolikáté pětiletky, a místností se rozlinula hudba. Všiml jsem si také, že na zemi je roztažená silná deka a pod stolem stojí láhev vína a dvě sklenky. Než jsem si stačil uvědomit tu dokonalou připravenost, otevřely se vedlejší dveře a v nich stála Jarka – lehký svetřík byl pryč, halenky byla pryč, kalhoty jakbysmet. Na sobě měla jen velkou pánskou košili, kterou asi ukradla z tátova šatníku. Došel jsem k ní, vzal ji jemně za ruku a odvedl ji k dece. Posadili jsme se, zády se opřeli o psací stůl a já jedním hmatem vylovil schovanou láhev vína a skleničky. Hodila po mně pohledem a já uviděl ty její plamínky a najednou jsem věděl, že ji moc chci.
Otevřel jsem víno, nalil a při tom jsem tak trochu ledabyle pronesl:
„Já ale nejsem žádný přeborník a taky nemám moc zkušeností…“
Místo odpovědi si ucucla vína, pak mě políbila a začala mi pomalu a soustředěně rozepínat košili. Přitáhl jsem si její hlavu a přitiskl své rty na její a zatímco jsem jí líbal, rozhodl jsem se otestovat její odhodlanost. Rukou jsem jí vískal ve vlasech a pomalu jsem začal sjíždět dolů. Hladil jsem jí chvíli na krku, pak na ramenou a zanedlouho už mi ruka klesala k jejím drobným prsíčkům. Když jsem na jedno položil celou dlaň a mírně stisknul, ucítil jsem slabé zaškubnutí, ale s líbáním a rozepínáním mé košile nepřestala. Pustil sem se tedy do jejího odhalování a poměrně rychle jsem rozepínal jeden knoflík za druhým. Když už nic nebránilo rozhalení košile, zajel jsem rukou pod ní a pohladil její prsa. Odpovědí bylo prohloubené dýchání. To mi dodalo odvahu. Mnul jsem střídavě jedno i druhé prso se zvyšující se intenzitou, pak jsem se soustředil na jednotlivé bradavky. Odpovědí na to bylo, že mě přestala líbat, zaklonila hlavu se zavřenýma očima a zrychleně dýchala. Pokaždé, když jsem jemně přimáčkl, ozval se slastný povzdech a její ruce, které mne začaly objímat si mne přitáhly blíž. Líbal jsem jí na tvářích a její reakce mne povzbudila, abych přešel na krk. Pomalu jsme se svezli z polohy v sedě do polohy ležmo a já toho využil, abych svou dlaní přešel k hlazení každého místa, kam jsem dosáhl. Úzkostlivě jsem se vyhýbal jejímu klínu, protože jsem cítil, že přesto, že Jarčina touha pomalu stoupá, stále se trochu brání úplnému podlehnutí.
Mé rty se přesunuly tam, kde před chvilkou byla moje ruka – na prsa. Rty jsem jemně stisknul bradavku a z úst Jarky vyšlo hlasité syknutí a hlesla: „Ano…“ Zdržel jsem se tedy v tom místě a zatímco pravou rukou jsem ji přitahoval k sobě, levá ruka pátrala po všech zákoutích jejího těla. Pohladil jsem ji na vnitřní straně stehen a s potěšením jsem zaznamenal, že nohy mírně pootevřela. Probudilo to ve mně větší odvahu a zatímco jsem líbal její prsa, začal jsem rukou šátrat čím dál tím blíže k jejímu rozkroku. Pořád jsem byl napjatý, kdy mne odstrčí a sdělí mi, že si to rozmyslela. Ale jak jsem se blížil k jejímu rozkroku, cítil jsem, jak si mne stále více přitahuje, jako by se mne snažila pohltit. Dokonce když už jsem byl jen pár milimetrů od jejích kalhotek a znovu začal posouvat ruku směrem dolů, zcela jasně mi posunutím nohy dala najevo, že mám pokračovat. Vrátil jsem se tedy do původní polohy a opatrně se začal dotýkat jejího klína, napřed jen nenápadně jedním prstem, ale protože jsem se nesetkal s odporem, přidal jsem i další prsty a netrvalo dlouho a celá moje dlaň obepínala jejím broskvičku jako pás cudnosti. Chvilku jsem nechal ruku jen tak ležet a pak jsem pomalu prostředníčkem začal projíždět její štěrbinu, ovšem stále přes kalhotky. Překvapilo mne, jak rychle kalhotky zvlhly a to mě přimělo k dalšímu útoku. Přejel jsem rukou na její bříško a při návratu vklouznul pod kalhotky. Rytmicky jsem přimačkával její výrazný poštěváček, přestal líbat její prsa, trochu jsem se odtáhl a zeptal:
„Líbí se ti to?“
„Moc,“ odpověděla bez zaváhání, „nesundáš si kalhoty?“dodala…
„To bych ale musel vyndat ruku z tvých kalhotek…,“ řekl jsem na oko smutně.
„No tak to si ty kalhoty budeš muset sundat rychle, aby ses tam mohl rychle vrátit…,“ řekla zbytečně, protože to už jsem ze sebe stahoval kalhoty, ponožky, košili i trenky. Hned na to jsem nezaváhal, chytil lem jejích kalhotek – potěšeně jsem zaznamenal, že přizvedla zadeček – a jedním rychlým tahem jsem jí zbavil posledního zbytku oblečení, protože košili si stačila stáhnout sama. Využil jsem té chvilky, abych si v záři svíček pořádně prohlédl její postavu. Zjistil jsem, že veškeré oblečení je k Jarce nemilostivé, a že by měla mít za povinnost chodit nahá. Její postava byla podle mých představ v podstatě dokonalá. Relativně široká ramena, malá, ale skvěle tvarovaná prsa a na nich hodně tmavé terčíky s výraznými bradavkami, štíhlý pas a přiměřeně široké, žensky vypadající boky, mezi kterými přesně uprostřed přitahoval můj pohled tmavý, přesně ohraničený klín, pevné a krásné nohy. Byla štíhlá, ale ne hubená, a přestože byla malá, působila velice pevným dojmem.
Vkleče jsem se přesunul mezi její nohy, které ochotně rozevřela. Ještě chvíli jsem se kochal pohledem na ni a přitom bloumal svýma rukama po její kůži. Znovu jsem se vrátil k prsům a hrál si s nimi, pak jsem se pomalu přesouval níž, až jsem měl obě svoje ruce v jejích tříslech. Měla zavřené oči, hluboce dýchala a mírně se usmívala. Začal jsem palci mnout její stydké pysky a pak se soustředil na poštěváček. Viděl jsem, jak celá její broskvička bobtná a na jejím vrcholu jako stopka ční klitoris. Hrál jsem s dlouho s jejím mokrým rozkrokem a občas prsty rozevřel skulinu do šířky. Hodně jsem se na to soustředil a zaměstnával jsem tím všechny své smysly, takže když se ozval výkřik a sténání, dost jsem se lekl, ale rychle mi došlo, že Jarka právě prožila svůj první klukem způsobený orgasmus. Než stačila ve tmě doznít ozvěna jejího spokojeného výkřiku, popadla mne a přitáhla si mne k sobě. Ležel jsem na ní pevně obemknutý rukama i nohama a nemohl jsem dělat nic jiného, než jí obejmout taky a líbat všude kam jsem se dostal. Rychle dýchala, pak mi začala líbání opětovat a dlouho jsem tak zůstali v tomhle sevření. Po chvilce jsem cítil, jak stisk povoluje, a protože i moje hormony byly rozbouřené do nepříčetnosti, toužil jsem jen po tom, abych svůj penis už měl zasunutý v její dírce.
„Tak už pojď,“ ozvalo se, jako by mi četla myšlenky, „už tě chci cítit v sobě…“
„Možná to bude bolet…“ řekl jsem opatrně.
„Já vím, ale na to kašli, já tě chci. Tak už nezdržuj!“
Dál jsem nediskutoval a začal se připravovat na závěrečný útok. Byl jsem trochu nervózní, protože jsem v podstatě nevěděl, co mě čeká. Pannu jsem so té doby neměl a za přípravu mi posloužily jen strohé informace, které jsem pochytil z řečí kamarádů. Pak jsem ale v duchu mávnul rukou, trochu se uvolnil a nasměroval svůj pevný meč do Jarčiny pochvy. Jen jsem rukou zkontroloval, jestli opravdu směřuje do toho správného otvoru a pomalu přitlačil. Honem jsem si vzpomněl, jak někdo někde říkal, že nejlepší odpanění je jedním rázným přírazem. Nadechl jsem se a škubnul pánví dopředu. Jarka bolestivě hekla, ale já věděl, že je ještě stále pannou.
‚Sakra to snad není možné… Jak to ti chlapi dělají…?‘ pomyslel jsem si. ‚Budeme to muset zkusit znovu…‘
Znovu jsem přirazil, Jarka znovu bolestivě zakňučela, ale zas nic.
„Promiň, ale nějak to nejde…!“
„Prosím, pojď! Dost bolí a já už to chci mít za sebou!“ řekla plačtivě, ale odhodlaně.
Nový pokus, ale i když jsem cítil, že můj žalud je hlouběji než na začátku, vevnitř jsem rozhodně nebyl. V té chvíli jsem už ovšem taky cítil, že spěji nezadržitelně k vyvrcholení. Honem jsem si představil studenou koupel, aby trochu opadlo moje vzrušení, a požádal jsem Jarku, aby nohy, kterými mne pořád objímala, doširoka rozevřela. Ochotně to udělala a já měl pocit, že teď už mi nic nebrání proniknout dovnitř. Políbil jsem jí a opět prudce přirazil. Vevnitř jsem nebyl, ale už jsem věděl, že teď už semeno nezastavím. Rychle jsem se odtáhl a na to úžasné bříško pode mnou se přistála dávka.
Bylo vidět, že se Jarka trochu lekla, protože do široka otevřela oči a bleskově se podívala dolů. Pak uviděla bílou vazkou tekutinu, přestala mne objímat a rukou začala to nadělení zkoumat.
„Promiň,“ řekl jsem a cítil jsem, jak rudnu. „To se nedalo vydržet…!“
Nepřítomně si hrála se spermatem a pak jako by pro sebe pomalu řekla: „To nevadí, alespoň vidím, jak vypadá ejakulát…!“
Moc jsem ji neposlouchal, hrozně jsem se styděl, že selhávám a hlavou se mi honila změť myšlenek.
„Víš,“ odvážil jsem se říct, „moc tě miluju, ale tohle asi nebyl zrovna ten nejšťastnější nápad… Asi na to nestačím… Varoval jsem tě, že nemám moc zkušeností a ty máš tu tvoji jeskyňku hodně úzkou…“
„Podívej – já se rozhodla a prostě to chci!“
„Pak mě ale moc řešení nenapadá,“ řekl jsem smutně, „jedině, že bych si pomohl rukou… Nebo prostě budeš muset najít někoho, kdo si bude vědět rady…,“ dodal jsem, ale ta představa se mi moc nelíbila.
„Ne! Žádné náhražky! Bude to penisem a bude to tvým penisem!“ řekla direktivně a pak dodala smířlivě, „máme přece čas…“ A aniž by čekala na odpověď, začala mne líbat a poprvé jsem ucítil její ruku na tom neprůbojném darebákovi. Nenechal jsem se dlouho pobízet a přijal jsem tu výzvu k pokračování milování. Prožívali jsme rej líbaní, laskání, hlazení a něžných dotyků. Pokaždé, když jsem zabloudil k jejímu rozkroku, setkával jsem se s loužičkami a kapičkami její šťávy a všechny ty útoky na mé smysly způsobily plné odhodlání uspět. Můj meč se tyčil do prostoru jako by se ptal, kde je ten cíl, a já se konečně odhodlal k dalšímu pokusu. Namáčknul jsem se Jarce mezi nohy a pomalu přidával na tlaku. Viděl jsem, jak se Jarce objevily v koutcích očí slzy, ale teď už jsem se nedal zastavit a prudce jsem přirazil. Myslel jsem, že tohle přece už nemůže odolat, ale mýlil jsem se. Jarka zaskučela, ale vyhráno nebylo. Dostal jsem vztek: ‚Přece není možné, abych tohle nezvládl!‘ pomyslel jsem si a rozhodl se změnit postup. Odtáhl jsem se a za neustálého laskání, hlazení a líbání jsem Jarku otočil na břicho a pak ji pomalu stavěl na čtyři. Bylo cítit, že je trochu překvapená, ale nechala se vést a vypadalo to, že i pochopila, co chci zkusit. Vystrčila na mne zadek, hlavu položenou ne zemi mezi rukama, a hodně rozevřela nohy. Kochal jsem se tím pohledem, který mne burcoval a který způsoboval, že mi v penisu škubalo a cítil jsem v něm až skoro nesnesitelné pnutí.
„Tak už pojď! Dodělej to konečně a udělej ze mne ženskou! Bodni mi ho tam! Dělej!!!“ skoro křičela a couvala mi v ústrety.
‚Přece se nenecháš prosit,‘ běželo mi hlavou a má fantazie mi vykreslila obrázek, jak jsem celou svojí délkou uvnitř….
Přiložil jsem žalud na vstup do té rozvášněné skuliny, soustředěně jsem zkontroloval, jestli nemá šanci někam uhnout, přitlačil jsem a chytil Jarku za ramena. Hnětl jsem jí ramena, pomalu tlačil na její panenskou blánu a pak jsem najednou vší silou udeřil svojí pánví dopředu a zároveň škubnul rukama, svírajícíma Jarčina ramena, k sobě. Ucítil jsem až skoro bolestivý úder ve svém rozkroku, uslyšel téměř nelidský výkřik, který se vydral z úst mojí lásky, a už jsem se lekl, že zase nic. Rychle mi ale došlo, že je něco jinak. Na penisu jsem cítil svíravé obejmutí a horko. Nevěřícně jsem vrhnul pohled dolů a málem jsem zajásal. Byl tam a byl tam tak hluboko, jak hluboko to šlo… Jarka úplně podklesla a v podstatě visela na mně. Slzy jí tekly plným proudem, vzlykala a nepravidelně dýchala:
„… asi... máš pravdu…,“ vyrážela mezi jednotlivými vzdechy, „to nejde… šíleně to bolí… prosím, přestaň…“
Trochu jsem se podivil, ale bylo mi jí líto a nechtěl jsem odporovat, takže jsem pomalu vycouval a vytáhnul jsem ho ven. Hlasitě sykala bolestí, ale jakmile byl venku, velice rychle se uklidnila a řekla:
„Netušila jsem, že to bude takové… silné…,“ vzlykla, „asi budu věčná panna…! Ale to se opravdu nedá vydržet…!“ Trochu mě ta slova udivila, ale přešel jsem to a začal ji utěšovat a laskat. Po chvilce něžného milování, když jsem cítil, že se trochu uklidnila, jsem se k přitáhl a pošeptal jsem jí:
„Moc mě mrzí, že je to tak náročné. Ale pannou určitě nezůstaneš.“
„Ba ne – já už fakt nemám odvahu to zkoušet,“ odporovala.
„Opravdu? A nechceš se napřed podívat na můj nástroj?“ zeptal jsem se a ona okamžitě sklouzla pohledem dolů.
„Co to…“ zarazila se a tázavě se mi podívala do očí.
„To je tvoje krev… Dá se tady někde umýt?“
„Jo – vedle je sprcha,“ řekla jako ze sna, ale při tom se zvedla, podala mi ruku a vedla mne do dveří, ze kterých na začátku vyšla. Tam opravdu byla sprcha, Jarka pustila a nastavila vodu, vtáhla mne do sice malého, ale dostačujícího boxu a začala mi poctivě odstraňovat zbytky krve. Chvilku jsem to jen tak přijímal, pak mi to ale nedalo a začal jsem jí to vracet stejnou měrou. Ze začátku jsem se úzkostlivě vyhýbal těsné blízkosti vstupu do ráje, pak mi to ale nedalo a jedním prstem jsem kousek vjel mezi pysky. Sykla, zakřenila se, ale vzápětí chytla mojí ustupující ruku a opatrně, kousek po kousku, vtláčela můj prst mezi své nohy. Během celé té procedury se netvářila nadšeně, ale když už jsem měl skoro celý ukazovák v tom mokrém teple, obličej se jí rozzářil a spokojeně vydechla:
„Opravdu…! A už to skoro nebolí…!“ a vrhla se na mne a líbala a líbala. Chvilku jsem váhal, co mám dělat, ale pak jsem si řekl, že trocha pasivity neuškodí a nechal jsem jí hrát si s mým tělem. To ovšem mělo za následek, že můj bojovník se opět hlásil do útoku – a Jarka si toho nemohla nevšimnout. Hladila ho a hrála si s ním, ale při tom bylo vidět, jak usilovně přemýšlí:
„Myslíš, že by to teď bolelo stejně?“ ptala se opatrně.
„Nemělo by, ale stejně bych ji nechal ještě chvilku odpočinout.“
Zamyšleně kývla hlavou, zastavila vodu a sáhla po ručníku. Celého mne osušila, pak jsem osušil já jí, vzal jí do náručí a odnesl vedle, pod svit svíček na deku. Chvilku jsme jen tak leželi, pak si začali povídat a povídání se nějakým záhadným způsobem proměnilo v hlazení a laskání. Měl jsem pocit, že má mnohem víc rukou, protože její dotyky jsem cítil všude a snažil se jí to oplácet stejnou měrou. Brzo jsem ovšem zakotvil mezi jejíma nohama a drážděním poštěváčku ji přivedl k dalšímu orgasmu. Prožívala ho hodně bouřlivě a ještě než celé to vlnění a poškubávání jejího těla skončilo, vtlačil jsem se opět mezi její nohy a hluboce se do ní zabořil. Vykřikla, ale tentokrát už ne bolestivě, ale s jistým náznakem uspokojení. Když jsem se zeptal, jestli to bolí, přiznala, že ještě trochu ano, ale při tom začala rytmicky pohybovat pánví a narážet se na mne, jako by mne chtěla celého vsát. Přidal jsem se se vstřícnými pohyby a netrvalo dlouho, slyšel jsem slastné vzdechy a naříkání. Díky její úzké mušličce jsem sice každou chvilku byl na vrcholu, ale periody se postupně prodlužovaly a poslední milování pod ránem, když už se začalo do místnosti tlačit slunko, aby vidělo, co tam kdo vyvádí, bylo dlouhé, laskavé a krásné…
Požární zbrojnice byla na dlouhý čas naším společným útočištěm a my se tam schovávali před krutostí světa, co jen to šlo…